Fašistický původ západního liberalismu

I fašismus s lidskou tváří chce všechno řídit, ale politické odpůrce nezabíjí, nezavírá, pouze diskredituje a omezuje jim svobodu projevu.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Česká pozice

Dnešní politicky korektní západní liberalismus má fašistický původ, tvrdí konzervativní americký novinář Jonah Goldberg. Ten se poprvé proslavil spoluprací na obhajobě Moniky Lewinské proti bývalému americkému prezidentu Billu Clintonovi. Bojoval za ni, jak rád říká, „v zákopech Clintonových kalhot“. Není tedy divu, že Clintona – ale především Hillary Clintonovou – považuje za hlavní aktéry současného „liberálního fašismu“.

Ten bychom možná nazvali fašismem s lidskou tváří. Takovým, co sice také chce všechno řídit, ale politické odpůrce nezabíjí ani nezavírá, pouze diskredituje jako osobnosti a omezuje jim svobodu projevu. Jak v západních demokraciích – konkrétně v USA – vznikl, je námětem Goldbergovy pozoruhodné knihy Liberal Fascism: The Secret History of the Left from Mussolini to the Politics of Meaning (Liberální fašismus. Tajné dějiny levice od Mussoliniho po politiku smyslu).

Zdroj inspirace

„Politika smyslu“ je módní termín, který už několik desetiletí razí manželský pár Clintonů. Dávání „smyslu“ politice je moderní levicová metoda sjednocování pod praporem nadšeného „progresivismu“ a vylučování „neprogresivních“ osobností na okraj společnosti. Taková ta umírněná forma totalitního „kdo nejde s námi, je proti nám“.

Clintonovi ji převzali od Johna Fitzgeralda Kennedyho, ten od Franklina Delano Roosevelta a ten od Woodrowa Wilsona. A ten od Benita Mussoliniho, autora pojmu „totalitarismus“, jímž tento levicový socialista tělem i duší, mínil totální zapojení všech pro společný cíl. Veškeré hlásání a prosazování „společných cílů“ je podle Goldberga stěžejním prvkem fašismu, i kdyby byl benevolentních metod. Jeho hlubší kořeny sahají zpět do Francouzské revoluce a k romantickým idejím Rousseauovým.

Mussolini svoje metody vládnutí odvodil od amerického filozofického pragmatismu, jehož základním heslem bylo „co je užitečné, to je pravdivé“

Americký liberalismus, tehdy si říkající progresivismus, se ve svých počátcích a v základních principech podobal Mussoliniho fašismu, od nějž převzal i několik zásadních idejí a metod. Ten, připomíná Goldberg, byl neskonale benevolentnější a méně krutý než německý nacismus, spoluprací s nímž se nakonec u amerických liberálů zdiskreditoval. Do té doby však byl pro ně obdivovaným zdrojem inspirace. Byl také (stejně jako komunismus) stoprocentně levicový, antikapitalistický a protináboženský, připomíná Goldberg těm, kdo rádi označují fašismus za extrémní pravici.

Vliv pragmatismu

Mussolini se nikdy nepřestal označovat za socialistu a hlásil se k třídnímu boji, vůli lidu, podřízenosti jednotlivce národu a státu a ke státní regulaci průmyslu. Jako první v Evropě zrušil šlechtické tituly, zavedl osmihodinový pracovní týden a zaručenou minimální mzdu, dělnické výbory v podnicích a vládních institucích, progresivní daň znamenající jednorázové částečné vyvlastnění kapitálu a pozemků, znárodnění církevních majetků a podobné socialistické výdobytky.

Jako někdejší člen Socialistické internacionály (spolu s Leninem) Mussolini přesunul svou verzi socialismu nazvanou fašismus nikoli doprava (jak se domnívají mnozí historici), nýbrž do populismu, vysvětluje Goldberg. Mussolini byl také autorem dnes na levici opět populární teorie „třetí cesty“ mezi kapitalismem a socialismem.

Svoje metody vládnutí odvodil od amerického filozofického pragmatismu, jehož základním heslem bylo „co je užitečné, to je pravdivé“. Za „proroka pragmatické éry v politice“ Mussoliniho označovaly vlivné americké publikace dvacátých let 20. století.

Fašistické prvky

Goldberg definuje fašismus jako „názor, že každý koutek a každá skulina společnosti by měly pracovat společně v duchovní jednotě na společných cílech, na něž dozírá stát“. Čili jak jej definoval Mussolini, „vše ve státě, nic mimo stát“. Na tomto principu Wilson budoval USA po první světové válce. S mnoha znatelně fašistickými prvky zavedenými za války, jichž Goldberg vypočítává dlouhou řadu.

  • Fascinace mocí, s vírou, že moc je vždy pozitivní a její růst, upevňování a rozšiřování přirozeným evolučním vývojem řízeným Bohem, v němž ústavní demokracie je jen mezistupněm a ústava dočasným nástrojem, který bude překonán.
  • Kult vlastní osobnosti označující sebe za „přirozený projev vůle lidu“ a zároveň „ruku Boží“ a svou politiku za „Boží vůli“.
  • Hledání „vědeckých“ metod řízení státu, jako je efektivní ministerstvo propagandy, sociální inženýrství všelijakých komitétů a komisí ukázňujících podnikatele do služeb pro stát, statisíce státem placených a odznaky vybavených špehů polofašistickou organizací American Protective League.
  • Nátlak na média, ekonomickou likvidaci nejméně 75 publikací znemožněním distribuce.
  • Zatčení odhadovaných 175 tisíc Američanů za „nedostatečné vlastenectví“.
  • Povýšení ideologie na náboženství vírou, že progresivismus je „aplikované křesťanství“.

Fašistické prvky měl i Rooseveltův oslavovaný progresivistický Nový úděl podepřený vírou většiny politiků, že krize si vyžaduje diktátorské a kolektivistické řešení, ekonomické a politické experimentování, v němž státu se musí dovolit vše, pokud je to z „dobrých důvodů“. Vyhlašování „nových nástrojů moci“, jako byla National Recovery Administration stanovující řemeslníkům a obchodníkům „spravedlivé“ ceny, pořádající organizované vlastenecké průvody, organizující jednotlivce do „komunit“, či „nového světového řádu“.

Kult mládí a činu

V šedesátých letech progresivismus přejmenovaný na liberalismus vtrhl fašistickým stylem na americké univerzity a do ulic. Studentské bouře zahájily poloozbrojené organizace černošských studentů dožadující se výhod a zakládající „černošskou ideologii“ jako předmět výuky. Vzniká „politika identity“, oslavování rasové odlišnosti, dehonestace západní společnosti jako „bělošského imperialismu“ a „buržoazního přežitku“. A nového rasismu, tentokrát protibělošského.

Z žactva Herberta Marcuseho vyrůstají na amerických univerzitách revoluční ideologové, jako je Saul Alinsky, jehož Pravidla pro radikály se stávají návodem pro Novou levici, jak pokrokově organizovat „komunitu“. Podle vzorů, jako je Che Guevara, Fidel Castro, Mao Ce-tung, Ho Či Min. Maova rudá knížka se stává univerzitním bestsellerem. Mezi nejpilnějšími žáky Alinského je radikální studentka Clintonová.

V šedesátých letech progresivismus přejmenovaný na liberalismus vtrhl fašistickým stylem na americké univerzity a do ulic

Opět nastupuje jeden z nejvýraznějších prvků fašismu – kult mládí a činu. Ten vynáší do Bílého domu mytického superhrdinu Kennedyho. Přeměňuje pouliční demonstrace ve státní politiku naléhavosti, společenských změn a národních cílů. K tomu potřebuje vytvářet naléhavosti a krize, jimiž se Kennedyho prezidentství hemží, podle jeho sloganu Velké krize produkují velké muže. Těch Kennedy v prvním roce svého prezidentství vytváří 16 a na jejich řešení zakládá „krizové týmy“ sestávající z „akčních intelektuálů“. Jejich úkolem je vypracovávat změny obcházením demokratického procesu, rekrutovat média do oslavování státu, vytvářet národní jednotu.

USA se staly, Kennedyho slovy, „agentem Božím“ s posláním „vykonávat Boží vůli na zemi“. A Kennedyho období pro Goldberga znamenalo „konečnou evoluci progresivismu do plného náboženství a celonárodního kultu státu“. Jejím nositelem se staly americké univerzity, kde se zrodila dnešní politická korektnost.

Stát vše zařídí

Následný americký prezident Lyndon B. Johnson povýšil Kennedyho mýtus na novou utopickou éru „velkolepé společnosti“, která „spočívá na dostatku a svobodě pro všechny“, vyžaduje „konec chudoby a rasové nespravedlnosti, jimž jsme zavázáni v naší době“. Bude to společnost „sloužící nejen potřebám těla a požadavkům obchodu, nýbrž i touhám po kráse a hladu po komunitě“. Stát vše zařídí, na všechno dohlédne a zaručí každému legitimní štěstí. Na definování a vytváření velkolepé společnosti Johnson zakládá 15 státních výborů.

Mezi konzervativními pauzami Richarda Nixona a Ronalda Reagana propuká progresivismus plnou parou za Jimmyho Cartera a Clintonových. Posiluje splývání velkého státu s velkým byznysem, vede všelijaké pofiderní kampaně za životní prostředí, proti kouření a „sexuálnímu harašení“, za „reindustrializaci“, „národní ekonomickou strategii“, „korporační sociální odpovědnost“, proti zaměstnanecké sexuální, věkové a rasové diskriminaci – všemu, co škodí „společnému dobru“.

Goldbergův „liberální fašismu“ spíš může připomínat pozvolnou cestu ke komunismu

Podle náruživé sociální reformátorky Clintonové USA procházejí „hlubokou duchovní krizí vyžadující konstrukci nového člověka jako součásti celospolečenské obnovy a přestavby vedoucí k nové národní komunitě, která poskytne smysl a autentičnost každému jednotlivci. Kdyby v tomto cíli nenacházela uplatnění, celý její život by byl zbaven smyslu, přiznává Clintonová.

Pozvolná cesta ke komunismu

Goldberg knihu vydal v roce 2008, takže si ještě nedokázal představit, jak budou USA vypadat pod vládou Alinského nejpilnějšího žáka Baracka Obamy. Jeho soud nad Wilsonovou, Rooseveltovou a Kennedyho politikou může připadat trochu přísný a možná i přitažený za vlasy. Pomůže však možná pochopit, jak se USA dostaly do dnešní pasti politické korektnosti, masivní zadluženosti a ekonomického úpadku.

Goldbergův „liberální fašismu“ spíš může připomínat pozvolnou cestu ke komunismu. Tím se mu však daří děličům totalitarismu na levicový a pravicový dokázat, že oba mají stejnou levicovou podstatu a stejné levicové výsledky. I když jsou, jako ten americký, laskavější než ty druhé. Zda takové zůstanou, se však už nedá stoprocentně zaručit, můžeme se spolu s Goldbergem obávat.

Liberal Fascism: The Secret History of the Left from Mussolini to the Politics of Meaning
(Liberální fašismus. Tajné dějiny levice od Mussoliniho po politiku smyslu)
AUTOR: Jonah Goldberg
VYDAL: Doubleday 2008
ROZSAH: 496 stran