Lidovky.cz

Češi často přenášejí negativní postoj ke komunistické Číně na Číňany

  17:30
Čína se stala symbolem dlouhodobého rozkolu v české politice, který by bylo možné zjednodušeně popsat jako „Havel versus Zeman“. Mnozí oponenti Číny v poslední době opouštějí kontext kritiky agresivního politického režimu a překračují hranici xenofobie.

Česko-čínská spolupráce. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti) v rozhovoru pro Deník N naznačil, že Praha nemá zájem o čínské turisty z Wu-chanu. Čínské město bylo před rokem epicentrem pandemie covidu-19, dnes je ale Wu-chan a zbytek Číny jako jedno z mála území světa, co se týče koronaviru, pod kontrolou, což se v žádném případě nedá říct o České republice, patřící naopak mezi nejvíce zasažené země světa.

Pro srovnání, 6. ledna Čína zaznamenala 123 nových případů covidu-19 (nejvíc za několik měsíců), z toho 117 ve městě Š’-ťia-čuang, což vedlo k přísnému lockdownu v tomto desetimilionovém městě a všeobecnému testování jeho populace. Ve stejný den mělo srovnatelně velké Česko více než 17 tisíc nových případů. I když budeme brát čínské oficiální statistiky s rezervou (což bychom měli), nic to nemění na tom, že hrozba nákazy covidem-19 je dnes v Praze a ČR neporovnatelně vyšší než ve Wu-chanu a v Číně.

Hřib bez jakýchkoliv důkazů naznačuje, že Číňané z Wu-chanu jsou zdravotně závadní, a tudíž nejsou vítaní. Prezentace určitých skupin lidí jako nečistých není nová. Například čínští imigranti v USA byli označováni za přenašeče nemocí koncem 19. století, což kromě jiného nastartovalo otevřeně rasistickou protičínskou imigrační politiku USA, když v letech 1882 až 1943 platil v USA zákaz čínské imigrace a Číňanům v USA byla odepírána základní práva.

Zpolitizované téma

Jinde v rozhovoru Hřib říká, že „Čína je viníkem globální pandemie, kvůli které nemůžeme chodit do divadla a hospody. Za to mohou Číňané.“ Je pravdou, že kvůli prostojům čínských úřadů začátkem ledna 2020 se covid-19 rozšířil z Wu-chanu do celého světa. Ovšem za to, že rok (!) poté v ČR nemůžeme chodit do divadla a hospody, nemůžou „Číňané“, ale spíše my sami – v čele s českou vládou a její nezvládnutou pandemickou reakcí.

Zbavování se vlastní zodpovědnosti, které předvedl Hřib, se v něčem podobá Donaldu Trumpovi, který tímto způsobem omlouval svou nečinnost a chaotický přístup své administrativy, které stály život již bezmála 400 tisíc Američanů. Hřib s dalšími českými politiky, jako je Mirek Topolánek či Miroslav Kalousek, už na jaře napodobili Trumpa i v tom, že veřejně užili výrazu „čínský virus“. Tento Trumpův slovník nepřijal podle mých vědomostí žádný ze seriózních vrcholných evropských politiků.

Rozsáhlé dotazníkové šetření Univerzity Palackého v Olomouci ve 13 evropských zemích na reprezentativním vzorku téměř 20 tisíc respondentů zjistilo, že v žádném jiném evropském státě není Čína stejně zpolitizované téma jako v ČR. Tato politizace se kromě jiného projevuje tím, že voliči českých politických stran mají zásadně odlišné vnímání Číny.

Naopak, ostatní státy G7 odmítly v březnu podepsat společné vyjádření, protože bývalý americký ministr zahraničí Mike Pompeo trval na označení „wuchanský virus“, v rozporu s mezinárodně přijatou terminologií podle Světové zdravotnické organizace. V české veřejné diskusi se v poslední době objevily i další výroky, které ukazují, že oprávněná kritika agresivních kroků čínské vlády doma i v zahraničí přerostla do otevřené xenofobie.

V jiném rozhovoru v Deníku N s bývalým reportérem ČT v Číně Tomášem Etzlerem zaznělo i to, že „Číňané kradou“. Směrem k čínským politikům byly potom použity výrazy jako „komunistické kurvy“ či „komunističtí hajzlové“, přičemž Etzler se označil za člověka z „civilizované země“. Pro rozhlas zase Etzler označil Čínu jako „nekulturní“ svět. Je těžce představitelné, že takový vulgární a nadřazený způsob by byl použit opakovaně vůči jiné menšině či skupině lidí v respektovaných médiích.

Vůči Číně se to však v ČR zažilo jako akceptovatelné. Odlišnost této české pozice od zbytku Evropy je vidět i z mezinárodních průzkumů. Rozsáhlé dotazníkové šetření Univerzity Palackého v Olomouci ve 13 evropských zemích na reprezentativním vzorku téměř 20 tisíc respondentů zjistilo, že v žádném jiném evropském státě není Čína stejně zpolitizované téma jako v ČR. Tato politizace se kromě jiného projevuje tím, že voliči českých politických stran mají zásadně odlišné vnímání Číny.

Rasistický diskurz

Nejvíce negativní obraz Číny mají v Česku voliči TOP 09, následováni voliči ODS, STAN, Pirátů a ČSSD. Naopak nejvíce pozitivní obraz Číny mají voliči SPD, následováni KSČM a hnutím ANO. Rozdíl mezi voliči TOP 09 a SPD je propastných 50 procentních bodů, co se týče poměru respondentů s negativním postojem. Naopak ve většině jiných evropských států, třeba v Německu, Švédsku, Francii či v Polsku, neexistují mezi voliči politických stran téměř žádné rozdíly v postoji vůči Číně.

Je třeba zdůraznit, že v rámci dotazníku jsme se ptali respondentů nejen na vnímání Číny, ale v samostatné otázce i na vnímání Číňanů. I v tomto případě měli nejpozitivnější postoj voliči SPD. Naopak nejvíce negativní postoj vůči Číňanům měli voliči STAN, ČSSD, TOP 09, ODS, KDU-ČSL a Zelených. Tyto výsledky ukazují, že voliči stran, které jsou vnímané jako liberální či demokratické, a obecně pozitivněji vnímají menšiny nebo cizince (například muslimy, i dle stejného průzkumu), jsou nejvíce negativní vůči Číňanům.

V Česku na rozdíl od jiných evropských zemí tato kritika postupně přerostla do pozic, které stále více připomínají rasistický diskurz o „žluté hrozbě“. To, že to jde i jinak, dokazují jiné evropské státy. O to paradoxněji může znít, že tyto pozice v Česku zastávají představitelé, kteří se často profilují jako obránci morálních principů a dědictví Václava Havla.

Lze shrnout, že respondenti vnímají Číňany negativně, protože nemají rádi komunistickou Čínu. Tento český výsledek se opět odlišuje od ostatních evropských zemí. Mezi 13 zkoumanými státy mají Češi nejvíce negativní vnímání Číňanů, i když co se týče Číny jako země, jsou až na pátém místě. Například Švédsko, které vyšlo z našeho průzkumu jako země s jednoznačně nejvíc negativním postojem vůči Číně, má vůči Číňanům pozitivnější vnímání než ČR.

Švédové také vnímají pozitivněji než Češi čínské studenty, turisty nebo komunitu ve vlastním státě. Zdeněk Hřib či Tomáš Etzler jsou příkladem českého fenoménu, kdy je negativní přístup vůči Číně jako zemi s komunistickým uspořádáním přenášen – ať vědomě, či nevědomě – i na lidi nebo třeba na kulturu. Jak ukazují výsledky naší studie, tyto názory jsou v Česku široce rozšířené i mezi běžnou populací.

Autoritářské politické poměry v Číně a mnohé její kroky směrem do zahraničí i vůči ČR jsou oprávněně předmětem kritického zkoumání mezinárodních pozorovatelů. V Česku na rozdíl od jiných evropských zemí tato kritika postupně přerostla do pozic, které stále více připomínají rasistický diskurz o „žluté hrozbě“. To, že to jde i jinak, dokazují jiné evropské státy. O to paradoxněji může znít, že tyto pozice v Česku zastávají představitelé, kteří se často profilují jako obránci morálních principů a dědictví Václava Havla.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.