Premiér Andrej Babiš pronesl minulý týden na Evropské radě v rámci diskuse o klimatické politice Evropské unie projev, v němž mimo jiné řekl: „Jednejme globálně. Nesmíme evropské akce omezovat pouze na Evropu. Připomenu, že globální uhlíkové emise v roce 2018 představovaly 37 miliard tun, z čehož na Evropskou unii připadá 3,5 miliardy tun, tedy zhruba devět procent.“ Zveřejňujeme jej redakčně zkrácený a s titulky a mezititulky České pozice.
Jestliže vydáváme miliardy z kapes daňových poplatníků, musíme se postarat, aby byly vynakládány na věci, které budou k prevenci klimatických změn efektivně přispívat a současně nebudou Evropu poškozovat z hlediska její dlouhodobé globální konkurenceschopnosti. Musíme být přísně pragmatičtí a racionální.
Volám proto po transformaci současného přístupu, vycházejícího většinou z ideologie, v racionální politiku, která sleduje týž cíl, přitom však počítá, analyzuje a pečlivě vybírá nejvhodnější a nejracionálnější řešení. Chtěl bych předložit čtyři body, které považuji za důležité.
Čtyři body
Za prvé, pamatujme na poměr mezi náklady a přínosy. Všechna praktická opatření, podpůrné systémy, povinné normy a podobně je třeba podrobovat zkoumání z hlediska tohoto poměru. Přitom je třeba zaujmout pravdivý a spravedlivý postoj, přísně objektivní, s ohledem na širší dopady, a na tomto základě musíme pečlivě volit, co budeme a co nebudeme dělat.
Chraňme ekonomiku a průmysl EU. Vždy zvažujme dopady na ekonomiku. Nesmíme průmysl z EU vypudit. V prvé řadě buďme velmi opatrní, aby naše deklarované cíle nebyly pro průmyslové firmy překážkou při investování v EU. |
Za druhé, zůstaňme realisty. Nesmíme se spoléhat na technologie, které buď neexistují, nebo jsou zásadně neekonomické. Například v Německu by k zálohování obnovitelné energie po dobu 100 hodin – zhruba čtyř dní bezvětří – bateriemi byly dnes třeba investice více než jeden bilion eur. Nesporně máme hledat nové technologie a mít vysoké ambice. Nicméně při plánování nesmíme podléhat utopickým vizím. Uplatňovat předpoklad, že „řešení se najde“, je nebezpečné.
Za třetí, jednejme globálně. Nesmíme evropské akce omezovat pouze na Evropu. Připomenu, že globální uhlíkové emise v roce 2018 představovaly 37 miliard tun, z čehož na Evropskou unii připadá 3,5 miliardy tun, tedy zhruba devět procent. Zatímco EU snížila loni uhlíkovou stopu zhruba o 20 milionů tun CO2, zbytek světa ji zvýšil o více než 1020 milionů tun – 51krát více.
Jelikož zbytek světa v úsilí o dekarbonizaci za EU výrazně zaostává a mnohdy používá celkově méně účinné technologie, jsou potenciální přínosy akcí EU mimo Evropu obrovské. Koncepce není nová. Měli bychom se více zaměřovat na řešení vycházející z trhu, jako jsou certifikované redukce emisí (CER), která našim firmám umožňují hledat účinná snížení kdekoliv ve světě.
Za čtvrté, chraňme ekonomiku a průmysl EU. Vždy zvažujme dopady na ekonomiku. Nesmíme průmysl z EU vypudit. V prvé řadě buďme velmi opatrní, aby naše deklarované cíle nebyly pro průmyslové firmy překážkou při investování v EU.
Uhlíková neutralita
Uvědomme si, že nulový uhlík by znamenal naprosto žádné spalování nebo stoprocentní záchyt CO2. Realisticky vzato, není dnes ani jedno z toho ani vzdáleně možné, a i když máme řadu technologií ve vývoji, stále nemáme jasný způsob, jak dosáhnout ekonomiky s nulovým uhlíkem. Naše cíle by neměly být nedosažitelné; proto bychom měli jasně deklarovat, že uhlíkovou neutralitu bude možné vyhlásit za závazný cíl, až budou dostupné a ekonomicky přijatelné potřebné technologie.
Naše cíle by neměly být nedosažitelné; proto bychom měli jasně deklarovat, že uhlíkovou neutralitu bude možné vyhlásit za závazný cíl, až budou dostupné a ekonomicky přijatelné potřebné technologie |
Na druhou stranu pevně věřím, že by Evropa mohla přispět ještě více, než co by cíl uhlíkové neutrality EU předpokládal – pokud budeme jednat globálně. Jestliže se zaměříme na zahraničí, můžeme dosáhnout ještě většího poklesu CO2, než kolik EU generuje, a přitom napomoci našemu průmyslu, našemu exportu a HDP. To by byla výhra pro ekologii, pro náš průmysl i pro naši ekonomiku. S ohledem na to, co jsem uvedl, navrhuji několik praktických akcí.
V oblasti energetiky zdokonalujme nízkoúčinné elektrárny mimo EU. Měli bychom upřednostňovat investice do moderních technologií výroby elektřiny a nahrazovat staré elektrárny, vyznačující se nízkou účinností a ani zdaleka nesplňující normy EU. V Evropě zavíráme vcelku moderní uhelné elektrárny, jejichž účinnost přesahuje 43 procent, zatímco v Rusku, Indii, Číně a ve zbytku světa jsou v provozu elektrárny o účinnosti nepřesahující 25 procent, takže na jednotku vyrobené elektřiny emitují téměř dvojnásobek CO2.
Hromadná doprava
Je třeba, abychom naše firmy podporovali, když pomáhají zvyšovat účinnost výroby elektřiny ve světě. Zatím však děláme pravý opak. Financovat technologie výroby z fosilních zdrojů je dnes prakticky nemožné, i kdyby se tím výrazně snižovala uhlíková stopa. Umožnit našim firmám pomáhat snižovat globální uhlíkovou stopu výroby elektřiny by přitom bylo jednoznačně řešení „win-win“. V oblasti dopravy se zaměřme i na průměrné stáří vozového parku osobních i nákladních automobilů a autobusů, místo abychom se soustředili pouze na přísnou politiku vůči novým vozidlům.
Investujme do hromadné dopravy. Nejenže tím lze snížit množství automobilů ve městech, ale lze dopravu také velmi účinně dekarbonizovat. Jako vedlejší efekt se tím také sníží emise NOx a pevných částic, což je zřetelná výhra pro naše města a globální výhra z hlediska uhlíkové prevence. Jestliže se tyto iniciativy stanou naší prioritou, nejenom výrazně zlepšíme ekologické přínosy našich investic, ale současně se sladíme s potřebami průmyslu. |
Průměrné emise CO2 na kilometr u nově prodaných osobních automobilů v EU28 v roce 2001 byly 170 gramů na kilometr, zatímco dnes je to 115, tedy o 32 procent méně. A přitom našimi ulicemi projíždějí miliony starých vozů. To by představovalo značný přínos nejenom z hlediska emisí CO2, a tedy i životního prostředí na jedno investované euro, ale přineslo by to další nesmírný prospěch z lokálního hlediska, například v poklesu výskytu rakoviny v EU. Podobně bychom se měli zaměřovat na to, abychom pomohli obnovovat vozový park i mimo hranice EU, a to i za použití peněz EU. Opět by to znamenalo výhru pro ekologii i pro náš průmysl.
V oblasti dopravy ještě investujme do hromadné dopravy. Nejenže tím lze snížit množství automobilů ve městech, ale lze dopravu také velmi účinně dekarbonizovat. Jako vedlejší efekt se tím také sníží emise NOx a pevných částic, což je zřetelná výhra pro naše města a globální výhra z hlediska uhlíkové prevence. Jestliže se tyto iniciativy stanou naší prioritou, nejenom výrazně zlepšíme ekologické přínosy našich investic, ale současně se sladíme s potřebami průmyslu.
Evropské peníze by šly evropským firmám k účasti na globálních projektech účinného snižování stopy CO2. Takové „win-win“ programy by napomohly, aby si Evropa udržela vůdčí ekonomické postavení. Ekonomická síla je třeba, abychom dokázali čelit hrozbě klimatických změn – nejenom v příštích letech, ale i v dlouhodobém horizontu.
