Eduard Petiška ve svém článku napsal: „Pokud bude současný trend pokračovat a v západní Evropě sílit napětí mezi migranty a původními obyvatelstvem, je možné, že se Česká republika stane přitažlivou k přestěhování i pro obyvatele zemí, do nichž jsme v minulosti emigrovali.“ Obdiv k životním standardům v Česku v tomto případě hraničí s fetišismem.
To, že si v ČR žijeme dobře – a to i v historickém kontextu, jehož kontury Petiškovi zmateně tančí před očima –, je nezpochybnitelná pravda. Správným postřehem je i vysoký počet cizinců, jenž do ČR každoročně přichází. Také nezaměstnanost je v ČR nízká, byť nikoli druhá nejnižší v Evropě.
Problém nastává, začne-li Petiška velkoryse soudit a prognózovat. Zmíněné sdělení, že v budoucnu budou do Česka emigrovat Němci, Francouzi a Američané, se blíží Kollárovu obrozeneckému blouznění, jak bude celý svět mluvit česky. Píše-li pak, že náš klid a stabilita „zřejmě budou v blízké době pokračovat“, když ani nejvěhlasnější analytici nevědí, co bude za půl roku, lze se jen podivovat nad jeho naivitou nebo mu závidět křišťálovou kouli.
Historické lapsy
Se stejnou vášní, s níž věští budoucnost, se věnuje Petiška minulosti. A v ní už proti němu nestojí jen selský rozum, ale i fakta. Vykládat rok 1526 jako konec české samostatnosti a počátek „habsburské okupace“ je názor zastaralý zhruba o 150 let, popřípadě na úrovni výuky na nižším stupni základní školy. Vždyť Ferdinanda II. o sto let později musely za českého krále zvolit české stavy.
Vykládat rok 1526 jako konec české samostatnosti a počátek „habsburské okupace“ je názor zastaralý zhruba o 150 let, popřípadě na úrovni výuky na nižším stupni základní školy. Vždyť Ferdinanda II. o sto let později musely za českého krále zvolit české stavy. |
Když Petiška píše, že „v minulosti patřily české země k hospodářsky prosperujícím oblastem – v Rakousku-Uhersku se podílely na dvou třetinách průmyslové výroby“, má pravdu, ale jeho tvrzení je třeba upřesnit. Po ztrátě ekonomicky mnohem silnějšího Slezska za Marie Terezie se v 19. století průmyslové srdce podunajské monarchie přesunulo do jejích severoitalských držav.
Lombardsko však bylo ztraceno roku 1859 a Benátsko sedm let poté. Až následně přišla řada na rozsáhlé investice do rašící průmyslové výroby v českých zemích a k opětovnému přesunu hospodářského těžiště. To vše z vůle a za vydatné finanční podpory Vídně, a nikoli díky „zlatým českým ručičkám“.
Petiškovo historické filozofování dosahuje vrcholu tvrzením, že „takzvané srdce Evropy těžilo již ve starověku z obchodních cest ze severu na jih a ze západu na východ.“ Opomiňme, že v kontextu středo- a východoevropské historie je „starověk“ pojmem s nulovým obsahem, a proto se nepoužívá a nikdy nepoužíval.
Kdy a jak „srdce Evropy“ z těchto obchodních cest těžilo více než jeho sousedé? Jediné, co mohl mít Petiška na mysli a dávalo by trochu smysl, je civilizace keltská, ale i v tomto případě by česká kotlina ležela spíše na její periferii. Její centrum se nacházelo především v dnešním jižním Německu, kde oppida přesahují rozlohou to největší české Závist dvakrát až desetkrát (lokalita Heidengraben s 1700 hektary).
Modernizace armády
Petiška není silný nejen v historii a budoucnosti, ale ani v logice. Libuje si, že „ve srovnání se zbytkem světa v České republice prakticky neexistují etnické či náboženské konflikty“, což však sotva obstojí. Migrantů jiných náboženských vyznání a ras do ČR nepřichází ani zdaleka tolik jako do západních zemí, poněvadž ji nepovažují za dostatečně vyspělou a příhodnou k emigraci. Až začnou přicházet, což je takřka nevyhnutelné, pak se objeví i etnické a náboženské konflikty. Tím tato „česká výhoda“ rázem zanikne.
Značnou část bájného pokladu bude z našeho Eldoráda třeba odčerpat na nikoli nejlevnější záležitosti, například na modernizaci armády, jejíž stav je v nové bezpečnostní situaci alarmující |
Erupce statistických úspěchů je jen jejich seznamem – chybí pouze pochvalná óda na české pivo a holky. Přitom značnou část bájného pokladu bude z našeho Eldoráda třeba odčerpat na nikoli nejlevnější záležitosti, například na modernizaci armády, jejíž stav je v nové bezpečnostní situaci alarmující.
Abych dokázal, že jsem také Čech a že svou kritiku nepíšu ve zlém úmyslu, uvedu premisy dvou bytostně českých a obtížně zpochybnitelných autorit. „Lhaní si do kapsy“, které podle Václava Havla bývá škodlivější než podceňování se. Podle Tomáše Garrigua Masaryka je zase třeba „nebát se a nekrást“, což je lepší než čekat až Barrack Obama uteče z hladovějících USA a zvolí za útulný příbytek pro důchod náš český ráj či až Lady Gaga začne zpívat své písně česky.