Sókratés nikdy nic nenapsal, ale hodně toho napovídal. My ho známe jen jako literární a dramatickou postavu. Dramatikovi Aristofanovi byl komickou, nepořádnou a materiálním úspěchem pohrdající karikaturou. Vojevůdci Xenofónovi se stal prozaickým vzorem praktického řešení situací a svobodného rozhodování. Platón si s ním zažongloval do filozofických výšin vlastní náruživě mudrující duše do takové míry, že je často těžké poznat, co je doslovně citovaný Sókratés a co Platón mluvící prostřednictvím Sókrata jako své vytvořené postavy.
My coby bláhoví snílci o světě bez padouchů si z něho vybereme, přeplácáme a opětně uplácáme inspirující postavu, jež vypadala přibližně následovně. Podobně jako bibličtí proroci přijímají svou inspiraci z vnitřního hlasu, který považují za vnější a říkají mu Adonaj Elohim (Hospodin Bůh či Svrchovaný Věčný Tvůrce), Sókratés si svou mysl nechává napájet mysteriózním vnitřním hlasem, jemuž říká „daimonion“. Není to však hlas „démonický“, nýbrž „božská instrukce“, „prorocké znamení od anonymního božstva“.
Jak přimět k přemýšlení
Objevuje snad Sókratés téhož „nepojmenovatelného“ Boha jako bibličtí proroci, aniž by si jej zosobňoval? Podobně jako jim i jemu tento hlas dává jistotu, že je „předmětem božího zájmu intimně souvisejícího s ctností a oddaností konání dobra“. Vnitřní hlas ho „jen varuje, nikdy nenutí“. Činí to nejen dodatečně, v podobě sebereflexe a svědomí, ale i těsně předtím, než se chystá dopustit chybného činu.
Na rozdíl od proroků Sókratés svoje poslání vnímá jako úkol ne lidi napravovat, ale přimět k přemýšlení, z něhož může vyplývat touha po sebenápravě
Tak Sókratés objevuje, že „člověk má schopnost slyšet hlas božstva ve vlastní duši. Jakýsi bůh je uvnitř nás, jsme ve styku s nebesy a z nebeských prostorů pochází naše inspirace.“ Na rozdíl od proroků však Sókratés svoje poslání vnímá jako úkol ne lidi napravovat, nýbrž přimět k přemýšlení, z něhož může vyplývat touha po sebenápravě.
Podobně jako proroci i Sókratés je v kontextu zaběhnutých společenských rutin trochu blázen. A libuje si v tom: „Existuje bláznovství, které je darem božím. Z bláznovství k nám přicházejí ta největší požehnání. Bláznovství je vyšší než přemýšlení, neboť to je jen lidské, zatímco bláznovství pochází od bohů. Bláznovství je člověkův zoufalý pokus vnímat transcendenci, vystoupit nad sebe.“
Ctnostné jednání
Součástí toho je snění, které „u dobrého muže je čisté a prorocké“. Sókratovi tedy musíme připsat copyright na bláznivé či bláhové snění – či přinejmenším jeho identifikaci a pojmenování. Bláhovým sněním a nasloucháním vnitřnímu hlasu korigujícímu a regulujícímu naše tužby, choutky a činy, nacházíme „vědění, které je základním předpokladem ctnostného jednání“.
Morálnost je racionální, padoušství projevem ignorance a iracionality. K vědění čehokoli potřebuje člověk poznávat sám sebe, neboť se v něm lidské drama odehrává jako následek jeho rozhodování. K poznávání sebe je třeba brát v úvahu a odbourávat všechny konvenčně zavedené polopravdy, které znemožňují poznávání kompletnější pravdy. Vést o nich dialogy s myslí otevřenou novému poznávání, neustále vše brát v úvahu a vše přezkoumávat, neboť „nepřezkoumávaný život nestojí za to žít“.
Ctnostné jednání a spravedlnost jsou samozřejmostí stojící na čisté logice
K ctnostnému jednání člověk nepotřebuje systém odměny a trestu, žádné teologické pohrůžky, pouze „estetický požitek ze spořádané mysli v nespořádaném světě, osobní klid dosažitelný klidným chováním k druhým“. Ubližovat druhým nemůže nikdy být součástí spravedlnosti. Ctnostné jednání a spravedlnost jsou tedy samozřejmostí stojící na čisté logice. Ta je niterně vrozenou pamětí skutečností mimo tento svět a skutečným uměním je „znovuobjevovat božskou paměť a do jejího velkolepého rámce začleňovat smyslové vjemy“.
O vzdělávání
Vzdělávání má tedy být vyhledáváním obsahu vnitřní božské paměti na povrch vědomí, ne zaplavováním vnějšími informacemi. Příkaz „znát sebe“ znamená „aktivně vylovovat specifické lidství zevnitř, ne pasivně nasávat všeobecnosti zvnějšku“. Poznáváním sebe objevujeme vnější a neměnný absolutní standard dobra a zla, ideální ctnost, ideální krásu.
K tomuto standardu účelově směřuje všechna příroda. A k němu musí směřovat i politika a správa lidské společnosti, vzděláváním a výchovou ctnostných vladařů a správců a odevzdáváním správy věcí veřejných do jejich rukou. Meritokracie namísto demokracie, oligarchie, tyranie a timokracie (politické účasti výlučně majetných). Jinými slovy – bláhové snění o světě bez padouchů.
Poznáváním sebe objevujeme vnější a neměnný absolutní standard dobra a zla, ideální ctnost, ideální krásu
Tím se stal trnem v hýždi demokratům, oligarchům, tyranům i timokratům. A protože to samo o sobě nebylo trestným činem, aby mohli předstírat spravedlnost, museli ho odsoudit za „nevíru ve státní náboženství, importování falešných bohů a korumpování mládeže“.
Od ideálu k totalitnímu státu
Ostatně, jak bezděky ukázal Platón v rozvíjení Sókratova politického ideálu, ona ta samotná výchova těch ctnostných by se dlouho neobešla bez omezování svobod, zavádění tyranií, podléhání řevnivosti, zvýhodňování spřízněných či stejně smýšlejících a šplhání padouchů na vrchol společnosti. Ta by proto musela být spolu se vším ostatním podvratným individualismem a egotismem usměrňovaná a ukázňovaná přísným mentálním, etickým a tělesným režimem řízeným oficiálními instruktory a kontrolovaným oficiálními špehy a puritánskou společností bez humoru.
A tak než se Sókratés stačil v hrobě rozložit na humus, jeho nejpilnější žák ve svých Zákonech pro utopické město Magnesia jeho svobodomyslné ideje přetvořil v návod na glajchšaltovaný totalitní stát.
