Eva Jiřičná: Architekt má na fantazii právo

Stavby architektky Evy Jiřičné stojí po celém světě. Aktuálně projektuje dům v pražské Revoluční ulici. A podobně jako s jinými stavbami v Česku to ani s ním není jednoduché. V rozhovoru mluví světoznámá architektka i o tom, jak se v Británii s lidmi hovoří o vznikajících projektech či jak to bylo s Národní knihovnou Jana Kaplického.

Eva Jiřičná, světoznámá architektka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Eva Jiřičná, světoznámá architektka. | foto: Foto Tomáš KristMAFRA
Eva Jiřičná, světoznámá architektka.

Světoznámá architektka Eva Jiřičná, která má Řád Britského impéria za design a je v Americké síni slávy, v rozhovoru mimo jiné říká: „Když to srovnáte s jinými milionovými městy, nemyslím, že Praha je zanedbaná počtem. Ale kvalitních budov je velmi málo. To nesouvisí jen s architekty, možná vůbec, ale především s lidmi, kteří do Prahy investují peníze a jimž nezáleží na kvalitě městské zástavby. Památkáři pak některé projekty zastaví úplně. V Česku se nemůžete radovat, ani když už máte ke stavbě všechna povolení.“

ČESKÁ POZICE: Jste známá používáním nových materiálů. Proč jste si pro své studio vybrala budovu ve starém centru Prahy?

JIŘIČNÁ: Když jsme zakládali kancelář, pracovali jsme na projektu Pražské křižovatky. Chodili jsme na jednání s Václavem Havlem do kostela svaté Anny a všimla jsem si, že jsou tam volné kanceláře. A protože jsem věděla, že projekt bude trvat dlouho, bylo to výhodné místo. Mohli jsme kontrolovat, co tady dělají různí specialisté, a další. Je to v centru, takže lze odsud dobře organizovat schůzky. A je to hezký prostor. Nebylo to tenkrát ani moc drahé, což se změnilo.

ČESKÁ POZICE: Už během projektu Pražská křižovatka jste měli problémy s památkáři. Čekali jste na jejich rozhodnutí kvůli projektu v Revoluční ulici a už ho máte. Považujete to za vyřízenou věc?

Neříkám, že v Anglii, Francii nebo v USA, kde teď pracujeme, je to úplně jiné. Všude je to komplikované. Ale tady je schopnost obrátit vše vzhůru nohama a začít celý proces znovu mnohem pravděpodobnější než kdekoli jinde, kde jsem pracovala.

JIŘIČNÁ: Ne. Pokud ten dům nebude stát a nebude otevřený, pak to nikdy není ukončené. V polovině se může stavba zastavit, někdo si může stěžovat. Člověk si tady nemůže být jistý do poslední chvíle, kdy je vše hotové a někdo se tam nastěhuje.

ČESKÁ POZICE: Když říkáte tady, máte na mysli Česko?

JIŘIČNÁ: Ano. Neříkám, že v Anglii, Francii nebo v USA, kde teď pracujeme, je to úplně jiné. Všude je to komplikované. Ale tady je schopnost obrátit vše vzhůru nohama a začít celý proces znovu mnohem pravděpodobnější než kdekoli jinde, kde jsem pracovala.

ČESKÁ POZICE: Slýcháte od svých kolegů, kteří mají v Česku nějaké zkušenosti, že by si na to stěžovali?

JIŘIČNÁ: Samozřejmě. Lidé, kteří měli postavit dům v Revoluční původně, měli nachystaný projekt Radiátor. Povolené měli všechno, a přestože povolení dali i památkáři, pak se rozhodli, že se stavba má zastavit. To je tady naprosto normální. Investoři to v Česku mají těžké. Až se divím, že jich je tady tolik. Některé projekty se povolí, většinou nakonec ty ošklivé, takže nějakou naději přece jenom mají.

ČESKÁ POZICE: Budova v Revoluční má stát v blízkosti budovy vašeho profesora Jaroslava Fragnera. Svazuje vás to?

JIŘIČNÁ: Nesvazuje. Možná v tom smyslu, že bych byla ráda, aby jedna budova respektovala druhou. Nerada bych postavila něco, o čem vím, že by se mu vedle jeho budovy nelíbilo. Změnila se doba, materiály, přístup k projektování i systém, jímž stavíme nebo se chováme k městu. Fragner si tam představoval dvě budovy, velice podobné, asi vyšší, než mu tenkrát povolili postavit. Budova, kterou jsme navrhli, je kritizovaná, protože s tou jeho vytváří v Revoluční pomyslnou bránu. Tu ale vytvářelo i jeho řešení.

Investoři to v Česku mají těžké. Až se divím, že jich je tady tolik. Některé projekty se povolí, většinou nakonec ty ošklivé, takže nějakou naději přece jenom mají.

Mám ráda, když se k těmto věcem přistupuje opatrně a s pokorou. Celá generace architektů, která pracovala mezi světovými válkami a jež víceméně zkoušela úplně nový systém stavění bez dekorací, vytvořila něco, co budoucí generace nezvládly. Mám k tomu neobyčejný respekt. Takže bych byla ráda, kdyby ta budova vypadala, jako by tam odjakživa stála, a ne aby na sebe upozorňovala a říkala: Já jsem tady, a ty, Fragnere, jsi starý dědek.

ČESKÁ POZICE: Respektovali v Praze developeři, investoři, architekti okolní zástavbu?

JIŘIČNÁ: Nechtěla bych, aby to bylo pravidlo. Člověk by potom nemohl postavit například Tančící dům. V Revoluční je několik dominant – Fragnerova budova na jedné straně ulice a barokní domeček s černou vodárenskou věží na druhé. Nevidím důvod zde přidávat další dominantu.

Na tomto místě je navíc nevyřešená situace. Hitler tady strhl starý řetězový most, aby tanky mohly lépe najet na jeho most nový. Tím se přízemí budovy, na místě, na němž teď má být ta naše, dostalo pod úroveň chodníku, a proto má budova naprosto nepoužitelný parter.

Celá generace architektů, která pracovala mezi světovými válkami a jež víceméně zkoušela úplně nový systém stavění bez dekorací, vytvořila něco, co budoucí generace nezvládly. Mám k tomu neobyčejný respekt.

V případě, že současnou budovu odstraníme a nahradíme novou, bude zde možné vytvořit nový příjemný městský prostor pro veřejnost, jako je v Miláně a jenž existuje v renesančních domech všude na světě.

ČESKÁ POZICE: Není to váš první problematický pražský projekt. Nevyčerpává to?

JIŘIČNÁ: Mám teorii, že předtím, než se něco obrátí k dobrému, jde všechno špatně. Člověk si na to zvykne a nesmí se vzdávat. Když se vzdává, může architektury nechat hned v prvním roce své praxe. Je to profese, kde musíte mít trpělivost a věřit, že všechno se nějakým způsobem vyřeší. A někdy to také musíte opustit.

Zrovna jsem slyšela, že soutěž na muzeum skla Na Příkopech v Živnostenské bance byla zastavená, protože Číňané, kteří ji koupili, se rozhodli udělat tam něco úplně jiného. Všichni organizátoři se těšili, že bude v Praze muzeum skla. České sklo by jistě bylo velice vítaným přínosem pro cizince a návštěvníky Prahy. Jenže Číňané nemají vůbec žádný úmysl udělat tady něco, co se jim nehodí do jejich finanční rovnice.

ČESKÁ POZICE: Staví se v Praze dostatek moderních budov?

JIŘIČNÁ: Neřekla bych, že jich tady není dost. Naopak si myslím, že jich je tady hodně. Když to srovnáte s jinými milionovými městy, nemyslím, že Praha je zanedbaná počtem. Ale kvalitních budov je velmi málo. To nesouvisí jen s architekty, možná vůbec, ale především s lidmi, kteří do Prahy investují peníze a jimž nezáleží na kvalitě městské zástavby. Památkáři pak některé projekty zastaví úplně.

Mám teorii, že předtím, než se něco obrátí k dobrému, jde všechno špatně. Člověk si na to zvykne a nesmí se vzdávat. Když se vzdává, může architektury nechat hned v prvním roce své praxe.

Tím vůbec nechci říct, že dělají jenom problémy, mají samozřejmě svou roli. Udržují jakousi kvalitu, limity, a za to člověk musí být vděčný. Jenže někdy jsou zákony jako svěrací kazajka. V rámci administrativní formulace všelijakých příkazů a zákonů se člověk nemůže pohybovat a zastaví to dech.

Architekt, který dělá novou a moderní výstavbu, musí mít právo, aby nějakým způsobem mohl rozvinout svou fantazii. A developer to musí podpořit. Jenže většinou se pro výstavbu vybírají komerční firmy, které nemají žádný zájem udělat dobrou architekturu, ale vydělat peníze. Pak architekti fungují jako developeři, místo aby se snažili obohacovat kvalitou své práce. Viděla jsem pořad, v němž se mluvilo o vzdělanosti a nevzdělanosti. Z toho to také trochu vyplývá.

ČESKÁ POZICE: Jakou roli hraje samospráva?

JIŘIČNÁ: Když jsme stavěli hotel Josef v Rybné, byla tam prázdná parcela, která měla povolení na třípatrový dům. Vedle byl ale dům vyšší. Kdybychom tam postavili to, co bylo doporučeno v rámci územního plánu, je tam jedna vysoká budova, druhá vysoká a mezitím trpaslík. Trvalo dlouho, než jsme mohli zdůvodnit, že tato budova je součástí uličního traktu, a nikoli zástavba proluky.

Většinou se pro výstavbu vybírají komerční firmy, které nemají žádný zájem udělat dobrou architekturu, ale vydělat peníze. Pak architekti fungují jako developeři, místo aby se snažili obohacovat kvalitou své práce.

Musíte vyvinout úsilí, protože ne vždycky to člověk prohraje. Někdy prohraje, ale jeho energie musí jít na to, aby se podle nejlepšího svědomí postavilo to nejlepší, co se na zcela konkrétní parcele postavit dá.

ČESKÁ POZICE: Pracujete-li na projektu pro Prahu, zvažujete předem, že tady bude kladen větší odpor než jinde, a proto se snažíte své nápady mírnit?

JIŘIČNÁ: Nesnažím se mírnit nic. Člověk může vždycky stát za svým názorem, a buď jím nakonec přesvědčí, nebo ne. Architekti se vychovávají k tomu, aby byl každý jiný. Když jeden kopíruje druhého, kopie je bezcenná. Architekti mají vytvářet objekty, které jsou individuální a s pochopením určitých souvislostí a požadavků, v čemž se také projevuje jejich zkušenost. Na projektech pracuje tým z mnoha různých profesí a architekti musejí držet otěže a koordinovat. Pokud jim to developer povolí.

Bojuji za svůj názor do okamžiku, kdy ke mně někdo přijde a přesvědčí mě, že nemám pravdu. Na druhé straně pokud nic nerozhodnu a budu pouze čekat, co řekne klient, a udělám přesně to, co si někdo vzpomene, pak nevykonávám dobře svou funkci. Jak říkal můj tatínek, do pekla a do nebe nevede jedna cesta, ale mnoho cest. Vždycky si člověk může vybrat jinou.

Architekti mají vytvářet objekty, které jsou individuální a s pochopením určitých souvislostí a požadavků, v čemž se také projevuje jejich zkušenost. Na projektech pracuje tým z mnoha různých profesí a architekti musejí držet otěže a koordinovat. Pokud jim to developer povolí.

Architekt má mnohem větší možnost hledat alternativy, jiné možnosti. To klient určitě nemá. Většinou má systém, který je velice vágní a velmi špatně definovaný. Většina klientů přijde s určitou představou. Když jim řeknu, že to je nesmysl, odpoví, že půjdou k jinému architektovi. Člověk musí pochopit, proč mají zrovna tuhle představu, a pracovat s nimi na tom, aby se tato představa stala společným cílem. To se architekti musejí naučit od života. Nikdo jim to neřekne.

Když navrhnete první projekt a pak vám jej někdo změní nebo zakáže, máte dojem, že vám ublížil. To se však netýká ublížení, ale schopnosti architekta pracovat nejen s klientem, ale i s památkáři, statiky a tak dále. Než je člověk přesvědčí, že by bylo lepší, aby šly trubky jinudy, než mu někdo říká, musí být sám přesvědčen, proč to chce a že to je lepší řešení, než jsou zvyklí dělat každý den.

ČESKÁ POZICE: Funguje tato komunikace v Česku?

JIŘIČNÁ: V Česku jsem pracovala se spoustou velice schopných lidí i se spoustou velice neschopných lidí. V Anglii mám větší možnost si vybírat, s kým pracuji, než tady. Druhou věcí je, že Anglie je demokratickou zemí velmi dlouho. Když řeknu, že můžeme zkusit udělat něco jiného, všichni mi neřeknou, že ne, my to děláme takhle.

Měli jsme tady lidi, kteří udělali do jedné z našich budov ve Zlíně akustické panely. A udělat z betonu takové komplikované formy umí velmi málo lidí. Předtím nikdy nic takto komplikovaného nedělali, ale protože se do toho pustili a měli chuť, zvládli to. A ty panely jsou naprosto perfektní, fungují jak akusticky, tak vizuálně. Jak se říká na Moravě: když se nechce, je to horší, než když se nemůže.

V Česku jsem pracovala se spoustou velice schopných lidí i se spoustou velice neschopných lidí. V Anglii mám větší možnost si vybírat, s kým pracuji, než tady.

Za situace, kdy se chce, najdu v Česku zrovna tak chytré lidi a možná někdy i schopnější. Firmy, se kterými spolupracujeme tady, pak často přivedu do Francie, Irska nebo do Anglie, protože jsou schopní udělat lepší práci. Myslím, že tady je firem, které opravdu chtějí něčeho docílit, méně. A většinou jsou to mladí lidé.

Problémem je, že v okamžiku, kdy vaším cílem je vydělat peníze, pak vás limitují ve všem. Já vydělat peníze neumím, zaplať pánbůh, že jiní to umějí. Napřed ale musíte nějakým způsobem vybudovat strukturu, ve které pracujete. Když chce člověk od začátku jen vydělat peníze, dostane se do soukolí, že nemůže obětovat čas. A architekti jsou placení za čas.

Nemohu udělat projekt za tytéž peníze jako architekt, který pracuje na komerční bázi, udělá to za poloviční čas, protože do toho nedá přemýšlení, nedá do toho čas na hledání nových materiálů a chytrých lidí. Firma, která do toho vloží svou energii, nikdy nemůže vydělat peníze, poněvadž to vždycky udělá za dvojnásobek času. Ale za to si v životě užijeme mnohem více legrace – a navíc to prospívá svědomí.

ČESKÁ POZICE: Na podzim 2014 se v Praze rozhořela debata o pražských stavebních předpisech. Sledovala jste ji?

Problémem je, že v okamžiku, kdy vaším cílem je vydělat peníze, pak vás limitují ve všem. Já vydělat peníze neumím, zaplať pánbůh, že jiní to umějí.

JIŘIČNÁ: Sledovala. Ale po pravdě řečeno jsem permanentně zakořeněná v Anglii. Trvalo mi hodně dlouho, když jsem přijela z Česka, než jsem se zažila do britského systému a zákonů. Nemám čas to sledovat natolik, abych se k tomu mohla vyjadřovat, i když chápu, že situace, v níž jsme teď, je naprosto nemožná. I nám stojí několik projektů.

ČESKÁ POZICE: V obecném smyslu se v nich mluvilo o tom, že je důležitá urbanistická, městotvorná část. Zavádění pojmů, jako je uliční a stavební čára. Domníváte se, že to tady chybí?

JIŘIČNÁ: Na projektu Revoluční jsme uliční čáru respektovali. Není to jen definicí zákonů, ale musí to mít v sobě určitou flexibilitu. Jak jsem říkala, každý zákon, když v něm není dostatečné místo, aby mohl dýchat, se zadusí a určuje podmínky, jež nejsou aplikovatelné na každou situaci. To je problém. Pokud jde o prosazování změn, jde to v Anglii snadněji než tady.

ČESKÁ POZICE: Nedávno vznikla iniciativa Skleněné peklo. Mapuje domy, které vznikly v Praze za uplynulých 25 let, a lidé volí ten nejhorší. Máte dojem, když jdete po Praze, že procházíte skleněným peklem?

JIŘIČNÁ: Absolutně nemám. Ale vzpomínám si, že když jsem poprvé po roce 1989 přijela do Prahy a viděla dostavbu budovy Národního divadla od architekta Pragera, tak mě zděsila. Doteď, když kolem Nové scény procházím, musím se dívat jiným směrem. Ale to je jediná budova, která je pro mne peklo.

Každý zákon, když v něm není dostatečné místo, aby mohl dýchat, se zadusí a určuje podmínky, jež nejsou aplikovatelné na každou situaci. To je problém. Pokud jde o prosazování změn, jde to v Anglii snadněji než tady.

Opravdu nemám pocit, že v Praze procházím skleněným peklem. Ve srovnání s jinými městy si nemyslím, že to odpovídá skutečnosti. Navíc kritizovat je strašně jednoduché. Ve zmíněném pořadu o vzdělanosti někdo vysvětloval slovo civilizace – znamená, že pracujete pro ostatní, civil je společnost. Civilizace musí nějakým způsobem sloužit těm, kdo s vámi spolubydlí a sdílejí městské podmínky.

To, že se dělají budovy, které spoustu našich spoluobčanů rozčilují, souvisí se dvěma věcmi. Zaprvé, že veřejnost není dostatečně informovaná. Projekt se postaví a paní Opičková z Prahy 5 najednou vyjde ze svého domu a vidí, že se sundalo lešení a je tam něco, co ji velice popudí. Měl by existovat informační systém, který by lidem vysvětloval, proč tomu tak je.

Samozřejmě že projekt může být špatný. Ale zrovna tak si lidé zvykli na Tančící dům. Když jsem začala jezdit do Prahy, každý taxikář, nebo když jsem si kupovala lístek na tramvaj, všichni se mě ptali, co si myslím o Tančícím domě. Není to hrůza? Nelze to zastavit? To je normální přístup ke všemu novému.

Občané by měli mít možnost vidět například televizní pořady, kde se vysvětluje, proč, jak a za jaké situace se něco staví. Architekt není jen ničitel lidských životů, ale i někdo, kdo se snaží vyřešit problém, byť možná způsobem, který se mi nelíbí.

Opravdu nemám pocit, že v Praze procházím skleněným peklem. Ve srovnání s jinými městy si nemyslím, že to odpovídá skutečnosti.

A zadruhé, proč by všechno na světě muselo být tak, aby se mi to líbilo? Musíme se naučit toleranci. Máme tolik možností s internetem, vše je na dosah. Pořád je toho ale málo. Nevidím v televizi, že by se architekt vyjadřoval k projektům, které staví a navrhuje. Aby byla debata, proč se věci dělají takhle. Pak k tomu projektu možná najdete lepší cestu, než že řeknete, že to je skleněná obluda.

ČESKÁ POZICE: Ve Velké Británii to funguje lépe?

JIŘIČNÁ: Ano. Dělali jsme v Londýně autobusové nádraží nad stanicí metra. Jsou tam věžáky ze sedmdesátých let a lidé v nich se nechtěli dívat na autobusy, takže je překrývá velká střecha. Město se rozhodlo do východní zdevastované části kvůli olympiádě vybudovat metro. Proto pozvali slavné architekty, aby udělali stanice metra, k čemuž byla soutěž na autobusové nádraží.

Lidé v této části Londýna bydlí skoro jako v pevnostech, krade se tam, vraždí, děti musíte vodit do školky. Celá tato část hlavního města není moc bezpečná. A tito lidé měli odsouhlasit výstavbu. Jenže říkali, že nikam jezdit nechtějí, ani aby někdo jezdil za nimi, a nechtějí ani metro, ani autobus.

Proč by všechno na světě muselo být tak, aby se mi to líbilo? Musíme se naučit toleranci. Máme tolik možností s internetem, vše je na dosah. Pořád je toho ale málo.

Měli jsme tam postavenou stavební buňku s modelem našeho nádraží a snažili se je přesvědčit, že autobusy překryjeme, aby se na ně dívat nemuseli, že jim nepůjdou do oken výpary, protože tam je ventilační systém. A oni pořád říkali, že nechtějí. Celý náš tým, který na tom pracoval, tam seděl týden. A oni mezi tím podepisovali petice.

Poslední den přišly tři paní s kočárky, které říkaly, že tam chodí s dětmi, protože tam je malé pískoviště. Stavěl se tam také obrovský komerční komplex, ale byl na druhé straně neobyčejně frekventované ulice. Tak jsem se jich zeptala: Co kdybyste tady měli zahradu nebo dětský koutek? A líbilo se jim to. Takže jsem začala přesvědčovat našeho klienta, že za nádražím je kus místa, kde by se mohlo udělat dětské hřiště.

Z diskuse ještě vyplynulo, že kdyby tam byl autobus, který by je převezl přes tu frekventovanou ulici každých patnáct minut a zase zpátky, pak by se na to dívali jinak. Za čtrnáct dní jsme měli stoprocentní souhlas s výstavbou. Ti lidé dnes určitě jezdí metrem a využívají i autobusy. Jsou různé situace, kdy člověk musí akceptovat, že jeho názor se musí přizpůsobit nebo nově definovat. Na projektu jsme nic nezměnili, dali jsme navíc jenom pár autobusů a klient utratil peníze za prolézačky.

ČESKÁ POZICE: Jak se s odstupem času díváte na události okolo projektu Národní knihovny?

Jsou různé situace, kdy člověk musí akceptovat, že jeho názor se musí přizpůsobit nebo nově definovat

JIŘIČNÁ: Byla to jedna z nejsmutnějších historií. Zorganizuje se mezinárodní soutěž, která se podle podmínek pro mezinárodní soutěž také řeší. Utratilo se velké množství peněz, odborníci připraví zadání, v němž jsou hlouposti. Všichni členové poroty ho dostali. Většina z nich nikdy nebyla v Praze, a proto dostali velkou knihu a měli pochopit, proč je problém, že když je něco na Letné, nemusí být obava, že to zaplaví voda. Takže si toho nikdo nevšiml.

Já si toho všimla, na druhé straně ale všichni říkali, že se to bude řešit později. Navíc mezinárodní soutěž má podmínku, že porota může posoudit všechny návrhy, když se rozhodne, že splní svoji funkci. Následně se porota rozhodne. Po čtyřech perných dnech, kdy jsme prošli všechny projekty, k mému největšímu překvapení celá porota – včetně těch nejkonzervativnějších členů – byla pro. Byla tam například i paní, která zastupuje UNESCO a jež byla proti projektu Kaplického strašně dlouho.

Při tajném hlasování ale tento projekt vyhrál, protože se všichni jednomyslně shodli, že v soutěži je nejlepší. Primátor Bém nám tehdy nadšeně gratuloval, načež vyběhl na Hrad a tam mu prezident Klaus řekne, že se přiváže řetězem a bude bránit Prahu před moderní budovou.

Člověk, který má moc, musí respektovat, že to zároveň neznamená, že musí uplatňovat svůj estetický názor. Nejde přece o zabíjení lidí nebo o právo na život. Jde o estetický názor, který máme každý odlišný. To je základní podmínka, která se normálně respektuje.

To je neuvěřitelná situace. Člověk, který má moc, ať už je to prezident, princ Charles, nebo kdokoli jiný, musí respektovat, že to zároveň neznamená, že musí uplatňovat svůj vlastní estetický názor. Nejde přece o zabíjení lidí nebo o právo na život. Jde o estetický názor, který máme každý odlišný. To je základní podmínka, která se normálně respektuje.

ČESKÁ POZICE: Ovlivnilo to vypisování architektonických soutěží v Česku?

JIŘIČNÁ: Soutěže pořád nejsou vyhlašovány způsobem, který je běžný ve zbytku Evropy. Ti, co tehdy skončili v soutěži o Národní knihovnu třetí, si stěžují, že měli získat druhé místo. Upřímně řečeno, to by stejně nezískali. Jedině v případě, že by to odhlasovala porota, což se však nestalo.

I soutěž se může nějakým způsobem zrušit, ale to, co následovalo, bylo neuvěřitelné. Vyhodili ředitele knihovny a začala přestavba Klementina. To je situace, která dlouho zůstane ostudou tohoto národa. Stává se, že se naprojektované budovy nepostaví – dokonce velice často. V Británii někdo vyhrál soutěž na cardiffskou operu, ale dohodli se, že soutěž zruší a dají to někomu jinému mimo soutěž. To byla také ostuda, nebyla však z důvodů politických, ale finančních. Ten projekt byl moc drahý.

Soutěž na knihovnu v Praze přivodila národní katastrofu. Rozdělila český národ do dvou táborů. A Kaplického to zničilo. Jsem přesvědčená, že jeho smrt byla částečně způsobená tím, že musel projít přetvařováním sepředevším ze strany pana primátora Béma.

Soutěž na knihovnu v Praze přivodila národní katastrofu. Rozdělila český národ do dvou táborů. A Kaplického to zničilo.

Volal mi tehdy do Londýna Český rozhlas, jestli bych mohla říct, že pan primátor Bém pro knihovnu hlasoval. Říkám jim: Samozřejmě že hlasoval, poněvadž tam měl svého zástupce, který Bémovým jménem udělil hlas Kaplického knihovně. Byl členem poroty a s Bémem věčně na telefonu. A najednou slyším na druhé straně, jak k tomu Bém říká, že jeho zástupce je truhlík. Může primátor říct o svém zástupci, že je truhlík? To se stávat nemá.

Eva Jiřičná (77)

  • Narodila se ve Zlíně a vystudovala pražské České vysoké učení technické (ČVUT) a také Akademii výtvarných umění v ateliéru Jaroslava Fragnera.
  • Ze stáže, kam odjela po studiích do Londýna, se už nevrátila. Úřady ČSSR jí to v roce 1968 nedovolily.
  • Navrhovala řadu londýnských a newyorských butiků. V Česku například Oranžerii na Pražském hradě, interiéry Tančícího domu nebo Kongresové univerzitní centrum ve Zlíně. Nyní pracuje pro investora, Finanční skupinu RSJ, na projektu budovy Novomlýnská.
  • V roce 2012 ji české ministerstvo zahraničních věcí zařadilo mezi dvanáct lidí, kteří v zahraničí zlepšují dobré jméno ČR, a udělilo jí Cenu Gratias Agit.
  • Podle časopisu Architects’ Journal se zasloužila o postavení žen v architektuře.
  • V Londýně má studio Eva Jiricna Architects, v Praze Al Design Praha spolu s Petrem Vagnerem.

Počet příspěvků: 1, poslední 21.3.2016 09:20 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.