Výročí vzniku první Československé republiky v roce 1918 je pro současnou českou společnost užitečným státotvorným mýtem českého politického národa. Každá společnost potřebuje svůj politický národ utvářející mýtus – společnou loajalitu, principy, historickou událost, či hrdost, které národ spojují, na kterých se (téměř všichni) shodnou a jejichž sdílení vytváří jejich politický národ.
Jen málokdy se jedná o pravdu – celou pravdu a nic než pravdu; ve většině případů jde o pravdu či část pravdy zavalené nánosem sentimentů, iluzí či (po)věr – tedy o mýtus. Leč mýtus společensky užitečný; politický národ formující a udržující pohromadě.
V případě současného českého politického národa těch možností moc není.
Pár tipů...
Pro některé to může být sv. Václav – ale ne pro všechny. Pro jiné snad husité, ale ze stejných důvodů, leč v opačném gardu, zase nikoli pro ostatní. A sekularizované většině ani jedno ani druhé nic neříká.
České stavovské povstání na počátku třicetileté války v první polovině 17. století a následná Bílá hora jsou pro naši současnou politickou společnost relevantní asi tak jako válka růží pro společnost anglickou – tedy nijak.
Ti Češi, kteří hráli nejdůležitější roli v revolučních letech 1848 až 1849, stáli na té druhé, kontrarevoluční straně |
Revoluční roky 1848–1849? Pro nás nic moc (na rozdíl od jeho významu pro například maďarský politický národ). Ti Češi, kteří hráli nejdůležitější roli v revolučních letech 1848 až 1849, stáli na té druhé, kontrarevoluční straně; byli to maršál Radecký a kancléř Felix Schwarzenberg. To byli v oněch letech dva nejvlivnější a nejdůležitější Češi – Češi ve smyslu zemského patriotismu, nikoli etnického nacionalismu.
(Je vinou nejen komunistické, ale i pokrokářské, národně-buditelské historiografie, že z českého národa vylučovala tu jeho konzervativní, kontrarevoluční polovinu, a tím národ ochuzovala; to je jako kdyby někdo tvrdil, že během Anglické revoluce jedna strana – puritáni nebo roajalisté – Angličany nebyla; nebo že během americké občanské války Severu proti Jihu jednou ze stran Američané nebyli; nebo že během Francouzské revoluce...)
Shoda by tu byla
Když se na to tedy podíváme, tím národ sjednocujícím užitečným mýtem politickým, na kterém se shodneme úplně všichni (snad s výjimkou stalinsko-gottwaldovského křídla komunistů) je 28. říjen 1918. Co znamenám, co reprezentuje? Čtyři fenomény.
Za prvé, československé legie během První světové války, tedy boj za samostatnost země, za stát explicitně česko-slovenský (přesněji česko-moravsko-slovenský), a tak trochu i boj proti bolševismu.
Za druhé, Masarykovu republiku založenou na masarykovské demokracii. Stát na danou dobu výrazně slušný (byť ani zdaleka dokonalý); a v určitém aspektu i skutečně – jak legenda praví – ostrov svobody a demokracie ve střední Evropě po dobu dvaceti let.
Největším problémem první republiky byla nevyřešená, či lépe řečeno špatně řešená národní, národnostní otázka |
To ve všeobecnosti platí, ale ne doslova. Největším problémem první republiky byl zároveň největší problém starého mocnářství, proti němuž se republika vymezila, ale jehož byla vlastně dědicem: nevyřešená, či lépe řečeno špatně řešená národní, národnostní otázka. To byl problém, na kterém monarchie ztroskotala; a taky problém, na kterém zanikla i republika.
V průběhu 20. a 30. let 20. století docházelo ve všech okolních zemích k ustavení mírnějších či tvrdších diktatur, a Československo tak skutečně bylo ostrovem svobody a demokracie, ale po přijetí takzvaného Zákona na ochranu republiky (po atentátu na Aloise Rašína) v roce 1923 byla výrazně omezena svoboda opozičního politického projevu – dokonce výrazněji, než tomu bylo v Rakousku v roce 1913, tedy před začátkem první světové války (jejím vypuknutím svoboda politického projevu v Rakousku skončila nadobro).
Slovenský masarykovec Milan Rastislav Štefánik byl přesvědčen, že žádné dva národy český a slovenský neexistují |
Za třetí, 28. říjen symbolizuje stát Čechů a Slováků; jejich vzájemnost. V daném momentu představoval doslova záchranu slovenského národa; později strnulost českých politiků a jejich neochota přistoupit na naprosto oprávněný požadavek alespoň autonomie (když už ne plně federace) pro Slováky (máme-li být poctiví, tak ale i pro sudetské Němce…) vedly či alespoň přispěly k jeho zániku. Přesto je 28. říjen společný pro Čechy i Slováky; je symbolem jejich vzájemnosti a toho dobrého ve vzájemných vztazích.
Jen pro zajímavost: slovenský masarykovec Milan Rastislav Štefánik stejně jako jeho učitel Tomáš Garrigue Masaryk byl přesvědčen, že žádné dva národy český a slovenský neexistují, že existuje jen jeden československý společný národ („který má dvě větve…“) – a proto byl s názvem „Československo“ pro nový stát nespokojený; místo něj navrhoval název „Velká Morava“.
A za čtvrté, 28. říjen symbolizuje i boj za obnovení Masarykovy republiky, tzv. druhý odboj neboli demokratický odboj během druhé světové války. Například naše letce v RAF – či obecně československé jednotky bojující na straně západních spojenců. Tedy jeden z nejheroičtějších a nejspravedlivějších zápasů našich dějin.
Jinými slovy, 28. říjen je nejen jeden z mnoha užitečných mýtů současného českého politického národa, ale dokonce jedním z jejich mála; konkrétně jedním ze dvou. Tím druhým je 17. listopad (pro současnou společnost a její identitu snad ještě důležitější) – a třetí už nemáme. Prostě není.
P. S.: To o 17. listopadu by ale bylo zase na další povídání…