KOMENTÁŘ Zdeňka Ondráčka / Když tak sleduji dění posledních týdnů a měsíců, mám pocit, že někteří politici si myslí, že zákony v této zemi platí jen pro ty dole, zatímco oni snad stojí ještě nad zákonem. Pro připomenutí uvádím, že v parlamentních demokraciích, a tak tomu je i v České republice, vznikají zákony v parlamentech, kde je schvalují zákonodárci, kteří jsou voleni lidem dané země.
Ústava České republiky v čl. 2 odst. 4 uvádí: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Z toho tedy logicky vyplývá, že nikdo by neměl činit to, co zákon považuje za protiprávní. Nikdo, tedy ani politik, či dokonce zákonodárce sám. I když zrovna pro zákonodárce, tedy poslance a senátory sama ústava připouští určité výjimky, například podle článku 27 je nelze postihnou pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech, nelze je trestně stíhat za projevy učiněné v Parlamentu a nelze je trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Jak známo, odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.
Omyl poslanců, kteří jsou zároveň ministry
Ústava však hovoří pouze o poslancích a senátorech a některých jejich činnostech v Parlamentu. Není řeč o ministrech a náměstcích, byť v českých poměrech jsou to většinou zároveň poslanci či senátoři. Řeč není ani o hejtmanech na krajích ani o starostech či primátorech měst a obcí. Z možného postihu tedy není ústavou ani jinými zákony vyloučeno hlasování ve vládě, byť jej v převážné většině činí ministři nebo jejich náměstci, tedy zase poslanci nebo senátoři. Stejně tak tomu je v případech hlasování v orgánech krajů a obcí.
Poslanci či senátoři nesmyslně odmítají možnou odpovědnost například za své hlasování na vládě, jako tomu ukázkově bylo u exministryně a poslankyně Vlasty Parkanové
Poslanci či senátoři, kteří vykonávají i jiné funkce v exekutivě si však nesprávně myslí, že jejich poslanecká imunita jim poskytuje absolutní politickou ochranu pro všechny případy. Nesmyslně proto odmítají možnou odpovědnost například za své hlasování na vládě, jako tomu ukázkově bylo u exministryně a poslankyně Vlasty Parkanové. Je proto třeba jim připomenout, že zákony platí i pro ně, a to stejně jako pro každého jiného občana.
Možná by stál za vzpomenutí výrok krále Karla IV. v romantické hudební komedii Noc na Karlštejně, který při odhalení své manželky Elišky, která porušila panovníkův zákaz vstupu žen za zdi hradu Karlštejn, prohlásil: Největší úctu před zákonem musí mít zákonodárce sám, i kdyby se mu to nehodilo. Osvícené. Škoda jen, že někteří naši zákonodárci tento film neviděli nebo si z tohoto výroku připsaného největšímu Čechovi naší historie i současnosti (podle ankety České televize z roku 2005) nevzali ponaučení.
Jak uplatňovat svou státní moc
Uvádí se, že zákonodárný sbor, přeneseně myšleno nejen parlament, ale i zastupitelstva krajů či obcí, je určitým průřezem celé společnosti, a tak v něm najdeme osoby poctivé, slušné a transparentní, stejně jako jejich opaky. Co s tím? Připomněl bych článek 2 Ústavy České republiky, který uvádí, že:
Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.V některých případech, které stanoví ústavní zákon, může lid vykonávat státní moc přímo. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Náš lid však ani po více než 22 letech zatím neumí svou státní moc dostatečně uplatňovat. Je snad naším jediným právem o politice a špatných politicích tlachat v hospodách u piva? Nebo se jen mylně domníváme, že jediné, co můžeme, je jít volit? Nikoli, můžeme více, jen to nečiníme.
- Můžeme své volené zástupce při výkonu mandátu kontrolovat, a to osobně při jejich veřejných jednáních nebo prostřednictvím médií.
- Měli bychom také vědět, jak se účastní zasedání a jak o které věci hlasovali.
- Se svým poslancem či zastupitelem máme mít také možnost setkání se v rámci poslaneckých dní.
- Při dalších volbách jim pak můžeme vystavit účet formou adresného hlasování. Svoji zkušenost s tím má například exministr vnitra Ivan Langer, který ve svém domovském regionu při posledních parlamentních volbách propadl na nevolitelné místo.
- Nu a pokud to všechno nebude nic platné, jak leckdo oprávněně namítne, další možností, kterou zatím neumíme příliš využívat, jsou protesty. Na západ od našich hranic, typicky třeba ve Francii, jsou lidé ochotni vyjít do ulic téměř kdykoli, kdy míní, že došlo k narušení jejich občanských práv a svobod. U nás se sice odborářům podaří svolat protestní akci, které se účastní několik desítek tisíc protestujících, ale jen čas od času a výsledek není žádný.
Myslím, že k vyspělé demokracii patří schopnost lidí projevit se, a to i formou občanské neposlušnosti. Osud této země a politiky, kteří ji řídí, máme možnost ovlivňovat, jen tak nečiníme.
