Co dělat v případě napadení Česka v srpnu 2013?

Čtyřicet pět let od srpnové invaze jsme stále stejní: nesvedeme čitelně definovat své národní zájmy. Netroufáme si na to už celé století.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Richard CortésČeská pozice

Za uplynulých sto let se našim vyčnívajícím představitelům – nechci použít výraz elitám – podařilo průběžně poplivat každou předchozí epochu vývoje české společnosti. Potíž je, že součástí všech těch despektů nikdy nebyla nabídka vlastního, když už ne skvělého, pak alespoň poctivého a civilizovaného étosu pro běžný den. Proto českému státu trvale chybí základ pro rozhodnutí, jež by zajistila smysluplné a důstojné pokračování naší národní existence.

První republika velkou část společenských nákladů na svoji propagaci a samonosnost vyplýtvala v negování všeho, co bylo za Rakouska-Uherska. Včetně opovrhování převažujícím katolickým náboženstvím, ideologickou oporou lidu v podhradí i panstva na hradě.

Roztržka s Vatikánem musela zvenku působit velmi směšně a okázalé zakládání a podpora různých československých, z amerického prostředí přebíraných a jiných netradičních církevních modelů jen podpořily celkový odklon od duchovna a od ctění nejkondenzovanějších pravd tradičních náboženských nauk. Pozdější režimy pak snad proklely i Desatero a nahradily je říkánkami ve stylu Červené knížky předsedy Maa nebo Zelené knížky plukovníka Mojmíra Kadafího. (Teď nám asi bude předkládán k věření takzvaný nový narativ Evropské unie.)

S neuvěřitelně plebejskou a povrchní zpupností byly rozbity vznikající struktury české třídní společnosti (v pozitivním smyslu, jako je tomu v Anglii). Rozbity byly i její produkční a majetkové základy – pozemkovou reformou, tažením proti aristokracii včetně malicherného zákazu používání aristokratických predikátů, chabou podporou domácího průmyslového kapitálu…

Stejně bláhové bylo při budování armády preferování důstojníků, kteří prošli legionářskou epizodou, oproti čerpání z pokladnice zkušeností devítinásobně většího počtu válečných veteránů oficiální státní armády. Narukovali pod stejnými prapory a vlivem manipulační politiky velmocí se ocitli na různých stranách. Byl jich zhruba milion. Desetina jich však byla považována za rovnější.

Zvláštní sousedství

První republika sousedy přezírala, nenáviděla či ve významu umenšovala, před blahosklonnými velmocemi padala na zadek

Už v dobách první republiky bylo pro český přístup k ostatním národům příznačné nepřesvědčivé pohrdání „malými“ sousedy a padání na zadek před blahosklonnými velmocemi. První republika sousedy přezírala, nenáviděla či ve významu umenšovala.

Německo a Rakousko byly již před rokem 1933 považovány za národně nebezpečné. Rakousko pak vůbec za vhodné k léčení českých mindráků ve vztahu k říšským Němcům jako takovým (spravedlivě nutno říci, že tomu bylo podobně i z rakouské strany).

Jižní soused Maďarsko byl nazírán nepřátelsky, namísto úsilí řešit vztah s cílem nalézt způsob soužití byla proti Maďarsku vytvářena Malá dohoda se vzdáleným Rumunskem a nesourodě slepenou Jugoslávií. Polsko nebylo uznáno hodným být ani spojencem, ani rovným (nutno říci, že Poláci opláceli stejnou mincí).

V letech 1938 až 1939 se pak ukázalo, nakolik je Čechům platné shovívavé, leč de facto nezavazující spojenecké přátelství vzdálených velmocí a jak efektivně si bezprostřední sousedé rychle vezmou svůj podíl na kořisti rozpadající se Československé republiky.

Český stát a velmoci

V každé epoše naší samostatné moderní existence ve střední Evropě se opakoval tentýž model: „hrdinství a ctnosti“ nahodilých vítězů po roce 1945, 1948, 1969, 1989 zatlačily do pozadí masarykovskou drobnou práci milionů lidí na věci národní a státní.

Z každé demokratické moci opentlené tím či oním přívlastkem někde čouhá skrytý či otevřený zájem některé velmoci

Moc u nás často ležívá na ulici a zvedají ji tradiční čeští zvedači bez přičinění. Kainovým znamením hbitě označí všechny ostatní, i ty, kteří se zasloužili, a zavedou doktrínu jediné správné přívlastkové demokratické moci. Tu máme přívlastek lidově-demokratický, tu zase socialistický, jindy liberálně konzervativní. Vždy však z té moci někde čouhá skrytý či otevřený zájem některé velmoci.

Velmoci dřívější, včerejší a dnešní ovšem hrají vždy jen vlastní politiku. Británie kupříkladu vždy jen dbala na to, aby byla v kontinentální Evropě šikovným balanciérem a ponechala tamní síly, aby se pokud možno vyvažovaly mezi sebou až do vzájemného vyčerpání. Neville Chamberlain pak přinesl Britům papír „s mírem pro naši dobu“ – na československý účet bez hostinského.

Velmoci se navzájem dobře znají, ctí či respektují vzájemná status quo a typické očekávatelné reakce. Již britský premiér Benjamin Disraeli například tvrdil, že Rusko je natolik zaujaté nebezpečím svého napadení a ochranou proti němu, že je permanentním nebezpečím pro blízké sousedy vždy samo o sobě. 

Ve všech takových obdobích je dobré mít po ruce karikovaný obraz koncentrovaného nepřítele. Nezažil jsem tyto prvky dříve než od padesátých let. Pak se mi ale hojně vybavují. Třeba „Uncle Sam“ anebo bavorský politik Franz Josef Strauss – ve skutečnosti zkušený, soudný a rozumný člověk, který soukromně rád naši zemi poznával. Poznal i naši duši. Jeho výstižná charakteristika české povahy parafrázována zní: Češi jsou sami nad sebou nadšení, jakými jsou demokraty a neutrály, kteří se nevměšují, že jsou pak neutrální a nevměšují se ani do osudových vlastních věcí. 

Ano, to známe i dnes. On to někdo rozhodne: Brusel, Washington, Moskva, Havel, Klaus, Zeman, Putin, Bush, Merkozy, Obama…

Pokusy z raných devadesátých let o to, co se nazývá visegrádská čtyřka, a o její analogické rozšiřující penta- a hexagonály se ukázaly liché. Každému je bližší vlastní košile než virtuální visegrádský kabát. Novou distingvovanou středoevropskou společnost nevytváříme nijak rychle a tu českou jen deklarujeme legračními, alespoň při pohledu zvenku, skandály prezidentů, premiérů, ministrů a jiného establishmentu.

Jinak jsou světu možná známi: Václav, tedy ten Svatý z Václaváku. Žižka – využil bitevní mobilní hradbu jako podstatný prvek vojenské strategie (použil vlastně koncept tanku, jak ocenil i generál Patton) a předvedl masivní využití střelného prachu. Karel – tedy ten z Karlštejna a ze stokoruny. A pak Havel – po čase už také jen ten z pražského letiště.

A tak zůstáváme v marasmu politickém, morálním a také ekonomickém. Na vlny světové hospodářské krize ať ve tvarech V nebo W anebo snad L se už snad nemůžeme ani vymlouvat. Všichni naši sousedé jsou z toho venku, a to delší dobu, včetně našich nedávných souputníků Slováků.

Občas se nějaký český činitel začne upínat ke vzdálené velmoci jako hodný, čestný a na věčné časy věrný mladší bratr (uctivost!) a raduje se z formálních gest přátelství a garance naší bezpečnosti. Někdo slíbí radar v Brdech, jiní zase atomovou elektrárnu. Nemluvě o hřejivém pocitu nyní navždy za restituce vděčné katolické církve.

Když přijde na věc samu, na existenci, garanci a prosperitu české samostatnosti a samonosnosti, jsme zase tam, kde jsme byli: Bez většího respektu, považovaní za málo vhodný a málo spolehlivý prvek ke spojenectví, lhostejní všem. Silácké řeči našich „čelních představitelů“ totiž nikoho nezaujmou. Problém je, že národní české zájmy bychom jednoznačně neuměli ani definovat.

Československo ani soudobé Česko si nikdy svoje zájmy netroufly čitelně definovat. Ztotožňovaly se vždy jen se zájmy svých aktuálně vysněných spojenců nebo protektorů.

V důsledku nemáme ani spojence, ani kamarády, ani respekt. Je to ale jinak než ve smyslu legendárního výroku Henryho, lorda Palmerstona, dvakrát britského premiéra za královny Viktorie: „Nemáme permanentní spojence, nemáme permanentní nepřátele, máme jen permanentní a věčné zájmy“. Řekl to tehdy na margo veřejných diskusí a požadavků pomáhat Polákům v Rusku v jejich úsilí o samotnější existenci. A tvrdě naznačil, že tak hluboko se Britů cizí konflikt, ač ušlechtilý, zase netýká.

Československo ani soudobé Česko si nikdy svoje zájmy netroufly čitelně definovat. Ztotožňovaly se vždy jen se zájmy svých aktuálně vysněných spojenců nebo protektorů. I dnes existujeme jen díky kompromismům a zájmům velmocí a EU, ke které sice patříme, ale děláme, jako že máme na ni navrch. Někdy – skoro vždycky – naše zanedbávání vlastní odpovědnosti za svůj osud někdo cizí nějak vyřeší. Přirozeně v jeho zájmu. Potom se podle situace buď litujeme, anebo okázale děkujeme a uctíváme cizí modly a systémy.

Naše zájmy byly a jsou jen přepapouškované zájmy momentálně nám vládnoucí velmoci, ať už je to Rakousko-Uhersko, Francie, Německo, Rusko anebo EU. Rádi se přiřazujeme k zájmům USA – když je to tedy oficiálně dovoleno.

Do lajny!

Máme srpen 2013, je tomu už 45 let od invaze v roce 1968 a člověka napadá, kolikrát jsme se v novodobé historii dostávali do lajny se zájmy některé velmoci nebo velmocí – dobrovolně, či násilím. V létě 1914 se během dvou týdnů Češi ocitli ve válce s půlkou Evropy za zájmy svého legitimního (sic!) habsburského krále a tehdejší „středoevropské unie“. V zájmu velmocí vznikla pak první poslepovaná republika s uspořádáním jako cordon sanitaire – buffer zone zejména pro francouzské zájmy. I sovětské Rusko jsme si ve třicátých letech přihlásili mezi spojence.

Srpnová diplomacie německá a sovětská v letech 1938 a 1939 pak prokázala, jak taková spojenectví beznázorových a bezzájmových Čechů dopadají. K 1. říjnu 1938 si do těla Československé republiky zařízli nejen Němci, ale i Maďaři a Poláci. K 1. říjnu 1939 už to všechno drželi Rusové a Němci v dojemné alianční shodě.

O únoru 1948 v Československu koluje zajímavý a až brutálně výstižná depeše tehdejšího amerického velvyslance v Praze Laurence A. Steinhardta státnímu tajemníkovi (ministru zahraničí) USA George Marshallovi. Je z dubna 1948 a více než dokonale vystihuje tehdejší poměry v české „elitě“ a hodnotí její počínání sice jinými slovy, ale v podstatě v duchu mých předchozích řádek.

Český překlad tohoto pozoruhodného textu vyšel v roce 1991 péčí Petra Mareše v časopise Dějiny a současnost. Dáváme jej čtenářům k dispozici v příloze.

Shrnuto: Česko nemělo a ani nemá vlastní jasné zájmy – nebo o nich oficiálně neví. Nemá skutečné spojence, přátele, ale nemá ani nepřítele. Abychom pro někoho získali status nepřítele, k tomu je přece jenom potřebná jakási minimální úroveň, řekněme kinderstube. 

Stejně tristní jako naivní a nezodpovědný byl československý postoj v srpnu 1968. Je tomu právě 45 let. Boží prostota pojmů a dojmů! Nechápání mechaniky, jakou je vnímáno Československo (i dnešního Česko) velmocemi. Mimochodem obsadili nás opět skoro všichni naši sousedé a nerozborní spojenci, kromě neutrálních Rakušanů a západních Němců. Odmítli Rumuni a pomoci chtěli Jihoslované – nezapomenout!

Představme si invazi

Ti velcí se vždycky nějak předem domluví. Nám to sdělí a vysvětlí nějak polopatě až poté, nebo také vůbec. Představme si hypotetickou situaci v letošním srpnu. Nemáme nepřítele. Všichni nás již nyní nějak vlastní – Západ i Východ. Ze všech stran jsme obklopeni nominálními spojenci (jako v srpnu 1968) a neutrálním Rakouskem. Přesto si někdo může třeba zamanout nás obsadit, kontrolovat až do úrovně checkpointu na každé okresní silnici a personálních čistek až po úrovně obecních úřadů.

Navzdory poloze uprostřed spojenců a přátelských neutrálů to technicky možné je. Existuje přece vynález zvaný bezletové zóny. Tyto zóny uzemní nejen letectvo, ale i obyvatele. Zejména když se z bezletových zón a jejich transportních letadel vyrojí obrněnci na místních letištích. Navíc, kam se hrabe Hoffmanovo vypnutí telekomunikací v roce 1968 proti důsledkům případného dnešního ochromení informační techniky a kyberakcí!

Členství v EU roli nehraje. Její obranné společenství nikdy pořádně nevzniklo a české zájmy jsou pro Západoevropany stejnou „španělskou/českou vesnicí“ jako „buřt“.

  • Kdybychom chtěli hypoteticky čelit prvku bezletové zóny, má Česko k dispozici zhruba celý tucet stíhaček JAS Grippen tří-a-půlté generace. Má také svých sedm desítek podzvukových bitevníků L 159. Výhodný to sice kšeft druhé poloviny devadesátých let pro zainteresované tehdy ještě i české a zahraniční firmy a politické strany. Jsou určené zejména k podpoře pozemních bojů. Pro vzdušné střety surpesoniky mohou posloužit jen jako cvičné terče – podobně jako v roce 1944 při „velkém střílení krocanů“ na Marianách podlehlo neduživé japonské letectvo technické, početní a morální převaze Američanů jako na pouťové střelniční zábavě.
    U českých „bitevníků“ hraje ještě roli, jak rychle budou zhruba čtyři desítky z nich vyproštěny z konzervační vazelíny ve skladových hangárech zcela privátní firmy s původním mateřským domicilem na Kypru. A zprovozněny post festum.
  • Proti neznámému protivníkovi však můžeme nasadit hned všech našich 25 modernizovaných tanků T 72, které máme v arzenálu. Více jich modernizovat nebylo třeba – jako referenční minimální  počet stačilo pro jejich mezinárodní dodavatele právě jen těch 25 kousků. Tento referenční houfek obrněnců může být ovšem nasazen na všechny strany dnešního Česka. Nejlépe vždy po šesti kusech na každou světovou stranu.
  • Pak také můžeme bleskurychle stáhnout naše jednotky ze zahraničních misí, například z Afghánistánu. Pokud ovšem všechna naše vojenská transportní letadla CASA nebudou zrovna v poruše nebo nebudou zrovna převážet koně Převalského do Mongolska výměnou za asijské divoké osly, kterýchžto oslů se může v tuzemsku již nedostávat.
  • Již desetiletí není v Česku povinná vojenská služba (na rozdíl od jiných malých a suverénních zemí, jako je Švýcarsko, Rakousko nebo Izrael). Náš mladý muž ani netuší, co to znamená bojová pohotovost, schopnost a povinnost bránit svoji zem. Možná něco pochytil z počítačových her...
  • Pak tu také máme skvělou protichemickou a protiradiační jednotku. Akorát, že chemické zbraně byly naposledy prokazatelně použity v první světové válce (použití v Iráku a Sýrii nebylo prokázáno přesvědčivě). Jaderná zbraň byla nasazena poprvé a naposledy v roce 1945 a ani v hlavách nejdivočejších individuí ve vedení současných velmocí s ní nikdo nepočítá.

Vyhlídka na další letošní český srpen přesto není tragická. Boje nenastanou, stejně jako nenastaly v letech 1938, 1968, a ani 1989. Naštěstí „oni“ se jistě dohodnou na předání moci i zbraní. Nebylo by to až tolik obtížné. Ani dnes opět nemáme řádnou ústavní vládu, ani dolní komoru parlamentu, na kterou bychom se mohli spolehnout. Na hrdinství Senátu těžko uvěřit. Ústavní soud to nezachrání. 

Co tedy dělat v případě napadení Česka v srpnu 2013? Radu pro podobné situace a jejich přežití (například v subsaharské Africe) poskytl před pár lety známý anglický spisovatel akčních, špionážních a vojenských bestsellerů Frederick Forsyth. Prožil nejednu chvilku ve skutečných bojích třeba v občanské válce v Nigérii. Pro přežití v takových situacích doporučuje: „Usmívat se a mávat.“

Počet příspěvků: 21, poslední 27.9.2013 10:13 Zobrazuji posledních 21 příspěvků.