Blízkovýchodní tragédie a emotivní spory o uprchlících přinesly v tomto horkém létě nová žhavá témata. V uplynulých týdnech se hodně psalo o protiislámských demonstracích a postojích českých politiků k nim. Spousta článků se rovněž věnovala protagonistům zdejšího odporu proti islámu i jejich kauzám. Než se však zamyslíme, „co jinde nenajdeme“, začněme z opačného konce.
Pře muslimských menšin s nemuslimy ve všech členských zemích Evropské unie mívají zpravidla několik modelových „kolbišť“, kde se naplno zhmotňují, takže je lze snadno a především stručně mediálně uchopit. V první řadě jde o takzvané boje o mešity. Ty se dlouhou dobu odehrávají v mnoha evropských státech, v České republice jsme dosud na počátku, čemuž odpovídá i zdejší diskurs plný emocí.
Neosobité ideové přesahy
Podobně je tomu také s českými spory o zahalování muslimek, což je tradiční téma vyvolávající spory v celé EU. U nás se dílčí kauza týkající se omezení nošení pokrývky hlavy v konkrétním školním řádu záhy přenesla do roviny střetů „my“ versus „oni“, což se dalo čekat.
Ideové přesahy, které zdejší polemiky o islámu zpravidla doprovázejí, nejsou ničím osobité, ať jde například o multikulturalismus, svobodu slova či otázky světonázorové |
Nikterak originální není ani český odpor proti obchodům prodávajícím potraviny halál (splňující šaríatské požadavky), které vedle mešit představují konkrétní ztělesnění muslimské přítomnosti. To vynikne zejména v ČR, zemi, kde zóny s převažujícím muslimským obyvatelstvem zcela chybí.
Ani ideové přesahy, které zdejší polemiky o islámu zpravidla doprovázejí, nejsou ničím osobitým, ať jde například o multikulturalismus, svobodu slova či otázky světonázorové. V tom, co bychom naopak mimo ČR hledali ve vztahu k islámu jen obtížně, nejsme žádní troškaři, což lze názorně doložit na následujících sedmi záležitostech.
Xenofobie
Na prvním místě je třeba zmínit otevřenost a razanci, s níž bývají islamofobní postoje i aktivity u nás projevovány a také přijímány. Míra tolerance je v tomto ohledu až závratná. Nejde o to, že by Češi byli xenofobnější než jiné národy, ale o fakt, že v zahraničí si lidé zpravidla bývají více vědomi nepatřičnosti xenofobních projevů na veřejnosti.
Navíc hranice toho, co jsme ochotní v případě muslimů považovat za přijatelné, se stále posouvá, což může vyvolávat obavy ze selektivního postoje k lidským právům, od nějž není daleko k tragickým historickým paralelám.
Nejde o to, že by Češi byli xenofobnější než jiné národy, ale o fakt, že v zahraničí si lidé zpravidla bývají více vědomi nepatřičnosti xenofobních projevů na veřejnosti |
Druhým českým unikátem je nejislamofobnější hlava státu široko daleko. Seriál výroků prezidenta Miloše Zemana na téma islám se již dávno stal součástí zdejšího politického folklóru, jenž sklízí úspěch i mezi těmi občany, kteří mu jinak nemohou přijít na jméno.
Příkrost oněch projevů však vyvolává údiv převážně jen v zahraničí, což byl i případ Zemanova nejslavnějšího výroku z roku 2011: „Nepřítelem je anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii. Žijí v ní na dvě miliardy lidí a financovaná je dílem z prodeje ropy, dílem z prodeje drog.“ Čeští komentátoři neřešili, zda hovoří pravdu (na to se jaksi rezignovalo), ale jaké reakce výrok vyvolá v zahraničí, což bylo realistické, byť zároveň smutné.
Neznámý počet muslimů
Poměr či lépe do očí bijící nepoměr počtu zdejších protiislámských aktivistů a muslimů je třetí výraznou českou specialitou. Přesný počet muslimů v ČR nikdo nezná, nejčastější odhad se pohybuje mezi deseti a dvaceti tisíci, počet „lajkerů“ nejpočetnější facebookové skupiny „Islám v České republice nechceme“ již překonal 140 tisíc.
Přesný počet muslimů v ČR nikdo nezná, nejčastější odhad se pohybuje mezi deseti a dvaceti tisíci |
Dříve se mezi akademiky vtipkovalo, že na jednoho „českého muslima“ připadá tolik a tolik stránek studií, seminárních prací či školních referátů, dnes můžeme zcela vážně kalkulovat, kolik na něho připadne násobků muslimobijců.
S atmosférou ve společnosti úzce souvisí postoje politiků. Vedle vyslovených populistů, jichž není málo a kteří se vezou na „muslimské vlně“, najdeme mnoho osobností, jež si dávají pozor, aby nemohly být osočeny z populismu. A ještě větší pozor, aby se náhodou nedotkli muslimům nepříliš nakloněné veřejnosti.
Islamofobie
Takové „tance mezi vejci“ lze vidět v celém zdejším politickém spektru. Jen menšina se tomu vymyká. Bohužel platí oprávněně kategorické shrnutí a zároveň čtvrté české specifikum, že naše politická scéna je většinově islamofobní, což vynikne zejména při srovnání se zeměmi, které naplno čelí problémům s muslimy.
Ještě nedávno představoval islám exotické téma, dnes patří k těm nejskloňovanějším a rychlosti této proměny neodpovídá nárůst poznání. S tím souvisí i pátý bod – bezradnost médií. Pokud jde o islám, existují mezi českými novináři propastné rozdíly.
Naše politická scéna je většinově islamofobní, což vynikne zejména při srovnání se zeměmi, které naplno čelí problémům s muslimy |
Často je vidět snahu o „vyváženost“, jež se tu a tam projeví paradoxně tím, že k „vyvážení“ názoru odborníka bývá poskytnut prostor protiislámskému aktivistovi. Problémy působí také práce se zdroji – například ČT24 uvedla známého bojovníka proti islámu Billa Warnera jako mezinárodně uznávaného odborníka na islám.
Za zmínku stojí i směšování postojů a erudice, což vede k tomu, že expertní hlasy se často berou za rovnocenné pohledům aktivistů různých postojů, což bychom u „neislámské problematiky“ hledali stěží. „Aby člověk pochopil islám, nepotřebuje vzdělání, ale stačí mu selský rozum,“ je teze, která má stále více zastánců nejen u internetových debatérů.
Naivní víra
Obava z nejednoznačného tématu, jež vyvolává vášně, však nepoznamenává jen zdejší virtuální kolbiště, ale má řadu praktických (byť těžce pochopitelných) důsledků, kdy se „hlas lidu“ střetne s pohledem odborníka – a vítězí, jako v případě odebrání akreditace ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy projektu „Muslimové očima českých školáků“, kdy proti expertním posudkům stála kampaň „rozhněvaných rodičů“.
Vzhledem k tomu, kolik sympatizantů mají islamofobové nejen na české politické scéně, ale i v médiích, silových složkách a mezi intelektuály, bylo by naivní věřit, že neoslaví ještě další úspěchy |
Se společenským přijetím islamofobie souvisí i šesté specifikum, což jsou úspěchy českých islamofobů. Ti se zpravidla verbálně distancují od zdejších rasistů, xenofobů, neonacistů, radikálů a podobně a snaží se vyvolat dojem spořádaných občanů bojujících za správnou věc. A daří se jim, neboť další spořádaní občané naslouchají.
Těžko si představit, že by ostrá protižidovská či protiromská rétorika dostala prostor nejen v hlavním vysílání České televize, na rozhlasových vlnách nebo dokonce pronikla v rámci „semináře“ či petičního slyšení do parlamentu. Zdejším islamofobům se toto vše opakovaně zdařilo.
Téma islámu již vstoupilo do politiky a vzhledem k tomu, kolik sympatizantů mají islamofobové nejen na české politické scéně, ale i v médiích, silových složkách a mezi intelektuály, bylo by naivní věřit, že neoslaví ještě další úspěchy.
Hrozba pro českou společnost
Posledním, sedmým unikátem v naší malé kolekci je český rekord v rámci EU, pokud jde o oblibu islámu. Dle nedávných sociologických šetření totiž ze všech evropských zemí žije největší podíl občanů, kteří vyjádřili obavy z islámu a odpor vůči němu, právě v Česku.
V květnu zhruba dvě třetiny našich občanů spatřovaly v islámu hrozbu pro českou společnost |
V tomto směru jsme na celé čáře porazili státy s početnými muslimskými menšinami, jako je Francie či Německo. V květnu zhruba dvě třetiny spoluobčanů spatřovaly v islámu hrozbu pro českou společnost. Tedy dříve, než protiislámské demonstrace, ostré výroky řady politiků i poslední vlna uprchlíků ještě více rozčeřily hladinu zdejšího veřejného mínění v tomto žhavém létě.