Financování vědy: Zákony versus libovůle státní moci

V zákoně o podpoře výzkumu a vývoje jsou již pět let dvě neslučitelná ustanovení, a proto by RVVI měla při přidělování institucionálních prostředků poskytovatelům ignorovat takzvaný kafemlejnek, píše na svém blogu Jiří Chýla. „To je v podstatě výzva k libovůli,“ reaguje Tomáš Opatrný.

Hodnocení vědy (ilustrační obrázek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hodnocení vědy (ilustrační obrázek). | foto: Česká pozice
Hodnocení vědy (ilustrační obrázek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jiří Chýla ve svém blogu Dodržovat nebo nedodržovat zákon, který dodržet nelze? reaguje na můj text Marksova vědecká revoluce aneb Konec kafemlejnku? Stručným obsahem je, že zákon o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků je napsán špatně, takže jej dodržovat nejde, a tím pádem si netřeba lámat hlavu nad jeho porušováním.

K porušení zákona by přitom dle mého textu došlo, pokud by prošel návrh náměstka Arnošta Markse, aby Rada pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) přestala hodnotit výzkumné organizace a podle výsledků hodnocení sestavovala návrh státního rozpočtu: obojí jí totiž zmíněný zákon 130/2002 Sb. ukládá.

Zákony fyzikální a lidské

Hlavní Chýlův argument se opírá o to, že dle jeho názoru jsou v rozporu dva paragrafy zákona:

  • § 5a, který říká, že mezi poskytovatele (ministerstva a Akademii věd) se mají finance rozdělit na základě tří kritérií: hodnocení výsledků výzkumných organizací, Národní politiky výzkumu a mezinárodního zhodnocení výzkumu v ČR.
  • § 7, který poskytovateli nařizuje při rozdělení financí mezi své výzkumné organizace použít přímou úměru podle výsledků hodnocení – pokud tedy daný poskytovatel nemá vlastní, podrobnější pravidla hodnocení a financování.

Fyzik Chýla je zvyklý na exaktní znění fyzikálních zákonů, a tím pádem mu nekonzistentní dikce českých zákonů značně vadí. V tom má pravdu: izolované čtení druhého ze zmiňovaných paragrafů nabádá k interpretaci, že trojčlenka se má vztahovat na všechny organizace všech poskytovatelů.

Naštěstí mnozí z našich úředníků umějí při čtení špatně formulovaných zákonů používat zdravý rozum...

To je však matematicky nemožné, pokud by se dle prvního z paragrafů mezi poskytovatele rozdělily finance na základě Národní politiky výzkumu a mezinárodního zhodnocení jinak. Takže tu máme vnitřní rozpor, zákon je špatný a dle Chýly se jím nikdo, ani náměstek vícepremiéra pro vědu a výzkum Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL), nemusí řídit.

Bylo by jistě skvělé mít všechny zákony napsané s matematickou precizností, která by zamezovala interpretačním nesrovnalostem. Jenže zelený je strom života a česká legislativa exaktním vyjadřováním neoplývá. Naštěstí mnozí z našich úředníků umějí při čtení špatně formulovaných zákonů používat zdravý rozum. Druhý z paragrafů se zřejmě vztahuje jen na výzkumné organizace daného poskytovatele, v jehož rámci lze trojčlenku použít bez problémů – tak alespoň zatím všechna ministerstva postupují.

Máme mezinárodní hodnocení?

Ovšem důležitá je i otázka, jak má vlastně postupovat RVVI při alokaci financí mezi jednotlivé poskytovatele. Kromě hodnocení výsledků má vzít v potaz „Národní politiku výzkumu“, a „výsledky mezinárodního hodnocení výzkumu a vývoje v ČR“.

Takové „mezinárodní hodnocení“ však rozhodně není to, co nám Technopolis ve svém auditu dodal...

Zatímco v Národní politice výzkumu není o alokaci mezi poskytovatele nic konkrétního řečeno (mluví se tam o potřebě zvyšovat státní rozpočet na výzkum tak, aby v roce 2020 dosáhl jednoho procenta HDP, tedy velmi svižný růst), za mezinárodní hodnocení výzkumu lze dle Chýly „nade vší pochybnost“ považovat audit firmy Technopolis. Protože tam Technopolis píše, že je náš systém hodnocení špatný a nemáme jej používat, plyne z toho dle Chýly závěr, že tedy naše hodnocení nemá RVVI používat.

Zde nám ovšem Chýla, jinak velký znalec materiálů RVVI, cudně zamlčel Dlouhodobé principy hodnocení, které rada schválila na svém 263. zasedání v březnu 2011. Ty definují směr, kterým se má systém našeho hodnocení ubírat. Kromě toho, že se v Principech zmiňuje právě probíhající audit Technopolisu a jeho dílčí výstupy, píše se tam též o „mezinárodním hodnocení“:

  • „Mezinárodní hodnocení, se kterým zákon 130/2002 také pracuje, je třeba jasně definovat (předpokládáme, že jde především o zhodnocení kvality výsledků celých vědních oborů v ČR vůči světu). Mezinárodní hodnocení zatím není k dispozici ani neprobíhá, a jeho zásady jsou tedy součástí předloženého návrhu.“

V dokumentu se pak v několika odstavcích zmiňuje, co se od „mezinárodního hodnocení“ očekává: srovnání výkonnosti jednotlivých oborů v mezinárodním kontextu, které má sloužit především pro upřesnění národních priorit. Na jejich základě by pak vláda mohla činit informovaná politická rozhodnutí o alokaci financí na jednotlivé výzkumné obory. Takové „mezinárodní hodnocení“ však rozhodně není to, co nám Technopolis ve svém auditu dodal. Pokud RVVI ve svém vlastním schváleném dokumentu tvrdí, že „mezinárodní hodnocení“ nemáme, těžko pak nějaké „mezinárodní hodnocení“ může brát jako podklad pro návrh rozpočtu.

Naše zboží je lepší...

Audit Technopolisu je sice jistě zajímavý dokument, je ovšem chybou, pokud by se měla účelově používat pouze jedna jeho teze

Audit Technopolisu je sice jistě zajímavý dokument, je ovšem chybou, pokud by se měla účelově používat pouze jedna jeho teze. Na jedné straně sice někteří rádi citují slova o potřebě změnit náš systém hodnocení, na druhé straně se zcela opomíjejí jiná doporučení auditu – například výzva k šetření směřujícímu k modernizaci a případnému přerozdělení rolí mezi univerzitami, Akademií věd ČR a dalšími výzkumnými organizacemi, nebo naléhavá výzva volající po opatřeních vedoucích k nápravě „neuvěřitelně nízké úrovně účasti žen ve výzkumu“.

Ostrá slova Technopolisu na adresu „kafemlejnku“ je také nutno vnímat v kontextu: týkala se tehdejší verze, která neobsahovala žádné prvky peer-review. Současný model našeho hodnocení je jistě stále daleko od ideálu, nicméně od toho, o čem psal Technopolis v roce 2011, se značně liší. Navíc je třeba vzít v potaz i to, že zakázku na zcela novou metodiku hodnocení u nás vysoutěžila právě tato firma. Navštíví-li vás podomní prodejce luxusního nádobí, je málo pravděpodobné, že vám pochválí obsah vaší kredence.

Nebezpečná výzva

Nebezpečný je ovšem Chýlův názor, že „RVVI i jednotliví poskytovatelé se jimi (zmiňovanými paragrafy zákona) při rozdělování institucionální podpory proto nemusí, resp. ani nemohou řídit“. Úředníci nemohou dělat nic jiného, než konat podle zákona. Říct, aby ignorovali zákon, který neodpovídá Chýlovým nárokům na vyjadřovací exaktnost, je v podstatě výzva k libovůli.

Je dobré si uvědomit, že zákony tu nejsou od toho, aby se nám líbily či aby uspokojovaly naši touhu po esteticky dokonalých a konzistentních systémech (i když by to bylo pěkné)

Je dobré si uvědomit, že zákony tu nejsou od toho, aby se nám líbily či aby uspokojovaly naši touhu po esteticky dokonalých a konzistentních systémech (i když by to bylo pěkné). Zákony máme, aby nás chránily před libovůlí státní moci. V tom byl i hlavní smysl mého předchozího příspěvku, kde jsem varoval před nezákonností návrhů Bělobrádkova náměstka Markse. Je dobré mít na paměti, že libovůle státní moci se zpravidla nakonec otočí i proti těm, kteří po ní volali.

Chýla má jistě pravdu ve svém závěrečném zvolání „byli jsme před kafemlejnkem, budeme i po něm“. Pracovat na vybudování pořádného systému hodnocení a financování výzkumu má jistě smysl. Ovšem Chýlův přístup zde spíše než Palackého politický obrat postoje vůči Rakousku evokuje Nerudovu malostranskou povídku o chlapcích plánujících revoluci s bambitkou a střelným prachem od hokynáře Pohoráka Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno.