Bláhové snění (28.) Pěstovat tolik dobra, aby nám nezbylo místo na žádné zlo

Alexandr Veliký nepořečtil největší říši světa ohněm a mečem, nýbrž hédonismem.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © repro foto, Pompejská mozaika podle Řecké malbyČeská pozice

Člověk má právo usilovat o osobní štěstí, učil Aristotelés. Jenže není štěstí jako štěstí. Máme ho tři stupně. První dva jsou egocentrické. Hédonistickým štěstím jsou tělesné, sexuální, kulinární, estetické a emoční rozkoše vyvolané přijímáním vnějších požitků, něh a laskavostí. Intelektuálním štěstím je radost z učení, poznávání a vědění, vědomí pocitu úspěšnosti, vlastní spokojenosti, schopnost posuzovat se v přívětivém světle.

Obě tato štěstí, ač sama o sobě v Aristotelem doporučované mírné formě bohulibá, mohou být zdrojem škodlivosti vůči druhým a dokáží v nás přikrmovat padoušské sklony. K osobním fyzickým či emočním rozkoším můžeme druhé zneužívat a manipulovat. Intelektuální štěstí v nás může pěstovat povýšenost, nabubřelost, aroganci, návyk druhé ponižovat, urážet, podmaňovat. To bývá zdrojem ničivého a nakonec sebeničivého zaslepeného falešného sebevědomí zvaného „hybris“.

Stav tvořivosti

Třetím stupněm štěstí je stav, kterému Aristotelés říká „eudaimonia“. Doslovně přeloženo „dobroduchost“ (eu – dobrý, daimon – duch) čili stav dobrého oduševnění, duchovního a duševního klidu, emoční vyrovnanosti oproštěné od všech negativních jevů, jako jsou zášti, vzteky, závisti, výčitky, domýšlivosti a také sebenedůvěra, pochybování o sobě či sebemrskačství.

Dobro znamená tvoření, harmonii a krásu, navzdory tomu zlu čelíme zlem v bláhové víře, že součet dvou zel se bude rovnat dobru

Je to stav tvořivosti, v němž naše dobro ladí s dobrem veřejným a celá bytost se proměňuje v dokonalý nástroj nalézání a výkonu životního poslání a rozplývá se v tvorbě užitečných věcí a v soustředěném procesu tvoření plnícím poptávku po našich schopnostech. Takové to „svaté usebrání“ či „tvůrčí extáze“, jež známe od pozdějších křesťanských malířů a hudebních skladatelů, nebo i z občasného vlastního tvůrčího zápalu. Stav, v němž všechno se vším ladí, do sebe zapadá a plyne a ve kterém zapomínáme na nehody, neštěstí a příkoří. A čas získává dimenzi věčna.

Eudaimonia není obyčejné snění o nepadoušském světě, nýbrž dokonalý recept na léčbu padoušství. Na to v ní nezbývá místo, čas a energie. Je to totéž, co rabínská rada pěstovat tolik dobra, aby nám nezbylo místo na žádné zlo. Dobro znamená tvoření, harmonii a krásu.

Třebaže to od Aristotela a talmudických rabínů všichni v celé západní civilizaci bytostně víme, stále na to zapomínáme a dopouštíme se místo toho neustále dvou extrémních marností: zlu čelíme zlem v bláhové víře, že součet dvou zel se bude rovnat dobru. A jakmile zjistíme, že jsme se mýlili, nečelíme zlu ničím. Tím zlo roste, kdykoli dobro zahálí.

Životní poslání

K eudaimonii Aristotelés tři roky driluje makedonského prince Alexandra, aby ho do 16 let, kdy má převzít velení řeckých armád na rozhodující válku s Persií, doškolil v psychologii tvoření a učinil z něho největšího a nejosvícenějšího vojevůdce své doby. Jak dokonale se mu podařilo z teenagera vyčistit egocentrismus, vlastní důležitost a povýšenost, svědčí Plútarchův záznam oslav Alexandrova povýšení na vrchního generála, na něž se ze všech pozvaných filozofů jako jediný nedostaví slovutný cynik Diogenés pohrdající bohatstvím a společenským postavením.

Aristotelés doškolil Alexandra Velikého v psychologii tvoření a učinil z něho největšího a nejosvícenějšího vojevůdce své dobyTen má pro Alexandra, který za ním pokorně přijede, tuto filozofickou radu: „Uhni mi ze slunce, zacláníš.“ Kdekterý jiný vladař by dal filozofa zpráskat, ale Alexandr se rozchechtá a vzdá mu hold: „Kdybych nebyl Alexandr, chtěl bych být Diogenés.“

A je připraven nastoupit své životní poslání, jímž je posunout řeckou civilizaci co nejdál. V dokonalém stavu eudaimonie a s 35 tisíci eudaimonií nakažených řeckých vojáků v roce 336 před naším letopočtem rozpráší milionovou perskou armádu a zastaví se až na řece Indus. Zhroucenou největší říši světa nepořečťuje ohněm a mečem, ale hédonismem.

Kam jeho vojáci dorazí, tam si berou ty nejkrásnější holky, učí je řecky a plodí s nimi malé Řeky, z nichž budou v další generaci místní správci a vojáci. Díky nim se bude dodnes moci kdekterý sikh – vyšší, statnější, světlejší a bojovnější než ostatní Indové – chlubit, že pochází z jejich potomků.

Vzájemné ovlivňování

Vzdělané, dobře organizované a rychle jazykově pořečtěné Židy z Babylonu i z Judeje Alexandr rozesílá spravovat nové výspy řecké civilizace a přikazuje jim totéž: žeňte se a ploďte malé Řeky. To kluci židovští vykonávají se stejnou nadšenou poslušností jako Alexandrovi vojáci. Akorát že ti jejich malí Řekové jsou také malí Židé, z nichž vyrůstají nábožensky vlažní Židé náruživě holdující řecké kultuře.

Snížený počet konvertitů zastaví požidovšťování řeckého Středomoří a pořečtí judaismus natolik, že ještě za tisíc let budou židovští mudrci filozofovat v Aristotelově stylu

Zanedlouho jich je plná Alexandrie, Aleppo, Korint a Syrakusy a jejich židovství se rozmělňuje natolik, že se rabíni cítí nuceni změnit zákon židovské identity z dědictví po otci na dědictví po matce. Drasticky snížený počet konvertitů s povinnou mužskou drobnou operací na rozdíl od pouhého ženského vykoupání zastaví požidovšťování řeckého Středomoří a místo toho pořečtí judaismus natolik, že ještě za tisíc let budou židovští mudrci, jako je Maimonides, filozofovat v Aristotelově stylu, i když to bude třeba v arabštině.

Židé za to oplátkou na řeckou kulturu naroubují Mojžíšovy zákony, čímž vytvoří křesťanství. Mezitím se budou vzájemně potýkat se svými idejemi a předbíhat v tvořivém mudrování a snění o světě bez padouchů ještě čtyři století, než Řeky i Židy převálcuje velepadouch Řím.

Počet příspěvků: 2, poslední 25.8.2012 09:21 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.