Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Bláhové snění (5.) Nebezpeční utopisté mezi námi

  16:00

Iluze o dokonalosti a pokusy je prakticky aplikovat jsou tragickým omylem moderního Západu. Vždy vedou k nespravedlnosti a totalitarismu.

Nenápadný, ale v konzervativních myslitelských kruzích vlivný maďarský filozof Aurel Kolnai (1900–1973) považuje utopickou mysl za hlavní filozofický a politický problém 20. století. foto: © archivČeská pozice

Kořenem bláhového snění o světě bez padouchů je lidská potřeba bohů, božstev, božské dokonalosti, polobohů, božích synů a dcer, božích spasitelů a vykupitelů a božích napodobovatelů, poslů, pověřenců, vůdců a vykonavatelů. Každé náboženství a každý myšlenkový systém usilující o dokonalost drží v ruce dvousečnou zbraň.

Na jedné straně jsou ukazatelem a příručkou, podle nichž se člověk a lidská společnost dají zlepšovat. Na druhé vytvářejí iluzi, že jsou zlepšitelní k absolutní dokonalosti podle jakéhosi absolutního nadpřirozeného modelu a ideálu. K dokončení dějin, dovršení světa či nastolení božího řádu jsou ochotné přijímat, věřit a prosazovat absurdity popírající a mrzačící realitu a přirozenost.

Tragický omyl

„Utopická mysl“ a „perfekcionistická iluze“ tomuto fenoménu říkal nenápadný, ale v konzervativních myslitelských kruzích vlivný maďarský filozof Aurel Kolnai (1900–1973) s rakouským a francouzským občanstvím a převážně britskou a částečně kanadskou univerzitní kariérou. Kolnai už v roce 1938 coby poměrně neznámý akademik na útěku z nacifikovaného Rakouska do Francie identifikuje totalitarismus jako „válku proti Západu“ ve své stejnojmenné knize pojednávající převážně (a v té době přirozeně) o nacismu.

Prakticky aplikovaná utopie vždy končí nespravedlností, protože chce zavést vnucenou negaci neodstranitelných napětí

Vyvrací v ní veškeré iluze, kterým v té době na Západě podléhala řada vlivných osobností, že nacismus měl být v jakémkoli svém aspektu součástí nebo odnoží západní civilizace či dokonce její záchranou před komunismem. Byl stejně jako komunismus útokem na ni a pokusem o její zničení a nahrazení utopickým světem. Jen s tím rozdílem, že komunistické utopii vládne utopická třída, zatímco nacistické utopická rasa.

Utopickou mysl, popsanou v poválečných esejích, přednáškách a nedopsané, posmrtně vydané stejnojmenné knize, považuje Kolnai za hlavní filozofický a politický problém 20. století, „neustále se nabízející jako náprava chyb, které sám vytvořil“. Za tragický omyl pak obvyklé ztotožňování utopie se spravedlností a dokládá, že prakticky aplikovaná utopie vždy končí nespravedlností, protože chce zavést „vnucenou negaci neodstranitelných napětí“.

Svět sterilní stagnace

Utopický svět oproštěný od myšlenkových, zájmových a skupinových neshod a konfliktů by byl světem sterilní stagnace, v němž by se nikdo od nikoho neučil nic nového a nikdo neměl potřebu ani náměty k tvoření. Takový svět je (naštěstí) neuskutečnitelný, ale přesto se o něj (naneštěstí) neustále všelijací utopisté pokoušejí.

Jejich východiskem je opět Kolnaiovými slovy: „Víra v rozkol mezi danou realitou světa a oddělenou kontra realitou.“ Ta je inspiruje k potřebě „smíření ideálu a reality“, které by měly naopak zůstat v přirozeném nedořešeném tvůrčím napětí. Záchrana západní civilizace s její liberální pluralitní demokracií a stejnými zákony a právy pro všechny podle Kolnaie spočívá v návratu od utopických pomyslností k „obnově obyčejného světa“.

Záchrana západní civilizace s její liberální pluralitní demokracií a stejnými zákony a právy pro všechny podle Kolnaie spočívá v návratu od utopických pomyslností k „obnově obyčejného světa“

Světa konkrétního, nedokonalého, tvořeného praktickým rozumem odvozeným od zkušeností. A inspirovaného „konzervativním étosem“ umírněnosti, zdrženlivosti, hloubavosti, opatrnosti a ohleduplnosti, tradičním anglosaským důrazem na nekonání zakázaného víc než na konání přikázaného a láskou k pluralitní demokracii, která však musí být „mírná, má-li být dobrá“.

Návrat k druhému přikázání

I liberalismus, je-li zbožňovaný, se může proměnit v utopii, fanatismus a totalitarismus. A dokonce k nim logicky směřuje, varuje Kolnai už pár generací předtím, než se nám jeho varování začne uskutečňovat před očima v podobě politické korektnosti. Vědomí lidské nedokonalosti, které Kolnai považuje za nejdůležitější aspekt biblické (a tudíž západní) etiky, inspiruje k tvoření za předpokladu, že se nikdy nepromění v iluzi dokonalosti.

To nás vrací k onomu druhému přikázání Hospodina Boha zakazujícímu vytvářet si modly „z čehokoli mezi nebem a zemí“, klást si je před jeho tvář a sloužit jim. Zbožňování čehokoli včetně liberalismu a demokracie i jakýchkoli lidských představ o jakémkoli božstvu, polobožstvu či antibožstvu je zvratem k tomu, čemu naše slavná literární postava Hospodin Bůh říká „modloslužba“, též překládané jako „pohanství“.

Znamená to i zbožňování veškerých představ o něm samém, jehož vlastní popis sebe samého, jak jej sděluje Mojžíšovi, zní: „Jsem, kdo jsem.“ Nepopsatelný, nedefinovatelný, nesdělitelný. Tvořící realitu takovou, jaká svou přirozeností je a s níž se potřebujeme učit sžívat. Nikoli takovou, jakou bychom ji pro sebe my ve svém bláhovém egocentrickém snění chtěli mít a po svém znásilňovat.