Kdo se nepoučí z chyb minulosti, je odsouzen je opakovat. I v tomto smyslu lze interpretovat úmysl předsedy Evropské komise José Manuela Barrosa vtisknout Evropě nový „narativ“. Vybraní umělci, akademici a intelektuálové mají vytvořit atraktivní příběh, který vzbudí víru ve sjednocenou Evropu. Příběh, který bude tolerantní – a především pro všechny. Příběh, který bude velký.
Dějiny Evropy mají mnoho kapitol, jež vyprávějí různé příběhy. Pluralita historických zkušeností je základním rysem, který starý kontinent odlišuje například od USA. Evropa je heterogenním prostorem, kde se různé příběhy mísí, setkávají, konfrontují i narušují. „Příběh Evropy“ neodkazuje k jednovýznamové odpovědi, ale spíše k otevřenému tázání. Proč se tedy nyní objevuje pokušení vytvořit velký příběh ve formě všezahrnující syntézy?
ČESKÁ POZICE se Barrosově snaze o nový velký příběh Evropy věnovala v článku:
Lyotardovo varování
Zesnulý francouzský filozof Jean-François Lyotard (1924–1998) ve svém díle z roku 1979 Postmoderní situace ohlásil konec velkých příběhů, či dle něho metanarativních vyprávění. Byl totiž přesvědčen, že po zkušenostech z moderních dějin 19. a 20. století bychom konečně mohli prohlédnout zrádnost pokušení vše zahrnout do perspektivy velkého příběhu, který si nárokuje univerzální platnost.
Velké příběhy vyprávějí o budoucím pokroku lidstva. Jejich společným jmenovatelem je bezbřehý optimismus hraničící s utopií.
Lyotard varuje: „Zaplatili jsme už dost za nostalgickou touhu po celosti a jednotě.“ Proroctví postmoderny zní jasně: nedůvěřujme metanarativním vyprávěním. Snaha formulovat velké příběhy podle francouzského filozofa vychází z moderního přesvědčení o téměř neomezených možnostech člověka v oblasti poznání, které následně umožní vytvořit lepší a dokonalejší svět.
Velké příběhy vyprávějí o budoucím pokroku lidstva a líčí budoucnost, která má přijít v krásných barvách. Jejich společným jmenovatelem je bezbřehý optimismus hraničící s utopií. Společnost je připravena na cestu ke svému dokonalému stavu, jen vykročit kupředu. A jsou-li v cestě překážky, je třeba je překonat, neboť samy dějiny si to žádají. Společně s ideou pokroku se proto idea emancipace stává hlavním principem a programem.
Iluze zářné budoucnosti
To, od čeho je třeba se osvobodit a k čemu je nutné dospět, se však příběh od příběhu liší. Stačí se ohlédnout do nedávné minulosti. Velké vyprávění socialismu o beztřídní společnosti, kde by vše bylo všech, si protiřečilo s velkým vyprávěním liberálního kapitalismu, který odmítá jakékoliv zasahování do osobních svobod. Není důležité snášet argumenty pro, či proti některému z obou narativů. Podstatné je, že funkcí velkého narativu je legitimizovat proces emancipace a pokroku, který jednoho dne dovede do ráje.
Velký příběh je tedy snahou odůvodnit všechny nezbytné transformační kroky na cestě k pokroku. Lyotard píše: „Velké příběhy legitimizují instituce a formy společenské a politické praxe, zákony, etiky, způsoby myšlení a symboliky.“ V kontextu velkého příběhu pak je logické, že je třeba omezit soukromé vlastnictví, odstranit náboženství z veřejného prostoru, deregulovat trh anebo omezit suverenitu národního státu, což je dnes populární. Cíl, k němuž se směřuje, je přece natolik ušlechtilý, že zásadní oběti jsou nezbytné.
Opravdu potřebujeme být znovu vystaveni iluzi vybudování modrého ráje pod dvanácti hvězdami, kde nás čeká zářná budoucnost?V praxi jsou proto velké příběhy filozoficko-spekulativními maskami politických idejí či ideologií. Velké vyprávění nabízí orientaci a jistotu, o kterou se lze opřít, když se dostaví pochybnosti o té, či oné praxi, instituci či pravidle společenského uspořádání. Brzy přece bude lépe…
Výzva vytvořit nový velký příběh Evropy, který pomůže mladé generaci nalézt důvěru v evropský proces integrace, pracuje s předpokladem, že jsme důvěru ve velká vyprávění neztratili. Je tomu skutečně tak? Opravdu potřebujeme být znovu vystaveni iluzi vybudování modrého ráje pod dvanácti hvězdami, kde nás čeká zářná budoucnost? Nezapomeňme, že ráje pod vlajkami různých barev a symbolů slibovali mnozí.
Habermas a euroskepticismus
Německý filozof Jürgen Habermas ve své nedávné přednášce na Katolické univerzitě v belgické Lovani konstatoval, že nejrozšířenějším názorem obyvatel Starého kontinentu je euroskepticismus. A naznačil, že odpovědnost za to mají dnešní představitelé integračních snah. Místo abychom začali Evropu vnímat jako otevřenou otázku, unijní elity nás neustále přesvědčují, že sjednocená Evropa je jasná odpověď. Barrosův úmysl vytvořit nový příběh Evropy zapadá přesně do této logiky.
Velký příběh v sobě nemá místo pro vážné otázky a konkrétní problémy. Navíc směr vyprávění je předem daný. Vybraní intelektuálové splní zadání a Evropská komise s pompou představí příběh, který je „všech“. Barrosův nápad je prezentován tak, že jsme to přece my, Evropané, kteří máme vytvořit příběh o Evropě a adresovat jej nám, Evropanům, abychom my, Evropané, své ideji o Evropě uvěřili.
Nebezpečí takového zobecnění se skrývá v možnosti poměrně snadno vytlačit jakoukoliv kritiku, která se s hlavní ideou velkého příběhu třebas z dobrých důvodů nechce, anebo nemůže v plné míře identifikovat. Jde přece o příběh, který je velký a všezahrnující. Aplikace strategie „kdo není s námi, ten je proti nám“, je nasnadě.
Paradoxně, velký příběh Evropy je už vlastně napsán. Ačkoliv jsme z něj ještě nečetli ani řádku, už dnes je jasné, že bude vyprávět o Evropanech, kteří věří v budoucnost sjednocené Evropy. Bude plný vzletných frází a optimismu. Zůstane však v tomto velkém vyprávění místo také pro „ty druhé“, kteří se odvažují vyslovit pochybnosti a otázky o současném směřování projektu Evropské unie?
Nutnost otevřené kritické diskuse
O myšlence sjednocené Evropy je třeba diskutovat a podrobovat ji kritické reflexi, zavrhnout ji jako nesmysl by bylo chybou. Myšlenky velkého příběhu Evropy bychom se však zbavit měli. Pokud úředníci v unijních institucích vnímají nezájem až nedůvěru k projektu EU a myslí debatu o její budoucnosti vážně, měli by se soustředit na jiné problémy.
Místo vzdušných zámků by myšlence sjednocené Evropy prospěla otevřená kritická diskuse o její budoucnostiHabermas, kterého nikdo nemůže podezřívat z ideologického euroskepticismu, označil za vážný problém EU její demokratický deficit. Skutečnost, že v řídících orgánech, jako je Evropská komise, sedí a rozhodují nevolené osoby, přispívá k obecné nedůvěře v instituci, která se považuje za výspu demokracie. Rozptýlit pochybnosti se Barrosovi a bruselským technokratům nepodaří žádným, byť sebedokonalejším příběhem. Místo vzdušných zámků by myšlence sjednocené Evropy prospěla otevřená kritická diskuse o její budoucnosti.
Vyprávět příběh Evropy a nezakrývat její složité dějiny je výzva. Touha vytvořit nový velký příběh Evropy je však pošetilost a možná i hrozba. Pokud má být projekt Evropy smysluplný, nesmí vytlačovat rozpory na okraj. Různost, pestrost a pluralita jsou přece možná největší chloubou Evropy, o níž rádi hovoří i představitelé EU. Je však pro něco takového ve všezahrnujícím velkém příběhu prostor?
Místo neúnavného zdůrazňování, že Evropa je řešením, odpovědí, či příběhem zaručené budoucnosti pro všechny, by více prospělo opakovat, že je otázkou. To není snadné. Přehlížet toto chvění a utíkat k naivním vizím budoucnosti, které mají legitimovat status quo je však nejhorším ze všech špatných řešení.