Poté, co si Židé vybojují svobodu vládnout si sami, začnou se prát mezi sebou. A této tradici říkají „sinat chinam“ – něco jako bezdůvodná nenávist, která rozkvétá do košatých rozměrů zanedlouho po vítězství Makabejských povstalců nad seleukovskými řeckými okupanty a nastolení hasmoneovské královské dynastie. Ta nabývá rozměrů shakespearovských tragédií, trvá tři generace do další okupace a pokračuje i pod ní – až do likvidace a rozprášení židovského státu římskými legiemi.
Stane se však paradoxně jednou z nejdůležitějších fází židovských dějin. Připraví totiž národ na dlouhé přežití jako outsidera roztroušeného mezi národy a na pěstování vnitřní demokracie pod vnějšími totalitami. Navíc jej nechá, téměř bezděky, světu předat nové gigantické náboženství, které bude nejbláhovějším sněním o světě bez padouchů plném paradoxů, o nichž se řeckým ani židovským snílkům nezdálo.
Druhé království
Dynastii Hasmoneovců a za už téměř dva tisíce let národní existence druhé židovské království – hasmoneovské – zakládá v roce 142 před naším letopočtem poslední přeživší z bratrů Makabejských Šimon. Ten stačí vládnout a kousek po kousku rozšiřovat území (jeho původní království má velikost Hané) jen do té doby, než ho zavraždí jeho synovec s libě řeckým jménem Ptolemaios. Toho zase spravedlivě „odkrágluje“ Šimonův syn Jan Hyrkán I., který byl v tu dobu už veleknězem a ponechává si obě funkce.
Salomé Alexandra zavádí povinné školství pro děti obou pohlaví, které z Židů uprostřed negramotného světa udělá národ náruživých čtenářů
Tomu však zachutnal životní styl řeckého epikurejce, a aby mohl vládnout v patřičném komfortu a stylu a dobývat nová území, vyrabuje Davidovu hrobku o všechny stříbrňáky. S armádou hrdlořezů okupuje Galileu a Edom a Galilejce i Edomity násilím konvertuje na judaismus, čímž hasmoneovské království rozšíří přibližně o Nízký Jeseník po Frýdek-Místek. Komplikovanými bratrovraždami, otcovraždami a matkovraždami po něm vládu přebírá jeho syn Aristobúlos I. Toho zase do roka zavraždí jeho mladší bratr Alexandr Jannaios.
Z toho se vyklube krutý despota, který tyransky vládne s pomocí cizích žoldáků a vyprovokuje občanskou válku. Tu nepřežije a trůn přebírá jeho žena Salomé Alexandra, která se na deset let ukáže být nejosvícenějším panovníkem od Šalamouna. A zavádí sociální podporu pro chudé a povinné školství pro děti obou pohlaví, které z Židů uprostřed negramotného světa udělá národ náruživých čtenářů, jímž už nikdy nepřestanou být.
Boj o následnictví
O následnictví se nějakou dobu po její smrti rvou a na trůně střídají její synové Hyrkán II. a Aristobúlos II., než do vyčerpaného, unaveného a hospodářsky i morálně zdevastovaného království téměř bez odporu napochodují v roce 63 před naším letopočtem Pompeiovy římské legie. Tehdy se po dvou generacích Judeji vymstí násilná konverze Edomitů, které Římané, cítící v nich určitou nevraživost podmaněných, dosazují do státní správy a vládnoucích funkcí, aby z nich udělali poslušné a pilné kolaboranty.
Judeji se vymstí násilná konverze Edomitů. Římané je dosazují do státní správy a vládnoucích funkcí, aby z nich udělali poslušné a pilné kolaboranty.
Stále ještě symbolicky kralujícímu Hyrkánovi II. nasadí pod kůži edomitského politického poradce, chamtivce, zhýralce, lstivce, podlézavého kolaboranta a padoucha Antipatra. Ten de facto řídí správu Judeje, než ho jeho vlastní rodina otráví. Tím se kolaborantským králem stává jeho syn Hordos, známější jako Herodes, který si však cestu k trůnu ještě musí proklestit patolízalskou dohodou s Římem a „odkráglováním“ dosud legitimního krále Hyrkána II.
Na jeho nástupnictví je legitimní jen to, že jedna z jeho deseti žen je z rodu Makabejců, odkud by mohla pramenit naděje na makabejské následnictví. Římané mu přidávají titul „Magnus“ – Veliký – a nechávají ho znovu postavit Šalamounův zbouraný Chrám. Pod římskou ochranou rozjíždí teror vražd a hromadných poprav soudců, rabínů, kněží, své makabejské ženy a jejích dvou synů.
Čtyři partaje
Pod tímto dramatem hodným shakespearovské tragédie vře a bublá ideový konflikt, který z politické oblasti přetéká do náboženské a je rozložený do čtyř partají, které si jdou vzájemně po krku:
- Kolaborantská aristokracie – saduceové – konzervující kněžský systém náboženské hierarchie.
- Vlastenecká intelektuálská a liberální třída – farizeové – budující nový reformní judaismus založený na vzdělanosti, právu a demokratické debatě.
- Spirituální extází poblouzněná mystická a asketická třída esénů očekávající konec éry a hledající spásu v nějakém kosmickém zásahu proti všudypřítomnému padoušství.
- A hurávlastenečtí zéloti propagující nekonečný boj proti římské okupaci.
Jediné, na čem se jakž takž dokážou shodnout, je prokletí násilné konverze, která se od této chvíle navždy zakazuje. A nastavují se nová pravidla pro konverzi dobrovolnou.
