Feminizace ničí společnost

Ve své nové knize 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos (Dvanáct pravidel pro život. Nástroj proti chaosu) vystupuje kanadský profesor psychologie Jordan Peterson jako velekněz řádu. V některých tezích se ale shoduje s americkou feministkou Judith Butlerovou, dle níž je rodina největším současným problémem. Píše Tereza Matějčková.

Chaos. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Chaos. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Chaos.

Jordan Peterson, kanadský profesor psychologie, ve své nové knize 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos (Dvanáct pravidel pro život. Nástroj proti chaosu) ženy příliš neuráží, odhlédneme-li od toho, že je spojuje s chaosem, zatímco muže s řádem, duchem a myšlením. Proč „nejvlivnějšímu současnému intelektuálovi“, jak Petersona označil americký deník The New York Times, podsouvat podlost, jako je urážení žen?

Zdá se totiž, že přední intelektuál Trumpovy éry si na nehoráznosti postavil věhlas, o čemž svědčí i jeho komentář k vraždění 25letého Aleka Minassiana, který letos 23. dubna vjel na pěší zónu v Montrealu, kde zabil deset lidí a 15 vážně zranil, přičemž většina byly ženy. Neútočil muslimský terorista, jak média spekulovala, ale přesvědčený misogyn, nový typ teroristy – genderového.

Proč „nejvlivnějšímu současnému intelektuálovi“, jak Petersona označil americký deník The New York Times, podsouvat podlost, jako je urážení žen? Zdá se totiž, že přední intelektuál Trumpovy éry si na nehoráznosti postavil věhlas.

Minassian byl členem skupiny Involuntary Celibacy (nedobrovolný celibát, Incel), jež sdružuje muže, kteří si nenašli životní partnerku, a tyto zákeřné tvory, které je odsoudily k samotě, hluboce nenávidí – šíří nenávistné texty o ženách a útočí na ně nejen verbálně. Tento nový typ terorismu již má své historické milníky.

V roce 2009 zavraždil starý mládenec George Sodini tři ženy a devět zranil. V roce 2014 zabil Elliot Rodger v Kalifornii šest lidí a čtrnáct zranil, přičemž použil kombinaci nože, pistole a automobilu. V roce 2015 zabil Chris Harper-Mercer devět lidí v Oregonu. Všichni tito muži své masové vraždy zdůvodňovali nenávistí k ženám. Sodini před ní na svůj blog napsal: „Bez sexu od roku 1990.“

Stále stejné názory

Možná je nespravedlivé zatahovat do těchto hrůzných činů profesora Petersona, ale zdá se, že ho lze označit za dvorního filozofa skupiny Incel. Po Minassianově řádění totiž prohlásil: „Zlobil se na Boha, protože ho odmítaly ženy. Znám jedinou léčbu: vynucenou monogamii. Nebude-li společnost trvat na monogamii, budeme svědky podobných tragédií.“ Jak je možné, že se Peterson navzdory těmto blábolům stal jednou z největších současných intelektuálních mediálních hvězd? Kde se stala chyba?

Schopnost hledat odpovědi na problém, o nějž se zajímá velká část populace, není samozřejmá. A vůči politikům, kteří se, bůhví proč, chlubí, že „vůbec nechápou“, jak někdo může volit Donalda Trumpa či Miloše Zemana, chvályhodná. Odhlédneme-li od formy Petersonova sdělení, pak své názory od roku 1999, kdy zveřejnil svou první knihu, nezměnil.

Na Petersonovu obranu uveďme, že přinejmenším jeho první kniha Maps of Meaning: The Architecture of Belief (Mapy smyslu. Architektura víry) není špatná a části jeho nové jsou zajímavé, ne-li pozoruhodné. Problémem je, že mediální pozornost upoutává občas bizarními názory či nehoráznými výroky, což by však na fenomenální úspěch nestačilo. Petersonovou nespornou předností je, že tematizuje otázky, jež moderního západního člověka zaměstnávají, a navíc objevil způsob, jak je formulovat, aby se jeho odpovědi dostaly k širší veřejnosti.

Schopnost hledat odpovědi na problém, o nějž se zajímá velká část populace, není samozřejmá. A vůči politikům, kteří se, bůhví proč, chlubí, že „vůbec nechápou“, jak někdo může volit Donalda Trumpa či Miloše Zemana, chvályhodná. Odhlédneme-li od formy Petersonova sdělení, pak své názory od roku 1999, kdy zveřejnil svou první knihu, nezměnil. Rozhodně ho tedy nelze nařknout z populismu.

Naopak formuluje otázky, které velkou část americké a kanadské společnosti zaměstnávají, a používá k tomu své humanitní vzdělání. Ve své první knizeanalyzuje způsoby, jimiž se člověk učí porozumět světu, přičemž hlavními cestami k tomuto porozumění jsou mýty. Ty však nejsou konstrukty myšlení, ale pobídkami k jednání. Člověk se v nich učí, jak jednat, oč usilovat a čeho si vážit.

Fórum pro jednání

Člověk je pro Petersona vypravěčem a svému bezprostřednímu světu rozumí na pozadí světů imaginárních. Přesnější je, že bezprostřední svět neexistuje, takzvanému bezprostřednímu, smyslovému světu totiž porozumíme až na pozadí mýtu, teprve máme-li celek vyprávění, můžeme si všímat jednotlivých fenoménů.

Pro Petersona věda a mýtus nejsou dva pohledy na svět, protože mýtus tvoří základ vědy. Bez něj, bez nezdůvodnitelných představ, co považujeme za správné, a bez základního vědomí, kam směřujeme, bychom nemohli formulovat základní vědecké otázky. Svět není skladištěm věcí, ale fórum pro jednání. Původnější než vědecké poznání je mýtus, literatura a drama.

Pro Petersona věda a mýtus nejsou dva pohledy na svět, protože mýtus tvoří základ vědy. Bez něj, bez nezdůvodnitelných představ, co považujeme za správné, a bez základního vědomí, kam směřujeme, bychom nemohli formulovat základní vědecké otázky. Svět není skladištěm věcí, ale fórum pro jednání. Původnější než vědecké poznání je mýtus, literatura a drama.

Mýtus a příběhy nespočívají ve vědecky ověřitelných faktech, a proto se na příběhy musíme intuitivně spolehnout. Peterson tvrdí, že člověk jako tvor žijící z vyprávění je nevyléčitelně náboženský. V tomto ohledu následuje svůj velký vzor – švýcarského zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga (1875–1961) –, což neznamená, že by všechny pobízel k účasti na nedělní mši. Sám totiž v Boha nevěří a s nadsázkou, již rád používá, lze tvrdit, že věří v humry.

Příběhem o souboji dvou humrů začíná Petersonova nová kniha. Odměnou vítěznému humrovi je nejen vítězství, ale i nárůst hladiny serotoninu, což ho předurčuje k dalším vítězstvím. Takový „serotoninový“ humr je asertivnější a bojovnější a jedinci zocelení serotoninem vytvářejí řád a hierarchii. Vítězové jsou aktivnější, vzpřímenější a čilejší, poražení propadlí do sebe, pomalí a flegmatičtí.

Posvátný příběh

Peterson z tohoto příběhu vyvozuje první životní pravidlo: vždy choďte vzpřímeně. Lidé, kteří tak chodí, mají vyšší hladinu serotoninu, a jsou tudíž odolnější a odváženější, jsou to zkrátka vítězové. Důležité je zmínit ještě jednu věc. Je skvělé, že ve společnosti existují vítězové, a tudíž i poražení, protože z rozložení sil vzniká řád, jenž vytváří jistotu – je podmínkou štěstí a úspěšného života i pro ty, kdo jsou nešťastní a nespokojení.

Podle Petersona je na počátku každého řádu posvátný příběh, který přisuzuje společenským skupinám kosmogonické místo, a proto je třeba považovat za náboženské všechny společnosti, navíc je tento náboženský řád třeba i kultivovat, ne-li vynucovat

Peterson vyznává řád, a proto se ve své nové knize zaměřuje především na otázku, jak náboženské tradice koncipují řád. Na počátku každého řádu je posvátný příběh, který přisuzuje společenským skupinám kosmogonické místo, a proto je třeba považovat za náboženské všechny společnosti, navíc je tento náboženský řád třeba i kultivovat, ne-li vynucovat.

Co když však lidé tomuto náboženskému řádu nevěří? Peterson přiznává v úvodu své knihy Mapy smyslu, že se rozešel s křesťanstvím. Neposkvrněné početí nebo zmrtvýchvstání se mu jevilo k neuvěření. Co ale nemusí fungovat na úrovni argumentů, se osvědčilo napříč staletími, kdy křesťanství tvořilo osu západních společností, a co tak dlouho a dobře fungovalo, nemůže být podle Petersona chybné.

Patologické jevy

Lze to ukázat na příběhu o Adamovi a Evě. Nemůžeme podat žádný apriorní argument, že pro společnost je nezbytná nukleární rodina. Je sice nevyhnutelné, že děti plodí muž a žena, ale rodinné či rodové uspořádání se ve společnostech liší – i v naší společnosti je nukleární rodina spíše ideální než statistickou normou. Podle českých statistik se v roce 2017 narodila polovina dětí mimo manželství a tento počet roste.

Společnost, která se nebude hlásit ke křesťanským hodnotám, bude vytvářet patologické jevy, jako je vrah Minassian, matky samoživitelky, ženy obětující rodinný život kariéře či lidé patřící k sexuálním menšinám

Peterson tvrdí, že nikdo po nás nemůže chtít, abychom věřili v neposkvrněné početí, ale podstatné by mělo být, že křesťanský vzorec smyslu funguje – představuje hodnoty, které jsou pro společnost blahodárné. Podle Petersona o mezích alternativních modelů svědčí, že děti, které vychovává sama matka, mají ve srovnání s těmi z úplných rodin častější poruchy chování, čtyřikrát více propadají do chudoby a dvakrát více páchají sebevraždy.

Společnost, která se nebude hlásit ke křesťanským hodnotám, bude vytvářet patologické jevy, jako je vrah Minassian, matky samoživitelky, ženy obětující rodinný život kariéře či lidé patřící k sexuálním menšinám.

Řád a chaos

Peterson vystupuje jako velekněz řádu i ve své nové knize, která vyšla letos, a dosud se jí prodalo více než milion výtisků. Peterson s ní objíždí svět a přednáší v přeplněných sálech, v nichž jeho slova hltají převážně muži, zřejmě s kolísavou hladinou serotoninu. A o mužskou serotoninovou hladinu jde Petersonovi především, proto je kniha napsaná v žánru svépomocné literatury. Vychází však z jeho knihy Mapy smyslu a její hlavní teze zní: je třeba formulovat nový mýtus, který stabilizuje serotoninovou hladinu společnosti.

Peterson svou novou knihu napsal podle ohlasů respondentů na internetové platformě Quora, která kombinuje Facebook a Twitter. Kdokoliv se na ní může na cokoli zeptat, kdokoliv může na jakoukoliv otázku odpovědět a lidé následně hlasují o nejlepší odpovědi. Jednou Peterson odpověděl na otázku, co jsou nejdůležitější životní poselství, která by člověk měl znát, a z jeho odpovědi se stal hit, přečetlo ji 120 tisíc lidí, čímž se zařadil mezi nejúspěšnější na platformě. Z těchto odpovědí pak vznikla jeho mimořádně úspěšná kniha.

Peterson představuje muže jako agenty řádu, zatímco ženy chaosu. Ten však podle Petersona tvoří podstatný kosmogonický aspekt a je silou, která podněcuje vědomí. Žena utrhne jablko ze stromu poznání, a proto je „chaotka“ neposlušná božího příkazu, a díky tomuto chaotickému podnětu získává muž vědomí, bdělost a schopnost rozlišit dobro a zlo.

Peterson sice celý profesní život působí jako akademik, proslulým se však nestal v přednáškové aule, ale na sociálních sítích a na YouTube. Najít jazyk, jak oslovit miliony lidí, není dovednost, jíž by bylo třeba se posmívat. Nic to však nemění na tom, že kniha je mimořádně zvláštní, a o to pozoruhodnější je její úspěch.

Peterson představuje muže jako agenty řádu, zatímco ženy chaosu. Ten však podle Petersona tvoří podstatný kosmogonický aspekt a je silou, která podněcuje vědomí. Žena utrhne jablko ze stromu poznání, a proto je „chaotka“ neposlušná božího příkazu, a díky tomuto chaotickému podnětu získává muž vědomí, bdělost a schopnost rozlišit dobro a zlo. Hybným momentem uvědomění je tedy žena. Bez ní by muži zůstali v ráji, ale nikdy by se nestali vědomými.

To je pěkné, jen kdyby Peterson z toho nevyvodil závěr, že vědomí je výlučně mužský prvek. Co toto šokující tvrzení znamená? Mám si ho jako autorka tohoto článku vyložit tak, že když jej píši, nejsem při vědomí? Nebo že jej píše moje mužská stránka? Nebo možná, že psaním popírám svou ženskou podstatu? Anebo že sice může psát i žena, ale nevyhnutelně vzniká blábol? Peterson žádné odpovědi nenabízí. Svět rozděluje na agenty řádu a chaotky, a detaily neřeší.

Nedůvěra

Bylo by nespravedlivé redukovat Petersonovu novou knihu na jeho pojetí ženství a mužství. Hlavní její tezí je, že ženy i muži jsou bytostmi ráje, a jako takové touží po dobru, přijetí a bezpečí. Život ve společnosti je však nevyhnutelně bolestný, protože člověk je omezený, a vzdělává se bolestí. Pro spokojený život je proto stěžejní naučit se s ní pracovat. V moderní společnosti nezraňují šelmy při lovu a podařilo se omezit i bolest ze skutečnosti, že máme tělo, které podléhá zkáze. Hlavním zdrojem bolesti jsou mezilidské vztahy a upřené uznání.

Dokud neexistoval Google, mohli si místní lékař, řemeslník nebo učitel připadat jako nejlepší odborníci v širokém okolí. Kdykoliv však dnes zavítáme na Google, vmžiku se setkáme se zástupy lidí, kteří jsou schopnější, a vedle nichž vypadáme jako diletanti. Z toho pramení i nedůvěra, s níž se stýkáme s lidmi.

Dokud neexistoval Google, mohli si místní lékař, řemeslník nebo učitel připadat jako nejlepší odborníci v širokém okolí. Kdykoliv však dnes zavítáme na Google, vmžiku se setkáme se zástupy lidí, kteří jsou schopnější, a vedle nichž vypadáme jako diletanti. Z toho pramení i nedůvěra, s níž se stýkáme s lidmi. Říkáme si, že to zkusíme s řemeslníkem x, lékařem y, právníkem z, a když nebudou fungovat, najdeme si lepší. Výsledkem je, že nikdo není spokojený s lidmi, které zaměstnává, a často ani se svými blízkými.

Jak snadné se zdá najít si novou lepší partnerku či partnera. Kamkoliv se podíváme, tušíme zástup potenciálně zajímavějších, inteligentnějších a schopnějších lidí. A člověk si neustále připadá jako blbec. Proto se štěstí stalo obtížně dosažitelné. Je snadné začít lidi nenávidět a uzavřít se do pocitu ublíženosti. Člověk však musí jít opačnou cestou – naučit se vyhledávat lidi, kteří jsou lepší, a vydržet srovnání. Jen tím se stává lepším a jedině to ho může učinit šťastným.

Především se však musí naučit srovnávat se se svým minulým já, přičemž nikdy nesmí propadat lítostivosti nad sebou samým ani nad druhými. Lítost, dokonce soucit, je podle nietzscheovské stránky Petersona ctnost pro idioty. Nikdy nesmíme uvěřit, že je někdo obětí nepřátelských mocností. Není to vyloučené, ale je to nejméně pravděpodobné. Nedaří-li se někomu v životě, pravděpodobně je neschopný, především neschopný chtít se změnit. A poslední, co takovému člověku pomůže, je lítost.

Schopnost vlastní proměny

Podobně zkázonosná je iluze, že lidé, kteří pomáhají druhým, jsou dobří. Většinou to dělají kvůli svému narcismu, a i kdyby to nedělali z pochybné motivace, je schopnost pomoci druhému jednou z nejvýjimečnějších v pozemských podmínkách. Mnohem častěji jde o činnost, kterou druhého zneschopňujeme jednat. Popíráme totiž jeho schopnost být iniciativní.

Aby byl člověk spokojený sám se sebou, musí zhodnotit vlastní dovednosti, k čemuž však musí umět zhodnotit i schopnosti druhých, a uznat ty, jejichž schopnosti jsou vyšší, a smířit se svými chybami, a přesto chtít být lepší. Inteligenci totiž Peterson definuje jako schopnost vlastní proměny.

Především však člověk na dně pravděpodobně nechce udělat nic, aby se mu vedlo lépe. Úspěch je totiž náročná disciplína. Peterson nemyslí jen úspěch finanční nebo kariérní, ale třeba i v rodině nebo osobní spokojenost. Je nesmírně snadné selhat v rodičovství a být nespokojený a nešťastný. Štěstí, spokojenost a úspěch jsou dřina, jež vyžaduje disciplínu i bystrost.

Podle Petersona spokojenost představuje nemalou intelektuální schopnost – aby byl člověk spokojený sám se sebou, musí zhodnotit vlastní dovednosti, k čemuž však musí umět zhodnotit i schopnosti druhých, a uznat ty, jejichž schopnosti jsou vyšší, a smířit se svými chybami, a přesto chtít být lepší. Inteligenci totiž Peterson definuje jako schopnost vlastní proměny.

Disciplína

Selhání je banální, běžná a každodenní věc. Co si žádá vysvětlení a je až mysteriózní, je úspěch a ctnost. Lítost nad situací druhého, dokonce soucit, je většinou znakem intelektuální sentimentality, nikoliv morální výtečnosti. Pro Petersona z toho vyplývá nietzscheovské ponaučení, že se máme vyhýbat neúspěšným, mít sílu vyhledávat úspěšnější a nikdy nedůvěřovat lítostivým a lidem, kteří jsou známí tím, že když mohou, pomohou.

Klíčem k dobrému životu je disciplína, kterou musíme vyžadovat od sebe samých i od druhých. I v tomto ohledu vychovalo člověka náboženství – počátkem moudrosti je bázeň boží, čteme v bibli. Strach nás činí poslušnými řádu.

Klíčem k dobrému životu je disciplína, kterou musíme vyžadovat od sebe samých i od druhých. I v tomto ohledu vychovalo člověka náboženství – počátkem moudrosti je bázeň boží, čteme v bibli. Strach nás činí poslušnými řádu. Díky poslušnosti jsme schopní pěstovat disciplínu, a teprve jsme-li disciplinovaní, můžeme proti někomu povstat, třeba i proti původnímu zdroji disciplíny.

Proto je správné, když se děti naučí poslouchat bez odmlouvání. Rodič, který se baví dotazy svého dítěte, proč by mělo dělat to či ono, je neprozřetelný. Pokud se dítě nenaučí slepě poslouchat příkazy, nebude poslouchat ani samo sebe. Neztiší se, bude se rozplývat ve světě, ve kterém nebude znát žádné hranice, neprobudí své vědomí a bude mdlé.

Zdravá agrese

V první části své nové knihy kritizuje Peterson falešný soucit západní civilizace, který ničí lidi, protože je učí cítit se jako oběti podmínek, ve druhé části pak rádoby osvícené rodiče, kteří nechávají na dítěti, aby se svobodně rozvinulo. Takové dítě se podle Petersona nerozvine vůbec, nenaučí se myslet ani mluvit, bude všem na obtíž a lidé ho časem začnou nenávidět. Především se však nenaučí odkládat své potěšení, tedy pracovat, což pro Petersona neznamená výdělečnou činnost, ale práci na sobě.

Peterson zdůrazňuje, že západní společnosti neschází soucit ani pozornost vůči druhému, ale zdravá agrese. Lidé jsou příliš úzkostliví, obávají se, že se druhého dotknou, bojí se být jiní a mají hrůzu z konfliktů.

I v tom se Peterson opírá o náboženské téma – člověk se stává lidským tím, že je schopný oběti, již však interpretuje nenábožensky jako odložení uspokojení, jako schopnost členit čas, tedy jako poznání, že existuje čas práce a čas slavnosti, jež nelze narušit, nemá-li se člověk nebo společnost zhroutit do chaosu. Oběť je ale také schopnost sdílet s druhými. Je pravidlem, že úspěšní lidí jsou schopní oběti, tedy odkladu uspokojení, a velkorysosti vůči druhým.

Rozdávat neznamená udržovat neschopné v neschopnosti tím, že budou dostávat zadarmo. Peterson zdůrazňuje, že západní společnosti neschází soucit ani pozornost vůči druhému, ale zdravá agrese. Lidé jsou příliš úzkostliví, obávají se, že se druhého dotknou, bojí se být jiní a mají hrůzu z konfliktů.

Maskulinní síla

To vše je znakem feminizace. Západní společnosti ovládly vlastnosti a hodnoty tradičně přisuzované ženám. Dokonce ženy jsou paradoxně agresivnější než muži, kteří se ocitají v defenzivě. Příkladem jsou americké univerzitní kampusy, které zaplavily mladé ženy, zatímco muži se ocitli v početní i výkonnostní defenzivě.

Z dějin víme, že společenské uspořádání, jehož jsme nyní svědky na Západě, nikam nevede. Matriarchát nikdy neexistoval, ženy nejsou stvořené vládnout. Drtivé prosazení patriarchátu je znamením jeho nadřazenosti. Bůh je maskulinní síla, vědomí je maskulinní síla, řád je maskulinní síla.

Bylo by možné namítnout, že platí-li příběh o humrech, a nemáme-li pomáhat slabším, pak to, že na univerzitních kampusech „vyhrávají“ ženy, kterým se tudíž zřejmě bude zvyšovat hladina serotoninu, je přirozený vývoj, do nějž bychom neměli zasahovat. V tomto klíčovém bodě se však Peterson své argumentaci zpronevěřuje a žádá návrat ke starým dobrým hodnotám.

Z dějin totiž víme, že společenské uspořádání, jehož jsme nyní svědky na Západě, nikam nevede. Matriarchát nikdy neexistoval, ženy nejsou stvořené vládnout. Drtivé prosazení patriarchátu je znamením jeho nadřazenosti. Bůh je maskulinní síla, vědomí je maskulinní síla, řád je maskulinní síla. Společnost, která se feminizuje, nevyhnutelně míří ke zkáze.

Křehké základy

Petersonova kniha není v mnoha pasážích špatná, ale její vyústění je bizarní. Nikdo přitom nezpochybňuje, že se v uplynulých desetiletích dramaticky změnilo reprodukční i vztahové chování, ani nepochybuje, že tato změna jde společně nejen s pozitivními emocemi, ale i s frustrací a bolestí. Proto Petersonovy úvahy vzbuzují takový zájem. Nikdo neví, kam se společnost vyvíjí, a všichni hledají odpověď. Ta Petersonova je však za hranicí směšnosti: oslabme ženy a posilněme muže novými příběhy, třeba o humrech.

Petersonova teorie stojí na křehkých základech. Na jedné straně se odvolává na biologicky předurčené postavení muže a ženy ve společnosti, na druhé říká, že neexistuje prosté bytí, vše je vždy součástí lidského příběhu.

Hájit muže, kteří vraždí ženy, odkazem na to, že se jim nelze divit, pokud ženy nechápou, že by měly převzít roli strážkyně chaosu, nepotřebuje komentář. Petersonova teorie navíc stojí na křehkých základech. Na jedné straně se odvolává na biologicky předurčené postavení muže a ženy ve společnosti, na druhé říká, že neexistuje prosté bytí, vše je vždy součástí lidského příběhu. V tom případě však mužské ani ženské role nejsou dané a odvolávat se na objektivní biologické tělo není možné, neboť je konstrukcí v příběhu, aspoň dle Petersona.

Je paradoxní, že Peterson, který nenávidí postmoderní filozofii, reprodukuje jinými prostředky, z jiného úhlu pohledu a méně umně genderový konstruktivismus americké feministky Judith Butlerové, již často zesměšňuje. I ona totiž tvrdí, že objektivní biologické tělo neexistuje – naše tělo je vždy součástí konkrétní společnosti, která určuje jeho význam. Na rozdíl od Petersona však z toho vyvozuje, že proto lze společenský vztah k tělu kritizovat.

Peterson tvrdí, že ke společnosti máme přistoupit jako k Bohu, který zajišťuje řád, protože konstrukce, podle níž je muž vládce a žena podřízená, je tradičně velmi úspěšná. Někdejší úspěšnost však není argument. Pokud byl tento konstrukt úspěšný, pak proto, že mu většina společnosti věřila. Stane-li se nedůvěryhodným, pak jej těžko můžeme označit za funkční, ať už v něj člověk v minulosti věřil jakkoliv dlouho.

Nenosný požadavek

Peterson podal podivnou, místy až urážlivou odpověď na dobrou otázku. Ale co se týká otázky samotné, Butlerová se s Petersonem shoduje. I Butlerová totiž ve své knize Antigone’s Claim: Kinship Between Life and Death (Antigonin nárok. Rod mezi životem a smrtí) tematizuje skutečnost, že rodina se stala nejkontroverznější otázkou současnosti, a pomáhá si mýty.

Americká feministka Judith Butlerová se na rozdíl od Petersona neopírá o křesťanský mýtus Adama a Evy. Požadavek ztotožnění se s tímto párem jako s jedinou odpovědí na správný život nepovažuje v současné společnosti za nosný.

Na rozdíl od Petersona se však neopírá o křesťanský mýtus Adama a Evy. Požadavek ztotožnění se s tímto párem jako s jedinou odpovědí na správný život nepovažuje v současné společnosti za nosný. Co všichni ti, kteří chtějí žít sami? Co všichni ti, kteří nejsou schopní žít s člověkem opačného pohlaví? Ale především, co všechny děti, které se nikdy do rodiny Adama a Evy nenarodily? Mají se proto cítit méněcenné?

Butlerová nevzdává hold Adamovi a Evě, ale thébské princezně Antigoně, jejíž tragédii popsal starořecký dramatik Sofoklés. Antigona se narodila z incestu, tedy z abnormálního, zvráceného rodinného vztahu. Kdybychom byli na Antigonině místě, strašně bychom se za sebe styděli, Antigona povstává proti vlastnímu studu i proti vládci Théb, který chce upřít jejímu bratrovi právo na pohřeb.

Antigonina odvaha

Antigona je pro současnost natolik podstatná, protože se podle Butlerové s její odvahou mohou identifikovat děti, které putují z jedné rodiny do druhé, žijí v nešťastných rodinách, ve střídavé péči, nebo je vychovávají dvě ženy či dva muži. Butlerová připouští, že tyto svazky, velmi vzdálené ideální normě, mohou skončit tragicky, ale nikoli proto, že by byly zvrácené, nýbrž proto, že často neumíme na jejich situaci správně reagovat. Divíme se, že nesplňují normu, a navzdory tomu, že sami často nežijeme v ideálních vztazích, jimi pohrdáme.

Antigonina odvaha, s níž snášela svou samotu a stud, i její provokující odhodlanost, je to nejlepší pro nás za situace, kdy jsme z velké části pozbyli obecně závazné normy a často se zlomyslně bavíme tím, že druhý žije ještě ve větším chaosu než my sami, aspoň z našeho omezeného hlediska

Antigonina odvaha, s níž snášela svou samotu a stud, i její provokující odhodlanost, je to nejlepší pro nás za situace, kdy jsme z velké části pozbyli obecně závazné normy a často se zlomyslně bavíme tím, že druhý žije ještě ve větším chaosu než my sami, aspoň z našeho omezeného hlediska.

Peterson nabízí konkrétnější řešení. Muži jsou ve své podstatě odvážní princové, byť se tak neprojevují, a ženy roztomilé princezny, ač se (věčná škoda!) tak nechovají. Nemám nic proti pohádkám, ale psycholog by možná měl vědět, že je čas, kdy by jim člověk měl odrůst. Osobně by mě pak zajímala otázka: Je tu ještě někdo, kdo chce být zachráněnou princeznou? A máme tu muže, kteří chtějí být odvážnými princi? Nějací zájemci? Ne? Tak se, prosím, aspoň všichni narovnejme!