Co ohrožuje novou českou zahraniční politiku

Současná diskuse o české zahraniční politice poskytuje příležitost nejen k reflexi jejího dosavadního směřování, ale i k vyjasnění jejích základních principů. Tuto debatu odstartoval první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák zpochybněním dosavadních zahraničněpolitických východisek.

Ta podle něho ztratila legitimitu, protože ji pozbyl myšlenkový systém, z nějž vyplývala a který Drulák označuje „lidskoprávní atlantismus“. Podstata této doktríny spočívala v tom, že převlékla partikulární zájmy jedné velmoci – USA – do univerzálního jazyka lidské svobody.

Maska univerzální morálky

Podle dřívějších kritických reakcí i dle Druláka v tomto převlékání moci do masky univerzální morálky sehrál důležitou roli prezident Václav Havel, který mu poskytl svou autoritu a disidentskou auru. Jeho zdánlivě univerzální morální postoj legitimizoval konkrétní zájmy a přispíval k nezpochybnitelnosti jednotlivých kroků při jejich prosazování.

Typickým příkladem je Havlova podpora „humanitárního“ bombardování Jugoslávie, v níž se nenašla solidarita se zasaženou civilní srbskou populací. Totéž se například týká z hlediska „lidskoprávního atlantismu“ neviditelných obětí nelidského zacházení v irácké věznici Abú Ghrajb, v níž Američané ponižovali své zajatce.

Podle Druláka havlovská koncepce lidských práv podporuje agresivní zahraniční politiku, a proto je třeba ji odmítnout a nahradit jinou, mnohem širší i citlivější k rozdílným kulturám a pojetím kolektivní existence. Již toto stručné shrnutí naznačuje, že Drulákovo řešení obsahuje výrazný protimluv a rozhodně není přesvědčivou odpovědí na problémy havlovské recepce lidských práv.

Dva protikladné cíle

Pokud současná politická reprezentace obviňuje Václava Havla z prázdného moralismu, který se projevoval selektivností v uplatňování jeho univerzalistických principů, lze se ptát, neměla-li by místo odmítnutí spíše usilovat o jejich důslednou aplikaci.

Místo hledání „nových začátků“ by se možná ukázalo produktivnější, kdyby dnešní zahraniční politika stavěla na tom, co ji chtě nechtě definuje – Havlův obraz předem neodmítala, ale „svedla o něj boj“ s těmi, kdo si jej přivlastnili jen kvůli zahalování svých partikulárních zájmů.

Drulákem navrhovaná alternativa předstírá, že v sobě dokáže skloubit dva protikladné cíle – hlouběji pochopená lidská práva s respektem k mnohosti současného světa. „Starou koncepci“ nahrazuje „novým“, nepříliš srozumitelným, zato potenciálně mnohem paternalističtějším pojetím, které jde proti jednomu z jeho deklarovaných cílů – mezikulturní citlivosti.

Rozšířené pojetí lidských práv

Drulák se domnívá, že dosavadní politiku podpory občanských práv mohly některé společnosti, kterým byla určena, chápat jako agresivní a nerespektující odlišné způsoby, jimiž vnímají svět. Řešením má být rozšíření pojetí lidských práv o jejich sociální a environmentální dimenzi.

S tím, že otázka lidské důstojnosti v mnoha částech současného světa nutně nesouvisí s mírou politické participace, ale s materiálními a environmentálními podmínkami života, obecně asi nelze nesouhlasit. I když tím možná příliš rychle odhlížíme od rozvojových argumentů, podle nichž je otázka ekonomického rozvoje funkcí správně uspořádaných politických institucí, a nikoli naopak.

Jak si všiml například nejen indický filozof, ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1998 Amartya Sen, ale i někteří z těch, kteří vycházejí z tradice kritické teorie, ve fungujících demokraciích klesá pravděpodobnost extrémních existenčních ohrožení populace, jako jsou hladomory. Politická práva tím pomáhají naplňovat obsah požadavků práv sociálních.

I když odhlédneme od těchto argumentů, pokud Drulák považuje prosazování požadavků občanských práv za agresivní, pak prosazování konkrétní podoby sociálních a environmentálních práv jako součásti zahraniční politiky je z hlediska míry zasahování do života cílové společnosti ještě agresivnější než lpění na tom, že občané dané země by měli rozhodovat o jejím uspořádání na základě respektu k jejich individuálním občanským právům. Tedy že by měli být pány ve vlastním domě.

Dvě představy

Z hlediska lidsko-právní logiky je vedle zajištění základních životních potřeb prosazování občanských práv výrazem lidsko-právního minimalismu. Drulákův požadavek je v porovnání s ním mnohem náročnější. Obsahuje totiž nejen procedurální představu o fungování politických institucí respektujících občanská práva, ale i obsahovou představu o výsledcích, které má přinést politický proces, jenž se v rámci těchto institucí odehrává.

Zatímco v prvním případě nabízíme cílové společnosti lešení, které jí má pomoci v autonomním budování své společenské infrastruktury, ve druhém jí diktujeme, jak má výsledná stavba vypadat. Drulákem kritizovanému lidsko-právnímu misionářství se tak ve srovnání s lidsko-právním minimalismem mnohem více přibližuje jeho koncepce, i když se snaží přesvědčit o opaku.

Pokud chceme minimalizovat zásahy do života cílové společnosti, a tím respektovat její právo na sebeurčení, dosáhneme toho spíše podporou zapojení jejích občanů do demokratického procesu, které je vybaví politickým hlasem, než tím, že této společnosti budeme plánovat, jak by se měla postavit k otázkám redistribuce (sociální práva) nebo ochrany životního prostředí (environmentální práva).

Byť se naše politická reprezentace může rozhodnout pro výraznější podporu druhého – širšího – pojetí, které asi i více odpovídá evropskému sociálnědemokratickému dědictví a k němuž se Česká republika přihlásila již v minulosti, neměla by se takto rozhodovat na základě nelogických argumentů.

Sporné asijské hodnoty

Drulákova koncepce na jedné straně usiluje o rozšíření našeho pojetí práv, na druhé, a ve vztahu k předchozímu cíli nekonzistentně, se chce otevřít pluralitě současného světa, v němž nelze nadále předstírat, že z mnoha existujících normativních systémů má nárok na univerzalitu jediný, západní liberální. Chce po nás, abychom byli schopní větší globální empatie a viděli svět například očima politických elit Číny, která je příliš velká, abychom mohli její perspektivu ignorovat.

Drulák zdůrazňuje, že mu nejde o to muset odlišné perspektivy velkých hráčů přijímat, ale pochopit. Není ale zřejmé, jak by v tom měl překážet respekt k základním občanským právům, který smysluplnému dialogu partnerů vymezuje férové hřiště. Neobstojí ani argument o kulturní odlišnosti Číny, který v diskusi o takzvaných „asijských hodnotách“, jež země Východu údajně odlišují od liberálního Západu, vznášejí především tamní politické elity.

Jak ukazují například systematická empirická šetření World Values Survey, modernizační proces, kterým Čína prochází, se projevuje nejen v jejím ekonomickém růstu, ale i v hodnotové proměně, jež míří stejným směrem jako na Západě. Stručně řečeno, k sebevědomým občanům, kteří stojí o politický hlas.

Odkaz ke kulturní výjimečnosti Asie proto mnohem více slouží podpoře politického autoritářství než popisu současného stavu. Jak například ukazují politologové Russell J. Dalton a Nhu-Ngoc T. Ong, občané zemí, jako je Čína, Singapur nebo Vietnam, jsou často k autoritářským principům svých vládnoucích elit kritičtí. Občanská práva těmto společnostem nejsou natolik cizí, jak předstírají jejich političtí lídři.

Společný rámec

Pokud se vrátíme k požadavku „neimperialistického“ politického dialogu, po němž volá Drulák, je obtížné si představit, že mezinárodní řád respektující různé partnery vzejde anarchicky z dialogu současných reprezentantů všech zemí bez nějaké společné normativní gramatiky. Takový dialog se nikdy nemůže obejít bez konstrukce společného rámce, který dnes nabízejí základní lidská práva.

Bez tohoto rámce žádná diskuse nastat nemůže, politická rozprava i rozhodování by za těchto podmínek zůstávaly podrobeny mocenským zájmům – principy by vždy kapitulovaly před silou. Právě v tomto případě by se naplnila Drulákova obava a mocenská kalkulace v daném okamžiku silnějších hráčů by triumfovala nad principy a pravidly.

Současné Drulákovo poukazování na globální mnohost a neslučitelnost, která volá po předem principy nestrukturovaném dialogu, jenž otevře dveře skutečnému respektu mezi různorodými společnostmi, působí utopicky a planě – podobně jako jemu protikladná idealistická víra v nastolení bezkonfliktního světa.

Lepší výsledky díky lidským právům

I když je zřejmé, že mezinárodní systém nikdy nebude prostorem, který podpírají všemi respektované principy, bez minimálních normativních vodítek, jež lidsko-právní minimalismus nabízí, aniž by různým společnostem diktoval, jak mají být uspořádané, upadá politika do relativismu, cynismu a oportunismu.

Je pravdou, že konkrétní politické síly si přivlastňují univerzalistický lidsko-právní jazyk, aby balily vlastní zájmy do ideologické mlhy. Z toho ale automaticky nevyplývá, že by lidská a občanská práva byla jen ideologickou mlhou, jak v kontextu současné diskuse v Právu 1. července podotkl filozof Václav Bělohradský. Tím vlastně ze zneužívání lidských práv viní sama tato práva.

Fakt, že se globální korporace nebo imperiální politické síly zaštiťují lidsko-právním jazykem, nijak nezpochybňuje, že režim, který respektuje základní lidská práva, přináší svým občanům lepší výsledky. Nejde tedy o obecné principy a jejich často příliš akademický výklad, ale o hmatatelné výsledky ve smyslu individuálních podmínek života a společenského rozvoje.

Přijetí ideologického obrazu

Aniž by jednotlivec musel být naivním univerzalistickým liberálem, kterého dříve, nebo později zneužije jedna či druhá moc, bude preferovat politický režim, v němž není podřízen nevypočitatelným mocenským zásahům do svého života i života svých dětí a jejich obecné lidské důstojnosti.

Jak víme nejpozději od neúspěchů při naplňování maximalistických příslibů osvobození člověka, s nimiž přišly ideologie minulosti – od revolučního socialismu až po neokonzervatismus –, z nepřehledného světa zahaleného i tvořeného politickými ideologiemi nelze vyskočit do světa slibované skutečné svobody, rovnosti a bratrství.

Lze pouze přijmout některý z ideologických obrazů nebo se pohybovat mezi jejich různými podobami. A z perspektivy kteréhokoli jedince je přijatelnější ideologie, která veřejně deklaruje, že bere jeho existenci a zájmy vážně, protože ji pak může „chytit za slovo“ a vyžadovat pro sebe a své zájmy reálný prostor.

Vize společnosti

V poslední instanci žádný jiný nositel nákladů útlaku – ať už ve smyslu jeho životních šancí, blahobytu nebo dokonce života – než člověk neexistuje, a proto ideologie respektující jeho zájmy, a tím minimalizující tyto náklady je přijatelnější než ta, která ho podrobuje zájmům jakékoli nadindividuální fikce, již z definice nic bolet nemůže – například vůli strany, národa, církve či civilizace.

Jen ve společnosti, která respektuje jedince, se lze vysmát jak falešným vykladačům našeho štěstí, tak těm, kdo tvrdí, že se o ně dokážou postarat lépe než my sami. Důsledně uplatněná, byť nikdy zcela naplněná vize takové společnosti může bezpochyby navigovat směřování naší zahraniční politiky.

Začít bychom mohli třeba tím, že místo symbolického „zabíjení“ Václava Havla otevřeme diskusi o tom, koho zabíjejí zbraně vyvezené s vědomím českého státu do zemí porušujících lidská práva.