Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Bláhové snění (19.) Děvkař Šalamoun

  7:33

Že by erotika a tolerance byly větším padoušstvím než bratrovražedná nenávist? Další díl seriálu Benjamina Kurase.

Král Šalamoun měl tisíc žen. Sedm set si vzal ve sňatku manželském, tři sta dalších si nastěhoval do harému. A ještě jim zahýbal s návštěvnicemi, jako byla královna ze Sáby. foto: © foto archivČeská pozice

Zesměšňování mocných a slavných je jeden z pilířů zdravé kultury a boje proti padoušství, které se vyznačuje tím, že nerado bývá pro smích. Podle toho je také poznáme – v druhých i v sobě. Smích nad sebou samými (na rozdíl od smíchu nad druhými) je jeho lakmusovým papírkem. Dokážeme-li sebe a své národní velikány nechat zesměšnit, aniž bychom za to potřebovali někoho trestat, jsme na dobré cestě stát se slušnými lidmi.

U Židů se traduje tato příkladná anekdota. Židovská obec zaměstnává nového rabína, na něhož dostala od jeho bývalé obce toto doporučení: „Rabín Finkelstein je jako král Šalamoun, je jako Mojžíš, je jako Bůh sám.“ Za několik týdnů nadává předseda rabínovy nové obce předsedovi jeho staré obce: „Vy lháři! Vy podvodníci! Jak jste nám na něho mohli dát takové vylhané doporučení?“ „Jak to vylhané?“ ohrazuje se předseda staré obce, „samá pravda: Král Šalamoun měl taky tři sta ženských. Mojžíš taky koktal. A Bůh se v Chrámu taky nikdy neukázal.“

Koktavý Mojžíš, jehož Bůh zavedl do Kanaánu, než ze sebe stačil vykoktat „do Ka-Ka-Kalifornie“. Děvkař Šalamoun. A Bůh absentér. Schválně to zkuste na některé jiné náboženství a jeho velikány. Vzpomeňte Salmana Rushdieho a dánské karikaturisty.

Láska jako Boží tvorba

Šalamoun jako literární postava ztělesňuje vyhraněné kontradikce velikánů. Na jedné straně bezuzdný požitkář a smilník, na druhé osvícený a ukázněný tvůrce státu, moudrý soudce, stavitel Chrámu, autor (nebo spoluautor, zadavatel či vydavatel) prvních velkolepých veršů hebrejské literatury zvaných Píseň písní.

Láska muže a ženy a opěvování ženské krásy patří neoddělitelně do tvorby Boží

Ty netýkají Boha, nýbrž lásky ženy k muži a ženské krásy obdivované mužem, okouzlení a vášně. Nikoli modlitby, nýbrž mazlitby. Není divu, že si pozdější generace zbožných Židů potřebovaly vysvětlovat, že Šalamounova erotická láska k ženě a obdiv k jejím vnadám musejí být míněny symbolicky jako vyznání lásky Boha k lidu izraelskému. Nemusejí.

Láska muže a ženy a opěvování ženské krásy patří neoddělitelně do tvorby Boží. A je to poezie důsledně antirasistická. Milující (a milovanou) ženou je krásná černoška (podle legend královna ze Sáby) oddávající se Šalamounovi v polibcích láskou voňavější než víno, s vonnými olejíčky a mastičkami, v králových komnatách, s milující duší, odhalenou tváří, přijímající milovaného jako sáček myrhy mezi svá ňadra, láskou ochořelá.

Tisíc žen

Šalamoun se jí jeví bílý a brunátný, převyšující desetitisíce mužů, s hlavou z nejryzejšího zlata, s kadeřemi havranově černými, pevné postavy, s líci jako břehy sladkých bylin, rty jako lilie, z nichž stéká myrha, s rukama jako zlatými pruty, s tělem z vyleštěné slonoviny poseté safíry a s nohama jako mramorovými sloupy zasazenými do objímky z ryzího zlata.

Šalamoun opěvuje její oči jako holubičky, vlasy jako stádo koziček scházejících po svahu, rty jako šarlatovou nitku, spánky jako rozříznuté granátové jablíčko, krk jako Davidovu věž, ňadra jako gazelí koloušky pasoucí se v liliích. Dává si uchvátit srdce jedním z jejích očí a jedním korálkem na náhrdelníku. Z jejích rtů saje strdí, zpod jejího jazyka mléko a strdí. Je mu fontánou zahrad, studní vody živé. Připalují si pečeť na svá srdce a na své paže, neboť láska je silnější než smrt. Erotická poezie jako řemen. V polovině 10. století před naším letopočtem.

Bůh miluje Šalamouna i proto, že když se k němu modlí, žádá ho o „vytříbenou moudrost k vykonávání spravedlnosti“

Šalamoun nemá těch žen tři sta, jak praví rabínská anekdota, nýbrž tisíc. Sedm set si vzal ve sňatku manželském, tři sta dalších si nastěhoval do harému. A ještě jim zahýbá s návštěvnicemi, jako je královna ze Sáby. Spousta z nich jsou cizinky všemožných ras, barev a náboženství. Všechny má rád a všem staví jejich vlastní modlitebny ctící všechny ty falešné bohy, které zde Bůh zakázal.

Trest za sexuální nezřízenost

Bůh mu to však vše toleruje. Považuje to totiž za méně důležité než to, že mu nad těmi všemi modlitebnami Šalamoun staví velkolepý Chrám – architektonický klenot, k němuž budou jako k dílu stavební dokonalosti závistivě a zbožně vzhlížet nejen soudobí pohané, nýbrž i budoucí mystici křesťanských templářů a rosekruciánů i nekřesťanských zednářů. Jak to mezi těmi tisíci ženami stíhá, patří mezi velké zázraky dějin.

Bůh ho miluje i proto, že když se k němu Šalomoun modlí, neotravuje ho jako všichni ostatní ničím pro vlastní dobro (to si všechno stačí sehnat sám) ani žádostí o porážku svých nepřátel (tu se svými generály stíhá bez Boha), nýbrž o „vytříbenou moudrost k vykonávání spravedlnosti“. Tou se proslavuje mezi všemi národy pro všechny časy ještě víc než svou erotickou zdatností a nádhernou architekturou.

Zlolajní jazykové však budou po jeho smrti následný rozkol Izraele a řevnivé války vnímat nikoli jako následek vlastní rozhádanosti, která zůstane navždy jedním z hlavních židovských rysů, nýbrž jako dodatečný trest Boží za Šalamounovu sexuální nezřízenost a toleranci cizích bůžků. Na mrtvé velikány se toho rádo snadno hodně svádí. Nebo že by erotika a tolerance byly přece jen větším padoušstvím než bratrovražedná nenávist? Suď, kdo umíš.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!