Evropa musí zachovat věrnost liberálním hodnotám

Evropská unie stojí na dějinné křižovatce. Jak se vypořádá s migrační a bezpečnostní krizí, rozhodne, zůstane-li liberální, nebo uplácá hrad z písku, který smete zřejmě ještě silnější migrační vlna.

Petr Kain 16.1.2016
Evropská unie. Ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evropská unie. Ilustrační foto. | foto: Reuters
Evropská unie. Ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Fanny Minot a Fahad Tabuck se nikdy nepotkali. Editorka satirického televizního pořadu Le Petit Journal a otec pěti dětí ze syrského Aleppa žili zcela rozdílné životy. Přesto mají něco společného. Smrt jednoho a příchod druhého může zásadně změnit tvář Evropské unie. Devětadvacetiletá Fanny Minot byla jednou ze 130 obětí nedávného teroristického útoku v Paříži. Osmatřicetiletý Fahad Tabuck je zase jedním ze stovek tisíc migrantů, kteří letos přišli do Evropy s nadějí na nový život.

Projekt sjednocení starého kontinentu zažívá vlivem mohutné imigrační vlny a rostoucího nebezpečí teroristických útoků jednu z nejhorších chvil své historie. Jestliže má Evropská unie, oslabená navíc nedávnou dluhovou krizí, vnější tlak přežít, nesmí zaprvé obětovat základní hodnotu volného pohybu. Zadruhé musí zvládnout nevyhnutelnou vnitřní proměnu a zatřetí musí doufat, že k tomu její demokratická politická elita dokáže nalézt společnou řeč a odolá sílícímu vlivu evropských extremistických stran i Putinova Ruska. Na hranicích EU i v jejím srdci se dnes hraje o budoucnost Evropy. O naši budoucnost.

Znovurozdělený trh

Jednoduchý recept na vyřešení migrace a bezpečnosti neexistuje. Na Středním východě, v Africkém rohu a v oblasti jižního okraje Sahary, takzvaného Sahelu, se v současnosti pohybuje na 20 milionů lidí bez domova. Jak nedávno poznamenal ekonom Nouriel Roubini, jestliže si Evropa neporadí s jedním milionem uprchlíků, těžko si poradí s dvaceti miliony. Opatření, ke kterému bezpochyby musí přistoupit, je ochrana vnějších hranic, doufat, že se jejich opevněním vše vyřeší, by však bylo podle Roubiniho nebezpečnou iluzí. Pouze by se destabilizovala situace v okolních zemích, kde již žijí miliony uprchlíků. A těžko si představit lepší místo pro šíření myšlenek Islámského státu než uprchlické tábory plné zoufalství přímo na hranicích Evropy.

Pod tlakem migrantů a hrozících teroristických útoků rychle mizí solidarita mezi členskými zeměmi a bortí se základní pilíř, na kterém integrace stojí už přes 60 let.

Evropská unie se tak musí s přílivem uprchlíků vyrovnat. Zatímco všechny překážky a nesnáze, které ji v historii potkaly, končily takřka vždy větším semknutím, dalším krokem k větší integraci, současná krize se vyvíjí odlišně. Pod tlakem migrantů a hrozících teroristických útoků rychle mizí solidarita mezi členskými zeměmi a bortí se základní pilíř, na kterém integrace stojí už přes 60 let. Otevírá se otázka samotného volného pohybu zboží a osob na společném trhu uvnitř Unie. Díky 30 let staré Schengenské smlouvě byly vymazány i fyzické hranice mezi 26 státy, dnes se ale na přechodech opět objevují kolony aut. Náhodné prohlídky, které francouzská policie zavedla pár dní po teroristických útocích v Paříži, vytvořily na hranicích s Lucemburskem až tříhodinové fronty. Mnoho z 80 tisíc lidí, kteří přes ně každodenně dojíždí za prací, to raději vzdalo a pracovalo z domova.

Jestliže převáží strach nad rozumem a volný pohyb osob i zboží přestane fungovat, bude to pro EU tvrdá a možná smrtelná rána. Bolestivý direkt by dostala i česká ekonomika. Zrušení schengenského prostoru by nás jakožto exportní a tranzitní zemi zvláště zabolelo. „Otevření hranic vnímali podnikatelé jako jednu z největších výhod vstupu do EU,“ potvrzuje za Svaz průmyslu a dopravy ČR Milan Mostýn.

Vyčíslit přesně důsledky zatím ani Svaz průmyslu, ani Hospodářská komora či velké firmy nedokážou. O co by evropské státy obnovením hranic přišly, ale naznačuje rok stará studie Dana Davise a Thomase Gifta. Obchod mezi dvěma zeměmi v Schengenu se podle jejich odhadů každoročně zvyšuje o 0,1 procenta. Třeba u Itálie a Španělska to činí 50 milionů eur ročně.

Je jisté, že i pokud se hranice neuzavřou úplně, Evropany čekají nová bezpečnostní opatření a kontroly, které znesnadní pohyb osob, ale i kapitálu v EU. Zavádět se může další monitorování leteckých pasažérů i kontrola finančních toků, k čemuž ostatně již vyzvala Rada ministrů spravedlnosti. Může také dojít k dalšímu rozšiřování počtu lidí na teroristických seznamech, jejichž finance se mají zmrazit, často jen na základě tajných informací zpravodajských služeb.

Jako vždy při reakci na teroristické útoky tak hrozí, že bude rovnováha vychýlena ve prospěch bezpečí a na úkor práv občanů. Proti takovému jednostrannému prosazování tvrdších opatření proto může ještě zasáhnout Evropský soudní dvůr, který tak v minulosti již několikrát učinil.

Jako vždy při reakci na teroristické útoky tak hrozí, že bude rovnováha vychýlena ve prospěch bezpečí a na úkor práv občanů.

Příliv imigrantů a bezpečnostní hrozby ale mohou vyvolat ještě jednu změnu, o níž se zatím příliš nemluví. V Evropě nemusí dojít nutně k obnovení fyzických hranic, je však možné, že se rozpadne jednotný pracovní trh. Jeho otevírání byla jedna z nejdelších a nejbolestivějších cest, kterou si zatím Unie prošla, a hlavně Česko s ostatními středoevropskými sousedy to považovalo za velkou výhru.

V některých zemích, kam směřuje většina uprchlíků, jako je třeba Švédsko, ale už jejich počet pomalu převyšuje počet volných pracovních míst. Opětovné uzavírání národních trhů žadatelům o práci tak může být brzy logické, pro evropskou ekonomiku to ale nepřinese nic dobrého.

Dvourychlostní Unie

Krize jsou zpravidla katalyzátorem změn, o nichž se dlouho mluví, ale v běžných podmínkách k nim nikdo nemá odvahu nebo vůli přistoupit. Unii a její vnitřní trh tak nyní může čekat i řada zásadních vnitřních proměn. První již naznačil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, když minulý měsíc prohlásil, že budoucností je dvourychlostní EU. Idea úzce propojeného jádra a volněji připojených okrajových zemí má své výhody. Podle někdejšího viceguvernéra ČNB, nyní europoslance Luďka Niedermayera, je to cesta, jak uspokojit zájmy většiny členských zemí. Jak těch stojících o větší integraci, tak i států, jako je Velká Británie, která má během příštích dvou let rozhodovat o tom, zda vůbec součástí svazku zůstane.

Stejnoměrně se integrující Evropská unie ostatně nikdy neexistovala. Ne všechny členské státy byly členy eurozóny, ne všechny byly v schengenském prostoru. Vzhledem k různým zájmům jednotlivých zemí je projekt plné politické, ekonomické, bankovní a fiskální integrace v současnosti nereálný. Vícerychlostní sbližování je tedy nyní možná jedinou cestou, jak udržet při životě celou integraci. Pro ty pomalejší státy, k nimž bude zřejmě patřit i Česko, je to ale zároveň cesta méně bezpečná. Nejde jen o to, že by se při jízdě na druhé koleji mohly přestat podílet na klíčových rozhodnutích. Ještě závažnější by bylo, kdyby došlo k postupnému omezování, komplikování či zdražování přístupu na unijní trhy.

Že by „silnější“ země nemusely brát na zájmy slabších ohled, dosvědčuje i nedávný, byť rychle odmítnutý, nápad nizozemské vlády na vytvoření mini-Schengenu ze zemí Beneluxu, Rakouska a Německa. „Česko ani jiné středoevropské státy součástí takového bloku nebyly. Jinými slovy, když půjde do tuhého, západní země střední Evropu hodí přes palubu,“ obává se i bývalý náčelník generálního štábu generál Jiří Šedivý.

Že by „silnější“ země nemusely brát na zájmy slabších ohled, dosvědčuje i nedávný, byť rychle odmítnutý, nápad nizozemské vlády na vytvoření mini-Schengenu ze zemí Beneluxu, Rakouska a Německa.

Současné problémy však mohou mít na Evropu i velmi rychlé ekonomické dopady. Z dlouhodobého hlediska sice může být příchod nových obyvatel pro rychle stárnoucí EU přínosem, jenže z toho krátkodobého to bude spíš palčivý problém. Příliv migrantů nás totiž zastihl oslabené dluhovou krizí. Díky příslibu Evropské centrální banky (ECB) pumpovat na trhy miliardy eur měsíčně se trhy teprve nedávno uklidnily, ceny akcií i dluhopisů šly nahoru, stejně jako ekonomika. ECB tím ale léčí jen příznaky, nikoli příčiny krize, které stále přetrvávají.

Zadlužení EU v posledních letech vzrostlo, namísto aby se snížilo, a mezi mladou generací přesahuje nezaměstnanost ve většině zemí desetiprocentní hranici. Příliv stovek tisíc často chudých, nevzdělaných a nekvalifikovaných migrantů, kteří budou nutně nějakou dobu závislí na finanční podpoře, to pak může ještě zhoršit. Například v Německu už tvoří výdaje na sociální dávky polovinu rozpočtu a s každým dalším příchozím uprchlíkem dále porostou. Zaváděná bezpečnostní opatření s sebou také nesou nemalé náklady a Evropu a především eurozónu tak nevyhnutelně čekají diskuse o tom, jak moc se mohou státy zadlužovat a zda současná omezení nezmírnit.

Podle Maastrichtských kritérií by podíl deficitu státního rozpočtu na HDP měl být nižší než tři procenta, řada zemí včetně Francie ale tento limit dlouhodobě neplní. A jak již prohlásil francouzský premiér Manuel Valls, především kvůli navýšení výdajů na bezpečnost nedodrží Francie stanovený limit ani letos. „Maastrichtská kritéria ve skutečnosti nikdy nefungovala. Již v okamžiku, kdy byla sepsána, všichni věděli, že vynucovat si takový tvrdý závazek v určitých dobách nedává smysl. Teď budou některé země prostě muset mít větší deficit,“ říká například nositel Nobelovy ceny za ekonomii Christopher Sims.

Hledá se leader

Současná krize může být paradoxně stimulem, který změní Evropskou unii k lepšímu. Pokud se ji podaří vyvést ze současného chaosu a využít příležitost k potřebným reformám, má šanci stanout na světové scéně po boku velmocí USA a Ruska. V opačném případě ale reálně hrozí, že projekt jednotné Evropy nepřežije. Jak se EU změní, bude nyní záviset především na její politické elitě. Pohled na současné špičky však zatím příliš nadějí na rázný a jistý postup nedává.

Když chtějí Němci jedním slovem vyjádřit, že se někdo dlouho rozhoduje a odkládá závažná rozhodnutí, mohou použít neologismu „merkeln“. Díky své charakteristické politické metodě se takto kancléřka Angela Merkel dokonce zapsala do jazyka vlastní země. Bylo tak velkým překvapením, když své „merkelování“ nedávno opustila a bez konzultace i ve vlastní straně začala prosazovat nečekaně vstřícnou politiku vůči uprchlíkům. Dnes se však zdá, že tím udělala velkou chybu. Její postup podle průzkumu pro vlivný web Politico podporuje jen 37 procent Němců a stále silnější kritika i uvnitř domovské Křesťansko-demokratické unie (CDU) dokonce začala ohrožovat i její setrvání ve funkci.

Když chtějí Němci jedním slovem vyjádřit, že se někdo dlouho rozhoduje a odkládá závažná rozhodnutí, mohou použít neologismu „merkeln“. Svůj obvyklý přístup však německá kancléřka tváří v tvář uprchlíkům opustila.

„Mutti Merkel“, jak se jí v Německu laskavě přezdívá, už proto začala krok po kroku ze svých pozic ustupovat. Pro jednotnou Evropu by konec nejvýraznější tváře evropské politiky posledních let nebyl dobrou zprávou. Návrat hlavní postavy nejsilnější ekonomiky kontinentu do vyčkávacích pozic ale také nepomůže. Spolu s ostatními evropskými vůdci musí rychle najít způsob, jak udržet migraci na uzdě. Už proto, že neregulovaný příliv uprchlíků nebezpečně posiluje extremistické strany, které mohou jednotnou EU rozložit.

V zářijových řeckých volbách se například na třetí místo se sedmiprocentním ziskem prodral pravicový Zlatý úsvit. Strana, která tvrdí, že by Řecko mělo bránit hranice proti migrantům pomocí nášlapných min. Ve Francii zase roste popularita Národní fronty s předsedkyní Marine Le Pen, známou protiislámskými postoji a odporem k přistěhovalcům.

Právě francouzský prezident François Hollande se po pařížských útocích snaží přesvědčit zbytek Evropy, USA a Rusko ke společné akci proti Islámskému státu. Zda vyjde Evropská unie ze současné krize jako jeden z globálních hráčů, tak naznačí už následující týdny. Dosavadní Hollandova jednání ale příliš optimismu nepřinesla. „Mezi zásadní problémy evropských elit patří nedostatečná vůle, bagatelizace problémů a neschopnost uvažovat v obraně a bezpečnosti strategicky,“ říká diplomat Tomáš Pojar.

Evropa jde do války

Jediným řešením, jak skutečně zastavit příliv migrantů, je odhalit důvody, které je k odchodu z vlasti přiměly, a snažit se je alespoň minimalizovat. Klimatická změna či zhoršující se nedostatek vody jsou faktory, s nimiž může EU bojovat jen obtížně a pomalu. Bezprostředně nutné jak z hlediska imigrace, tak i bezpečnosti je porazit Islámský stát.

Na vojenskou pomoc USA, žijících stále v kocovině z invaze do Afghánistánu a Iráku, se Evropa příliš spoléhat nemůže. Sama ale společnou obranu není schopná vybudovat už celá desetiletí. „Evropané si tak dlouho přáli stažení USA ze scény, až se dočkali. Bez nich však zůstávají bezmocní,“ podotýká Pojar.

Nerozhodnost na obou stranách Atlantiku zatím vedla k tomu, že čím dál větší roli hraje Putinovo Rusko. „Využilo neschopnosti Západu najít odpovídající politické řešení na Středním východě a převzalo iniciativu. Dnes je v regionu silnější než před několika měsíci,“ říká generál Šedivý. Rusko má podle něj potenciál, bez něhož se Evropa neobejde. Otázkou je, jakou cenu bude Západ ochoten zaplatit.

Nerozhodnost na obou stranách Atlantiku zatím vedla k tomu, že čím dál větší roli hraje Putinovo Rusko.

Ustupovat ruským ambicím by byla nebezpečná chyba. „Ustoupí-li EU na Ukrajině, respektive schválí-li okupaci Krymu a normalizuje vztahy s Ruskem bez ohledu na vytvoření dalších zamrzlých konfliktních zón na východě Ukrajiny, budou nevyhnutelně následovat další provokace západním směrem. S jídlem roste chuť a prokáže-li Západ opět slabost, bude po zásluze potrestán,“ varuje Pojar.

Jak pro web Politico napsala někdejší poradkyně Pentagonu Evelyn Farkas, Putinovo angažmá v Sýrii je součástí jeho obecných politických cílů. Tedy udržet si vůdčí pozici v Rusku, obnovit jeho status velmoci, rozšířit vliv na další státy v Evropě i Asii a konečně pak oslabit a rozklížit NATO a EU. Západu nyní nezbývá než se s Putinem spojit proti Islámskému státu, stejně jako se Churchill a Roosevelt spojili se Stalinem proti Hitlerovi. Nesmí ale ustupovat a připustit, aby se zopakoval scénář, kterým si Evropa prošla po druhé světové válce.

Právě na ideály vzešlé z nejhoršího konfliktu dějin, které stály na počátku integrace, jako by dnes Evropané zapomněli. Migrační vlna a útoky na civilisty přicházejí v době, kdy se mluví o tom, že EU prochází krizí identity. Tato ideová krize může skončit ve chvíli, kdy se navzdory všemu, co nás rozděluje, spojíme, abychom hájili naši svobodu a způsob života. Měli bychom mít přitom na paměti, že útok v Paříži byl atakem právě na liberální hodnoty a otevřenou společnost, které islamisté nenávidí. Odpovědí musí být obrana hodnot, ne to, že se jich dobrovolně vzdáme. Politici by si měli vzít k srdci varování, jež pronesl v září 1946 Winston Churchill na adresu Společnosti národů, která nedostála předsevzetí zabránit dalším válečným konfliktům. „Nebyla neúspěšná kvůli principům, na nichž stála. Byla neúspěšná, protože státy, jež ji založily, se jimi přestaly řídit. Taková katastrofa se nesmí opakovat.“

Počet příspěvků: 1, poslední 18.1.2016 04:16 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.