Finanční krize přicházejí, odkud je nečekáme

Blíží se deváté výročí pádu banky Lehman Brothers. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Může se brzy opakovat globální finanční krize? A co může být její rozbuškou?

Jan Macháček 5.10.2017
Máme se bát splasknutí další finanční bubliny? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Máme se bát splasknutí další finanční bubliny? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Máme se bát splasknutí další finanční bubliny? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Blíží se deváté výročí pádu banky Lehman Brothers. Přibývá úvah, že se může globální finanční krize brzy opakovat. Co může být rozbuškou? Finanční krach v Číně? Nebo se centrální banky dopustí chyb při ukončování experimentálních protideflačních politik? Nebo praskne bublina dluhopisů? Investoři dnes touží i po dluhopisech Argentiny či Islandu.

Myslím, že žádná velká krize hned tak nepřijde. Krize, která se zrodila z rozmařilosti a pýchy finančního sektoru, totiž jako stoletá voda přichází zhruba jednou za sto let. Stoletá voda sice může přijít hned druhý rok, ale rozdíl oproti situaci z let 2007 a 2008 je, že tehdejší téměř krach nikdo nepředpověděl, zatímco dnes je věštění brzkého krachu v módě. Nějaký výkyv cyklu přijde, ale nemusí se jednat o globální katastrofu. Centrální banky světa zabránily před devíti lety katastrofě. Zvládly by to znova?



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Krizi předvídat nelze

Krize se neopakují. Kdyby tomu tak bylo, dokážeme je předvídat. Naneštěstí má každá krize svůj specifický charakter a velmi těžko odhadnutelné spouštěcí mechanismy. Tak tomu bude i s příští krizí – přijde z té nejméně očekávané strany. Pokud by většina ekonomických agentů krizi očekávala, připravila by se na ni a krize by díky změně chování firem a jednotlivců včetně institucí, jakými jsou centrální banky, nenastala. Typickým znakem krize je právě neočekávatelnost a nejistota, jíž se vyznačuje.

Možných spouštěcích mechanismů je nekonečné množství. Ekonomové na jedné straně neumí krize příliš dobře předpovídat, ale mají obrovskou úspěšnost v následném vysvětlování příčin. I díky tomu se většina krizí neopakuje a ty nové mají specifický charakter. Tedy alespoň věříme, že trhy, instituce, firmy a jednotlivci se dokáží z předchozích chyb poučit.

Kdyby kdokoliv z nás dnes znal s vysokou určitostí spouštěcí mechanismus budoucí krize, stal by se v budoucnu při vhodné strategii velmi bohatým jednotlivcem.

S velkou pravděpodobností již dnes vznikají na trzích spekulativní bubliny, které nadhodnocují skutečný stav, a dříve nebo později splasknou. My je jen máme tendenci podceňovat a slepě věříme, že se na vlně růstu cen svezeme.

Nerovnováhy na trhu mohou být spuštěny rozhodnutím politiků (například rozhodnutím o podpoře hypoték usnadňujícím snazší přístup k bydlení chudší části populace), příliš dlouhým váháním centrálních bank změnit směr kormidla monetární politiky nebo neracionálním chováním jednotlivců (nákup nemovitostí nebo akcií za účelem spekulace při rostoucích cenách).

Kdyby kdokoliv z nás dnes znal s vysokou určitostí spouštěcí mechanismus budoucí krize, stal by se v budoucnu při vhodné strategii velmi bohatým jednotlivcem. Jelikož však známe pouze historii minulých krizí, nezbývá nám doufat, že se předchozích chyb vyvarujeme a jakoukoliv budoucí krizi přežijeme v dobré kondici (jako ty předchozí).

Role centrálních bank by neměla být přeceňována. V předchozích letech vyčerpaly většinu své palební síly a jejich obava z ukončení monetární expanze může být spíše spouštěčem budoucích ekonomických problémů.



Ondřej Jonáš, investiční bankéř

Ondřej Jonáš, investiční bankéř

Otázka času

Finanční krize je pouze otázkou času. Bylo by naivně ahistorické očekávat něco jiného. Rozumně se připravit a otřesu trhu případně umět využít je smysluplnějším úsilím. Člověk je přirozeně zmítán emocemi mezi extrémy strachu a euforie, omezený ve vnímání rizika, je málo schopný racionálně uvažovat. Iracionální záchvat nadšení pro tulipány či technologie možná vystřídá bitcoin, Tesla nebo biotech. Ke globálním krizím a jejich úspěšným překonáváním jsme existenčně odsouzeni.



Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Dlouhodobá nestřídmost a kupování voličů

Ano, krize se opakovat může. A možná brzo. A v Evropě – vlastně jen v Evropě. Rozbuškou jsou implicitní dluhy sociálních systémů, tedy deficit mezi budoucími přislíbenými sociálními výdaji na penze či zdravotnictví proti předpokládaným příjmům. Limity byly dobře vidět v poslední krizi. Zatímco v zámoří fiskální politika ihned zareagovala a byla podporována politikou monetární, v Evropě byly často fiskální politiky na limitu únosného zadlužení a staly se přímou součástí problému, nikoliv řešení. Dnes odhadované výše implicitních dluhů evropských zemí jsou asi dvojnásobky existujícího veřejného dluhu – toho dluhu, který se ukázal být již neúnosně velký.

Ačkoliv hlavním viníkem je dlouhodobá nestřídmost veřejných financí v dobrých časech a kupování voličů (zejména volebními sliby, které bohužel občas i někdo splní), které způsobují neschopnost fiskálních politik věc vyřešit v době krize, debata se vede o centrálních bankách a vhodné měnové politice.

Standardní recept na velkou finanční krizi je nadměrný růst dluhu a inovace, která vede k pocitu, že ten velký dluh není nebezpečný. Minulá krize měla dvě novinky s podobným efektem. V zámoří boom CDS instrumentů, v Evropě zavedení jednotné měny. Obojí střednědobě vymazalo rozdíly v rizikové prémii různých států a instrumentů, což vedlo k následné krizi. Implicitní dluh je inovací, kdy si půjčujeme na přislíbené sociální standardy od budoucích generací. Na běžný veřejný dluh si vlády půjčují od dnešních firem a obyvatel, takže jsou v rozletu trochu omezovány. Implicitní deficity jsou půjčkou od generací, které se narodí až za desítky let a dnes nemohou protestovat. Řešení tohoto problému bude Evropu bolet, ale nikoho jiného, což je naše šance, protože nepůjde o celosvětový problém.

Druhá otázka sugestivně předpokládá, že fiskální politiky budou opět neakceschopné. Pro řešení krize je fiskální politika vhodnější – je účinnější, rychlejší a levnější. Jen jaksi nemusí být k dispozici, což je pravda zejména pro Evropu. Nicméně centrální banky mají vždy dost nástrojů k vyřešení krizové situace, stačí je jen použít. Problémy měnových řešení v reálném světě leží mimo centrální banky. Měnové politiky nenaráží na principiální, ale na politické limity, tedy obecnou nevoli (vy)řešit průšvih měnovými nástroji. Debata o kurzovém závazku u nás či o programu ECB, tedy méně běžných nástrojích měnové politiky, by byl slabý odvar toho, co by následovalo při použití skutečně nestandardních nástrojů. Ačkoliv hlavním viníkem je dlouhodobá nestřídmost veřejných financí v dobrých časech a kupování voličů (zejména volebními sliby, které bohužel občas i někdo splní), které způsobují neschopnost fiskálních politik věc vyřešit v době krize, debata se vede o centrálních bankách a vhodné měnové politice. Chováme se jak úředník, který by uprostřed požáru řešil propadlý technický průkaz u jediného hasicího vozu, který mohl přijet a dům skutečně uhasit.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Rizikový postmoderní kapitalismus

Možná se všichni shodneme na tezi, že při vší vyspělosti ekonomické teorie zůstává jedinou skutečnou ochranou proti hospodářskému kolapsu diverzifikace rizika. V případě ekonomiky jako celku je pak ideálním diverzifikačním nástrojem tak zvaná dokonalá konkurence, pro kterou z definice platí, že neschopnou firmu okamžitě nahradí někdo schopnější.

Problémem libertariána samozřejmě není, že dokonalá konkurence je nedosažitelný ideál. Za podstatně závažnější totiž bude považovat tu skutečnost, že postmoderní kapitalismus se od tohoto ideálu vzdaluje.

Problémem libertariána samozřejmě není, že dokonalá konkurence je nedosažitelný ideál. Za podstatně závažnější totiž bude považovat tu skutečnost, že postmoderní kapitalismus se od tohoto ideálu vzdaluje, a to každým dnem a mílovými kroky. Důsledkem je růst globálních rizik, pro jejichž odvracení jsou konstruovány ještě rizikovější, protože globální, regulace.

A do toho všeho má nyní razantněji pronikat průmysl 4.0, digitalizace, roboti a umělá inteligence. Takže náš stále globálnější svět bude navíc řízen dokonalými softwarovými produkty, které mládencům u počítačů, a to každému v zásadě stejně, vždy přikážou, co kupovat a čeho se zbavit.

Přeložíme-li dnešní téma do jazyka makroekonomické analýzy, jde o otázku ekonomického cyklu, jeho frekvence a amplitudy. Nemám rád alarmismus, nicméně v jisté analogii s tím ekologickým by měl i libertarián pohrozit, že nic nenaznačuje, že frekvence hospodářských cyklů se bude snižovat a jejich hloubka zmenšovat.



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Budoucí krize nemusí mít akutní formu

Za posledních 150 let se přihodily tři finanční krize světového významu. Začaly v letech 1874, 1931 a 2007. První krize způsobila růst popularity marxismu. Druhá zapříčinila vzestup nacionálního socialismu. Jaký destruktivní populistický myšlenkový proud probudí třetí krize, ukáže čas. Zatím roste popularita neomarxismu a statismu: víry, že stát vyřeší vše.

Budoucí krize se možná obejde bez dramatické akutní formy. Půjde o hospodářskou stagnaci spojenou s bujením byrokraticko-politického komplexu.

Všechny zmíněné krize byly způsobeny nepořádky v měnové politice. V prvním případě byly na vině reparace placené Německu poraženou Francií, které měly za následek nepřiměřenou úvěrovou expanzi. V druhém případě byla viníkem zcela diletantská měnová i rozpočtová politika Německa začátkem 30. let. V roce 2007 zavinily krizi centrální banky, které díky chybnému měření inflace špatně nastavily úrokové sazby. Výsledkem byla opět nepřiměřená peněžní inflace a úvěrová expanze vedoucí ke krizi. Centrální banky tedy musely řešit krizi, kterou samy zavinily.

V dohledné době se pravděpodobně krize typu 2007 nebude opakovat, neboť pro ni nejsou podmínky. Budoucí krize se možná obejde bez dramatické akutní formy. Půjde o hospodářskou stagnaci spojenou s bujením byrokraticko-politického komplexu, demografickou krizí, úpadkem sociálního státu a neschopností státu plnit své základní úkoly, včetně zajištění bezpečnosti.

Bylo by příliš dramatické a laciné hovořit o krachu – ale co myslíte, bude západní Evropa v roce 2037 v lepším nebo horším stavu než dnes? Na zlepšení bych nesázel.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Pro opakování není důvod

Téměř 10. výročí od hospodářské a finanční krize může svádět některé netrpělivce k věštbě katastrofických scénářů. Doufám a jsem přesvědčen, že se jejich představy nenaplní, protože k nim není důvod.

Lze také polemizovat s tím, zda uplynulá, mimořádně hluboká a desetiletí nepoznaná krize byla skutečně krizí globální, a nikoli „pouze“ euroatlantickou s přesahem do Japonska. Tím chci říct, že pokud nějaká krize nyní hrozí, mělo by se Evropě, Severní Americe i Japonsku vyhnout.

Což znamená, že spouštěč může být aktivován v jiné části globální ekonomiky, jež nebyla krizí z přelomu desetiletí zasažena a vykazuje známky přehřátí či strukturálních poruch. A v důsledku propojenosti globální ekonomiky tato může zasáhnout třeba i Evropu.

Neutralizace obav

Evropa sama se k trochu přesvědčivějšímu hospodářskému růstu dopracovala až v letošním prvním pololetí, když současně investice generující budoucí prosperitu se stále ocitají v pásmu černé nuly.

Pokud bude růst pokračovat alespoň do konce tohoto desetiletí, do značné míry zneutralizuje i obavy vyplývající z důsledků mimořádně ofenzivní měnové politiky v posledním období

Nezaměstnanost klesá a někde jsou trochu napjaté trhy práce, což však samo o sobě krizi spustit nemůže. Fiskální a makroekonomická disciplína se díky přijatým opatřením, včetně Evropského semestru, významně zvedla. Z tohoto téměř čistého nebe bychom se krizového blesku či průtrže mračen též dočkat nemusely.

Pokud bude růst pokračovat alespoň do konce tohoto desetiletí, jak lze předpokládat, do značné míry zneutralizuje i obavy vyplývající z důsledků mimořádně ofenzivní měnové politiky v posledním období.

Jiná vážnější rizika

Černým mrakem tak může v Evropě zůstat kvalita bankovního odvětví, kde byl od krize učiněn spíše menší posun. Případný dominový efekt především v jižních, ale též středoevropských teritoriích na západ od nás, může být spojen s rizikem a představovat prubířský kámen pro nápravné složky nově konstituované Bankovní unie.

Zejména Evropě hrozí jiná vážnější rizika, některá z nich i s ekonomickými důsledky, než je brzká recidiva hluboké finanční a ekonomické krize

Nicméně o tomto problému se ví a zdá se pod kontrolou, byť léčba by měla probíhat rychleji a přesvědčivěji. A pokud se podaří na úrovni EU oživit přesvědčivěji investiční aktivitu prostřednictvím Evropského fondu pro strategické investice a zapojením bankovního odvětví, naděje na jejich oživení vzroste.

Kapitálové trhy a jejich korekce nastat může, nicméně jejich bezprostřední souvztažnost s reálnou ekonomikou je spíše záležitostí USA než Evropy, o České republice nemluvě. Případná korekce na kapitálových trzích může působit ozdravně a přivést do arény další investory; spuštění panických krizových reakcí bych od ní nečekal.

V souhrnu jsem přesvědčen, že zejména Evropě hrozí jiná vážnější rizika, některá z nich i s ekonomickými důsledky, než je brzká recidiva hluboké finanční a ekonomické krize.



Monitor Jana Macháčka


Počet příspěvků: 2, poslední 8.10.2017 02:06 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.