Proč Židé nemohli přijmout křesťanství? Historické vysvětlení – bez úmyslu popírat význam křesťanské víry pro křesťany a pro vývoj civilizace – bude vyžadovat snahu vmyslet se do doby a místa děje a vyhnout se pokušení retrospektivního posuzování z hlediska pozdějších poznatků, událostí, věr a idejí.
Židé Ježíšovy doby nemohli mít přístup k poznatkům pozdější křesťanské teologické vědy dodatečně objevující Ježíšovo božství od samého narození neposkvrněným početím z ženy povýšené na matku Boží a vzestup obou na nebesa, odkud na věky řídí osudy svých věřících a snímají z nich jejich hříchy. Pro ně byl jejich současník a souvěrec Ježíš živý člověk z masa a kostí, nadprůměrné inteligence, geniální rétoriky, léčitelských schopností, vůdcovského charismatu a mesiášské aspirace. Jenže nebyl jediný.
Tucty Mesiášů
Historické záznamy z téže doby stvrzují existenci více než tuctu vůdců prohlašujících se za Mesiáše, konajících zázraky a podobně inspirujících skupinky následovníků, v některých případech i podobně končících potupnou smrtí. O generaci dřív byl Ježíšovým mesiášským předchůdcem Jehuda Galilejský popravený za vzpouru proti Římu už v roce šest. Ježíšovými předchůdci nebo přímými současníky byli:
- Vůdce krutě potlačeného povstání proti Římu jménem Athronges.
- Bývalý Herodův otrok a vůdce dalšího povstání Šimon Perejský.
- Syn Jehudy Galilejského Menachem, vůdce sekty sikariů, „zákeřných“ atentátníků proti Římanům a jejich židovským kolaborantům, z níž k Ježíšovi přeběhl jistý Jidáš, podle své dřívější příslušnosti přezdívaný Iškariotský.
- V Novém zákoně stručně zmíněný Tadeáš, který deset let po Ježíšově smrti rozpoutal ozbrojené povstání.
- A Jan z Gišaly, jeden z vůdců povstání, které Řím potlačil zničením Jeruzaléma v roce 70.
Všichni se označovali za Mesiáše a všichni varovali před následováním falešných Mesiášů. Soudobí Židé z nich museli být natolik zpitomělí, že jediný bezpečný závěr, k němuž mohli nakonec dospět, byl: raději propásnout Mesiáše pravého, než následovat falešného. Je-li Mesiáš pravý, nakonec se prosadí, ať už v něho věříme, nebo nevěříme. Proto Židé nechávají všechny Mesiáše 1. století vyšumět a vážně – s požehnáním předních rabínů – budou na chvíli brát až povstaleckého vojevůdce Bar Kochbu.
Důsledky Bar Kochbovy vzpoury
Šimon Bar Kochba téměř 70 let po zničení Jeruzaléma jako Fénix z popela vykřísne na judejském venkově poslední velkou vzpouru, na jejíž potlačení bude muset Řím povolat šest legií z Evropy. Ty po dvou letech urputných bojů v roce 136 zmasakrují 580 tisíc Židů a jejich zbytky rozpráší do všech koutů impéria mezi už dávno integrované, ekonomicky úspěšné a všeobecně vzdělané židovské obce. Těch se v té době, jak dosvědčuje mimo jiné Seneca, už nacházejí tisíce v každém jeho koutě – od Egypta po Británii.
Původní křesťanská církev s centrem v Jeruzalémě je ještě generaci po Ježíšově popravě zcela součástí judaismu
Centrum židovské učenosti se vrací ze zničené Judeje do prosperujícího Babylonu. Na Mesiáše se na dlouho zapomene a stává se z něho časem spíš symbol snění o „mesiášském věku“, v němž padouši přestanou být padouchy a všichni lidé se sbratří ve víře v jednoho Boha Tvůrce vesmíru.
Původní křesťanská církev s centrem v Jeruzalémě vedená Ježíšovým bratrem Jakubem a Ježíšovými přímými žáky, je ještě generaci po Ježíšově popravě zcela součástí judaismu. Všichni její členové jsou Židé. Pohané jsou do křesťanství přijímání jen v rámci konverze k judaismu. S heslem „naše království není z tohoto světa“ se pak křesťané pacifisticky odmítají zapojit v roce 66 do celonárodního ozbrojeného povstání proti Římu a mnozí je označují za zrádce.
Z této doby pochází několik protikřesťanských výroků soudobých rabínů zaznamenaných v Talmudu. Jsou namířeny proti souvěrcům-zrádcům, nikoli proti tehdy ještě neexistujícímu křesťanství nežidovskému. Je to stále ta stará pranice Žida s Židem.
Porušená přikázání
Pádem Jeruzaléma v roce 70 zaniká židovské centrum křesťanské víry a její nová odžidovštěná varianta Pavlova odchází konvertovat pohany k Bohu Všemohoucímu prostřednictvím Boha Syna. Odpojuje se od judaismu a přebírá z něho jen základní zákony lásky k bližnímu jako k sobě samému, péči o vdovy a sirotky, činění jiným jako sobě samým – a Desatero. V tom však – z hlediska důsledně monoteistického judaismu – porušuje druhé přikázání: „Nemít jiné bohy než Hospodina, nedělat si z ničeho modly, neklanět se jim a nesloužit jim.“
Nové rituály, jako je symbolická konzumace Ježíšova těla a krve, vracejí odžidovštěné křesťanství do pohanského světa
Následnými protižidovskými výroky Nového zákona (je jich více než sto) porušuje i deváté přikázání „nepodávat křivé svědectví proti bližnímu“. Teologickými dohady o božské podstatě Ježíše nové náboženství odvádí pozornost od Ježíšova etického učení pevně zakořeněného v judaismu. Odepsáním zákonů a pravidel ctnostného jednání a jejich nahrazením vírou jako jedinou cestou ke spáse se křesťanství stává pro Židy nepoužitelnou metodou nápravy padoušství.
Nové rituály, jako je symbolická konzumace Ježíšova těla a krve, vracejí odžidovštěné křesťanství do pohanského světa. A zbožňování útrap a smrti porušuje Mojžíšovo poslední přikázání: „Volte život.“
Nová definice judaismu
Vzniklý teologický zmatek přiměje rabínské školy k povinnosti roztroušeným Židům znovu definovat judaismus v jeho čirosti. Touto definicí je liturgická píseň „Jigdal Elohim Chai“ velebící „Boha života“ jsoucího mimo prostor a čas.
- Jediného, nekonečně jedinečného a ničemu nepodobného, svatého nade vše svaté.
- Bez lidské formy, k ničemu lidskému nepřirovnatelného.
- Vládce celého vesmíru, bez počátku a konce.
- Dárce pravdivého učení svému lidu prostřednictvím jasnozřivého a Bohu nejbližšího proroka Mojžíše, jemuž rovného není.
- Toto učení Bůh nikdy a pro nikoho nezmění a žádným jiným je nenahradí.
Odluka křesťanství od judaismu je dokonána. O spásu duše Říma od padoušství budou usilovat už separátně a každý jinak.
