Prorocké snění o světě bez padouchů duní patosem, sténá nářkem nad prohřešky, zalyká se strachem o osud národa, chvěje se úzkostí z budoucích trestů a žhne touhou po spasení. „Kéž se spravedlnost vzedme jako vody a ctnost jako mocný proud,“ sní prorok Ámos mezi lamentováním, jak padouši „prodávají ctnostné za stříbro a strádající za pár bot, zašlapávají hlavu chudých do zemského prachu a přehlížejí postižené“ a varováním před dalším exilem.
Jeho návod zní jednoduše, jak praví Bůh domu izraelskému: „Hledejte mě a žijte, usilujte o dobro, a ne zlo, abyste mohli žít. Nenáviďte zlo a milujte dobro a nastolujte spravedlnost ve svých branách.“
Ozeáš, Izajáš a Micheáš
„Sejí vítr, sklidí bouři,“ varuje prorok Ozeáš svoje padoušské spoluobčany, kteří „se ničí ignorancí a zamítají moudrost“. Přezdívá je na „neužitečnou nádobu mezi národy“, předvídá jim další otroctví a Božím jménem „touží po lásce, a ne po obětech, přimknutí k Bohu, a ne k pálení obětních beránků“.
„Sejí vítr, sklidí bouři,“ varuje prorok Ozeáš svoje padoušské spoluobčany, kteří „se ničí ignorancí a zamítají moudrost“
„Uzavřeli jsme smlouvu se smrtí a s pohřebištěm máme dohodu,“ burácí prorok Izajáš, „ze lží jsme si udělali útulek a z falešností úkryt.“ Vyzývá k pokání, nápravě a „návratu, v němž budete zachráněni, v tichu a důvěře najdete sílu“. Slibuje padouchům „odplatu za nemravnost, drzounům konec pýchy, nafoukancům a bezohledným pokoření“.
Sní o obnově „trůnu postaveného na soucitu, na němž bude v Davidově stánku trůnit soudce usilující o spravedlnost a vynikající ctností“. V závratném opojení utopickým sněním si představuje, jak „vlk bude žít s beránkem, levhart ulehne s kozlem, telátko se lvem a všem bude vládnout malé dítě“. A národy „překovají meče v pluhy a přestanou válčit“.
„Vy, kdo nenávidíte dobro a milujete zlo, kdo dřete kůži z mého lidu a strháváte maso z jeho kostí,“ oslovuje svoje padouchy prorok Micheáš. A hrozí jim: „Sion bude rozorán v pole a Jeruzalém se promění v hromadu sutin.“ Ale sní spolu s Izajášem, jak národy „nepozvednou jeden proti druhému meč a válkou se nebudou zabývat, nýbrž budou posedávat pod fíkovníkem a nikdo je nebude děsit“. „Národ národu bude vyprávět o míru,“ a z „Jeruzaléma bude sálat pravda, spravedlnost a dílo Boží“.
Ezechiel, Zacharjáš, Malachiáš, Sofonjáš a Ezdráš
Prorok Ezechiel sní o „očistě od všeho padoušství“ a obnově života „uschlých kostí“, k nimž narůstají šlachy a na nich maso a na něm kůže. A vdechuje se jim Boží dech a ony ožívají, žijí a vracejí se do svých domovů. Zacharjášovým snem je „fontána tryskající k domu Davidovu a očišťující obyvatele Jeruzaléma“ a „konec handrkování v domě Božím“.
Malachiášovou nadějí je „návrat srdcí otců k jejich dětem a srdcí dětí k jejich otcům“
Malachiášovou nadějí je „návrat srdcí otců k jejich dětem a srdcí dětí k jejich otcům“. Sofonjášovi „utrápení a chudí najdou útulek ve jméně Božím a nebudou páchat padoušství, ani mluvit lživě, ani zlolajným jazykem, nýbrž se najedí a ulehnou a nikdo jim nebude vyhrožovat“.
Do Jeruzaléma se z babylonského exilu vítězoslavně vrací písmák Ezdráš s dokončeným kompletním a mistrně zredigovaným hebrejským zněním pětidílné Mojžíšovy Tóry. Tu však už musejí všelijací tlumočníci překládat a vysvětlovat, protože na rozdíl od nostalgických exulantů piplajících si klasickou hebrejštinu se doma mezitím začalo mluvit aramejsky.
Sókratés
Zatímco patetičtí hebrejští proroci usilují o pravidla společenské harmonie přimykáním k ideji tvůrčího všejednotícího Věčna, Všudypřítomna a Všemohoucna, Řecko rozvíjí Pythagorovy objevy hudební harmonie s vírou, že hudba je „dokonalé usmiřování konfliktních prvků“. V rytmicky zpívaných a nástroji doprovázených poetických formách zvaných dithyramb Řekové oslavují radostné a hmatatelné žití, život, zážitky, prožitky a požitky, jež člověku z Olympu snáší bůh vína, mazliteb a zpěvu Dionýsos.
Sókratés se svou společenskou angažovaností, naléhavostí a posláním ze všech Řeků nejvíc podobá hebrejským prorokům
Z oslavných dionýských festivalů rozvíjejí chórově zpívaná a v maskách recitovaná dramata satyrských frašek s mohutnými penisy a zveličenými ňadry, výsměšné dobrosrdečné komedie a moralistní hloubavé hrdinské tragédie. Psychologii dobra a zla na konkrétních dramatech konfliktů vytříbeně psaných postav zkoumá válečný tragéd Aischylos, oidipovský psychoanalytik Sofoklés a sociální kritik Euripidés. Ti pak dávají 5. století celkově více než tři sta napínavých her.
Oni a jim podobní didaktičtí moralisté se stávají snadným terčem Aristofanových karikaturistických komedií, které si utahují z vážně se beroucích Atén. A do toho jim kibicuje a prohlašuje divadlo za zbytečné mrhání časem Sókratés. Svým charakterem podivín, ale společenskou angažovaností, naléhavostí a posláním se ze všech Řeků nejvíc podobá hebrejským prorokům.
