Lidovky.cz

Bláhové snění (22.) Čím změřit padoušství

  4:45

Jak u hebrejských proroků a starořeckých filozofů vzniká společně pojem hříchu. Další díl seriálu Benjamina Kurase.

U hebrejských proroků a starořeckých filozofů vzniká společně pojem hříchu, jímž se nadále bude padoušství měřit. Pochází z lukostřelby a znamená minutí terče. foto: © Česká poziceČeská pozice

V 6. století před naším letopočtem se na mnoha místech Země láme lidské myšlení. Několik set let tápání vrcholí skokovým posunem k hledání ctnosti jako kontrastu k všudypřítomnému padoušství. Člověk je padouchem od přírody a musí se k ctnosti propracovávat a drezírovat, zjišťují moudří.

Orient pěstuje světce oprošťující se od hmotného časového světa padoušství rozpouštěním své duše do blaženého věčna vírou, že vezdejší svět je iluze, na níž není záhodno lpět. Řeky a Židy ale popichuje nutkání zlepšovat svět podle vysněných modelů pradávného ideálního zlatého věku.

Rozdílné přístupy Orientu a Okcidentu

Vedle biblického poetického mýtu dávnověkem zamlžené rajské zahrady radostných a bezstarostných rozhovorů s Bohem i hadem, kam se ctnostně žijící duše po smrti mohou vracet, si řecký vypravěčský talent vymýšlí mytický pastorální zlatý věk statečných titánů a rajská Elysejská pole, kam do věčného nesmrtelna odcházejí meditovat zesnulí slavní a osvícení. Tato rajská kombinace bude utrmácené západní duši stavět útulek, zátiší pro schoulení a čerpání nových nadějí. Záhodnost ctnosti pak posílí geniální vynález hrozby pekla a podsvětí.

Orient nachází důvod ke slušnosti v recyklaci duší do forem a situací, které si předchozím životem vysloužily. Okcident duši zachraňuje věčným životem a trestá věčným zatracením.

Zatímco Orient nachází důvod ke slušnosti v recyklaci duší do forem a situací, které si předchozím životem vysloužily, Okcident duši zachraňuje věčným životem a trestá věčným zatracením. V téže době, kdy v Orientu vyrůstají duchovní obři Lao-c’, Kchung-fu-c’ (Konfucius) a Buddha, v Judeji a v babylonském exilu písmáci s vytříbenou pamětí a literární brilancí zapisují na pergamenové svitky biblické legendy, zkazky, dějiny, zákony a prorocká hřímání, která se vedle zbožných chorálů a zpěvných modliteb stávají povinnou četbou šábesových shromáždění a návodem k ctnostnému žití. Dávají tím roztříštěnému národu duchovní pilíř, okolo nějž se může semknout a jako národ přežívat.

Řeckem vedle věštectví delfských „sibyl“ vibruje rytmická poezie Anakreónova, zpěvná lyrika Pindarova, břitká moralistní bajkovitost Ezopova, jambické veršíky politické satiry Hippónaxovy. Jako houby po dešti u každého města vyrůstají akusticky dokonalá jeviště, z nichž duní po smyslu ctnostného života tápající tragédie Thespisovy a Aischylovy a řinčí padouchy zesměšňující komedie Kratínovy a Epicharmovy.

Rozvoj filozofie

Filozofie rozbíhající se Pythagorem, Xenofónem, Anaximenem a Parmenidem objevuje nekonečno (apeiron) jako podstatu a zdroj veškeré existence dávající vdechnutím sebe sama život všemu konečnému (peiron), podobně jako hebrejský Bůh dává život vdechnutím svého ducha či dechu (ruach). Živá duše coby částice dechu nekonečna v pythagorském učení prochází metempsychózou čili stěhováním a jejím úkolem je sebezdokonalování až do návratu v nekonečno vytrvalým učením (řecky mathematika) a nasloucháním (řecky akustika) v uzavřených učeneckých skupinách zvaných esoterika praktikujících asketiku provázenou gymnastikou.

Xenofónovy pojmy „vědění“ a „víra“ jako dva odlišné vjemy reality nastolují filozofickou debatu o lidské schopnosti a neschopnosti poznávat pravdu a odlišovat ji od sebeklamu. Anaximenés kategorizuje dvojice kontrastů tma versus světlo, teplo versus zima, tíha versus lehkost, řídkost versus hustota a z nich odvozuje kontrast dobra a zla. Parmenidés objevuje diskrepanci mezi schopností skutečného vědění (sofia) podloženého faktickými důkazy a osobním názorem (opinion) vycházejícím z vlastní představivosti a vnímacích smyslů skreslujících realitu k osobním představám.

Etika se pro Řeky stává matematickým pojmem, v němž dobro znamená matematický řád a zlo nevyčíslitelný chaos

Matematická vypočítatelnost je od Pythagora měřítkem reality, podle mustru „co se nedá vypočítat, to není skutečné“. Tak se i etika pro Řeky stává matematickým pojmem, v němž dobro znamená matematický řád a zlo nevyčíslitelný chaos.

Pojem hříchu

Učení hebrejských proroků se matematickým a logickým Řekům muselo jevit nevědecké, nematematické a nelogické. Žádnou realitu nepropočítávalo, nad žádnou teorií Boha či vesmíru nehloubalo, s vědomím, že teorie Boha by se mohla stát jeho náhražkou. Šlo jim o jeho chápání, o vztah, jaký k člověku má a od něho žádá opětovat, o lidskou spoluúčast na jeho tvoření, o lidské sebeutváření k Božímu záměru.

Bůh je tvůrce všeho, a tudíž i zdrojem spravedlnosti, jejíž vykonávání je podle něho emoční, patetické, vzájemně sympatizující a empatické, až téměř příbuzensky propojené. Prorockou spravedlnost jako obdobu filozofického řádu doprovází soucit, svědomí, psychologická účast a naléhavá netrpělivost.

U hebrejských proroků a starořeckých filozofů vzniká společně pojem hříchu, jímž se nadále bude padoušství měřit. Pochází z lukostřelby a znamená minutí terče.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.