Svjatlana Cichanouská pracovala jako učitelka a tlumočnice a starala se o svou rodinu. Když byl v květnu uvězněn její manžel Sjarhej Cichanousky, čímž mu bylo znemožněno kandidovat na běloruského prezidenta, rozhodla se na tento post kandidovat sama. Bylo to její první politické angažmá. Po prezidentských volbách se v médiích začaly objevovat zprávy, že podle „některých volebních komisí“ – prý v souladu s „nezávislými průzkumy“ – nezvítězil prezident Alexandr Lukašenko, ale Cichanouská.
Nepasovalo to ale v tom, že mělo jít o údajné výsledky a průzkumy pouze v některých volebních okrscích hlavního města Minsku, nikoliv v celém Bělorusku. Že byly volby „cinknuté“, o tom nepochybuje asi nikdo (ostatně, Američané se svým soudně zastaveným přepočítáváním volebních výsledků na Floridě v roce 2000 též nemohou být vzorem čistoty voleb). Nicméně dle odhadu zkušených diplomatů Lukašenkův „čistý“ volební výsledek by se pohyboval okolo dostatečných 55 procent.
Dohnat manko
Cichanouská – bůh suď, proč si myslela, že by ji, přestože nemá žádnou politickou minulost ani zkušeností, mohla volit většina běloruských voličů – se vyhlásila vítězkou se ziskem 60 až 70 procent hlasů. Klíčem k této absurdní představě snad může být, že žije v trochu jiném světě, neboť se svým manželem provozovala společnost Studio Kompas produkující reklamy a videoklipy. Tento úhel pohledu na svět, v němž se virtualita považuje za realitu a přání za skutečnost, pravděpodobně vysvětluje „politické“ výroky Cichanouské.
Kritizovat soukromou osobu, že je absolutně nepolíbená politikou, by bylo zbytečné. Vydá-li se však tato nezkušená soukromá osoba do veřejného prostoru a začne rozdávat rozumy, lze ji právem označit za arogantní. Možná by pomohlo – a Svjatlaně Cichanouské zcela nepochybně –, kdyby se nejprve přiučila mnohému a pořádně, aby dohnala to manko. |
O setkání Lukašenka s ruským prezidentem Vladimírem Putinem nadutě prohlásila, že ať domluví cokoliv, nebude to právně platit. Považuje se snad za konečnou soudní instanci? Takto autoritativně by si představovala výkon moci? Dále vyčetla Putinovi, že vede dialog s „uzurpátorem“. S kým by chtěla vést dialog? Kritizovat soukromou osobu, že je absolutně nepolíbená politikou, by bylo zbytečné. Vydá-li se však tato nezkušená soukromá osoba do veřejného prostoru a začne rozdávat rozumy, lze ji právem označit za arogantní.
Možná by pomohlo – a Cichanouské zcela nepochybně –, kdyby se nejprve přiučila mnohému a pořádně, aby dohnala to manko. Co se cíle snažení týče, mohla by se zamyslet nad zdánlivě prostým, ale v důsledcích neobyčejně důsažným, mnohatisíciletou historií poučeným výrokem bývalého izraelského premiéra Jicchaka Rabina, že „mír se dělá s nepřáteli“. Tedy i s uzurpátory. Jde však Cichanouské o mír?
Co se způsobu společenských změn týče, mohla by se inspirovat u Vladimíra Bukovského, pokud ovšem jí něco říká jméno neurofyziologa, spisovatele a disidenta, který strávil 12 let v sovětských věznicích a psychiatrických léčebnách, o jejichž zneužívání informoval svět. V roce 1976 byl vyměněn za Západ za propuštění chilského komunisty Luise Corvolána z vězení. Bukovskij se nesmířil s vývojem ani v Sovětském svazu, ani v Rusku. Jeho cesta však byla výlučně legální, protože věděl, že „revoluce zdvihá kal od dna“.
Vtažení Ruska
Jaké jsou hodnotové limity takového aktivistického politického snažení? Těžko po Cichanouské chtít, aby je rozumně definovala, když mnozí lidé se za politiky považují, ale stejně to neumějí. Snad jim můžeme jako vodítko nabídnout rébus k přemýšlení. Je to tisíce let stará moudrost: „Tam, kde je snaha dosáhnout úplné pravdy, trpí mír. Tam, kde je snaha nastolit úplný mír, trpí pravda.“
Optimální by bylo, kdyby Alexandr Lukašenko situaci ustál, a aktivita obyvatel by se kultivovaně převtělila do systematické a trvalé demokratizace země. V případě Lukašenkova pádu a následného chaosu „po ukrajinském vzoru“ by se totiž mohlo stát, že by do „stabilizace“ Běloruska bylo téměř nezbytně vtaženo Rusko. |
Zcela v souladu s těmito moudrými zásadami je pak – pro laiky možná překvapivý – názor zkušených diplomatů, že optimální by bylo, kdyby Lukašenko situaci ustál, a aktivita obyvatel by se kultivovaně převtělila do systematické a trvalé demokratizace země. V případě Lukašenkova pádu a následného chaosu „po ukrajinském vzoru“ (což je v případě Cichanouské více než pravděpodobné) by se totiž mohlo stát, že by do „stabilizace“ Běloruska bylo téměř nezbytně vtaženo Rusko.
A to třeba vojensky, o své újmě, protože o další takové avantýry nestojí, není-li do nich dotlačeno. Stačí vzpomenout předpověď amerického geoanalytika George Friedmana z jeho knihy Příštích sto let: „Ruské akce se v budoucnu budou jevit agresivní, i když budou vlastně obranné.“ Svými výroky Cichanouská zatím naznačuje, že jí bohužel nejde o to, co Bělorusko potřebuje, tedy ani o mír, ani o dialog. Co je tedy cílem jejího snažení? Pro koho vlastně pracuje?
