Farizejství patří mezi nejchybněji vykládané pojmy západní kultury zakořeněné i v jazyce. Je téměř nadávkou znamenající pokrytectví, neupřímnost, až záludnost. Zavinilo to několik vět v Novém zákoně, v nichž Ježíš blíže nevysvětleným farizejům spílá pokrytců kladoucích literu zákona nad lidskou laskavost a na jednom místě je dokonce častuje čímsi jako „potomstvo ďáblovo“. Prototyp padouchů kosmických rozměrů.
Tyto věty jsou z literárních textů v řečtině, citujících o generaci později z dialogu v aramejštině. Lingvisticky tedy přinejmenším pochybné. Slova jako „sémě ďábovo“ nemohl nikdo v té době v Judeji pronést, neboť pojem ďábla v židovské teologii ani terminologii neexistoval.
Revoluce proti tradičnímu kněžství
Slovo „satan“ znamenající odpůrce, protivníka, argument, negaci či nesouhlas, mohlo být v tomto dialogu prohozeno, ale zcela bez asociace s nějakým nadpřirozeným ztělesněním zla, které judaismus nezná a jež pochází ze zoroastrismu. Nemohlo to tedy znamenat nic horšího než výtku, že se farizejští rabíni příliš piplají v argumentech a hádkách o smyslu Božích zákonů na úkor lásky, laskavosti a soucitu.
Farizejský rabínský judaismus byl revolucí svobodného demokratického ducha proti tradiční struktuře dědičného kněžství
To by se sice dalo vytknout mnoha farizejským rabínům, kteří byli víc právníky než morálními filozofy, ale zdaleka ne všem, a dokonce ani ne většině z nich. Farizejský rabínský judaismus vznikající v posledních stoletích před naším letopočtem byl revolucí svobodného demokratického ducha hledajícího přímý osobní vztah k Bohu proti tradiční struktuře dědičného kněžství. To vztah s Bohem zprostředkovává chrámovými symbolickými rituály, jako je oltářní obětování beránků nebo přenášení hříchů na kozla a jeho vyhánění do pouště.
Farizeové byli Ježíšovi nejbližší ideoví spojenci s téměř totožnou morální filozofií lásky k bližnímu kladoucí etické chování nad náboženské rituály. Lišili se od něho jen v tom, v čem se podobali řeckým sókratikům a stoikům. Vědomím, že absolutní pravda je lidskou myslí nepoznatelná, neboť nikdo nikdy nedokáže shromáždit všechno vědění a informace, které by ji mimo nejmenší pochybnost potvrzovaly.
Dvě školy
Farizeové vnímali, že lidské vědomí se posouvá z bázně a poslušnosti Bohu do dialogu s Bohem a osobní odpovědnosti za sebe a své okolí. S pokorným vědomím, že postrádají požehnání jasně slyšeného Božího hlasu, jež bylo dané prorokům, berou na sebe těžkou a pracnou odpovědnost promýšlet a tlumočit každé dosavadní Boží přikázání do kontextu své doby a v míře lidské mysli srozumitelné a lidskou osobností proveditelné.
Farizeové vnímali, že lidské vědomí se posouvá z bázně a poslušnosti Bohu do dialogu s Bohem a osobní odpovědnosti za sebe a své okolí
Jediné měřítko pravdy, které mají k dispozici, je pravdivost a upřímnost hledání těch nejhumánnějších řešení složitých morálních problémů k prospěchu co největšího možného počtu lidí. Provází je logické pravidlo, že nutkání ke zlu a konání zla nemůže pro ně být Boží vůlí či Božím zákonem.
Na přelomu letopočtů se farizejská rabínská debata pod římskou okupací vyhraňuje do dvou kontrastních škol, které trvají dalších několik století. Škola Šamajova bazíruje na přísném dodržování litery biblických zákonů. Škola Hilelova pěstuje dobromyslnost, laskavost, soucit, noblesu charakteru a trpělivost, které v těchto zákonech nachází a z nich odvozuje. V Hilelovi má původ dnešní západní judeo-křesťanská etika soucitu, laskavosti a fair play, podle níž v hloubi duše cítíme, jak bychom se chovat měli, i když se tak nechováme.
V talmudických debatách až na několik výjimek vždy většinovým hlasováním vítězí a zákony nastavuje etika Hilelovy školy. Z ní přechází do budoucího křesťanství v Ježíšových kázáních a rčeních, jejichž podobnost s učením Hilelovým je natolik nápadná, že je těžké se vyhnout přesvědčení, že Ježíš z Hilelovy školy vzešel. Oba navíc pocházeli z rodu Davidova, a byli tedy příbuzní.
Hilelův odkaz
Hilel nastavuje etické pravidlo nečinit jiným, co nechceme, aby bylo činěno nám. Prosazuje proti šamajovcům a zélotům záhodnost běžného společenského kontaktu s nežidy, včetně římských okupantů. Zavádí pravidla konverze, sice náročná na studium a morální normy, ale vstřícná a založená na dobrovolnosti a upřímnosti. Vítězí v debatách o rovnosti všech lidí před Bohem a povinnosti ctít jejich důstojnost. Nastoluje pravidlo, že existuje-li konflikt mezi pravdou a mírem, musí pravda míru slevit, neboť mír je hmatatelný a pravda vratká. Trvá na tom, že záchrana života převažuje nad všemi ostatními přikázáními a pravidly.
Hilel nastavuje etické pravidlo nečinit jiným, co nechceme, aby bylo činěno nám
Hilel odděluje náboženství od politiky tím, že přebírá duchovní vůdcovství národa, aniž by napadal Herodovu kolaborantskou krutovládu. Činí tak s vírou, že v dobách největší zlovlády Bůh vytváří protiváhu dobra a zlo se časem samo zničí. Tato víra mu dává sílu přijmout výzvu vůdcovství dobra a trpělivost budovat pod padoušskou nadvládou bez otevřeného konfliktu paralelní a padouchům neviditelné „království Tóry“ v duších svých žáků. Organizuje paralelní instituční struktury „státu ve státě“, které zůstanou modelem přežívání židovské diaspory mezi národy.
To v době, kdy národ vře vztekem nad okupací a zoufalstvím nad Herodovým padoušstvím a začíná blouznit touhou po spáse od Mesiáše, který stejně jako naši Blaničtí rytíři přece musí přijít, když je národu nejhůř.
