Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Bláhové snění (1.) Jak indiánský kmen Guaraní potkal tragický osud

  15:58

Guaraníjci přestali věřit ve svět bez padouchů, a místo snění o věčném životě páchají sebevraždy nejrychlejším tempem z národů na Zemi.

Guaraníjci paběrkují a příštipkaří v chatrčích u silnic, nebo zalézají hlouběji do pralesa před postupujícím kácením dřevařských, plantážnických a těžařských velkofirem. foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Jihoamerický indiánský kmen Guaraní se proslavil dlouholetým putováním po Jižní Americe v hledání země bez padouchů, v trápení a utrpení, o níž mu odnepaměti (ale nejméně tři tisíciletí) vyprávěli jeho předkové. Odkud přesně vyšel a kam až chtěl dojít, se neví, ale putování jej rozprostřelo mezi různé jiné kmeny přes Brazílii, Argentinu, Bolívii, Uruguay a Paraguay.

Všude po sobě zanechával roztroušené vesničky a špetky duševního bohatství, jako je znalost léčivých účinků pralesních rostlin a komplexní bohatý jazyk, který se v 17. století naučili i jezuité, aby mu v něm mohli kázat spásu. Jazyk plný slov napodobujících přírodní a přirozené zvuky věcí, tvorů a akcí, které pojmenovávají. Přes půl Zeměkoule až do češtiny doputovala guaraníjská slova jaguár a piraňa.

Odlišná představa věčného života

Padouch se guaraníjsky řekne inanáva. Těžko byste pro něho hledali pojmenování výstižnější, slizčí a smrdutější. Země padouchů by se nejspíš jmenovala Inanávaguay. Jméno nynější Paraguaye, kde se hlavní proud putujících Guaraníjců nakonec zastavil tvořit vlastní stát, je guaraníjské: guey znamená zemi, gua řeku a para pestrý. Česky tedy nějaké Pestrozemí nebo možná Pestroříčí.

Než Guaraníjci stačili v Paraguayi začít budovat svět bez padouchů, dopluli, dorajtovali a doklopýtali k nim Španělé s takovýmto tehdy v Evropě populárním nápadem: veškeré padoušství z nás sňal laskavý rabín popravený před půldruhým tisíciletím v Jeruzalémě římskými okupanty za vydatného přispění židovských kolaborantů připevněním na kříž. A vstalý z mrtvých. K nastolení věčného dobra, o němž Guaraníjci tolik snili, stačí v to věřit.

Guaraníjci si život věčný představovali trochu jinak než jejich španělští učitelé

Nápad se Guaraníjcům okamžitě zalíbil a dali se do náruživého věření, modlení a zpěvu nábožných chorálů. Ladilo jim to i s jejich starou vírou v léčitelství, laskavost a v život věčný. Ten si však představovali trochu jinak než jejich španělští učitelé. Ne tak, že budou v tomto životě trpět pro život věčný, do něhož vstoupí po smrti, nýbrž tak, že zůstanou věčně naživu a v pohodě.

Další neblahý evropský nápad

Z té je vyrušil další evropský nápad: práce. Oproti Guaraníjcům v jiných zemích, které Španělé a Portugalci zotročili, povraždili nebo nakazili neštovicemi, spalničkami a chřipkou a nechali po statisících pochcípat, však měli paraguayští Guaraníjci kliku. Okupovali je mniši, kteří z nich chtěli udělat lidi k obrazu božímu, jako byli oni sami. Prací. Akorát ne otrockou, nýbrž družstevní.

Hodně se při tom stavěly kostely a zvonilo na zvony, aby se vědělo, kdy práce začíná a končí. Tak si guaranijští družstevníci a družstevnice vypěstovali dost dobrého jídla, aby nemuseli jíst jeden druhého, a bavlny, aby nemuseli mnichy rajcovat svou nahotou. Tak se také stalo, že toho vyrobili s menším úsilím, neboť lepší organizací, víc než jejich zotročení soukmenovci. Přebytek mohli prodat jinam a za utržené peníze postavit další kostel a ulít další zvon. Postavili jich několik tisíc a vyzdobili velkolepými sochami a oltáři dovezenými z Itálie a Španělska.

Ve všech zemích Latinské Ameriky kromě Paraguaye byli Guaraníjci hubeni jako zvěř po desetitisících ročně a jejich zbytky vytlačeny na okraj společnosti

Ostatní španělští a portugalští usedlíci a lovci otroků to mnichům začali závidět a podezírali je z křečkování ohromného bohatství. Přepadli je a s požehnáním evropských králů a vlád okradli a vypráskali. Podezírané bohatství se kromě kostelů, zvonů, soch a oltářů nikdy nenašlo. Zbožní a gramotní Guaraníjci, které nestačili nájezdníci odvléct do otroctví, se buď nechali zabít v obranné bitvě, nebo se rozutekli zpět do hor a pralesů.

Ironie osudu

Ti, co přežili, měli opět kliku. Když nájezdníci žádné bohatství nenašli, šli loupit o dům dál. Na chudou Paraguay se zapomnělo až do začátku 19. století, kdy Španělé a Portugalci dali všem svým americkým koloniím nezávislost. Tím Paraguay spadla do klína Guaraníjcům, zatímco všude jinde už vládli zdomácnělí španělští a portugalští Latinoameričané. Tak se guaraníjština zachovala a zůstala v Paraguayi druhým úředním jazykem, v němž si Guaraníjci mohou dál snít o světě bez padouchů.

Ve všech ostatních zemích byli hubeni jako zvěř po desetitisících ročně a jejich zbytky vytlačeny na okraj společnosti, kde paběrkují a příštipkaří v chatrčích u silnic, nebo zalézají hlouběji do pralesa před postupujícím kácením dřevařských, plantážnických a těžařských velkofirem. Přestali věřit ve svět bez padouchů, a místo snění o věčném životě páchají sebevraždy statisticky nejrychlejším tempem ze všech národů na Zemi.

Ironií jejich osudu je, že jej způsobilo jedno z největších a nejromantičtějších snění o světě bez padouchů, jaký kdo dokázal vymyslet.