Fiktivní Pius XIII.: Nemáme na vybranou, musíme nacházet lásku

Podle režiséra a autora scénáře desetidílného seriálu The Young Pope (Mladý papež) Paola Sorrentina se po dnešním papeži Františkovi stává prvním papežem ze Severní Ameriky newyorský arcibiskup Lenny Belardo, jenž si volí jméno Pius XIII. Tento 47letý papež je tvrdý, z této tvrdosti však vyrůstá jeho láska – možná její pravá podoba.

Paolo Sorrentino, The Young Pope. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Paolo Sorrentino, The Young Pope. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Paolo Sorrentino, The Young Pope. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lenny Belardo, první americký papež a podle médií nejzáhadnější muž prvních desetiletí nového století, konstatuje: „Tolerance? Ta už tu nebydlí. Vystěhovali ji, přenechala místo novému nájemníku, který má odlišný vkus a cit pro výzdobu.“ Hlavní postava Sorrentinova (zatím) desetidílného seriálu The Young Pope (2016), 47letý papež, se sice i stařičkým kardinálům jeví ze světa dávno minulého, ale ten považuje své názory za znamení vlastního mládí: „Jsem mladý papež, v konsenzus nevěřím.“

Snad ze škodolibosti rádi spojujeme s papežstvím a katolickou církví především skandály, vždyť papežové i jejich okolí se zaštiťují Bohem, milosrdenstvím, čistotou, ale podívejme, jak žijí doopravdy... Na papežově bílé sutaně je vidět i sebemenší skvrna, a co teprve, když je skvrna větší než malá. Americký papež si dobře uvědomuje, že kněžský stav je magnetem na skandály: „Zpovědnice je náš operační sál. Stejně jako se chirurgové nebojí krve, my kněží se nebojíme skandálu a hříchu.“

Závažné selhání

Papežství a katolická církev jsou však skandální i za předpokladu, že se z médií zrovna nedoslechneme, kdo z kněží zneužíval děti. Skandální jsou totiž ze své podstaty. Papežství se zaštiťuje věčností, ale uprostřed času katolická církev vznáší nárok, že je tělem syna božího, přičemž se její jednotlivé údy musejí občas zpovídat ze závažného selhání. Z hlediska moderního západního člověka se skandální jeví i postoj církevních hodnostářů k homosexualitě, potratům a antikoncepci.

Papežství se zaštiťuje věčností, ale uprostřed času katolická církev vznáší nárok, že je tělem syna božího, přičemž se její jednotlivé údy musejí občas zpovídat ze závažného selhání. Z hlediska moderního západního člověka se skandální jeví i postoj církevních hodnostářů k homosexualitě, potratům a antikoncepci.

O tom, že z oficiálního církevního postoje mají těžkou hlavu i leckteří věřící, svědčí fascinace vyvolaná větou: „Kdo jsem já, abych soudil homosexuály?“ Pronesl ji současný papež František a jeho životopisec Paul Vallely je přesvědčen, že obsahuje revoluci papežství.

O této skutečné či jen domnělé revoluci v pojetí sexuální morálky si můžeme myslet cokoliv, ale faktem je, že Vatikán se jeví nepatřičně i z jiného hlediska – jde o velmoc nedemokratičnosti uprostřed evropské sháňky po transparentním vládnutí. Na Svatý stolec si svého vyvoleného dosazuje Svatý duch sám – a kde vládne Bůh, má demokracie vstup zakázán.

Lze namítnout, že přinejmenším od Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) je otevřenost navenek a reflexe do nitra na pořadu dne – katolická církev si stanovila za cíl vyjít vstříc laikům, odložit pompu, podat ruku nekatolickým křesťanům, dokonce představitelům jiných náboženství. Tím vším měla znovu objevit své ježíšovské základy.

Tajemství měsíce

Karol Wojtyla, který si zvolil papežské jméno Jan Pavel II., proto hned po svém zvolení papežem porušil protokol, když k zaplněnému svatopetrskému náměstí promluvil italsky, nikoliv latinsky. Stal se rovněž prvním papežem, který vkročil do synagogy, políbil korán a v roce 2000 se omluvil za hříchy, jichž se katolická církev během staletí dopouštěla. Působivý byl i jeho konec. Sužovaly ho sice fyzické potíže v důsledku Parkinsonovy nemoci a rakoviny, ale návrhy na odstoupení okomentoval: „Kristus rovněž nesestoupil z kříže.“

Současný papež František s odkazem na svatého Ambrože označuje církev za tajemství měsíce – stejně jako si měsíc bere své světlo od slunce, nesmí církev zapomenout, že uzavřená do sebe se propadá do nicoty

Papežství teologa Josepha Ratzingera se v lecčems s Druhým vatikánským koncilem rozešlo. Benedikt XVI. jej považoval za naivní plod rozčeřených šedesátých let 20. století. Média to přenášela přes srdce jen těžko a překřtila ho na „božího rottweilera“. Navzdory tomu do dějin vstoupil – možná nechtěně – jako modernizátor. Z poslání papežství totiž učinil povolání tím, že odstoupil z postu určeného tradičně nadosmrti.

Naopak papež František je ztělesněním Druhého vatikánského koncilu. Přeplněné svatopetrské náměstí oslovil po svém zvolení slovy: „Bona sera!“ Církevní banku arcidiecéze Buenos Aires zrušil, protože „Petr přece také neměl konto“. S odkazem na svatého Ambrože označuje církev za tajemství měsíce – stejně jako si měsíc bere své světlo od slunce, nesmí církev zapomenout, že uzavřená do sebe se propadá do nicoty.

Navíc zvedá ožehavá témata, například otázku vysluhování svátostí i rozvedeným a znovu sezdaným věřícím. Navrhuje, aby to, zda se podruhé sezdaní smějí, či nesmějí účastnit svátosti, řešili s věřícími kněží na lokální úrovni. Toto obměkčení zdůvodňuje docela logicky: „Svátosti zde nejsou pro ty, kterým se život vyvedl, ale lékem pro raněné. Eucharistie není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých.“

Vyzvednutí ceremoniálního rázu

Papež František je prvním papežem z Jižní Ameriky. Jeho následovníkem se – alespoň podle režiséra a autora scénáře Mladý papež Paola Sorrentina – stává Lenny Belardo, první papež ze Severní Ameriky. Miluje třešňovou kolu a jeho poslední starostí je, jak uvést ve skutečnost ideály Druhého vatikánského koncilu. Jméno, které si newyorský arcibiskup volí po zvolení papežem, hovoří za vše – Pius XIII.

Pro příběh Lennyho Belarda jsou podstatní čtyři poslední – Pius IX., Pius X., Pius XI. a Pius XII. Všem bylo společné, že se vydali konzervativní cestou a na papežství vyzdvihli jeho ceremoniální až bombastický ráz

Dějiny papežství znají dvanáct Piů. Pro příběh Lennyho Belarda jsou podstatní čtyři poslední – Pius IX., Pius X., Pius XI. a Pius XII. Všem bylo společné, že se vydali konzervativní cestou a na papežství vyzdvihli jeho ceremoniální až bombastický ráz. Pius XII. proslul jako poslední papež velkého stylu i kontroverzí, které dodnes neutichají.

Zatímco záliba pro pompéznost snad vycházela z Piovy povahy, kontroverzím, které tíží jeho papežství, se nelze divit. Pius XII., který zemřel v roce 1958, stojí před nadlidským úkolem – jako pastýř má bezpečně provést své věřící druhou světovou válkou. Podle mnohých ztroskotal žalostně. Německý dramatik Rolf Hochhuth ho v divadelní hře Náměstek z roku 1963 zpodobňuje jako pragmatika, který v rozhodujícím okamžiku dějin propásl možnost postavit se zlu. Podle Hochhutha činil jediné – mlčel.

Relativizace věčných pravd

Dosud však neutichly ani hlasy, které Pia XII. Hájí. Židovský teolog Pinchas Lapide v knize Rom und Juden: Papst Pius XII und die Judenverfolgung (Řím a Židé. Papež Pius XII. a pronásledování Židů) z roku 1967 zdůrazňuje, že papež nejen tváří v tvář zlu nemlčel, ale svým diplomatickým umem zachránil životy až stovek tisíc Židů.

V encyklice Humani generis činí papež Pius XII.čest svému konzervatismu a účtuje s filozofickými, teologickými i společenskými novotami, které se rozmohly v církevních strukturách, aby je zevnitř napadaly. Všem těmto proudům je vlastní relativizace věčných, ale nepohodlných pravd.

Po druhé světové válce vydal Pius XII. encykliku Humani generis s výmluvným podtitulem O některých falešných názorech, které podkopávají základy katolické nauky. V dokumentu činí čest svému konzervatismu a účtuje s filozofickými, teologickými i společenskými novotami, které se rozmohly v církevních strukturách, aby je zevnitř napadaly. Všem těmto proudům je vlastní relativizace věčných, ale nepohodlných pravd. V této souvislosti vyzvedává Pius XII. absolutní autoritu papeže, která má ve zvláštních případech platit jako neodvolatelná, i není-li proslovena z autority Svatého stolce.

Jeden aspekt papežství Pia XII. byl nepřehlédnutelný, což Volker Reinhardt, jeden z nejuznávanějších církevních historiků, který v roce 2017 vydal takřka tisícistránkovou knihu Pontifex: Die Geschichte der Päpste von Petrus bis Franziskus (Pontifikát. Dějiny papežů od Petra po Františka), dokládá obrazovým materiálem. Pius XII. byl posledním papežem, který lpěl na oslavných papežských rituálech, a proto se například nechal přenášet na papežském trůnu. Tváří v tvář této zálibě Reinhardt poznamenává: otázka, kolik civilnosti a obřadnosti náleží papeži, je dnes živější než kdy jindy.

Zapomnění Boha

Sorentinův Pius XIII. má v této věci jasno. Zatímco jeho „předchůdce“ František jezdí metrem a nosí si sám svá zavazadla, Pius XIII. se s chutí vznáší na papežském trůnu, který se nepoužíval od roku 1963, nasazuje si papežskou tiáru, kterou odložil již Pavel VI., zahaluje se do tajemné samoty a nechává si líbat pontifikální červené boty.

Pius XIII. odmítá i vše, co média a církevní pozorovatelé hodnotili jako vyjití vstříc světu. A hřmí: Nač jsme zapomněli? Zapomněli jsme na Boha. Já vám nepomůžu, nebudu vám ukazovat cestu, jděte, hledejte ho. A až spatříte Boha, snad spatříte i mne.

Německá novinářka Christine Rietzová ve své recenzi pro týdeník Die Zeit vtipně poznamenala, že Pius XIII. je temný bratr papeže Františka. Věc se však zdá závažnější. Pius XIII. působí jako temnější bratr i vedle „božího rottweilera“ Ratzingera. Nejde však jen o to, že všechny předčí konzervativními názory, ale odmítá i vše, co média a církevní pozorovatelé hodnotili jako vyjití vstříc světu.

Papež Jan Pavel II. za svůj život podnikl sto zahraničních cest. Pius XIII. považuje cestování za kratochvíli pro jedince omezenějších intelektuálních schopností. Vatikán má být jako beton – jeho specifikem je stálost a neměnnost. František oslovil po svém zvolení přeplněné svatopetrské náměstí civilním oslovením „bona sera“, Pius XIII. nechává věřící dlouhé dny čekat, a když se konečně objeví na balkóně, věřící nespatří tvář milosrdné katolické církve.

Stojí před nimi hřmící papež: „Nač jsme zapomněli? Zapomněli jsme na Boha. Já vám nepomůžu, nebudu vám ukazovat cestu, jděte, hledejte ho. A až spatříte Boha, snad spatříte i mne.“ Kardinálům vysvětluje, že poslední desetiletí byla ztracená. Papežové běhali po náměstích, objímali se s věřícími a oblbovali masy. Sympatie získávali, ale víru zničili, protože ji rozdávali jako fastfoodový pokrm, pro nějž není třeba trpělivosti, nasazení ani lásky.

Proměna hříchů v práva

Moderní uvolněnost si přeje měnit hříchy v práva a katolická církev jde modernímu člověku naproti, když na sebevětší hřích ihned nabízí odpuštění. Bůh však kašle na vlažnost. Chce vidět zapálení, vášeň, lásku, a proto papež vyzývá k boji: „Venku se všichni musejí naučit, že nalezení Boha nese utrpení a oběť. Oni ho musejí najít v zimě, stejně jako já.“

Moderní uvolněnost si přeje měnit hříchy v práva a katolická církev jde modernímu člověku naproti, když na sebevětší hřích ihned nabízí odpuštění. Bůh však kašle na vlažnost. Chce vidět zapálení, vášeň, lásku, a proto papež Pius XIII. vyzývá k boji: Venku se všichni musejí naučit, že nalezení Boha nese utrpení a oběť. Oni ho musejí najít v zimě, stejně jako já.

S papežskou tiárou na hlavě plivne do tváře ležérnosti a civilnosti. Největší ránu však uštědří modernímu člověku rozpoutáním honu na homosexuály uvnitř katolické církve. Vžene tím do sebevraždy mladého muže, který touží stát se knězem. Belardovo tažení proti moderní církvi tím nekončí. Kardinálům klade sugestivní otázku: „Co učinil náš stát velký? Strach, nebo tolerance? Naše přehnané odpouštění se stalo směšné.“ Otřesení svědci papežského řádění se ho tážou: „Nikdy jste nepocítil lítost?“

Klíčová otázka zní: Je Pius XIII. zlý? Jistěže ne. Amatérský psycholog v divákovi si přijde na své, když se postupně odkrývá Belardovo tajemství – jako malého chlapce ho opustili rodiče, které papež nikdy nepřestal hledat. Je ale touha po rodičích skutečným důvodem papežovy tvrdosti? Spíše se zdá, že je obrazem opuštění – nejen kněží, ale kohokoliv.

Papežovým příběhem neprostupují jen ztracení rodiče, ale i ztracená láska mladé ženy, s níž se stýkal krátce před svým vstupem do teologického semináře. I tato nenaplněná láska ho doprovází, a dokonce nakrátko přiblíží veřejnosti. Newyorský arcibiskup se snaží papeže zdiskreditovat, a proto nabídne médiím jeho milostné dopisy. Diskreditace je však neúspěšná.

Neúspěšná léčka

Belardo dopisy nikdy neodeslal, a jak poznamenává šéfredaktor listu, s nímž kardinál vyjednává: „Neodeslané milostné dopisy jsou pouhou literaturou.“ I papež reaguje s klidem: „Světu se to bude líbit. Na lásku je připravený vždy.“ V tom má pravdu. Nadšené titulky hlásají: „Svět se zastavil, aby mluvil o lásce.“

Mladý papež je sice leckdy mimořádně nesympatický, ale nikoli pokrytec. Žije v odloučenosti a odevzdanosti Bohu. Když na něho intrikující kardinálové nasadí mladou krásnou ženu, aby ho svedla, a nesnesitelný papež mohl být svržen, jejich léčka je neúspěšná.

Láska nakonec hýbe i papežovými spíše ojedinělými kázáními, jimiž jako ozvěna zní výrok svatého Augustina: „Bůh je láska.“ Ale copak se jeho kázání nerozchází s papežovou tvrdostí? Není to jen další doklad pověstného církevního pokrytectví? Pro diváka by to bylo nejsnazší řešení: Belardo je stejně jako všichni církevní funkcionáři pokrytec.

Jenže mladý papež je sice leckdy mimořádně nesympatický, ale nikoli pokrytec. Žije v odloučenosti a odevzdanosti Bohu. Když na něho intrikující kardinálové nasadí mladou krásnou ženu, aby ho svedla, a nesnesitelný papež mohl být svržen, jejich léčka je neúspěšná. V jedné scéně se papeže ptá jeho oblíbený spisovatel: „Jak to vy kněží vydržíte bez žen?“ Belardova odpověď je prostá: „Snadno. Ti hloupí se stýkají pokoutně. Ti chytří dávno pochopili, jak moc je sex coby zdroj požitku v naší společnosti přeceňován.“

Papežství

Mnoho členů papežské kurie patří k hloupým. Ti jsou opravdu stiženi pokrytectvím – kážou čistotu, ale podle svých slibů nežijí. Něco podstatného však – alespoň u diváka – svědčí v jejich prospěch: jsou laskaví, lidská selhání přehlížejí a ihned spěchají s rozhřešením sebetěžšího hříchu.

Papežství stojí a padá s věčnou pravdou, která se odívá do časného šatu. Podstatou papežství ale není tento časný šat, ale „betonová“ pravda a „vše ostatní je image“. Možná tedy Sorrentino neukazuje „zlého“ papeže. Snad ukázal papeže bez příkras. Může totiž existovat konzervativnější instituce, než je papežství spočívající v nároku na věčnost?

Zajímavost Sorentinova desetidílného seriálu pramení v tom, že z papežovy tvrdosti vyrůstá jeho láska. Bez odvahy, ráznosti a schopnosti trpět není lásky. Sorrentino dokonce ukazuje, že jeho tvrdý papež možná ztělesňuje jedinou pravou podobou lásky. Doprovází ji totiž zvláštní dar milosti – Belardovy modlitby hýbou Bohem. Již ve čtrnácti letech si na Bohu vymodlil, aby uzdravil nemocnou matku jeho kamaráda. Jindy po Belardově domluvě s Bohem otěhotněla mladá neplodná žena, a naopak sestra, která tyranizovala chudou africkou vesničku, po přímluvě u Boha zemřela.

Také Belarda čas obměkčí a v poslední, desáté části seriálu si za svého tajemníka zvolí homosexuála. Diváka to uklidní, byť jde o uklidnění kosmetické. Samozřejmě se musí každý papež postavit dilematu, jak vyřešit rozpor tkvící v papežství, či spíše, jak snést jeho neřešitelnost.

Papežství stojí a padá s věčnou pravdou, která se odívá do časného šatu. Podstatou papežství ale není tento časný šat, ale „betonová“ pravda a – jak střízlivě poznamenává církevní historik Volker Reinhardt – „vše ostatní je image“. Možná tedy Sorrentino neukazuje „zlého“ papeže. Snad ukázal papeže bez příkras. Může totiž existovat konzervativnější instituce, než je papežství spočívající v nároku na věčnost?

Odmítnutí exhibice

Sorrentino se netáže, zda se katolická církev, většinová společnost, váš soused či vy sami stavíte správně, či špatně k interrupci, homosexualitě nebo antikoncepci, ale klade si otázku základnější, bytostně filozofickou a teologickou: Co je to láska? Odpověď je nepříjemná. Za naší proklamovanou tolerancí, mírností a otevřeností snad stojí dobro, ale zbabělé, a proto hloupé.

Pius XIII. především nemíní říkat, čím si vyslouží potlesk, a zejména nechce exhibovat. V exhibici totiž nevyhnutelně ztrácíme pravdu a lásku. V exhibici nám jde totiž jen o nás samé. Přitom nepotřebujeme nic více než pravdu a lásku.

Možná je přísnost a tvrdost slučitelnější s láskou než lecjaké odpuštění. Mladý papež v jednu chvíli vykřikne: „Z rozlišování je mi zle.“ Jak je jeho zvykem, mluví s nadsázkou. Ostatně celé papežství chápe jako velkou nadsázku. Nezavrhuje veškeré rozlišování, ale je znechucen tím, že neumíme rozlišovat situace, v nichž je třeba nerozlišovat a nedělat kompromisy.

Belardovým příběhem prostupuje ještě jeden podstatný motiv – mladý papež odmítá ukázat tvář. Nechce se líbit, což s tváří herce Juda Lawa v roli papeže Pia XIII. není snadné. Nejde ale jen o vzhled. Především nemíní říkat, čím si vyslouží potlesk, a zejména nechce exhibovat. V exhibici totiž nevyhnutelně ztrácíme pravdu a lásku. V exhibici nám jde totiž jen o nás samé. Přitom nepotřebujeme nic více než pravdu a lásku.

Jak poznamenává v jednom ze svých milostných neodeslaných dopisů: „Co je krásnější? Láska ztracená, nebo nalezená? Ty pochybnosti mě děsí a berou mi půdu pod nohama. Najít, nebo ztratit? Všude kolem mě lidé po něčem prahnou. Ztratili, nebo našli? Neznám odpověď, ale rád si ji představuji, zní: nakonec, lásko, nemáme na vybranou, musíme nacházet.“

The Young Pope

Mladý papež

SCÉNÁŘ, REŽIE: Paolo Sorrentino

VYDAL: Koprodukce televizních stanic Sky Atlantic, HBO, Canal+ 2016

ROZSAH: Desetidílný televizní seriál v celkové délce osm hodin 38 minut; první epizoda 21. října, desátá 18. listopadu 2016

Paolo Sorrentino (47)

Režisér, scenárista a příležitostný herec se narodil v Neapoli v roce 1970. Někoho může tento údaj překvapit, protože Sorrentinovy snímky se obvykle zabývají světem lidí o generaci starších a ­také režisérův styl připomíná spíše „staré mistry“. Zjevná blízkost k Felliniho obraznosti je pro jedny důvodem k­ nadšení, pro jiné spíše ke skepsi vůči Sorrentinovým úspěchům.

Jisté je, že na svůj relativně stále mladý věk jich už Paolo Sorrentino sklidil dost: jeho tvorba byla oceněna Oscarem, Zlatým glóbem i ­evropskými filmovými cenami a ­celkově se množství jeho trofejí počítá na desítky. Jen na Zlatou palmu z Cannes, navzdory četným účastem v hlavní soutěži, ne a ne dosáhnout. Bezesporu se Sorrentino stal jednou z nejsledovanějších osobností světového filmu a na každý jeho další tvůrčí čin se čeká s napětím.

Ve středu jeho zájmu stojí osamělý muž v kritické životní situaci, jehož často ztvárňuje Sorrentinův dvorní herec Toni Servillo. Poprvé spolupracovali už na režisérově celovečerním debutu Přebytečný člověk, který byl uveden v roce 2001 v soutěži benátského festivalu.

Mezinárodní věhlas přinesl Sorrentinovi o­tři roky později posmutnělý, poeticky pojatý snímek s kriminální zápletkou Následky lásky se Servillem coby životním ztroskotancem ve službách mafie. Snímek soutěžil o Zlatou palmu v Cannes, stejně jako v roce 2006 další Sorrentinův film Rodinný přítel a v roce 2008 portrét italského politika Giulia Andreottiho Božský. Za ten si Sorrentino odvezl Cenu poroty.

Do světa anglicky mluveného filmu vyrazil Paolo Sorrentino v roce 2011 se snímkem Tady to musí být. Hlavním hereckým představitelem se tentokrát stal Sean Penn, ale postava zůstala z velké části podobná: stárnoucí a se životem nespokojený muž. Bývalý rockový muzikant se v ­tomto filmu pouští do pátrání po strážném z ­koncentračního tábora, kde byl vězněn jeho otec.

Skutečnou senzaci pak vyvolala v roce 2013 Velká nádhera, obrazově opulentní a­ nejvíce „felliniovský“ Sorrentinův film, v­ němž se hlavní role opět ujal Toni Servillo a vytvořil portrét stárnoucí literární celebrity, jež v ­kulisách římských ruin a ­dekadentních večírků s lítostí rekapituluje svůj život.

Snímek získal Oscara i Zlatý glóbus pro nejlepší neanglicky mluvený film a hned několik evropských filmových cen – pro nejlepší film, pro Paola Sorrentina jako režiséra, pro herce Toniho Servilla a ještě pro střihače Cristiana Travaglioliho.

Evropským filmovým cenám vládl o dva roky později také Sorrentinův anglojazyčný snímek Mládí, kde hlavní roli stárnoucího dirigenta sehrál Michael Caine.

Mladý papež z roku 2016 je Sorrentinovým prvním (a zatím jediným) vykročením do oblasti seriálové tvorby. Sorrentinův efektní styl zde dostal nové pole působnosti a výsledkem je dílo, které dokáže i v tak sekulární společnosti, jako je ta česká, leckoho podnítit k úvahám na téma papežství a katolické morálky.

„Církevní prostředí dobře znám, studoval jsem u salesiánů,“ uvedl režisér v ­nedávném rozhovoru. „Je to zvláštní stejnopohlavní prostředí – buď muži, nebo ženy – a od toho se odvíjejí všechny úchylky.“ Pochází prý z rodiny, kde všichni vídali duchy a vyprávěli o nadpřirozených věcech...

„Když jsem byl dítě, vzrušovalo mě to a ovlivnilo to můj vztah ke skutečnosti – ale vždycky jsem za těmito pověrami cítil něco fascinujícího, skutečného, k čemu jsem se snažil proniknout. Vždycky mě udivovalo, když někdo inteligentní a ­vzdělaný potřeboval každý den chodit na mši, to je takový zvláštní rozpor.“

Marcel Kabát



Počet příspěvků: 2, poslední 13.9.2017 11:22 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.