Farář Miloš Rejchrt: Může přijít i tyranie

„Svět se ubírá nedobrým směrem. Vidím to hlavně v tom, že se začíná vytrácet myšlení a přemýšlení jako takové,“ říká evangelický farář.

Jan Brabec 27.10.2013
„Společnost je na tom přece jen lépe, než dává najevo v nějakém hodnocení politiků. Naštěstí totiž chápe, že život nesestává jenom z politiky. Naopak, život se dokonce děje úplně jinde,“ říká mimo jiné Miloš Rejchrt. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Společnost je na tom přece jen lépe, než dává najevo v nějakém hodnocení politiků. Naštěstí totiž chápe, že život nesestává jenom z politiky. Naopak, život se dokonce děje úplně jinde,“ říká mimo jiné Miloš Rejchrt. | foto: © fotoarchiv Miloš RejchrtČeská pozice
„Společnost je na tom přece jen lépe, než dává najevo v nějakém hodnocení politiků. Naštěstí totiž chápe, že život nesestává jenom z politiky. Naopak, život se dokonce děje úplně jinde,“ říká mimo jiné Miloš Rejchrt.

Evangelický farář Miloš Rejchrt patří mezi výrazné protagonisty českého veřejného života. Nejenže se v časech komunismu neváhal coby disident občansky výrazně angažovat – v roce 1980 byl mluvčím Charty 77 –, ale později působil i jako člen Rady České televize. Je však znám nejen pro své občanské postoje, ale také pro své neotřelé názory, a to jako břitký komentátor současnosti v podobě kázání, esejů a rozhlasových fejetonů.

S Milošem Rejchrtem jsme si proto povídali o současné potřebě duchovních, církve jako instituce, o stavu české společnosti, předčasných volbách, Václavu Havlovi a strašácích současnosti.

O zániku jednoho očekávání

ČESKÁ POZICE: Jaké má dnes postavení „duchovní“, jak dalece ho lidé potřebují a vyhledávají?

REJCHRT: Řekl bych, že od ne tak dávných dob, kdy se nemuselo nikomu vysvětlovat, co farář vlastně dělá, se jeho postavení radikálně změnilo, zvláště ve městech. Farář je nesamozřejmý a pro většinu lidí postradatelný. Jen zlomek obyvatelstva nás k něčemu potřebuje. Občas přijde někdo, že jim umřela maminka a ta byla pobožná a přála si církevní pohřeb. Nebo hledají oporu v nějaké tíživé životní situaci či naopak nějakou hezčí svatbu, než jakou dělají na radnici.

Z lidí, kteří hledají nějaký hlubší smysl svého života, jen malá část očekává pomoc od institučních církví a jejich činovníků. Takže i kazatelé, kteří by rádi působili přes hradby církevního ghetta, se dnes věnují převážně „údržbě“ (v lepším případě duchovní) svých farností a sborů. Tu a tam přijdou i k evangelickému faráři jedinci v dospělém věku požádat o uvedení do víry a o křest, ale taková setkání jsou dnes spíše mimořádnou událostí.

ČESKÁ POZICE: Co to tedy znamená? Vzdali lidé v dnešním světě své duchovní hledání?

„I v této době lidé hledají a touží, a ne vždycky sami svému hledání rozumějí. Nicméně poměrně dobře vědí, že se mají vyhnout církvi, protože ta jim to, co hledají, nedává.“REJCHRT: Lidé nějaké své hledání nevzdali. Hledání je součástí našeho lidství. Každým tepem svého srdce vyjadřujeme neklid, ustavičně něco chceme a o něco usilujeme. Pořád hledáme třeba štěstí, harmonii, uznání a krásu. Už svatý Augustin říkal, že naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Bohu. Jestli tím spočinutím myslel nějaký mystický zážitek v této časnosti, anebo odkázal na potom, až se naše srdce uvede do klidu definitivně, těžko rozhodnout. Určitě ale ten výrok vystihuje podstatu lidství.

I v této době lidé hledají a touží, po spočinutí v Bohu touží a ne vždycky sami svému hledání rozumějí. Nicméně poměrně dobře vědí, že se mají vyhnout církvi, protože ta jim to, co hledají, nedává.

ČESKÁ POZICE: Pokud v ní lidé nenacházejí uspokojení a žádné naplnění cíle jim neposkytuje, co jim tedy může nabídnout?

REJCHRT: To se taky ptám a odpověď nacházím váhavěji než třeba před třiceti lety. Snad může poskytnout střechu nad hlavou těm, kdo o tajemství bytí a smyslu svého života chtějí přemýšlet nejen o samotě. Pro mě osobně církev představuje klubko živých vztahů, ty lidi v církvi něco spojuje, oni se na spočinutí v Bohu těší společně a té touze našeho srdce společně rozumějí. To je celé. Církev je sdílení.

ČESKÁ POZICE: Je to tedy dnes o zániku toho, jak říkáte, „sdíleného“?

REJCHRT: Řekl bych, že je to o zániku automatického očekávání, že když někdo hledá v životě nějaké hlubší zakotvení, vděčně od nás převezme všechno, čemu a jak věříme my. Uvnitř institučních církví sdílení namnoze funguje, ale je to komunikace mezi lidmi, kteří už jsou na sebe zvyklí a od toho, v čem vyrostli, ještě neutekli.

ČESKÁ POZICE: Čím dnes církev lidi oslovuje? Má na něco nového a neotřelého ještě křesťanský svět vůbec sílu?

REJCHRT: Já ani nevím, rozhodl jsem se podobnými otázkami netrápit. Byl jsem vybaven určitým druhem víry a zbožnosti, jak mi byla předána a jak jsem ji uchopil, a s tím už dožiju. Mám kolem sebe vrstevníky, kteří to prožívají podobně, a není nám při tom nějak strašně zle. Jenom prostě cítíme, že něco s námi končí. A končí to nejenom proto, že žijeme v postkomunistické zemi, kde komunisté náboženství nepřáli, a teď se to dává těžce dohromady.

ČESKÁ POZICE: Myslíte, že za odpadání od víry v české společnosti mohla doba komunismu?

„Napadá mne kacířská myšlenka, že kdyby nebylo komunismu, možná by na tom církve v Česku byly ještě hůř než teď“REJCHRT: Napadá mne kacířská myšlenka, že kdyby nebylo komunismu, možná by na tom církve v Česku byly ještě hůř než teď. Církve tehdy pomáhaly lidem, kteří se nechtěli jen tak odevzdat komunistické víře či nevěření ničemu. Vzpomínám na řadu mladých lidí, většinou studentů, pro které byla církev něčím lákavým a poutavým, protože tam se říkalo a sdílelo něco jiného, než do lidí oficiálně vtloukaný světonázor. Dnes je ale ten výběr pro mladé lidi takový, že na tržišti životních postojů a pravd je zboží nabízené církvemi hodně zasunuté.

ČESKÁ POZICE: Děje se něco podobného i jinde?

REJCHRT: Fenomén opouštění institučních církví není patrný jen u nás. Znám trochu situaci ve Švýcarsku a slyšel jsem od věrohodných svých spoluvěrců, že bude-li tam trend umenšování protestantských církví pokračovat, za deset let církev skončí. A není to jen povzdech protestantů, leckde v tradičních katolických zemích prožívají něco podobného. V Evropě tedy určitě.

ČESKÁ POZICE: Co se vyčerpalo a přestalo být přitažlivé?

REJCHRT: To se samozřejmě můžu jen domnívat. Nevím, jestli je to nějaký boží trest seslaný na nás či přirozená odúmrť jedné podoby křesťanství, které zase chytne dech a bude vypadat nějak jinak a životněji než dnes. Zdá se mi, že hlavním faktorem slábnutí křesťanství v Evropě je zahlcenost jinými projekty a návrhy, jak budovat svůj život a jak ho učinit šťastným.

Last minute do ráje a politika

ČESKÁ POZICE: Jaké projekty máte na mysli?

REJCHRT: Společnost konzumní hojnosti nám nabízí spousty všelijakých nejen doplňků stravy, ale „doplňků života“. Vzrušení poskytnou adrenalinové sporty, sexualita už je plně osvobozena od plodivosti, můžeme zvelebovat tělo plastickými operacemi, zdravou výživou atd. Nabízí se nám téměř věčné mládí a téměř nesmrtelnost.

Ohromnou změnu přináší obyčejný mobil: najednou jste kdykoliv dosažitelný, nemusíte se s nikým vidět tváří v tvář. Můžete se se svými intimnostmi svěřovat nejen v nějaké výjimečné chvíli či prostoru, jako byla například zpovědnice, ale třeba za jízdy v tramvaji či na ulici. Nepotřebujeme už chodit do kostela, abychom se setkali s blízkými lidmi, my jim zavoláme. Také se nemusíme těšit na život věčný a jeho hojnost a krásu včetně budoucích kompenzací našich nedostatků, protože všechno je dosažitelné teď. Koupíme si last minute a jsme najednou v ráji.

ČESKÁ POZICE: Co to tedy o naší době vypovídá?

REJCHRT: Člověk, když jde do let, tak má vždycky pocit, že vše spěje do černé díry. Toto je pokušení každé generace na odchodu, sýčkovat, že lépe už bylo a že ti mladí můžou ten svět jenom doničit. Takže není vyloučeno, že nářky nad krizí jsou jen generačním refrénem, který se vždycky opakuje.

Přece jen ale vidím prokazatelné příznaky toho, že se svět ubírá nedobrým směrem. Vidím to hlavně v tom, že se začíná vytrácet myšlení a přemýšlení jako takové. Jenom když si vezmeme naši současnou politiku a předvolební kampaň. Copak se někde objevila nějaká myšlenka? K mání jsou jenom počítačem upravené hlavy na billboardech a bezobsažná hesla, eventuálně rýmované „vtipné“ slogany, skládané snad nějakým desetiletým drzým frackem.

ČESKÁ POZICE: Proč jsme ale do takového stavu dospěli?

„Možná je politika opravdu jenom spor nějakých skupin, které usilují o moc a vzájemně si ji vytrhávají z rukou“REJCHRT: Možná proto, že to tak má být, to je normální poloha zastupitelské demokracie a my, kteří jsme žili celá desetiletí v totalitě, si na tento stav nemůžeme zvyknout. Možná je politika opravdu jenom spor nějakých skupin, které usilují o moc a vzájemně si ji vytrhávají z rukou. I takto pojatá politika má přece jen tu výhodu, že lidé mimo tyto mocenské skupiny, tedy my, ostatní občané, si můžeme žít víceméně své vlastní životy. Oni se perou, okopávají se a urážejí, všichni chtějí ke kormidlu a k lizu, čímž nedovolují, aby někdo získal absolutní moc a napořád. Možná bychom od politiky víc ani čekat neměli. Přesto si osobně pořád myslím, že od ní máme čekat trochu víc.

ČESKÁ POZICE: Scházejí v politice opravdové osobnosti?

REJCHRT: Mně slovo „osobnost“ říká málo a také být „opravdový“ nestačí. V politice nechť se uplatňují lidé, u kterých jiní lidé rozeznali, že umějí přemýšlet, domýšlet i důsledky činů či jejich projektů, jsou vybaveni potřebným kvantem znalostí a odbornosti a prokázali už, že mají nějaký ideál, jsou poctiví, odolní nátlaku i pokušením. Takových lidí, zvláště ve vrcholové politice, je málo.

Mimo politiku jich je víc – a jak to udělat, aby se tito lidé do politiky dostali, nevím. Takoví lidé se totiž sami nebudou nabízet, prodávat se někde na billboardech se jim hnusí, partajní praktiky také. Asi někdo pro ně hodnověrný by je měl vyzvat, ať se obětují a do té funkce jdou. Dovedu si představit několik osobností z akademického a vědeckého prostředí, které by v politice nemusely zklamat. Na druhé straně ale ani akademická obec neoplývá postavami, které by vyzařovaly autoritu a dokázaly strhnout. Scházejí dnes myslitelé typu Jana Patočky, Josefa Zvěřiny, Ladislava Hejdánka či Boženy Komárkové, kteří by fungovali jako orientační postavy.

ČESKÁ POZICE: Ve veřejném životě tedy chybí nějaká vůdčí či zajímavá myšlenka?

REJCHRT: Zcela určitě. Zajímavé myšlenky ovšem musejí politikům dodávat opravdu kvalitní rádci, kteří mají myšlení v popisu práce. A těch je málo – snad i proto, že akademická obec, aby byla elitní, nemůže být velká, a ta naše velká je.

ČESKÁ POZICE: Proč jsou u nás tak populární lidé typu prezidenta Miloše Zemana?

REJCHRT: Hledám odpovědi na dnešní otázky spíše ve staré literatuře než v té současné, tak jsem se nedávno začetl do Platóna. V jeho Ústavě je pozoruhodné vylíčení toho, jak se systémy vládnutí postupně střídají.

Přicházející systém má napravit nedostatky předešlého. V určité fázi této proměny se objevuje oligarchie, vláda boháčů. Jejich vládnutí se ale stává tak nesnesitelným, až nakonec dojde ke vzpouře. Ta oligarchy částečně vyžene, částečně pobije, část oligarchů se přizpůsobí novým poměrům. Nastává období svobody a demokracie. Jenže té svobody je tolik, že si každý může dělat, co chce. Když je někdo odsouzen za zločiny, není ani potrestán, protože v tomto režimu svobody už k tomu není žádná vůle. Výsledkem je, že se tento stav začne lidem zajídat, a tak jako lék na tu zvlčilou svobodu přichází tyranie. Čímž neříkám, že Zeman je tyran.

ČESKÁ POZICE: Může nám nějaká „tyranie“ opravdu hrozit?

„Naštěstí je to zatím jenom ,soft‘ tyranie a nečekám, že by Zeman mohl nějak výrazněji přitvrdit, i kdyby chtěl“REJCHRT: Možná, že ano. Platón říká, že právě ta největší svoboda vede k nejkrutější tyranii. Obávám se, že u nás byla – podobně, jako to líčí starověký filosof – spousta věcí puštěna ze řetězu: oligarchové měli neskutečné hody, a navíc jsme museli celé dlouhé roky poslouchat řeči o tom, jak jim lidé závidí a jak se u nás v Česku neodpouští úspěch. Celá společnost byla dlouhá léta těmito řečmi ponižovaná a měla věřit, že Viktorovi Koženému sprostě závidí.

Tak teď hledají tyrana a Zeman na tuto potřebu odpověděl. Naštěstí je to zatím jenom „soft“ tyranie a nečekám, že by Zeman mohl nějak výrazněji přitvrdit, i kdyby chtěl. Nebezpečí je ale v tom, že takový tyran všechna očekávání splnit nedokáže, a dokonce začne dělat věci, které se už tak líbit nebudou, načež zase budeme chtít nějakou radikální změnu...

Jako když držíte mokré mýdlo...

ČESKÁ POZICE: Vy máte zkušenost coby disident. Proč se v časech poměrného blahobytu bez nějaké velké existenční tísně najde tak málo lidí ochotných se více společensky angažovat?

REJCHRT: Tenkrát těch „ztroskotanců a samozvanců“ byla jen hrstka, pro většinu lidí jsme byli směšní naivkové. Nakonec si dokonce ani nejsem jist, jestli jsme byli coby disidenti opravdu úspěšní. Možná, že takovou iluzi vytvořila jen souslednost tehdejších dějů.

Na jednu stranu bylo odhodlání pár stovek lidí, že s tím tehdejším proudem nepoplavou. Chtěli si žít v jakési „paralelní polis“ po svém. Nechtěli ze sebe dělat blbce a nechtěli si „poskvrnit ústa ani hruď falešnou řečí“. To znamenalo ale jen okrajový proud, který komunisté z nějakého důvodu úplně důsledně „netípnuli“.

A vedle toho bylo skomírání komunistické ideologie, ze které se stal neefektivní a neperspektivní systém vládnutí. Komunismus poněkud předčasně umřel věkem. Ne snad, že by moc už ležela na ulici, jen ji zvednout, ještě ji drželi komunisté v ruce, ale je to, jako když držíte v ruce mokré mýdlo – stačilo trochu zmáčknout a oni tu moc pustili. Celý podíl disentu byl v tom, že v tu chvíli tady byli jiní lidé k dispozici než zase jen nějací komunisté, jako třeba v Rumunsku: tam tehdejšího tajemníka strany Ceauşeska nechal zastřelit tajemník strany Iliescu. U nás to mohl klidně být Miroslav Štěpán, kdyby vystoupil na Národní třídě a postavil se na stranu demonstrantů. Komunismus se prostě zhroutil a na jeho zhroucení měli disidenti jen nepatrný vliv.

ČESKÁ POZICE: Přece jen ale měl listopad 1989 svůj revoluční étos a vůdčí postavy…

REJCHRT: Představoval ho hlavně Václav Havel. Byl pro mě postavou vzorovou. Nikoliv ale jako prezident, ale jako disident. Tehdy se choval naprosto skvěle: například když mu estébáci přivezli do kriminálu nabídku k vycestování do Ameriky, a on je poslal do háje. Před výsadami, které si vydobyl svou světovou proslulostí, dal přednost sounáležitosti s ostatními mukly. Pro mě je to mravní hrdina, a když se má ve škole dětem vykládat, co je to solidarita, tak on je tím vzorem. Zůstal v kriminále vlastně dobrovolně, stačilo jen podepsat pas a mohl nám pak z Broadwaye posílat s Formanem pěkné pozdravy. Přitom zůstat v kriminále mohlo mít za následek, že ho třeba zabijí, což se také málem stalo, když ho tam chytnul komplikovaný zápal plic.

ČESKÁ POZICE: A jak jeho roli vidíte po roce 1990?

REJCHRT: Neměl se stát prezidentem, na to ho byla škoda. Na nějaké získávání národní prestiže či renomé jsou sportovci. Jeho slavné vystoupení v americkém Kongresu byla síla, sám jsem se tím dojímal, ale možná to bylo svým způsobem kontraproduktivní. Tato zbídačelá společnost mohla nabýt totiž mylně dojmu, že on je reprezentant toho, co si vlastně myslíme my všichni a jací jsme. Jenže takoví my nejsme.

Havel měl zůstat jako nezávislý myslitel či morální autorita typu dalajlámy v jakési opozici a nastavovat zrcadlo nepravostem. Václav Havel uměl naprosto geniálně analyticky vyhmátnout a dokonale popsat, co jiní jen žili. Uměl jít hlouběji za pouhé jevení se věcí. Když se dal na politiku, nutně přestal být orientační postavou. Nemohl už říkat věci tak, jak si je myslel a cítil, musel si potřásat rukou s lidmi, kteří mu byli protivní.

ČESKÁ POZICE: Potřebuje dnešní doba vůbec někoho, kdo by byl „orientační“ postavou?

„Známe sice jmenovitě různé postavy, ale jenom podle toho, že vystupují v televizních seriálech“REJCHRT: Lidé je vždycky potřebují. Ve chvílích nějakého znejistění se mohou podle nich řídit. Tento institut se bohužel rozpliznul. Známe sice jmenovitě různé postavy, ale jenom podle toho, že vystupují v televizních seriálech, a pro mnohé se tak právě oni stávají orientačními postavami.

ČESKÁ POZICE: Jak posuzujete současnou politickou scénu?

REJCHRT: Myslím, že znamená hlavně degeneraci a rozklad. Proměnila se v boj o moc a okopávání kotníků navzájem. Ti, kteří do ní šli s nějakou vizí, za pár let zjistili, že ta vize nestačí a že k politice je třeba umět řemeslo, tedy umění přetahovat se s odpůrci či jiným názorem. Na ten dnešní stav je jen jediný lék – snažit se do politiky vpustit ty nezdegenerované.

Důležitá role opozice

ČESKÁ POZICE: Koho máte na mysli?

REJCHRT: Já už jsem dlouho příznivcem Táni Fišerové. Volil jsem ji jako prezidentku a zůstávám jí věrný, protože mě nezklamala. Když byla v parlamentu, odvedla dobrou práci zákonodárce na zákonech o sociální pomoci a tak dále. Mám dojem, že takovéto skupinky a hnutí, jako je Změna, je třeba podporovat a nepodlehnout propagandě, že jim udělený hlas hodíte vlastně do kanálu.

Když jim ale dám hlas, jednak budou vědět, že někoho zaujali, a pak můžou dosáhnout už při výsledku 1,5 procenta na finanční příspěvek státu a budou se cítit stabilnějšími. To je důležité hlavně proto, aby mohli alespoň trochu provozovat opoziční alternativní roli. Občas jsou totiž z táboru „marginálních“ uskupení slyšet docela zajímavé nápady – třeba návrhy na změnu volebního zákona od Karla Janečka, který ostatně k mé radosti také podporuje hnutí Změna.

ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že takové uskupení může mít na stav české politiky nějaký větší vliv?

„Nakonec je docela pozoruhodné, že tady nikdo nechce být v opozici, ale hned se řítí do vlády k disponování mocí“REJCHRT: Hned třeba ne, ale do budoucna je alespoň nějaká naděje, že podobně zezdola vzniklé iniciativy budou mít časem možnost věci nějak ovlivnit. Mám pocit, že mezi těmito exoty někde na okraji se děje něco neobvyklého a svěžího. Možná teď nic neovlivní, jenže co my víme, co bude za deset let. Vzpomeňme si na Zelené v Německu, také to kdysi byla jenom nějaká skupina šílenců. Každá strana prostě někdy nějak začínala, pak třeba zdegeneruje či se přežije, a tak musí přijít zase někdo nový. Myslím, že k něčemu takovému dnešní doba nazrála.

ČESKÁ POZICE: Nejsou ale tolik čitelní jako velké zavedené strany…

REJCHRT: Možná je to takové chaotické, ale nakonec život jako takový přece také vzniknul z chaosu. Mnozí řeknou, že to už tady bylo v podobě Věcí veřejných a že to nemá cenu. Já ale myslím, že jde hlavně o to, jestli se v takovém uskupení dá spatřit nějaký zajímavý moment a nejenom bažení po moci. Nakonec je docela pozoruhodné, že tady nikdo nechce být v opozici, ale hned se řítí do vlády k disponování mocí. A to se mi právě třeba u těch marginálních hnutí líbí, že se svou opozičností počítají. Být opozicí je přece důležitá role, bedlivě hlídat, co se na úrovni vládnutí děje, a využít tím výhody, že do toho vidí víc než normální smrtelník. Mnohdy je to zajímavější než vládnutí.

ČESKÁ POZICE: Odráží současná, jak říkáte „mizerná a zdegenerovaná“, politika stav celé společnosti?

REJCHRT: Myslím, že se to tak úplně nekryje a že se to zbytečně zaměňuje – tedy otrávenost lidí z politiky a otrávenost lidí ze života. Mám pocit, že v poslední době v souvislosti s pádem vlády lidé nepropadají apatii, ale probudila se v nich větší chuť k vlastnímu životu. Možná i chuť jít zase k volbám a něco s tím stavem udělat. Jsem si jist tím, že pohled na politiky, jak oni to vedou, není totožný s tím, jak se nám žije.

Společnost je na tom přece jen lépe, než dává najevo v nějakém hodnocení politiků. Naštěstí totiž chápe, že život nesestává jenom z politiky. Naopak, život se dokonce děje úplně jinde. Spousta lidí se tak stavem politiky přestala trýznit a koukají žít svůj život. To je to nejlepší, co se dá také udělat. Vždyť těch dobrých možností, jak žít, je spousta. Třeba já si na tak kritizované zdravotnictví – až na ty poplatky – osobně nestěžuji. Mám někdy skoro pocit, jako by se lidé více semkli, a dali tím politikům najevo, že se jimi nenechají tak úplně otrávit, že se bez nich obejdou a že je ke svému štěstí nepotřebují.

ČESKÁ POZICE: Pořád se vede diskuse o existenci komunistické strany; je podle vás ještě nějak nebezpečná?

REJCHRT: Když sleduji ty diskuse, někdy mám dojem, že se lidé až příliš zabývají bojem s komunismem, což tak trochu připomíná boj proti fašismu v padesátých letech minulého století. Je to boj proti něčemu, co bylo, a ne hledání opravdových strašidel přítomnosti. Podle mého, jestli nám opravdu něco nehrozí, tak je to recidiva komunismu.

„Komunismus, tak jak jsme ho zažili, bylo vlastně náboženství s vlastními rituály a liturgií. To ale zmizelo, zkrátka vyčpěl jako hodně převařené víno.“KSČM se stejně jako ostatní partaje snaží jen urvat nějaké výhodné místo a tak jako všichni tvrdí, že to dělají pro druhé lidi, a někteří tomu i věří. Nakonec se někteří dokonce osvědčili, jako třeba komunistický severočeský hejtman během letošních povodní. Jinak sice nejsou úplně uchopitelní, co vlastně chtějí, není jasné tak úplně ani jim. Ale i kdyby nakrásně prosazovali násilné svržení režimu, jak je k tomu nabádá Komunistický manifest, nemají dnes šanci. Je nepředstavitelné, že by soudruh Filip zavelel a nadšené dělnické milice vyrazily na barikády. Komunisté vždycky víc než jiní potřebovali vůdce a oni dnes žádného uhrančivého komunistického Hitlera nemají. Komunismus, tak jak jsme ho zažili, bylo vlastně náboženství s vlastními rituály a liturgií. Ti nejlepší hudební skladatelé, malíři a básníci psali oslavné básně, skládali celé kantáty a tvořili výpravná výtvarná díla. Komunismus byl nesen hodně silnou estetikou. To ale zmizelo, komunismus zkrátka vyčpěl jako hodně převařené víno.

ČESKÁ POZICE: Jak jsou podle vás nebezpeční pravičáci z Dělnické strany Tomáše Vandase a populisté jako Tomio Okamura? Můžou být tím novým strašákem?

REJCHRT: Dělnickou stranu moc nesleduji, nevím. Ale už to, že jsou v médiích hodně vidět a pořád se o nich mluví, mne spíš vede k dojmu, že vážné nebezpečí nepředstavují – to skutečně nebezpečné se teprve líhne, vidět to není, málokdo si toho všimne. Dělnická strana vidět je. Nu a Okamurův Úsvit také vlastně neznám. Co jsem nahodile kde četl o jeho vystoupeních, působí na mne normálním dojmem volebního lídra před volbami, který se snaží zaujmout a voličům se zalíbit. V tomto ohledu jsou populisté všichni.

ČESKÁ POZICE: Co je podle vás tedy tím „strašidlem“ současnosti?

„Strašidla někde číhají, ještě nejsou úplně uchopitelná. Proto potřebujeme proroky, kteří jak se říká, slyší trávu růst a nespletou se.“REJCHRT: To je právě to, že to nevíme. Strašidla někde číhají, ještě nejsou úplně uchopitelná. Proto potřebujeme proroky, kteří jak se říká, slyší trávu růst a nespletou se. Třeba v minulosti takový Emanuel Rádl, který ještě před nástupem Hitlera k moci věděl, že jsou v německé filosofii nebezpečné časované bomby třeba v pojetí národa.

Já osobně nebezpečí tuším ve ztrátě ideálů. Jenom sledujeme HDP a kulinářské pořady v televizi, jako bychom dnes nevěděli, proč máme usilovat o to či ono. Proč mít státní samostatnost, proč má být člověk mravný a starat se o něco jiného, než je vlastní zájem. Proč říkat dětem, že s poctivostí nejdále dojdou a mají pomáhat slabším.

Pokud se totiž takové věci vytratí, hrozí nám, jak předvídá Platón, tyranie. Se svobodou si nevíme rady a jen se jí opájíme. Pocit, že svobody je moc a že je spíše anarchií a eldorádem pro bohaté, probouzí touhu po vládě tvrdé ruky.

Počet příspěvků: 15, poslední 30.10.2013 03:58 Zobrazuji posledních 15 příspěvků.