„Pesachovou zápletku“ profesor Hugh Schonfield, který, připomeňme si, věřil v Ježíše jako židovského Mesiáše, vyčetl a sestavil z evangelií a historických pramenů takto: po celé tři roky svého působení jako učitel, kazatel, léčitel a konatel zázraků v Galileji, později v různých judejských obcích a nakonec v Jeruzalémě, Ježíš na sebe pilně upozorňuje lid i vládce, včetně kázání v nádvoří Chrámu. To byl asi takový tamní náboženský Hyde Park, podobně jako filozofická prostranství řeckých měst.
Ježíš se pečlivě vyhýbá konfliktům s vládnoucí mocí. Ta na něho posílá všelijaké špicly a provokatéry, kteří se ho snaží usvědčit z nějaké trestné činnosti. Napětí mezi judejským lidem a římskými okupanty je stále zralé na explozi a židovská správa se bedlivě snaží jí zabránit. V tomto kontextu se Ježíš promyšleně vyhýbá všemu, čím by riskoval předčasné zatčení.
Nepřiznané mesiášství
Na chytáky odpovídá šalamounsky tak, aby se nedal z ničeho trestného usvědčit. Na otázku farizejských rabínů, z jaké autority vlastně káže, odpovídá otázkou, z jaké autority si oni myslí, že kázal Jan Křtitel. Na otázku, která ho chce usvědčit z neloajality k Římu, odpovídá slavným: „Císařovo císaři, boží Bohu.“ Nedá se nachytat ani k vyslovení nenávisti k okupantům a odpovídá: Neodporujte zlu, buďte dobří k těm, kdo jsou na vás zlí, a modlete se za ty, kdo vás perzekvují.
Ježíš vědomě koná činy odpovídající biblickým proroctvím, aby znalcům Bible tímto způsobem sdělil svou mesiášskou identitu
Nepřiznává se k mesiášství, neboť Mesiáš by byl legitimní král Izraele, čili vůdce vzpoury proti Římu. Každého, kdo ho osloví jako mesiáše nebo syna Davidova, ihned opravuje: „Jsem syn člověka.“ (Míněno možná: Ano, syn toho člověka, jehož jsi jmenoval.) Mluví v metaforách a dodává k nim: „Kdo má uši, ať slyší“ („snad chápete, co tím myslím“). Čili praktikuje to, co se naučí každý porobený národ – číst mezi řádky a chápat nevyslovené a naznačené.
Aby svou misi stíhal, rozděluje úkoly mezi svých dvanáct hlavních učedníků (vybraných symbolicky podle dvanácti židovských kmenů) a rozesílá je kázat svoje ideje za něho, jeho jménem, jako jeho učení. Přísně jim zakazuje kázat komukoli jinému než Židům. Kde nejsou vítáni, nemají se zdržovat a mají „setřást prach onoho místa ze svých nohou“.
Přikazuje jim obezřetnost, neboť jdou jako „ovce mezi vlky“ a musejí být „chytří jako hadi a neškodní jako holubice“. A vědomě koná činy odpovídající biblickým proroctvím – jak, kdy a kde má prorokovaný Mesiáš provést to či ono –, aby znalcům Bible tímto způsobem sdělil svou mesiášskou identitu.
Proměna ostražitosti v provokativnost
Po třech letech kázání, léčení a vyhánění démonů má však jeho mise (táž jako Křtitelova - přivést národ k pokání, k duchovní a morální obrodě a do světa bez padouchů) jen nepatrný úspěch. Lidé, kteří chápou jeho výzvy k přijetí osobní odpovědnosti a konání laskavých skutků, se dají spočítat na prstech jeho dvanácti učedníků. Zklamaný a frustrovaný zoufá nad svými současníky a spílá jim „generace zmijí“. A odhodlává se k oné zápletce vlastní popravy, která by jeho učení a kázání zdůraznila dramatickým vykřičníkem.
Po třech letech kázání, léčení a vyhánění démonů má Ježíšova mise jen nepatrný úspěch
V jeho jednání nastává drastická změna. Ostražitost před mocí se promění v provokativnost, jak se blíží svátek Pesach, do nějž Ježíš zápletku vrežírovává. Využívá k ní nejen svých dvanácti učedníků, ale i jednoho spřáteleného kněze (těch má málo) a jednoho spřáteleného farizeje (těch má poměrně víc, spolužáků z Hilelovy školy, z nichž někteří ho varují, aby uprchl).
Tím knězem je Ježíšův oblíbený učedník jménem Jan, který ve svém domě uspořádá pesachovou večeři. (Že by se, jak uvádí jedno evangelium, večeře konala v domě malomocného Šimona, je téměř vyloučeno.) Tím farizejem je Josef Arimatejský, jehož zahrada s jeskyní poslouží k záchraně Ježíšova života.
Urážka velekněze
Ježíš své zatčení od začátku do konce režíruje na chlup přesně. Celá pesachová večeře je přípravou učedníků na jeho odchod, i když většina z nich nechápe, co se přesně děje. Jediný z žáků pověřený velkou rolí, Jehuda (Jidáš), na Ježíšův příkaz odchází ho udat a kolaboruje při jeho zatčení se strážemi vrchního soudu. Zda to dělá z chamtivosti, nebo z naivní víry, že soudci si Ježíše vyslechnou a začnou mu naslouchat, se už od něho nedovíme. Jeho následná sebevražda však dohady kloní spíš ke druhé variantě.
Pesachová večeře je přípravou učedníků na jeho odchod, i když většina z nich nechápe, co se děje
Zatčení se děje přibližně o půlnoci ze čtvrtka na pátek v Getsemanské zahradě shlížející s hory Olivetské na Jeruzalém, když většina učedníků po povinných pesachových čtyřech pohárech vína zaklimbá, zatímco on se modlí, medituje a nabírá odvahu. Naléhavé (a o pesachové noci zcela mimořádné) svolání nejvyššího soudu svědčí o vystrašenosti kněží a soudců, kteří by Ježíše nejraději před Římany co nejrychleji uklidili někam, kde by nemohl státní moc provokovat.
On jim to znemožní tím, že urazí velekněze, k mesiášství (královskému titulu) se přizná a odmítá jakékoli polehčující okolnosti. Velekněz ho prohlásí za fanatika ohrožujícího bezpečnost národa a odevzdává coby vzbouřence Římu. To se děje okolo šesté ráno sotva za rozbřesku, kdy ještě rozespalý a zjevně otrávený prokurátor Pilát si od případu myje ruce a posílá ho na kříž. Na tom Ježíš visí okolo deváté.
Záhadné umírání
Svou variantu popravy ukřižováním užívali Římané záměrně jako veřejný odstrašující trest odrazující jiné od protistátních činů. Popravenci na kříži umírali pomalu, často několik dní. Byly známé případy přežití i po dvou dnech. Ježíš však podle evangelijních záznamů umírá okolo třetí odpoledne, po pouhých šesti hodinách. Šest hodin na kříži, pravda, není procházka po zelené louce, ale okolnosti jeho umírání jsou záhadné i v evangelijním vyprávění.
Okolnosti Ježíšova umírání jsou záhadné i v evangelijním vyprávění
„Žízním,“ říká, když odmodlil 22. žalm začínající „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ a končící verši „O Hospodinovi se bude vyprávět další generaci, která přijde a vyhlásí Jeho spravedlnost lidu v budoucnu zrozenému, že On to dokázal“. (Evangelia citují jen verš první a verš poslední překládaný jako „dokonáno jest“.) Někdo mu podá do úst houbu nasáklou „vinným octem“. Po usrknutí Ježíš ihned ztrácí vědomí.
Několik minut nato mu římský voják probodne bok a z boku vytryskne krev. A to je ten nejpozoruhodnější detail: z mrtvol krev netryská. Ježíš, ač zpřelámaný a zkrvavělý, není mrtev, nýbrž uspán oním „octem“. Během další půlhodiny si Josef Arimatejský vyžádá povolení Ježíše sundat a pohřbít, než se setmí na šábes. A nechá ho uložit, pomazaného mastičkami a ofačovaného, do své jeskyně.
Tam se za dva dny zahojí a probere k životu, podle svého oblíbeného Ozeášova verše: „Po dvou dnech nás oživí a třetího dne nás pozvedne, abychom mohli žít v Jeho přítomnosti.“ Mesiáš zůstal naživu, ale zmizel z veřejného života a objevil se znovu jen svým nejbližším. V plné své tělesnosti, hovoře svým hlasem.
Přepisování po svém
Ježíšovo poselství, učení, etiku i jeho životní drama si kdekdo začíná přepisovat po svém
Otázkou této verze dramatické zápletky samozřejmě je, co se s ním dělo dál a proč nepokračoval v práci, kterou načal. I na to má Schonfield odpověď: Aby lidé přestali spoléhat na záchranu od druhých, ale oživli (vstali z mrtvých), probudili se z letargie, bděli nad sebou, konali dobré činy a dali se jako on do práce na sobě, svém prostředí, své společnosti, neúnavně a bez remcání. Či jak praví Ježíšův bratr Jakub v jednom z nejstarších textů Nového zákona:
„Víra je mrtvá, pokud z ní nepramení činy, víra bez činů je neplodná, činy se víra vykazuje, neboť jako je tělo bez duše mrtvé, taková je i víra bez činů.“
Jenže než to stačí doříct, poselství, učení a etiku jeho bratra i s jeho životním dramatem si kdekdo začíná přepisovat po svém.