„Nesuď lidi podle jejich víry, nýbrž podle jejich činů,“ říkával rabín Hilel dvě generace před Ježíšem, jenž tutéž myšlenku vyslovil metaforou: „Podle plodů poznáš strom.“ Položili tím už tehdy základ pozdějšímu západnímu právnímu systému beztrestnosti myšlení a svobody projevu se zaostřením na trestnost činů – a pouze činů. Potrvá pak téměř dvě tisíciletí, než se systém beztrestnosti myšlení stane v západním světě samozřejmostí, někdy koncem 19. století. A zločin „chybného myšlení“ bude hlavní znakem už jen totalitních režimů.
To, že se jej 21. století znovu pokusí vloudit do demokratických zákonů v podobě politické korektnosti umožňující trestat takzvané zločiny „z nenávisti“, „xenofobie“ nebo „rasismu“, aniž by se projevily konkrétním násilným a někoho poškozujícím činem, potvrdí, jak je demokracie a svoboda křehká a vratká.
Přispěje k tomu bezděky moderní psychologický objev, že naše myšlenky a víra jsou zdrojem našich činů. A že změna činů si vyžaduje změnu víry.
Změna víry
V našem sledování bláhového snění o světě bez padouchů taková změna víry nastává téměř přesně na přelomu posledního předkřesťanského a prvního křesťanského století, kdy podle astrologů planeta Země přechází ze zvířetníkové kosmické energie Berana do Ryb. Věk Berana, trvající dvě tisíciletí, byl ohnivou dobou nejen dobývání, troufalosti, hrdinství a kořistnictví, ale i zvídavosti, otevřené debaty, hledání a objevování fyzických i metafyzických jevů, souvislostí a zákonů. Ty se střetávaly v mocenských fyzických soubojích za představ metafyzické podpory vzájemně soupeřících božstev.
Střet fyzického Říma s duchovním Izraelem rozkřísne jiskru, která vnukne víru v možnost přetvářet svět k obrazu jediného a věčného Boha
V tomto věku Berana se vše zdálo nové, překvapivé, žádoucí, dobytelné, uchopitelné, uchvátitelné, ovládnutelné. Jeho vrcholnými hodnotami bylo hrdinství a moc a vrcholným projevem Řím. Jeho „podvratným“ prvkem připravujícím prostředí na nový věk pak Izrael. Střet fyzického Říma s duchovním Izraelem rozkřísne jiskru, která nastávajícímu věku Ryb vnukne víru v možnost přetvářet svět k obrazu jediného, věčného, všudypřítomného, vševědoucího, milosrdného a laskavého Boha.
Bláhové snění o světě bez padouchů se na dvě tisíciletí stane hlavní tvůrčí energií, státotvornou ideologií i mocenským nástrojem. Teologicky řečeno, planeta Země na přelomu tisíciletí přechází z pohanství do monoteismu a víry v duchovní původ fyzického světa řízeného neměnnou věčností. Jeho vrcholnou hodnotou bude pravda a vrcholným projevem opět Řím, v němž lásku k moci nahradí láska k pravdě.
Střet výkladů pravd
I z pravdy se však stane mocenský nástroj, jak se vzájemně střetávající výklady pravdy budou muset postupně stále víc zužovat na pravdu jedinou, konsolidující, moc upevňující, území ovládající, bludy potlačující a bludaře perzekvující. A stanou se opět kořistí padouchů mistrně předstírajících úsilí o budování světa bez padouchů.
Každá nekompletní pravda povyšující se na jedinou je útokem na všechny ostatní nekompletní pravdy považující se za jediné
Všichni – ovládající i ovládaní – budou postrádat vědomí, že pravda, existuje-li v duchovním věčnu, je lidskou myslí nepostižitelná, neboť je nekonečná. Tudíž žádná lidská mysl nestačí za život obsáhnout všechny informace, z nichž pravda sestává. A každá taková nekompletní pravda povyšující se na jedinou je útokem na všechny ostatní nekompletní pravdy považující se za jediné.
Pravda, jak postuluje osvícenější část římského práva a jak bude v pozdějších právních státech vědět každý průměrný právník, je v nejlepším případě indukce z dostupných informací. Ač každý svědek u soudu přísahá sdělovat „pravdu, celou pravdu a nic než pravdu“, v rozsudku nakonec jedno přísežně pravdivé svědectví zvítězí nad jiným přísežně pravdivým svědectvím. A to nejpravdivější, čeho se lze dopídit, je „důkaz nad rozumnou pochybnost“.
Římsko-izraelská jiskra
Středomoří – a po něm celý západní svět – bude jiskřit křesáním jediných pravd o jediné pravdy, rozžehávajícím tolik smrtelných konfliktů, že rabíni Hilelovy školy budou považovat za nutné vyhlásit mír za vyšší hodnotu než pravdu. Zle se jim za to svět jediných pravd bude odměňovat.
Středomoří – a po něm celý západní svět – bude jiskřit křesáním jediných pravd o jediné pravdě
Tou římsko-izraelskou jiskrou věku Ryb a křísání pravd je nejdramatičtější postava západní literatury, podivuhodný galilejský rabín jménem Ješua. Okolo něho se v rozkošatělé teologické literatuře dodatečně nahromadí množství pravd, o nichž on sám neměl ponětí.
My se v příštích pokračováních pokusíme jeho drama rozluštit, aby dávalo smysl historický, filozofický, politický a etický i těm, kdo mnohé nahromaděné pravdy vnímají jako nepravděpodobné.