Evropská integrace neupadá, ale roste

Státníci členských zemí EU se sešli v Římě, aby oslavili její 60. výročí. Spolupracovník LN Jan Macháček se předních českých ekonomů, analytiků a pedagogů ptá: Můžete zrekapitulovat dosavadní úspěchy a neúspěchy EU? Vidíte její budoucnost optimisticky?

Jan Macháček 30.3.2017
Evropská unie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evropská unie. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Evropská unie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Evropská unie oslavila v Římě šedesátiny. Můžete stručně zrekapitulovat její dosavadní úspěchy a neúspěchy? A můžete nastínit, zda její budoucnost vidíte optimisticky?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Mimořádně úspěšný projekt

Evropská integrace je mimořádně úspěšný projekt. Byl založen v 50. letech s představou, že je nutno zabránit možnosti vzniku války na evropském kontinentu tím, že hospodářskou integrací evropských zemí se válka stane nemožnou. Tohoto cíle bylo dosaženo alespoň mezi zeměmi, které se projektu účastnily: většina Evropy prožívá nejdelší období bez války ve svých dějinách. Válka mezi členy Evropské unie je dnes nemyslitelná.

Evropa navíc realizuje s tímto dlouholetým mírem spojené benefity v míře nevídané. Hospodářská integrace s téměř úplným společným trhem přináší výrazné zlepšení hospodářské situace. Volný pohyb lidí po evropském kontinentu znamená výrazné rozšíření obzorů dalších generací Evropanů způsobem, který byl dříve vyhrazen jen minoritě. Vytváří se pocit sounáležitosti mezi rostoucím počtem Evropanů, který dále posiluje původní cíl projektu: trvalý mír mezi evropskými státy. Pro Česko je období po našem vstupu do EU obdobím největšího bezpečí i bohatství v dějinách; poprvé od vzniku samostatného státu jsme obklopeni jen státy přátelskými, které se s námi projektu integrace účastní.

Institucionální těžkosti

Splnění původního cíle však ukazuje, že institucionální základ EU, který vyrostl v období její krátké úspěšné historie, tak docela neodpovídá ambicím, jež si Evropané spojují s její existencí. EU sice zcela zabránila válkám mezi svými členy, ukázalo se však, že nemá sílu tento mír projektovat ve svém okolí. To se projevilo již za válek v rozpadající se Jugoslávii, poté v důsledcích arabského jara. Její instituce navíc nebyly připraveny na důsledky, které budou mít tyto války na vnitřní i vnější bezpečnost EU. Bylo to zjevné sice již po jugoslávské katastrofě, migrační vlna posledních let to pak ukázala celé evropské společnosti. Stalo se tak po finanční krizi, jejíž řešení opět naráží na neadekvátnost institucionálního základu EU. Mnohé Evropany překvapilo, že samotná existence Evropské unie těmto problémům nezabránila a že není zcela připravena je řešit. To ohrožuje demokratickou legitimitu evropských institucí, takže je naléhavé je řešit.

Splnění původního cíle ukazuje, že institucionální základ EU, který vyrostl v období její krátké úspěšné historie, tak docela neodpovídá ambicím, jež si Evropané spojují s její existencí.

Především je třeba stanovit cíle současné etapy vývoje evropské integrace a nahradit klišé „ever closer union“ řádným a efektivním „trvalým“ rozdělením kompetencí mezi unijní instituce a členské státy. Je nutno nejen deklarovat, ale i plně uplatnit princip subsidiarity, a to zejména tak, aby věci, které se dají řešit jen společně, byly skutečně řešeny na unijní úrovni (bezpečnost a migrace). Situace, kdy problémy vyžadující bezodkladnou reakci procházejí nekonečnými poradami představitelů států v Evropské radě, protože jiné orgány nemají kompetenci, jsou trestuhodné. Potřebovalo by to skutečnou ústavu, ale v situaci, kdy na nový konvent či měnění smluv není politický prostor, bude asi zatím nutno najít řešení uvnitř existujících smluv.

Evropská unie nyní přistupuje k řešení těchto problémů. V zájmu Česka je hlavně to, abychom se těchto změn aktivně účastnili, a v pravděpodobném případě, že se země rozdělí do pásem různých rychlostí, abychom byli co nejblíže centru. Česká aktivita v tomto směru je však politicky ohrožena neproduktivním skepticismem, zejména pak skutečností, že jsme se vyhnuli přijetí eura, a tím se vyhnuli instituci, kolem které se centrum bude tvořit. Je na čase začít prosazovat skutečné národní zájmy, totiž integraci do centra dění v Evropské unii.



Tomáš Ježek, český ekonom

Tomáš Ježek, český ekonom

Protiváha Ruska

Evropská unie byla a je skvělý projekt. Je strategickou protiváhou Ruska, je proto jen logické, že se stoupenci Ruska a jeho imperiálních zájmů všemožně snaží EU rozdrolit, oslabit a znevážit. Myslím však, že je to všem rozumným Evropanům, jichž je naštěstí drtivá většina, jasné, a proto vidím budoucnost EU optimisticky.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Neviditelná pozitiva

V šedesáti letech se pomalu lidé blíží důchodovému věku. To je příležitost bilancovat aktivní část života. Jsou jednotlivci, kteří plánují aktivní stáří, ale jsou i jednotlivci, kteří rezignují na jakýkoliv další rozvoj. EU prožila svůj život velmi dynamicky. Ze zakládající šestice států se rozšířila na současných dvacet sedm (bez Velké Británie), od volného obchodu se posunula k projektu společné měny a k úvahám o vytvoření společné armády a ochrany společných hranic. S věkem zcela jistě přichází příznaky stárnutí a krizí, se kterými se každý vyrovnává jinak. Někdo je nevnímá, někdo rezignuje a někdo se s nimi snaží aktivně bojovat. EU jako celek patří mezi ty aktivní jedince. Vidím proto budoucnost EU optimisticky.

Pokud se podíváme, jak vnímá budoucnost EU česká veřejnost, není pohled tak jasný. Dle průzkumu veřejného mínění z listopadu 2016 (Eurobarometr 86) vidí budoucnost Evropské unie přibližně polovina obyvatel České republiky pozitivně (49 procent) a druhá polovina negativně (47 procent).Pozitivněji vidí budoucnost Evropské unie mladí lidé, studenti a lidé s vyšším vzděláním. Česká společnost jako celek je názorově ohledně budoucnosti EU silně polarizována. To se odráží i v diskuzích politiků. V rámci politické debaty můžeme pozorovat názory prosazující možnou federalizaci EU, ale i názory navrhující rozvolnění celého projektu směrem k zóně volného obchodu (tzv. Evropa na jídelníčku).

Zásadní pro celou EU z pohledu budoucnosti je ukázat svým občanům „neviditelná“ pozitiva. Především mladá generace považuje život bez válek za samozřejmost.

Ukazuje se, že pro Čechy znamená pojem Evropská unie na prvním místě svobodu cestování, práce i studia kdekoli v jiném členském státě. Uvedla to v průzkumu polovina (49 procent) českých respondentů. V tomto směru se česká veřejnost nijak neodlišuje od evropského průměru. Nicméně na dalších místech se v případě České republiky „umístily“ negativní charakteristiky EU, jakými jsou plýtvání penězi, byrokracie nebo nedostatečná kontrola vnějších hranic (40 až 42 procent). Zde patří Češi k nejskeptičtějším. Velmi nízká je pak i podpora projektu společné měny euro.

Zásadní pro celou EU z pohledu budoucnosti tudíž je ukázat svým občanům „neviditelná“ pozitiva (např. mírová spolupráce). Především mladá generace považuje život bez válek za samozřejmost. Ohrožení však stále existují a EU jako celek bude vždy silnějším soupeřem než jednotlivé členské státy. Jsem zastánce přístupu, že vždy bude lepší, aby EU jako celek seděla s ostatními mocnostmi u jednoho stolu, než aby se jednotlivé členské státy ocitly na jídelníčku jako jednotlivé části menu.

Velmi dobrým nástrojem hodnocení pozitiv a negativ bude jednání o podmínkách vystoupení Británie z EU. Během jednání se jasně ukáže, jaké jsou konkrétní výhody členství z pohledu občanů, firem ale i státu jako celku. Vystoupení Británie z EU a s tím spojená diskuse o novém nastavení vztahů nakonec může být nejlepším nástrojem hodnocení přínosů a nákladů členství v EU, a to včetně směřování a pokračování integračního procesu v blízké budoucnosti.



Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Unikátní úspěch

Evropská unie je nejúspěšnějším projektem mezinárodní spolupráce v dějinách. Zároveň tyto úspěchy považujeme za natolik samozřejmé, že všechny diskuse se točí jen kolem problémů. Tím pak vzniká pocit, že EU upadá, ačkoli reálně integrace narůstá.

Chybí politická shoda

Všechny generace Evropanů v uplynulých stoletích byly přesvědčeny, že je nesmysl válčit se sousedy – obvykle jen pár týdnům před tím, než se začali vyvražďovat. Zásluh EU na 70 letech míru si však všimne spíše výbor Nobelovy ceny než její občané. EU také dokázala vybudovat jednotný trh, který se v případě zboží a kapitálu blíží ideálu. Že tento trh přežil krizi, aniž by Evropa podlehla protekcionismu jako za velké deprese, sice považujeme za nezajímavou samozřejmost, ale v ekonomických dějinách je to unikátní úspěch.

EU evidentně potřebuje polovičatě integrované oblasti dotáhnout do stabilního stavu nebo je vrátit na národní úroveň. Nápady a konkrétní návrhy řešení jsou v Bruselu na stole, ale chybí politická shoda národních vlád na kterémkoli z nich.

Trh služeb, architektura jednotné měny, stejně jako společná zahraniční, obranná, migrační či sociální politika zůstávají v různých fázích rozestavěnosti, kdy nejsou dostatečně odolné krizím. Přesto se v uplynulých letech podařilo integraci prohloubit, třeba zavedením bankovní unie, nebo alespoň zabránit kolapsu spolupráce, jako v případě migrační krize.

EU evidentně potřebuje polovičatě integrované oblasti dotáhnout do stabilního stavu nebo je vrátit na národní úroveň. Nápady a konkrétní návrhy řešení jsou v Bruselu na stole, ale chybí politická shoda národních vlád na kterémkoli z nich. Cestou z pasti nerozhodnosti bude vícerychlostní EU, kdy se vlády ochotné zvětšit integraci v dané oblasti dohodnou a reformy uskuteční.

Ostatní jim v tom nebudou překážet, výměnou za to, že – pokud bude daná reforma úspěšná – dostanou příležitost se přidat. EU si tak vytvoří prostor pro inovativní hledání nových modelů integrace v jednotlivých oblastech, byť jako celek bude ještě složitější a nepřehlednější než dnes.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Žádný návrh řešení

Mohu-li navázat na text Jana Macháčka, který je k dnešní otázce přiložen, musím ho pochválit, jak trefně shrnuje problémy dnešní EU. Vezmu-li pak vážně i jeho výzvu ke svolání konventu, na kterém by byla přijata „jednoduchá a zapamatovatelná“ ústava, dovolím si to interpretovat jako návrh na fundamentální institucionální transformaci Evropy.

V této souvislosti bych mohl i očekávat, že jeho autor jako nezpochybnitelná součást naší intelektuální elity bude mít v šuplíku několik variant takové ústavy. Moje pochybnosti v této věci budou vycházet z toho, že jako pravidelný a poctivě naslouchající účastník všech myslitelných think-tanků jsem od evropských intelektuálních elit dosud nezaznamenal jediný uchopitelný návrh, jak uvedené problémy EU řešit.

Mainstreamová sterilita

Vrátím se proto k transformační povaze diskutované výzvy s tím, že jejího autora se osmělím zařadit mezi intelektuály, kteří dozráli k poznání, že EU musí být transformována, protože je nereformovatelná.

Dokud se nezmění mainstreamová sterilita či dokonce konferenčně turistická zaprodanost společenskovědní obce, těžko můžeme nějakou viditelnou změnu k lepšímu očekávat

Možná může zaujmout, že obdobnou tezi o nereformovatelnosti reálného socialismu akceptoval intelektuální mainstream mého Ekonomického ústavu ČSAV někdy kolem roku 1982, kdy se už definitivně dostal z vlivu ekonomů, jako je Lange, Lerner, Leontief a Kantorovich, a jejich pokusů o takzvanou optimalizaci centrálního plánování.

Tak či onak, podstatné na tomto příspěvku by mohlo být, že se v něm neútočí na evropské politiky. Předmětem kritiky je něco jiného ­– mainstreamová sterilita či dokonce konferenčně turistická zaprodanost společenskovědní obce. Dokud se toto nezmění, těžko můžeme nějakou viditelnou změnu k lepšímu očekávat.



Kryštof Kruliš, analytik Asociace pro mezinárodní otázky

Kryštof Kruliš, analytik Asociace pro mezinárodní otázky

Funkční společenství práva

V důsledku dvou krvavých světových válek v první polovině 20. století ztratily státy Evropy své výsadní mocenské postavení a odsoudily se k druhořadé roli figurek na šachovnici studené války. Evropská společenství dokázala postupně řadu minulých sporů nahradit formátem umožňujícím konstruktivní spolupráci. Vytvoření vnitřního trhu přispělo k ekonomickému úspěchu západní části Evropy. Rozšíření Evropské unie o státy bývalého východního bloku bylo velkým úspěchem, ze kterého ekonomicky těžil celý kontinent. Postupné otvírání se mezinárodnímu obchodu v rámci společné obchodní politiky je také velký přínos Evropské unie pro všechny zúčastněné. Vnitřní zájmy spojené se zachováním režimu subvencí v zemědělském sektoru či ochranářská pravidla k zachování kulturního dědictví nám sice v jednání s řadou globálních ekonomických center svazují ruce, stále však platí, že vyjednávat za trh složený z půl miliardy spotřebitelů má svou váhu – Evropská unie snáze dohodne to, co by se jednotlivým státům odděleně nemuselo podařit.

Navzdory obrazu, který dokola vytvářejí zjednodušující hlasy z tábora přehnaných euroskeptiků (i přehnaných eurooptimistů), Evropská unie coby společenství práva je poměrně vyváženým rámcem pro integraci států.

Za největší úspěch Evropské unie však lze považovat to, že představuje skutečné společenství práva. Občané nebo firmy mají v Evropské unii právo svobodně využívat výhod integrace, zejména v rámci volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu (a v případě porušení těchto práv se mohou domoci efektivní nápravy). Navzdory obrazu, který dokola vytvářejí zjednodušující hlasy z tábora přehnaných euroskeptiků (i přehnaných eurooptimistů), Evropská unie coby společenství práva je poměrně vyváženým rámcem pro integraci států, který zaručuje respekt i k národní identitě jednotlivých států. Postoje některého členského státu nebo i Evropské komise sice čas od času z tohoto ekvilibria vybočí, soud v Lucemburku však v takových případech, byť s časovým odstupem, dokáže sjednat nápravu. Na žádném kontinentu se takto propracovaný a funkční systém pro spolupráci států ještě nerozvinul. Existence právních mechanismů v Evropské unii je přitom velkou výhodou zejména pro malé a středně velké státy, jakým je například Česko.

S růstem nových globálních ekonomických center, jakými jsou Čína nebo Indie, a posilováním jejich váhy ve světovém obchodě a světovém dění vůbec, funkční spolupráce států na evropském kontinentu může získat jen na naléhavosti. Pokud si toto Evropané uvědomí dříve, než bude pozdě, lze se na budoucnost Evropské unie dívat s optimismem.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Pud sebezáchovy

Legitimita položené otázky je absolutní a její stručný obsah nejpatřičnější, jaký lze nyní na téma Evropské unie předložit. Bizarním paradoxem je, že během několika málo dnů si nejdříve připomínáme 60. výročí nejdůležitějšího aktu, který formoval evropské integrační dění, a následně řešíme donedávna nemyslitelnou věc, a sice že by se nějaký (a významný) členský stát chtěl z EU poroučet. Ukazuje se, jak se zhruba za posledních pět let EU ocitla pod neuvěřitelným odstředivým zvratem.

Budoucnost EU vidím optimisticky – před pěti a více lety z přesvědčení, nyní proto, že mi snad v pořádku fungují přirozené instinkty (včetně pudu sebezáchovy). Můj optimismus je však podmíněn tím, že se zkrátka něco musí stát. Pokud bylo heslem britské premiérky Theresy Mayové v projevu, v němž oznamovala aktivizaci brexitu, že pro Velkou Británii není cesty zpět, zbývající sedmadvacítka by se v zájmu budoucího realistického optimismu měla zpět ohlédnout a uvědomit si, že mnohé z toho, co nám dnes zjevně prospívá, není ani omylem samozřejmé, protože to prostě před 25 či 30 lety vůbec neexistovalo. Klidně by mohla i trochu ukročit, dát si oddechový čas a v zájmu společné budoucnosti umožnit po přechodnou dobu i ještě nedávno zavrhovaný scénář integrace à la carte.

Drtivá většina výhod pro každý členský stát spočívá v jednotném vnitřním trhu, který bychom měli chránit, hýčkat, kultivovat a prohlubovat. Rezignujme na hloupé, malicherné vnitřní bitvičky.

Tento scénář umožní objektivně identifikovat, co je pro členské státy důležité. Jsem přesvědčen, že společný jmenovatel je ještě natolik reprezentativní, že s klidným svědomím můžeme hovořit o integračním uskupení. Drtivá většina výhod pro každý členský stát (a tudíž předmět onoho společného jmenovatele) spočívá v jednotném vnitřním trhu, který bychom měli chránit, hýčkat, kultivovat a prohlubovat. Rezignujme na hloupé, malicherné vnitřní bitvičky, provázející agendu vysílání pracovníků či agendu evropského pilíře sociálních práv. Využijme šedesátiletého výročí k ideovému návratu ke kořenům, kterému stanovíme realistický časový scénář, který EU nezadře, jak se to stalo poté, co si v průběhu 90. let vzala na svá bedra mnohem víc, než byla schopna vstřebat.

EU by rozhodně neměla pokračovat po nezměněné cestě v nezměněném stylu jízdy. Při nynější náladě by tato cesta neměla dlouhého trvání a integrační soukolí by se brzy rozpadlo na dalších sedmadvacet součástek.

Na straně druhé je však stejně silnou pravdou, že úsilí o evropskou integraci prostě nemůžeme vzdát. Musí se změnit směr i způsob jízdy, nikoliv však princip a motiv. Dojde-li k rezignaci na onen princip a motiv, stane se Evropa frustrovanou a zesláblou kořistí pro všechny, kteří vůkol i uvnitř ní hladově čekají. Právě proto jsem optimista.



Monitor Jana Macháčka


Autor

Jan Macháček

Jan Macháček. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články