Evropská integrace potřebuje objevit ztracený étos

Pokud má Evropská unie přežít a být prospěšná, měla by reformovat své vnitřní procesy tak, aby odrážely realitu, vrátit některé pravomoci členským zemím EU a jasně definovat kompetence. Krize EU se týká její identity a toho, co reprezentuje a hájí. Bude-li nadále stavět Evropu na hlavu, její konec je nevyhnutelný.

Andrej Duhan 13.5.2017
Krize identity Evropské unie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Krize identity Evropské unie. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Krize identity Evropské unie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lídři 27 členských zemí Evropské unie se 24. až 25. března sešli v Římě, aby 60 let od podpisu Římských smluv potvrdili svůj závazek vůči evropské integraci. Další frázovitá a pompézní deklarace však nepřekryla skutečnost, že se evropská integrace zpronevěřila svému původnímu étosu a otcům-zakladatelům.

Lídři, jako byl první poválečný německý kancléř Konrad Adenauer (1876–1967), italský premiér Alcide De Gasperi (1881–1954) či francouzský politik Robert Schuman (1886–1963), nepovažovali evropskou integraci za utopii odmítající historické identity ani za technokratický projekt sloužící spotřebiteli, ani za zónu volného obchodu. Unie podle nich měla především nést evropské civilizační dědictví – být jeho pokračováním a společenstvím hodnot.

Otázka integrace

Tito bývalí evropští představitelé chtěli překonat sebevražedné evropské války, posílit spolupráci a otupit politické ostří národních států. Opakovaně se však zastali uchování a rozvoje národních identit. Věděli, že evropské dědictví pramení z rozmanitosti evropských národů, a nechtěli budovat Evropu jim navzdory. Respektovali předpolitické loajality, jako je kultura, minulost či jazyk, i skutečnost, že národní identita je silnější než evropská.

Projekt evropské integrace měl chránit Evropu, její dědictví a hájit její mocenské zájmy ve světě, a tím i její národy

Mnozí z nich si přáli federalizaci, jakkoliv je otázkou, zda to zejména z dnešního pohledu byla reálná a žádoucí představa. Bezduchá centralizace a unifikace však pro ně byla stejně ošklivým slovem jako pro mnohé dnešní euroskeptiky. Stěžejní měla být subsidiarita a proporcionalita.

Evropská a národní identita pro ně nebyly v rozporu, ale ve shodě. Evropská integrace pro ně byla možná jen proto, že evropské národy sdílejí společný kulturní základ. Projekt evropské integrace měl chránit Evropu, její dědictví a hájit její mocenské zájmy ve světě, a tím i její národy.

Utopický projekt

Dnešní EU se stále více posouvá k utopickému projektu dobra řadícího zájmy lidstva nad zájmy Evropanů – samozvaného nositele pokroku expandujícího do všech oblastí politiky a sociálního inženýra odtrženého od evropských občanů. Evropskou unii unesla levice, která ji používá k radikální změně Evropy.

Dnešní EU se stále více posouvá k utopickému projektu dobra řadícího zájmy lidstva nad zájmy Evropanů – samozvaného nositele pokroku expandujícího do všech oblastí politiky a sociálního inženýra odtrženého od evropských občanů

Evropskou integraci ovládli lidé, kteří EU považují za předvoj celého lidstva. Unie představuje pokrokovou sílu dějin, která má nekonečný inkluzívní potenciál. Jde o projekt překonávající hranice i dějiny a s ambicí být vzorem pro světové soužití zastřešující celé lidstvo. Je to předstupeň a předobraz vývoje, kdy bude svět složen z občanů sdílejících stejné hodnoty.

V tomto pojetí je EU spjatá s univerzalistickým humanismem odmítajícím jakékoliv partikulární identity. To, co formovalo Evropu, není podstatné, protože se rodí nová Evropa multikulturních světoobčanů, kteří minulost a evropskou identitu považují za zbytečné. Jde o vzor sociální, generové a rasové rovnosti, ve kterém se rozpouštějí staré iracionální identity a zvyky.

Nová identita

Evropská identita nesmí odkazovat na partikulární minulost, kulturu, náboženství, filozofii či poselství, ale má být neutrální s potenciálem zahrnout každého, nikoho neurazit ani nezdůrazňovat. Nejprve má zmizet národ a poté všechny hodnoty a instituce odkazující na evropské dějiny a kulturu. Evropská identita nemá být budovaná na minulosti a dědictví, ale na abstraktních ideálech.

Evropská identita nesmí odkazovat na partikulární minulost, kulturu, náboženství, filozofii či poselství, ale má být neutrální s potenciálem zahrnout každého, nikoho neurazit ani nezdůrazňovat

Politickou loajalitu má utvářet oddanost hodnotám, jako je demokracie, svoboda či lidská práva, které jsou univerzální, přičemž ke ztotožnění s nimi není třeba žádný kontext. Evropská unie nemá být společenstvím s danou minulostí na konkrétním místě, ale komunitou abstraktních jedinců otevřenou všem – vágní prostor principů, hodnot a práv, který by bylo možné vsadit kdykoli kamkoli.

Tento světonázor se projevuje v řízení současné EU i agendou, již prosazuje. Snaha o detailní regulaci a výchovu lidí se mísí s megalomanskými plány na záchranu světa – ať už je to globální oteplování, chudoba nebo diskriminace. S nadsázkou lze říct, že EU se spíše zastane ledních medvědů či amazonských indiánů než křesťanů na Blízkém východě, kteří čelí většinové muslimské populaci.

Nebezpečná centralizace

Pokrokářství vede k neustálé snaze o regulaci. Každý problém a lidská nedokonalost je výzvou k intenzivnější regulaci, s čímž jde společně centralizace. Přenos pravomocí z národních států na instituce EU je navzdory realitě stále považován za správný a žádoucí – lze sledovat nezdravou touhu evropských institucí po stále více pravomocích doprovázenou snahou dokazovat, že nabyté pravomoci jim náleží, což se projevuje neustálou tvorbou norem.

Centralizace je pro společenství států různého vývoje a s odlišnostmi v ekonomice, kultuře a společnosti nevhodná a nebezpečná, protože vede k nezdravé, zbytečné a kontraproduktivní nivelizaci a unifikaci

Odpovědí na každý problém či krizi je další přenos pravomocí, jež se však nerozšiřují jen pomocí smluv, přičemž za jejich současného znění lze na unijní úrovni regulovat v podstatě vše. Budování vnitřního trh pak může vést k unifikaci. Bojem proti diskriminaci se lze dostat prakticky do všech právních řádů členských států, potenciálně včetně ústavy. Například pracovní právo je sice v kompetenci členských zemí EU, navzdory tomu do něj zasahuje evropská antidiskriminační legislativa.

Centralizace je pro společenství států různého vývoje a s odlišnostmi v ekonomice, kultuře a společnosti nevhodná a nebezpečná, protože vede k nezdravé, zbytečné a kontraproduktivní nivelizaci a unifikaci a poškozuje principy subsidiarity a proporcionality i přirozenost evropských národů.

Tíha složitosti

Dalším problémem je technokratismus. Unie je řízena a udržována právně-byrokratickými postupy, jež jsou záležitostí správné legislativy a technického zpracování – ve skutečnosti jí však nikdo nevládne, chybí jí politické vedení. Otázkou proto je odpovědnost za rozhodnutí. Procesy v EU jsou natolik náročné, že nelze určit, kdo nese odpovědnost – není to žádný ministr, vláda ani politická strana. Zamýšlená norma je však nakonec vždy prosazena.

Evropská unie v současné podobě naráží na strop, který neprorazí žádný geniální kompromis vyjednaný v Radě EU. Klesá totiž pod tíhou složitosti, od reality odtržených priorit a pravomocí, které nemá mít nebo je vykonává kontraproduktivně.

Technokratismus se odráží i v přesvědčení, že každý problém má legislativně-technické řešení v podobě optimální alokace zdrojů a regulace. Odtud pramení víra v kvóty, dotace, přerozdělování, řízení migračních toků či v budovatelské plány, jako je Lisabonská strategie. Evropská tvorba norem je nesena bezbřehou vírou v právní regulaci a nebezpečnou snahou uzákonit dobro. Řadu oblastí, které EU reguluje, však není nutné regulovat, přičemž stranou jde nejen subsidiarita a proporcionalita, ale často i zdravý rozum.

Evropská unie v současné podobě naráží na strop, který neprorazí žádný geniální kompromis vyjednaný v Radě EU. Klesá totiž pod tíhou složitosti, od reality odtržených priorit a pravomocí, které nemá mít nebo je vykonává kontraproduktivně. Rozpadá se v důsledku integračních projektů, které trpí nedostatkem evropskou identity a solidarity.

Evropská elita není schopná sebereflexe a je přesvědčena o svém nezpochybnitelném dějinném poslání a o tom, že není třeba měnit kurz. Unie proto směřuje k marginalizaci a rozkladu, který může zničit i to dobré, co evropská integrace přinesla.

Technokratické monstrum

Co by takové EU řekli Adenauer nebo Schumann? Jak by se dívali na unii, která si do ústavy odmítla vepsat odkaz na křesťanský původ Evropy, aby nikoho neurazila, jež se nepovažuje za nositelku specifické civilizace, ale za pokrokářský experiment, který lze zaplnit jakýmkoli obyvatelstvem, a řeší kvóty, příkon vysavače, obrázky na cigaretových krabičkách či boj proti islamofobii?

Rozdíl mezi lídry, kteří evropskou integraci před 60 lety odstartovali, a těmi dnešními, je zásadní. Ti první si ji přáli jako zastřešení evropské civilizace a jejího dědictví. Ti druzí ji vidí jako revoluční projekt odtržený od minulosti. Pro první by měla Unie smysl, jen pokud respektuje Evropu a realitu. Pro druhé je účelem sama pro sebe – integrace se stala nástrojem i nejvyšším cílem.

Evropská unie sice disponuje mnohem většími pravomocemi a v některých oblastech připomíná stát, ale oproti svému původnímu smyslu se zredukovala v politicky korektní technokratické monstrum

Evropská unie přestala být evropskou a zůstala jen unií, která se shodou okolností nachází v Evropě. V důsledku sociálního inženýrství a univerzalistického humanismu bere Evropanům, respektive evropským národům, právo na identitu a zájmy. Disponuje sice mnohem většími pravomocemi a v některých oblastech připomíná stát, ale oproti svému původnímu smyslu se zredukovala v politicky korektní technokratické monstrum.

Útok na kulturní dědictví nevedl k nové sounáležitosti, ale k odcizení a rozpadu. Evropa je civilizace, nikoli pouhý kontinent, na který lze přesouvat jakékoli obyvatele a experimentovat s její identitou. Postmoderní fráze o otevřenosti, toleranci a inkluzivitě nenahradí základní předpoklad, že Evropu tvoří Evropané a evropské národy.

Pokud má EU přežít a být prospěšná, nepotřebuje pouze reformovat své vnitřní procesy tak, aby odrážely realitu, vrátit některé pravomoci členským zemím EU a jasně definovat kompetence, ale i objevit ztracený étos. Krize Evropské unie se týká její identity a toho, co má reprezentovat a hájit. Pokud bude nadále stavět Evropu na hlavu, její konec je nevyhnutelný.



Autor

Andrej Duhan

Andrej Duhan | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články