Evropští politici sice oslavují Reagana, ale dělají opak toho, co říkal

V dnešní době, v roce 100. výročí narození bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana, z něho zůstává jen málo.

Ronald Reagan snižoval daně, protože věděl, že lidé díky tomu mohou vydělané peníze víc utrácet, investovat i šetřit. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ronald Reagan snižoval daně, protože věděl, že lidé díky tomu mohou vydělané peníze víc utrácet, investovat i šetřit. | foto: © ReutersČeská pozice
Ronald Reagan snižoval daně, protože věděl, že lidé díky tomu mohou vydělané peníze víc utrácet, investovat i šetřit.

Letošní 100. výročí narození Ronalda Reagana je dobrou příležitostí připomínat, jaký byl, co dokázal a jaká byla doba, ve které žil. I v našem kontextu. Jeho nemalý podíl na tom, že země střední a východní Evropy dnes mohou žít ve svobodě, by zapomenut být neměl.

A mají být také připomínané jeho životní postoje, zásady a zásadovost, vlastenectví, víra v Boha, pokora, upřímnost, přímočarost, rozhodnost a neuhýbavost, humor i přirozený skepticismus. V této souvislosti je však také vhodné diskutovat o naší současnosti.

Problém byrokracie

Reagan víc mluvil a psal o tom, co je a bude, než co bylo, jakkoli minulost připomínal a čerpal z ní ponaučení. Vzal si k srdci výrok Jamese Madisona z roku 1788, který varoval, že v celých dějinách lidé často nepřicházeli o svobodu ozbrojenými konflikty, „ale postupnými a tichými zásahy mocných“. Podle Reagana zakladatelé USA věřili, že vláda má být co nejblíže lidem, zajišťovat národní bezpečnost, garantovat demokratické svobody a omezovat zasahování státu do životů Američanů. „Otcové zakladatelé si nikdy nepředstavovali, že budou ve Washingtonu ohromné agentury, které farmářům budou říkat, co mají pěstovat, a učitelům, co mají učit,“ prohlásil Reagan.

Ronald Reagan říkával, že ze všech věcí na Zemi je věčnému životu nejblíže každá instituce veřejné správyOd dnešní evropské reality nejsou tato slova vzdálená. Kritizovat to, co přichází od Evropské komise (EK) z Bruselu, není euroskepticismem ani antievropanstvím. Stejně jako nebyla Reaganova kritika washingtonské administrativy antiamerikanismem. Dávat tyto věci do souvislostí neznamená srovnávat USA s Evropskou unií ani naznačovat, že se jim EU podobá nebo bude podobat. A kritika toho, že o mnoha věcech dnes v EU rozhodují úředníci a nevolení, nechce říci, že by měli být volení. Mělo by jich být co nejméně, jejich pravomoci by se měly výrazně omezit. A neměly by vznikat nové instituce, jako jsou Evropské služby vnější akce, protože žádný nový unijní odbor, agentura, instituce nebo mezinárodní organizace už nikdy nezaniknou.

Reagan říkával, že ze všech věcí na Zemi je věčnému životu nejblíže každá instituce veřejné správy: „Jakmile byrokracie vznikne, jedno zásadní pravidlo je jí nadevše: zachovat se.“ Nezanikne ani žádná nová pravomoc EU a jen snílci věří, že se někdy vrátí jejím členským státům. Totéž platí pro unijní programy, fondy a dotace.

Dotace

O prvním roce svého funkčního období Reagan mimo jiné napsal: „Začali jsme také obnovovat autoritu států a obcí, o niž je připravila federální byrokracie. A stále víc jsme používali takzvané hromadné subvence, které umožňovaly místním učitelům a zastupitelům více mluvit do rozdělování pomoci, což omezilo pravomoci sociálních inženýrů z Washingtonu, kteří byli zvyklí rozhodovat a předepisovat prostřednictvím ,účelových‘ dotací, co mají státy a města dělat.“ V EU je to dnes stejné.

Úředníci EK z Bruselu určují, na jaké projekty budou vynaloženy peníze z unijního rozpočtu, o které se mohou regiony, města a obce ucházet. Aby se však mohly ucházet, musejí ve svých rozpočtech alokovat často 40 procent finální částky unijní dotace na projekty, o kterých nerozhodly, a tudíž nejsou pro jejich region, město nebo obci potřebnou prioritou. Znamená to, že odčerpávají finanční prostředky, které by mohly být využity efektivněji a na užitečnější věci než na ty, o kterých bylo rozhodnuto v hlavním městě jiného státu.

Omezení pravomocí

Před volbami v roce 1964 Reagan řekl: „To je téma těchto voleb: zda věříme ve svou schopnost spravovat své věci sami, nebo si přiznáme, že malá intelektuální elita v dalekém hlavním městě může plánovat naše životy lépe, než si je můžeme plánovat sami.“

To v Bruselu neradi slyší, a proto když oslavují Reagana, připomínají pouze jeho berlínský projev a pád železné opony. Neuslyšíte od nich o demokracii, svobodě či o volbách, natož obhajobu kapitalismu nebo volného trhu. Nemluví o tom, že by toho EU měla dělat méně a že pro ni platí totéž, co Reagan řekl o státu: je často problémem, a nikoli řešením.

Slovo národ dnes není v Evropské unii politicky korektní, protože se vztahuje k jasně definovanému demos

Nekritizují všemocnost Evropského soudního dvora, nemluví o nutnosti zeštíhlit unijní legislativu, EK a její úředníky. Srovnávají jejich počet s počtem úředníků v členských státech EU. A pokud chtějí něco omezit, pak pravomoci členských států a jejich vlád. Nechtějí federaci. Cílem je vytvořit EU bez států, ve které národy budou historickým přežitkem. Slovo národ totiž dnes v EU není politicky korektní, protože se vztahuje k jasně definovanému demos se svým historicky daným územím, minulostí, tradicemi, odlišností a jedinečností. Entitu, která má své zájmy a s níž se občané identifikují. Tedy to, na co byl Reagan vždy hrdý a co vždy v Američanech probouzel.

Vyšší míra přerozdělování

Sté výročí Reaganova narození je rokem, kdy politici v EU řeší důsledky ekonomické krize. Všichni oslavují Reagana, ale krizi řeší způsobem, před kterým varoval. Mylně se totiž domnívají, že krize byla především selháním trhu a dalším krizím lze předejít větším zasahováním státu do ekonomiky. Opak je pravda. Řeší problém tím, co jej způsobilo.

Reagan říkal: „Čím více plány selhávají, tím víc plánovači plánují.“ Namísto aby rušili zbytečné restrikce a likvidovali tisíce stránek předpisů a nařízení, které brání rozvoji ekonomiky, přicházejí s dalšími. Vyšší míra přerozdělování ani nezmírní důsledky krize, ani nezlepší rozpočtovou odpovědnost členů eurozóny. Bude naopak motivovat členské státy eurozóny k nezodpovědným rozhodnutím a ke spoléhání se na pomoc druhých, namísto aby odpovědnost za svá rozhodnutí nesly samy.

Stejně špatné je neochotu ke škrtům kompenzovat zvyšováním daní. Reagan daně snižoval, protože věděl, že lidé díky tomu mohou vydělané peníze víc utrácet, investovat i šetřit. A navíc snížení daní pomůže oživit ekonomiku.

Odpor ke Kaddáfímu

Letošní rok je i rokem války v Libyi. Ronald Reagan plukovníkem Kaddáfím opovrhoval, považoval ho za „jednoho z největších světových teroristů“. Neváhal mu dát najevo, že nepřipustí, aby Libye porušovala mezinárodní právo. Ve svých pamětech napsal: „Cítil jsem, že s tím bláznivým šaškem z Tripolisu už musíme něco udělat. Měli jsme řadu plánů, které měly konkrétním způsobem odpovědět na jeho teroristické činy, ale uvědomovali jsme si, že ať již uděláme cokoli, musíme mít stále na zřeteli, že v Libyi pracuje v ropném průmyslu téměř tisíc amerických dělníků. Kaddáfí by určitě neváhal a vylil by si vztek na nich.“

Reagan považoval Kaddáfího za „jednoho z největších světových teroristů“

Reagan však nebyl z těch, kdo si s Kaddáfím podávali ruku a nechali se s ním fotografovat v přátelském objetí, aby ho čtyři měsíce poté vyzývali k odstoupení a poslali proti jeho jednotkám stíhačky. Jeho odpor ke Kaddáfímu, zejména po atentátu na egyptského prezidenta Anwara Sadata, nepramenil z chvilkové snahy odvést pozornost od vnitropolitických problémů nebo ze snahy o zviditelnění se před volební kampaní. Pro některé evropské politiky je dnes válka v Libyi zástupným tématem. Nepramení z jejich opovrhování a dlouhodobého odsuzování plukovníka Kaddáfího, ale z pocitu, který před čtyřmi měsíci neměli.

Vydávají se za posly a importéry dobra. Rozhodují o někom bez něho. Stejně jako nevolení úředníci v Bruselu, kteří nemají a ani nechtějí mít program, jejž by museli obhajovat před voliči. Nezodpovídají se jim, ale jsou přesvědčeni, že vědí, co je pro ně nejlepší. A největší úsilí a finanční prostředky věnují mediálním kampaním, kterými občany chtějí přesvědčovat, že tomu tak je. „Kdykoli já nebo vy zpochybníme projekty těchto dobrodějců, jsme odsuzováni, že jsme proti jejich humanistickým cílům. Říkají, že jsme vždy ,proti‘ něčemu a nikdy ,pro‘ něco. Ne, problémem našich liberálních přátel není, že by byli ignorantští; jen vědí tolik věcí, které ve skutečnosti tak nejsou,“ prohlásil v roce 1964 Reagan.

Málo státníků

Dle někdejší poradkyně prezidenta Reagana Peggy Noonanové je „jedním z největších nedorozumění o Reaganově politickém životě, že byl nevyhnutelný. Nebyl. Musel bojovat o každý centimetr. Musel zařídit, aby se věci staly.“ Nevěřil v osud, který přijde, ať uděláme cokoli. Věřil v osud, který přijde, když neuděláme nic.

Dnešní svět je stejně komplikovaný a dnešní doba stejně komplikovaná jako za Reagana. Jen je v ní málo z Reagana. Je v ní spousta krátkodechých politiků a málo státníků, kteří by měli páteř, ideály, dlouhodobou vizi a pevný kompas, jaký měl Ronald Reagan.