V několika kapitolách se teď pokusíme o komparativní analýzu literárních mýtů řeckých a hebrejských a jejich vlivu na naše bláhové snění o světě bez padouchů. Pokusíme se o přibližně souběžnou chronologii. A zastavíme se hned nad paradoxem, že řeckou literaturu si naše historie pojmenovala jako „mýty“ (čili fikce), ale hebrejskou jako „Písmo svaté“ (čili záznam jakési věčné, nepopiratelné a doslovné pravdy).
Zaujmeme-li k Písmu svatému přístup čistě literární (na rozdíl od teologického), velmi rychle se nám ujasní, že i ono je sbírkou mýtů. Stačí třeba zaostřit na příběh archy, na níž měl Noe naložit jeden párek od každého z existujících živočichů a umožnit jim přežít potopu. Z hlediska přírodních zákonů víme, jak by taková záchrana během několika dní dopadla.
Slepice by sezobaly červy a brouky, lišky požraly slepice, tygři lišky, lvi ovce a kozy a krokodýli lvy a tygry. A ze všech by zůstali naživu nanejvýš sloni, kteří by se možná ubránili rozdupáním lvů i krokodýlů. Nakonec by však umřeli hladem, protože archa by neobsáhla množství trávy, jež potřebuje párek slonů požrat za pár dní, ani množství trusu, který ze sebe vydají.
Literární fikce
Takže také mýtus. Literární fikce. Mimochodem, odhalením tohoto konkrétního mýtu jako fikce začalo francouzské osvícenství, kolosální snění o světě bez padouchů, které skončilo kolosálním hromadným masakrem. Těžko tedy říct, zda je lepší žít v nelogicky konstruovaných mýtech, nebo v jejich logické demontáži.
Je možná méně riskantní si historické mýty připomínat, i kdyby jen jako literární fikci, než na ně zcela zapomínat
Problém s demontáží naráží na to, že je-li například Noemova archa jednoznačný mýtus, může být v Písmu svatém mýtem i všechno ostatní. Od stvoření světa z ničeho až po jeho předpovídanou apokalyptickou destrukci. A všeho mezi tím, včetně všech zákonů, přikázání a proroctví. Nic se nemuselo skutečně odehrát přesně tak, jak je popsáno. Všechno mohlo být trochu zkresleno a překrouceno, něco se dalo navymýšlet, něco vynechat, zapomenout nebo záměrně zcenzurovat.
Proto je možná méně riskantní si historické mýty připomínat, i kdyby jen jako literární fikci, než na ně zcela zapomínat. Mýtus má v lidské psychice důležitou funkci. Vytváří nastavení mysli, které zásadně ovlivňuje, co člověk dělá, podle toho, co jeho přijatý mýtus považuje za správné. Začněme srovnáním mýtů stvoření světa.
Kontrasty a oddělování
Hebrejský Bůh Elohim tvoří v kontrastech a oddělováním. Nebes od pevniny (duch a hmota), světla od tmy, dne od noci, vody pod klenbou od vod nad klenbou, vody od pevniny, ročního období od ročních období, dny od dní, roky od roků, světelnice denní od světelnic nočních. Třebaže jedno kontrastuje s druhým, Bůh si to vše chválí jako dobré.
Ve světě, který tvoří Bůh Elohim, neexistuje pojem zla, špatnosti či chybnosti. Vše, co je, je z Něho, tvořeno Jeho kreativitou, fantazií, vůlí a rozkazem.
Ve světě, který tvoří Bůh Elohim, neexistuje pojem zla, špatnosti či chybnosti. Vše, co je, je z Něho, tvořeno Jeho kreativitou, fantazií, vůlí a rozkazem. Jeho jméno Elohim má gramatickou formu plurálu, čili bozi, božstva, všebožstvo. O Jeho vlastnostech, podobě či osobnosti nevíme nic, kromě toho, že tvoří.
Tvoří, tvoří a tvoří a nemá žádné překážky, odpůrce ani pochybnosti. Je věčný, a proto nepotřebuje plodit potomky, ale k tvoření si přitváří pomocníky zvané hebrejsky „mal’ach“ znamenající posel či vyslanec, do řečtiny později přeložen jako „angelos“. Ti, ač tvořeni z částic Božího ducha, se budou člověku občas zjevovat ve viditelné podobě v krizových momentech, aby ho popostrčili ke konání Boží vůle, když podléhá svým egoistickým sklonům k padoušství.
Tvorba z Chaosu
Řecká tvorba světa, jak nám ji ze staré orální tradice v 8. století před naším letopočtem zaznamenal první souvisle dochovaný básník Hésiodos, vzniká z abstraktního principu a zdroje tvoření, zejícího pusta (ale možná i jakési primární tvůrčí energie) zvaného Chaos. Ten vytvořil (není jasné jak, ale zřejmě sám ze sebe) šest původních bohů. Jsou jimi bohyně Země Gaia, bůh podsvětí Tartar, bůh temnoty Erebos, bůh energie lásky Erós, bůh nebeského světla Aithér a bohyně noci Nyx.
Řecká tvorba světa vzniká z abstraktního principu a zdroje tvoření, zejícího pusta zvaného Chaos
Té se rodí, částečně s Erebovým přispěním, částečně neposkvrněně, bůh spánku Hypnos, bůh smrti Thanatos, bohyně odplaty a spravedlnosti Nemesis, bůh deprese Moros, bohyně mizérie Oizys a pár dalších bohů samých mrzutostí, jako jsou zášť, klam, námaha, vražda, boj a bezpráví. Díky Nyx, jinak mysteriózní krásce, se svět plní energiemi zla a destrukce.
Proti nim bohyně Gaia rodí s přispěním Aithéra, Eróse a neposkvrněně energie konstruktivní bohy, z nichž sestavuje svět. Jsou jimi bůh nebes Úranos, bůh moře Pontos, desetičlenné božstvo hor Ourea, z nichž nejznámější je Olympus. S Úranem pak Gaia plodí tucet Titánů a Titánek, kteří plodí další generaci Titánů a Titánek a teprve ta zrodí jistého Dia, v nominativu Zeus. Ten si pak ze svých sourozenců vybere a se svými sestřičkami zplodí olympskou partičku už povědomějších bůžků a bůžkyň, jako je Afrodité, Athéna, Apollón, Artemis, Hermés, Dionýsos, Héraklés či Poseidón.
A tak zatímco hebrejským mýtům vládne stále, vždy a všude přísný ale férový Adonaj Elohim, s Řeky si jako s loutkami nepředvídatelně pohrává čtvrtá generace rošťáckých potomků prvotního tvůrce světa.
