Dvě miliardy křesťanů věří – nebo by věřit měli, chtějí-li si říkat křesťané –, že Ježíš byl jediný syn Boží, zplozen mocí Ducha Svatého a narozen z Panny Marie, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel, byl pohřben, sestoupil mezi mrtvé (podle některých překladů „do pekla“), třetího dne opět ožil, vstoupil na nebesa, kde sedí po pravici Otce, opět se vrátí a bude soudit živé i mrtvé.
Tuto stručnou víru známou jako Apoštolské vyznání sepisují koncem 2. století učenci čtvrté generace křesťanů, tlumočící, co se domnívají, že před 150 lety věřili Ježíšovi přímí a osobní žáci. V roce 325, po pokračujících hádkách o Ježíšově božství (stal se Bohem, nebo se už jako Bůh narodil, byl ze stejné, nebo jiné substance jako Bůh, byl Bohem stvořen jako Bůh před počátkem času, nebo později, je poznání Boha prostřednictvím Ježíše kompletní, nebo nekompletní) ji první Nicejský koncil císaře Konstantina I. Velikého za přítomnosti přizvaných – a vyloučení nepřizvaných, neboť pomýlených – biskupů obohatí o nové teologické poznatky.
Později upravené a uzákoněné jako jediná správná víra druhým Nicejský koncilem v roce 381 pod titulem Nicejské vyznání to jsou:
- Věčně počat z Boha Otce.
- Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha.
- Jednoho Bytí s Otcem.
- Počat, ne stvořen.
- Skrze něho se vše stvořilo.
- Pro naši spásu sestoupil s nebe jako ztělesnění Ducha Svatého a Panny Marie a stal se pravým člověkem.
Nicejské vyznání jako návod
Pod tímto Nicejským vyznáním, které se téměř stává státní ústavou pro celou novou Římskou říši, se realizuje Konstantinův geniální nápad „jeden Bůh, jeden Pán, jedna víra, jedna církev, jedna říše, jeden císař“. Věřte o fous jinak a stanete se kacířem, bludařem a rouhačem.
V Nicejském vyznání nešťastně chybí sebemenší náznak Ježíšových návodů na praktické a aktivní tvoření světa bez padouchů
V tomto vyznání, v něž samotná víra bude podle pozdějších křesťanských teologů stačit ke spáse duše, zatímco nevíra spásu duše znemožní, nešťastně chybí sebemenší náznak Ježíšových návodů na praktické a aktivní tvoření světa bez padouchů. Jeho království nebeské v nitru lidské duše budované láskou k bližnímu a praktickou dobročinností.
Návod, který by byl užitečný i každému, pro něhož vyznání zůstává nepřekousnutelně tvrdým intelektuálním oříškem. Jímž také je pro logicky, racionálně, nejednotně, zvídavě, pochybovačně a tolerantně myslící pohanské Řeky. Stejně jako pro čistě monoteistické Židy, jejichž Bůh je všudypřítomný čirý intelekt, který sice může člověka tvořit, osvítit a svým duchem prodchnout, inspirovat a motivovat, ale nemůže se jím stát ani jej plodit.
Řekové, Židé a Římané
Řekové jsou sice ze své mytologie zvyklí na syny a dcery bohů a bohyň. Ale jednota víry? Bez debat a argumentů?
Židé sice mají úsloví „syn Boží“, ale ve významech jako člověk zbožný, Bohem milovaný, Bohu blízký. V modlitbách Boha oslovují „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ („Avinu še-bašamajim“) a v knize Exodus je sám Bůh oslovuje Izrael „můj prvorozený syn“. Ale brát synovství doslova a povyšovat je na božství?
Židé sice mají úsloví „syn Boží“, ale ve významech jako člověk zbožný, Bohem milovaný, Bohu blízký
A Římané? Pro ty je synem Božím každý jejich císař už od Caesarova prvního nástupce Augusta, který k titulu Imperator Caesar přilepil hodnost Divi Filius. Syny božími se Římská říše na počátku 1. křesťanského století hemží.
Dva historici
Boží syn Ježíš se rodí za vlády božího syna císaře Augusta, kde my se teď pokusíme jeho intenzivně smysluplné a inspirativní drama vystopovat z historických pramenů. Necháme se jimi vést dvěma britskými biblickými historiky specializujícími se na počátky křesťanství, které bychom mohli nazvat vpravdě „judeokřesťany“.
V Londýně narozený laureát Nobelovy ceny Hugh Schonfield patřil nábožensky k hnutí „Hebrew Christians“, které si dnes říká „Messianic Jews“ a sdružuje Židy věřící v Ježíšovo mesiášství. V Maďarsku narozený Géza Vermes vyrostl v židovské, ke katolictví konvertované rodině a vystudoval na kněze, ale po emigraci do Británie se vrátil k liberální větvi judaismu.
Boží syn Ježíš se rodí za vlády božího syna císaře Augusta, kde se pokusíme jeho smysluplné a inspirativní drama vystopovat z historických pramenů
Po důkladném studiu všech dostupných soudobých pramenů hebrejských, aramejských, nabatejských, řeckých a latinských dokumentují (separátně) ve více než 50 knihách postavu živého Žida Ježíše, muže prorocky prodchnutého vědomím Boží vůle, intenzivně mystického, dokonale obeznámeného s biblickými texty a jejich výkladem, hluboce niterně trpícího starostmi o svůj národ, laskavého a vtipného, ale zároveň praktického, politicky bystrého, statečného, dobře organizovaného a soustředěného na úlohu zachránce svého národa, v niž bez sebemenších pochyb věří. A také dramaticky napínavého, vzrušujícího a všeobecně relevantního i mimo kontext křesťanský a židovský.
Vzor Božím intelektem osvíceného jednání
Takto osvobozeného od pozdějších mytologických nánosů ho můžeme vnímat jako dokonalý a morálně obohacující ideál lidského charakteru a vzoru humánního a Božím intelektem osvíceného jednání, aniž bychom si museli překusovat jazyk a zasukovávat mozkové závity zapeklitostí vyznání natahující průměrný intelekt a racionálno na skřipec. Ochudí nás to však o řadu hezkých a hřejivých mýtů a pohádek.
Tehdejší tesařský mistr pod římskou okupací si už jen výrobou křížů vydělával na slušné živobytí
Třeba pro začátek: nenarodil se 25. prosince posledního roku „před sebou“, nýbrž nejméně o čtyři roky dřív – za kralování Heroda, který zemřel v roce 4 před naším letopočtem. Podle typologického odhadu některých astrologů nejpravděpodobněji ve znamení Ryb – mezi polovinou února a polovinou března. A ne v jesličkách v chlévě na seně, nýbrž ve společensky ctěné a ekonomicky poměrně prosperující rodině tesařského mistra pocházejícího z rodu krále Davida.
Tehdejší tesařský mistr pod římskou okupací, jak víme, si už jen výrobou křížů vydělal na slušné živobytí.