Fenomén gejša

Slečna Makoto v exkluzivním rozhovoru pro ČESKOU POZICI poodhaluje tajemství specifického umění být gejšou.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © MakotoČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Slečna Makoto, nebo chcete-li japonsky „Makoto-san“, je geiko. Kjótská profesionální společnice, pro kterou se mimo Japonsko vžilo označení gejša. Makoto-san se narodila v Kjótu, v tradiční rodině, kousek od vyhlašené čtvrti Gion. Její tatínek v Gionu pracoval a Makoto se chtěla geiko stát, co jí paměť sahá.

„Když jsem je viděla poprvé, v kimonech, nalíčené a se všemi těmi ozdobami ve vlasech, přišly mi neskutečně krásné, úplně jako princezny z jiného světa. Hrozně jsem tak chtěla vypadat taky. V patnácti jsem se pak nastěhovala do domu okija, kde výcvik v tradičních disciplínách začíná. U své nové opatrovnice jsem se začala učit tanci, ale taky všemu dalšímu, co musí každá geiko znát.“

Makoto je součástí živoucího reliktu, naprostého anachronismu, který Kjótu vdechuje jeho specifickou atmosféru již mnoho století. Navzdory tomu se na rozhovoru domlouváme prostřednictvím Facebooku, k vzájemné komunikaci používáme iPhone a největší veselí propukne, když se náš hovor v kavárně pár metrů od Gionu nečekaně stočí na seriál Sex ve městě. Pohled na tragikomické soužití amerických mužů a žen z perspektivy „Středoevropana“ a „kjótské gejši“ je vskutku bizarní.

Smějeme se, ale oba nás v tu chvíli trochu mrazí. Až takovouhle globalizační sprchu asi nečekal ani jeden z nás. Jednadvacáté století a globální trendy asi opravdu zastavit nelze, když už se prodraly i do atmosféry starobylého Kjóta a jeho jinak světu uzavřených úzkých uliček „květinových měst“.

Středověká praxe na prahu 21. století

Studium na profesionální společnici – umělkyni – se odehrává podle staletí neměnného vzorce

Studium na profesionální společnici – umělkyni – se odehrává podle staletí neměnného vzorce. Když je mladé slečně okolo patnácti, přichází do uzavřeného „penzionu pro studentky maiko a umělkyně geiko“ zvaného okija. Zde začíná žít se svojí opatrovnicí, majitelkou podniku titulovanou jako „mamá“, případně „babička“. Oproti středověku dnes adeptka musí mít dokončenou povinnou školní docházku a s nástupem do domu okija musí souhlasit rodiče. Naopak, rodiče ji sem již nemohou prodat, jak se tomu občas dělo v dobách dávno minulých. Studentka také může kdykoli studium ukončit a odejít. Dům okija funguje nejen jako poskytovatel ubytování a zprostředkovatel výcviku, ale i zejména jako jakási produkční kancelář, která komunikuje s čajovnami, svým chráněnkám shání práci, a také z jejich odměn pobírá patřičné provize.

Během následujících měsíců získává studentka oficiální status maiko. Učednice, ze které časem bude samostatná geiko, neboli gejša, chcete-li. Nová adeptka pak začíná studovat základní pracovní nástroj své budoucí profese – japonský tradiční tanec. V minulých letech se součástí „povinné výuky“ stala též hra na tradiční strunný nástroj šamisen. Kromě tance se studentky učí odívat do kimon, líčit, etiketě při jednání se zákazníkem i tradičním hrám, kterými klienta v čajovně pobavit. Dělají doprovod starším kolegyním, pomáhají s přípravou různých akcí, v domě okija mají na starosti úklid a praní.

„Je to legrace, všichni se ptají na líčení a oblékání do kimon. To je přitom to nejmenší. Do kimona se pochopitelně umíme obléknout samy a ani k líčení nám asistence není třeba. Bílý makeup na zadní stranu krku si nanášíme pomocí dvou zrcátek. Chce to jistý grif, ale zvládnout to samozřejmě jde. Kostýmy vypadají komplikovaně, ale rozhodně to není nic tak složitého jako kostýmy na divadlo nó nebo kjógen.“

Stručně řečeno, hodně práce, minimum volného času a téměř žádné soukromí. A adeptky též sbírají svoje první zážitky s klienty. Pokud pořadatel nějaké společenské akce chce návštěvníky potěšit kjótskou atmosférou, většinou sáhne právě po mladých maiko. Coby učednice jsou výrazně levnější než jejich starší kolegyně. Nedostatek taneční praxe při servírování nápojů se navíc jaksi ztratí a vše ostatní tyto 15- až 18leté slečny zachrání pečlivě trénovaným úsměvem.

„Pocházím z tohohle prostředí, proto se mě všichni ptali: Až budeš velká, určitě budeš chtít být maiko, že? A já zcela přirozeně přikyvovala. Jenže jak šel čas, já chtěla zkusit zpívat. Možná i víc, než být maiko. Ale to prostředí mě natolik obklopovalo, že nakonec byla volba jasná a ze mne se stala studentka maiko.

Je to paradox, ale od svého nástupu do domu okija až do premiéry před klienty jsem vlastně netušila, o čem tahle práce je a na co že se to vlastně připravuju. Samozřejmě jsem dělala vše podle svých starších kolegyň, v tom problém nebyl, ale cítila jsem, že mi něco podstatného uniká. Ten svět vypadal pestře, barevně, úžasně, ale někde mi něco říkalo, že to, co vidím, není úplně všechno. Jenže člověk pochopí všechny souvislosti, až když je v tom až po uši.

„Člověk pochopí všechny souvislosti, až když je v tom až po uši“

Miluju tanec a hudbu, takže v přísném tréninku problém nebyl. Ale trvalo mi, než jsem plně akceptovala formu zábavy s klienty v čajovnách. V sedmnácti, v osmnácti – co se sake týkalo, nevydržela jsem nic a byla hned opilá. Nebavilo mě to a chtěla jsem skončit. Snila jsem, že budu dělat diskdžokeje v nějakém klubu. Jenže jsem z Kjóta, z Gionu, utéct jsem neměla kam, a proto pro mne neexistovala alternativa. Alespoň se mi to tak tehdy jevilo. A teď jsem vlastně asi ráda, že jsem vydržela. Ono začít něco není lehké, ale vydržet v tom pokračovat je ještě mnohem obtížnější. Ale to rozhodně neplatí jen o tom být geiko.

Člověk začne v patnácti a ještě mu příliš nedochází, jak je ten náš svět zvláštní. Čistě ženský, naprosto bez vlivu mužského elementu. Do jisté doby jsem to vnímala jako plus. Jak moc je i tento pouze ženský svět strašidelný, mi začalo docházet, až když jsem začala pociťovat odpovědnost. Mohla se mi tehdy blížit třicítka. Člověku se vrší roky, a pokud pořád pracuje, jeho pozice ve struktuře roste. S tím však roste i odpovědnost a začne bohužel vidět i to, co by nejraději neviděl. Uvědomí si, co v tomhle světě dokáže slovo, pomluva… Už to není bezstarostná jízda a zábava s klienty, člověk se najednou hlídá a sám sebe cenzuruje, aby si nezadal.

Nejnepříjemnější okamžiky jsou, když máte bavit klienta, ale je tam s vámi nějaká vaše služebně starší kolegyně, která však nepatří k nejlepším a nejvtipnějším. Zábava vázne, vy přesně víte, jak to rozproudit, ale z jakési očekávané loajality vůči ní nemůže být vtipnější, pohotovější, zábavnější, než je ona. Takže musíte čekat, až něco napadne ji… A klient, který vás zná, že to umíte roztočit a skvěle bavit společnost, který si třeba právě proto pro vás poslal, je pochopitelně rozladěný, protože tyhle naše vnitřní vztahy nechápe a chápat nemůže. A já zase ne vždy ovlivním, koho se mnou do té které čajovny za klientem pošlou. O zákulisí čajoven a světa geiko jednou napíšu knihu, ale to bude až potom, co definitivně ukončím aktivní kariéru.“

Typický klient a typická zábava

Typická kjótská čajovna je objekt ve staré zástavbě, nejčastěji dvoupatrový. I mě při první návštěvě interiér hodně překvapil – velice vkusně v japonském stylu zařízený, v podstatě bar. Barový stůl pro asi šest osob, dva stolky pro dalších maximálně osm, za barem asi 60letá, prostorově výraznější dáma v kimonu. Přes celou čelní stěnu se táhla prosklená vitrína s rozpitými lahvemi, na hrdle každé lístek se jmenovkou stálého hosta. Jednoznačně vedla whisky Chivas Regal. Zadní stěna byla naopak osazená klasickými posuvnými prosklenými dveřmi, které nabízely výhled do nasvícené typické japonské mikro zahrádky. Vedle baru pak vedly schody do patra, kde prostor s tatami poskytuje hostům možnost užít si právě představení společnic geiko. Geiko většinou nejsou v té které konkrétní čajovně, ale pohybují se mezi podniky podle toho, kde si je kdo žádá. Fungujících čajoven je v Kjótu více než čtyřicet, aktivně pracujících geiko a maiko zhruba dvě stě.

Platí pravidlo, že do čajovny nemůže vstoupit host, který v něm předtím nikdy nebyl

Je pravdou, že ani dnes se do čajovny člověk nedostane přímo z ulice. Platí pro ně platí pravidlo, že do podniku nemůže vstoupit host, který v něm předtím nikdy nebyl. Tato zdánlivá „Hlava 22“ však má svoje důvody i řešení. Do čajovny vás po předchozí domluvě může uvést člověk, který tam je pravidelným hostem a na úvod se za vás zaručí. Jako jednorázový host také můžete kamkoli, kam si vás s sebou vezme pravidelný zákazník.

„To není o diskriminaci nebo o snobství. Tedy, nejenom o snobství. Čajovny fungují tak, že klient neplatí při odchodu, ale provozovatelka podniku mu zpravidla jednou měsíčně pošle vyúčtování. Funguje to vlastně jako kreditní karta. Při odchodu se často platit nedá, protože v tu chvíli majitelka ještě neví, co si naúčtují geiko za představení, pokud si je klient pozval. Takže nemůže účet vystavit ani ona. Proto ten konec měsíce. Navíc tady pořád platí dané slovo a klient neukazuje žádné identifikační průkazy a tak. Sdělí adresu a na tu dostane měsíční účet, který zaplatí převodem z banky. Všechno to probíhá na základě ústní dohody a vzájemné důvěry. Takhle fungující systém nelze bezezbytku úplně otevřít.

Druhým důvodem je jakási privátní atmosféra v čajovně. Je to něco jako klub, kde musíte být členem, abyste mohl využívat jeho služeb. Jako klient pak víte, koho kde můžete – nebo naopak jistě nemůžete potkat. Pokud vás někdo do čajovny uvede, má za vás morální, ale vlastně i hmotnou odpovědnost. Že budete platit, že nejste agresivní, nevyvoláváte hádky a podobně. Pokud se doporučený klient neosvědčí, spáchá nějaké velké faux pas, padá ostuda hlavně na toho, kdo ho do čajovny uvedl.“

Do čajovny klienti přicházejí pít. Popovídat si. Najíst se. Pobavit se. Ale také třeba probrat obchodní záležitosti. A zdaleka ne pokaždé jim geiko dělají společnost. Někdy klient hledá klid a soukromí a od přání a nálady klienta se odvíjí, co se tu noc v čajovně bude dít.

„Naším úkolem spíš než jen klienta pobavit je vycítit jeho náladu a vytvořit pro něho atmosféru. Přičemž každý potřebuje něco jiného. Někdy si společnost užije celý program včetně jídla, pití tance a společné zábavy, kdy spolu hrajeme různé hry. Někdy se chce jen pasivně dívat, někdy jenom povídat. To záleží na klientovi. Nemá smysl se do ničeho nutit. Ideální je, když se klient dobře nají, napije a v dobrém rozmaru se pak vrací domů.“

Čajovny a cizinci

Geiko i maiko se sice často podílejí na projektech propagujících Kjóto v zahraničí, navzdory tomu i dnes máme jako cizinci poměrně malou šanci se do klasické čajovny dostat a zábavu s geiko si užít. Pomineme-li turistickou atrakci Gion Corner, kde vystupují pouze studentky maiko a kvalita dalších představení programu vypovídá spíše o elementárním podcenění vkusu zahraničního návštěvníka než o pověstné kjótské pohostinnosti, zbývá nám už jen návštěva dubnového festivalu Miyako odorinebo objednání si extra vystoupení geiko na soukromé party.

Zatímco lístky na hodinovou taneční show, která se odehrává během dubna čtyřikrát denně, lze pořídit v rozmezí 450 až 1000 korun, soukromá párty rozhodně levná záležitost není. Lze sice objednat i jedinou geiko, ale uvážíme-li jedno až dvouhodinovou společnost tří geiko, z nichž dvě budou tančit, a jedna obstará hudební doprovod, a dále všechny tři bavit společnost, dostaneme se na částku mezi 35 až 40 tisíci korun. V tomto případě jsou peníze opravdu jediným problémem a na rozdíl od čajoven mnohé z geiko cizince baví rády.

„S klienty ze zahraničí, které do čajovny přivede jejich japonský boss nebo obchodní partner, naprosto problém nemám. Naopak, bývá s nimi zábava, a pokud už se jdou za velké peníze bavit do Gionu, většinou si to užijí a stojí to za to. Stejně tak na soukromých párty. Sama se učím anglicky a s klienty se snažím komunikovat. Je škoda, že v čajovnách je takových setkání minimálně.“

Odchod starých dobrých časů

Svět, Japonsko i Kjóto se mění a s ním samozřejmě i zábava ve čtvrti Gion. Asi nejvíce se změnila struktura uchazeček o tuto profesi. Původně v Kjótu nastupovaly kariéru geiko téměř výlučně dívky, které se v nějaké z čajoven narodily. Vždyť i roztomile akcentovaný typický kjótský dialekt je jedním ze základních atributů práce těchto společnic. Dnes je však situace jiná. Adeptek na tuto práci je v samotném Kjótu mnohem méně než dříve, a proto do kjótských čajoven nebo do divadla Kaburenčó píší mladé slečny z celého Japonska. Není tedy problém v Kjótu potkat studentku maiko, která se narodila v Tokiu, na Hokkaidó nebo třeba na jihu Kjúšú. Naopak, mnoho mladých kjótských dívek, jež se třeba přímo v některé čajovně v Gionu narodí a vidí, kolik tato práce stojí sebezapření a odříkání, raději volí kariéru zcela jinde.

Změnila se též klientela. Zatímco před sto lety se v čajovnách bavili bohatí měšťané, nejčastěji obchodníci, a v historicky bližší době pracovníci bankovního odvětví, dnešním nejčastějším návštěvníkem je manažer nebo IT specialista, který se do Kjóta často přijíždí bavit z Tokia. Změna klientely má podle Makoto vliv i na formu a kvalitu zábavy v čajovnách.

„Dříve jednotlivé geiko hodně vychovávali sami klienti. Vyznali se v tanci, v hudbě a dobré výkony dokázali patřičně ocenit. Žádná geiko si nedovolila svůj výstup odbýt, protože klient by to dobře poznal. Naopak, chtěly jsme být co nejlepší. To dnes bohužel ve většině případů neplatí. Jak bankovní domy ořezaly svým manažerům výdaje na ,reprezentaci a komunikaci s VIP klientelou‘, přestala většina naší kultury znalých starších bankéřů do čajoven chodit. Tím odešla generace znalců.

Dnešní čtyřicátníci, manažeři a IT specialisté sice do Gionu přijdou, přivedou své obchodní partnery, ale poptávka po kvalitním umění z od nich není. Tanci a hudbě už nerozumějí. Některé geiko na to reagují snížením úrovně na akceptovatelné minimum… Já to dělat nechci, protože když už ne před klientem, cítila bych se trapně, kdyby mě náhodou viděla některá moje kolegyně. Ono se to však bohužel stejně projeví. Nejenom v naší branži, ale i u herců kjógen nebo třeba v jazzu, u kuchařů, dobrých barmanů – obzvlášť v Japonsku – platilo pravidlo umět ,krást očima‘. Od někoho šikovného umět ukrást nápad, hlášku, techniku… a tu pak sám použít. Tohle celý žánr posouvá dál a celkově to zvyšuje úroveň. Pakliže však celé odvětví jede na akceptovatelném minimu, má takové hledání inspirace spíš degenerativní dopad...

„Bohužel se vytrácí jisté mecenášství našich klientů vůči nám. Dříve se nás snažili podporovat.“

Největší zvrat do našeho života ale přinesly mobilní telefony. Mobil je pro nás opravdu ďáblův vynález. Dokud nebyly, s klienty jsme neměly nejmenší problémy. Ale dnes? Pokud se mě pravidelný zákazník zeptá na číslo mobilu, prostě mu ho nemůžu nedat. Pak musím odpovídat na SMS a podobně, na což vždy nemám náladu. Navíc, klient mi třeba píše, že přijede na víkend do Kjóta. Ale mamá z čajovny se mi neozve, abych přišla... Samozřejmě ji podezírám, že ,mému‘ klientovi objednala nějakou kolegyni. Nebýt mobilních telefonů, tohohle všeho bychom byly ušetřeny.

A bohužel, vytrácí se také jisté mecenášství našich klientů vůči nám. Dříve se nás naši pravidelní klienti snažili podporovat. Dám příklad. Když jsem měla velkou roli v Miyako odori, dostala jsem třeba šest set vstupenek, které jsem si mohla sama prodat a peníze si nechat. A mí pravidelní zákazníci ode mne brali třeba po 30 vstupenkách. Někdo je pak rozdal, někdo si je jen nechal a přišel na představení pouze s manželkou. Byla to forma mecenášství. Počítalo se s tím. Kdyby přišel počet lidí, kolik bylo prodáno vstupenek, absolutně by se do sálu nevešli. Dnes? Když někomu pošlu třeba jen pět nebo deset lístků, zaplatí dva a zbylé pošle zpět, že je nepotřebuje. Většině klientů to vůbec nedojde.

Fenomén Makoto

Nutno dodat, že Makoto sama o sobě je zejména na kjótské poměry úkaz nevídaný. Důkazem budiž již její vstřícnost vůči tomuto rozhovoru, nicméně šíře jejích aktivit bere dech. Kromě práce geiko na plný úvazek si totiž splnila i svůj hudebně–diskdžokejský sen. Příležitostně moderuje hudební programy na kjótské FM stanici Alpha Station, vydala dvě CD,jedno jazzovéa jedno s japonským popem a příležitostně koncertuje na klubové scéně. S velkými hudebními producenty se však tahle „renesanční geiko“ neshodla.

„Viděli ve mně senzaci. Jazz nebo J-Pop zpívající geiko z Gionu. A tak mě chtěli taky propagovat. To jsem však odmítla. Na základě kariéry geiko totiž nelze postavit kariéru zpěvačky. To nefunguje. V Gionu by to dělalo zlou krev, protože tam všem přijde, že se prostřednictvím hudby naopak před ostatníma zviditelňuju. Jednak to není pravda, jednak Gion potřebuju. Musím se mít kam po koncertu vrátit. Jenže tak daleko uvažuje opravdu málokterý hudební producent. A navíc moje představa je taková, že pokud už někdo přijde na můj koncert, chci, aby tam přišel kvůli hudbě. Ne kvůli tomu, že mu zpívá geiko. Já to pro senzaci nedělám. Mě to jenom oboje baví. Měla jsem nabídku na profi produkci a připravený koncert v Tokiu. Poslali mi návrh plakátu a byla jsem na něm rozpůlená – levou polovinu oděnou do kimona, na pravé polovině červené minišaty… Řekla jsem ne. Tím moje ,velká‘ kariéra skončila a já se vrátila zpět do klubů. Je to tak lepší.

Samotná moje hudba v Gionu až takový problém nebyla. Ano, dost lidí to ze začátku hloupě komentovalo a někdo mě neakceptoval dodnes. Jenže na zkouškách, v čajovnách i při představeních jsem byla vždy připravená a podávala mnohem lepší výkony než kolegyně, které žádný jazz ani nic podobného nedělají – a z tréninků keiko se stejně snaží ulít. Tak to se mi pak těžko něco vyčítá. Dnes už to snad ani nikomu nevadí. Pokud nepřestřelím, hodně lidí to naopak bere tak, že Gion a naši kulturu propaguji.

Na téhle práci asi nejvíce miluju, s jakým množstvím zajímavých lidí jsem měla šanci se potkat. Ať už jde o japonské umělce, herce, osobnosti z byznysové sféry nebo opravdové milovníky staré kjótské kultury. To samé mohu říct o nejrůznějších VIP ze zahraničí. Normálně se k takovým lidem těžko dostanete, ale najednou mám třeba dvě hodiny na to si s nimi povídat. A oni se často uvolní a komunikují téměř bez zábran. Strašně moc jsem se díky tomu naučila. Nevím, kde jinde by se mi tohle poštěstilo.

Nicméně, momentálně jsem na takové delší dovolené. Hodně jsem pracovala. V čajovnách jsem byla každou noc, k tomu jsem ještě vystupovala v představeních tradičního tance, občas jsem pořádala svoje hudební produkce. Dařilo se a já dělala spoustu věcí, až mě tělo upozornilo, že má nějaké svoje limity. Proto jsem si vzala trošku oddechový čas. Věnuju se teď hodně aranžování květin (ikebana) a zenové meditaci (zazen). Začala jsem se taky učit dřevořezbu – vyřezávání soch buddhistického Pantheonu. A je to pro mne něco neuvěřitelně osvěžujícího. Já samozřejmě miluju japonská tradiční umění, vždyť od patnácti, ale vlastně ještě od mnohem mladšího věku se pořád něco učím. Tradiční tanec, hru na tradiční flétnu, bubínky... Ale to všechno bylo orientované ,ven‘. Cílem nebyl ani tolik můj vnitřní pocit jako spokojenost těch, kdo se na mne dívali. Nejdříve učitelů, pak klientů čajoven a návštěvníků našich představení.

Takové představení člověku samozřejmě také dokáže přinést hodně radosti, ale v téhle na klienta orientované formě umění není žádný prostor pro relax, uvolnění umělce. V tom jsou ikebana i zazen úplně jiné. Zazen je vlastně naprosto triviální věc. Člověk jen sedí a dýchá. Ale mě to přišlo úžasné. Přijít do chrámu a mít najednou čas jen sama pro sebe. Meditace zazen, společná recitace súter, poselství kněze, o kterém pak člověk rozjímá, ale taky chvilka společné práce, úklidu v chrámu. To všechno jsou hrozně uklidňující okamžiky, kdy má člověk opravdu čas sám na sebe. Ten úklid a práci mám snad ještě raději než vlastní meditace. Je to šance se opět potkat sama se sebou a znovu se poznávat. A květiny…

Člověk se u ikebany uvolní, ale zároveň mu práce na aranžování dá možnost se na něco zcela soustředit. Především proto, že ty květiny se málokdy chovají přesně podle vašich představ a vy s nimi musíte jemně pracovat. Nepochybně je ikebana umění. Řekla bych, že právě ta koncentrace, soustředění na jedinou věc, to člověka svým způsobem nějak dobije a on se potom cítí lépe. Takže teď vlastně poprvé dělám něco jenom kvůli sobě. Ikebana i zazen mi daly možnost se zastavit, koncentrovat, přemýšlet a ve spleti vztahů s klienty, majitelkami čajoven a kolegyněmi konečně potkat samu sebe. Jsem za tu zkušenost ráda, přestože tahle dovolená nebyl úplně můj plán. Ale bylo to tak dobře.

Od léta se sice vracím do víru bláznivého Gionu, ale toužím si tohle volnější tempo udržet. Chci si určitě uchovat prostor na zazen i na svoje jazzové pokusy. A třeba se mi časem podaří otevřít si někde malou kavárničku v japonském stylu a tam pořádat mikrokoncerty. Nebo nějaký malý bar a tam sama hrát hostům na klavír. Nebo se nám může podařit nějaký hezký projekt někde v zahraničí, třeba zrovna v Praze. No a taky by mi nevadilo, kdyby se mi třeba ještě poštěstilo se vdát. Na tuhle volbu jsem zatím taky asi ještě úplně nerezignovala.“

theo Díky 14:38 11.4.2012
Miro Díky za dobrý článek 21:25 9.4.2012

Počet příspěvků: 2, poslední 11.4.2012 02:38 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.