Mojžíš vláčí otroky pustinami dvě generace, aby z nich vypráskal otrockou mentalitu a udělal z nich svobodný národ. Nejen národ sám sobě vládnoucí, nýbrž zároveň i svobodných jednotlivců. Aby v něm mohli být všichni stejně svobodní, musejí být všichni stejně ukáznění, odpovědní, ohleduplní a zákonů dbající. Padoušství musí být trestné, poctivost se musí vyplácet. Bohatí, mocní a vlivní musejí být souzení stejnými měřítky jako chudí a bezmocní.
Proto do hierarchie vládnutí nad všechny vladaře Mojžíš staví svrchovaného vládce vesmíru Adonaje Elohim, k jehož obrazu je každý člověk stvořen, a proto každému člověku patří stejná úcta a stejné povinnosti. Práva vyplývají z povinností a jsou na nich závislá.
Mojžíšova svoboda
Mojžíšova svoboda – v dějinách lidstva zcela nový koncept lidské existence – není nikomu natrvalo daná jednorázovým osvobozením, nýbrž se musí udržovat a pěstovat neustálým bdělým osvobozováním od všeho, co se stává svěrací kazajkou, vězením, otroctvím, závislostí a poddaností.
Mojžíšova svoboda – v dějinách lidstva zcela nový koncept lidské existence – není nikomu natrvalo daná jednorázovým osvobozenímŽe nad svou osobní svobodou musí každý jednotlivec bdít a nést za ni vlastní odpovědnost, připomíná každoročně o jarním svátku Pesach při večeři předčítané literární a hudební (a chtělo by se říct i gastronomické) dílo pesachová hagada touto památnou větou: „V každé generaci má každý povinnost vnímat sám sebe, jak vychází z otroctví.“
Na tomto literárním díle je nejpozoruhodnější, že ač poměrně podrobně popisuje odchod otroků z Egypta, ani jednou nezmiňuje hrdinného osvoboditele Mojžíše. Dokonce ho nestydatě zapírá. „Ne pomocí zachránce, anděla či posla, ale vlastní rukou nás Adonaj Elohim vyvedl z otroctví,“ říká se v hagadě. Jako by Mojžíš nikdy neexistoval.
Umění nenásilné navigace
Historické popření jeho zásluh, jeho hrdinství nevděčně zapomenuto? Jako že co nám Mojžíš přikázal, ať si také slízne? Nebo psychologický trik zabraňující vysvobozeným otrokům svého osvoboditele uctívat, klanět se mu, odevzdat mu moc nad sebou a povýšit si ho na boha, jak bylo zvykem v okolních národech? A jestliže nezbožňují ani svého vysvoboditele a největšího hrdinu svých dějin, jak by mohli zbožňovat kohokoli jiného kromě Boha Věčného, Všudypřítomného, Všemohoucího a Všetvořícího?
Nebo možná připomínka, že v tomto novém pojetí svobody se žádný jednotlivec nesmí nad nikoho povyšovat a před nikým se ponižovat, nad nikým mít neomezenou moc a uvádět nikoho do bezmocnosti, ani nikomu moc nad sebou odevzdávat. Že vládnutí svobodnému lidu svobodných jednotlivců musí být uměním nenásilné navigace jejich životů do maximální tvořivosti a svobodné výměny jejich výtvorů podle všeobecně platných pravidel, s jasnou hrozbou trestu za jejich porušení. Že nepěstujeme-li moc sami nad sebou, odevzdáváme ji někomu jinému, kdo nemusí nutně mít na srdci naše dobro.
Písemné znaky především usnadňují gramotnost a demokratizují vzdělanost, která byla výsadou úzkých tříd a často i padoušským nástrojem k ovládání bezmocnýchAle zároveň, usilujeme-li o moc nad druhými, necháváme se svázat jejich závislostí, strachem z jejich vzpoury a odplaty. Potlačením svobody druhých ztrácíme i svobodu svoji.
Vynález fonetického písma
Všude jinde mimo Mojžíšův systém osobní a kolektivní svobody je stále v jeho době smyslem všeho konání boj o moc – mezi lidmi, bohy i lidmi a bohy. Mojžíšovými přibližnými současníky (15. až 13. století před naším letopočtem) podobného heroického formátu v řecké literatuře psané přibližně ve stejnou dobu jako Bible (od 8. století před naším letopočtem) jsou válečníci, vojevůdci, lstivci a dobyvatelé, jako je Achilles, Agamemnon a Odysseus. Autor jejich dramatických příběhů vešlý do dějin literatury pod jménem Homér je stejně neznámá osoba (či osoby) jako autor (či autoři) Bible.
Oni společně, aniž by o sobě věděli, zakládají hlavní strukturu budoucího dramatického úspěchu civilizace, která si bude říkat západní. Tím základem je schopnost vyprávět souvislý dramatický příběh, vytvářet živé postavy, uvádět je do konfliktů a nebezpečí, dávat jim hrdinské nebo padoušské vlastnosti, zamýšlet se nad příčinami jejich osudů a následky jejich rozhodnutí, rozlišovat kategorie dobra a zla, správnosti a chybnosti, tvořivosti a ničivosti, zaznamenávat přítomnost, studovat minulost a představovat si budoucnost.
Umožnil jim to vynález, který jazykoví historici pokládají za stěžejní zlom zrychlující civilizační vývoj. Je jím fonetické písmo, na rozdíl od dosavadního písma obrázkového nebo slabikového. Písemné znaky vyjadřující jednotlivé hlásky umožňují vytvářet nová slova, přebírat slova cizí, rozšiřovat slovník do abstraktní a spekulativní domény, které se obrázky nedaly vyjádřit.
Především však usnadňují gramotnost a demokratizují vzdělanost, která do té doby byla výsadou úzkých tříd a často i padoušským nástrojem k ovládání bezmocných. Ty bude tento vynález postupně vyvádět z ignorance jako Mojžíš otroky z Egypta.