Eurozóna zažívá relativní konjunkturu. Co nastane, až skončí?

Na rozdíl od vícerychlostní Evropy, by dvourychlostní Evropa byla pro Česko i celou střední Evropu neblahá. Kdyby se platila společná evropská daň, možná by evropská politická identita vznikla rychle. Žádná relevantní politická síla ji však nyní nežádá, ani ji nikdo nemá v plánu. Změnu lze zřejmě čekat až po příští ekonomické krizi.

Jan Macháček 16.9.2018
Řecko a odchod z eurozóny. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Řecko a odchod z eurozóny. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Řecko a odchod z eurozóny.

Zhruba před rokem se česká média hemžila dramatickými komentáři. Prý se blíží dvourychlostní Evropa. Eurozóna se bude více integrovat. Německo se otočí zpět k Francii a k bývalému evropskému jádru a ti, co rychle nevstoupí do eurozóny, zůstanou na periferii Evropské unie, z čehož vyplynou ekonomická, bezpečnostní a geopolitická rizika.

Pokud prý nepůjde více integrovat celý klub, zakládající členské země EU založí nový, napsal například ekonom Tomáš Sedláček a mnoho dalších. Říkalo se také, že takovou šanci – proevropský francouzský prezident Emmanuel Macron a německá proevropská kancléřka Angela Merkelové – nesmí Evropa promeškat.

Větší integrace u ledu

Nebudu se nikomu vysmívat. O větší integraci eurozóny se v reakci na její krizi po roce 2008 spekulovalo a přemýšlelo dlouho, řada významných světových ekonomů k tomu vyzývala a vyzývá. A Macronovo vítězství v prezidentských volbách ve Francii dodalo těmto úvahám na síle.

Více než rok po zvolení Macrona, zůstává větší integrace eurozóny u ledu a z Německa vane v této záležitosti do Francie spíše chladný, odtažitý a neangažovaný vítr

Také se čekalo na německé parlamentní volby. Navíc bylo i před volbami v České republice, kde je bohužel tradicí, že se v médiích (nejen) před volbami píše angažovaně, apelativně a varuje před katastrofickými a černobílými scénáři. Když to zjednoduším, leckdo v politice i v médiích volal „rychle do eurozóny, nebo skončíme v ruské sféře vlivu“.

Pravdou je, že na rozdíl od vícerychlostní Evropy, která je de facto realitou (někdo je v eurozóně, někdo není, někdo je v Schengenu, někdo není), by dvourychlostní Evropa (větší integrace eurozóny a menší zbytku či periferie) byla pro ČR i celou střední Evropu neblahá.

Nyní, více než rok po zvolení Macrona, zůstává větší integrace eurozóny u ledu a z Německa vane v této záležitosti do Francie spíše chladný, odtažitý a neangažovaný vítr. Jaké byly další úvahy spojené s větší evropskou integrací či integrací jádra?

Přerozdělování migrantů

Počítalo se se vznikem fiskální unie a samostatného rozpočtu pro eurozónu (podle Francie v řádech procent evropského HDP), z nějž se mělo investovat do vědy a výzkumu, robotizace, umělé inteligence a kdo ví čeho, a možná i parlamentu pro eurozónu. O to vše by nečlenské země eurozóny přišli. Politicky bylo před rokem leckde slyšet, že po odchodu euroskeptických Britů tomu už nebude nic bránit. Dnes víme, že se žádná fiskální unie neuskuteční.

Další oblastí, kde se měla EU více integrovat, byla migrace. V ní se však noty nikdy nesladily. Pro někoho je společná migrační politika založena na permanentním klíči pro přerozdělování migrantů. Ten je pro část členských zemí EU nepřijatelný politicky, ale je to i ekonomický nesmysl.

Další oblastí, kde se měla EU více integrovat, byla migrace. V ní se však noty nikdy nesladily. Pro někoho je společná migrační politika založena na permanentním klíči pro přerozdělování migrantů. Ten je pro část členských zemí EU nepřijatelný politicky, ale je to i ekonomický nesmysl. V rámci jednotného trhu a schengenského systému migrant nikdy nezůstane v zemi s nízkou příjmovou hladinou a nízkými sociálními dávkami (německé sociální dávky pro migranty jsou vyšší než česká nebo slovenská průměrná mzda).

Druhým faktorem společné migrační politiky by mohla být společná ochrana vnější hranice EU nebo Schengenu. Americká federální vláda na ochranu vnější hranice dává ročně 40 miliard eur, rozpočet evropského Frontexu zůstává v řádech stamilionů eur, zbytek financují národní státy. Po opadnutí poslední migrační vlny opadl i entuziasmus a zápal, aby byl schengenský systém zvnějšku zabezpečen ze společných zdrojů. Jeho vnější hranici nadále střeží a budou střežit národní státy.

Lepší společnou a efektivnější ochranu vnější hranice EU občas pouze navrhly země střední Evropy, přímořské státy na jihu Evropy ani Německo ji nikdy za prioritu nepovažovaly.

Schengenský systém do dobrého počasí

Existuje podobnost krize migrační a eurozóny. Říká se, že dům se má opravovat, když svítí slunce, a nikoli když prší nebo za bouře. Jenže v takovém ideálním světě nežijeme. Momentálně sice neprší, ani není bouře, ale to, že by něco nějak mělo být v ideálním světě, neznamená, že to tak bude. Naopak. Akutní krize eurozóny opadla a kromě Macrona nikdo na nic netlačí a s ničím nikam nespěchá. Akutní migrační krize také opadla a s ní i horečnatá potřeba něco dramaticky řešit a měnit.

Schengenský systém je podobně jako eurozóna do dobrého počasí. Není připraven na masu lidí, která se dá do pohybu, stejně jako eurozóna nebyla připravena, že z USA přijde finanční krize. Migrační vlnu zastavila nejen dohoda s Tureckem, ale i fakt, že momentálně chce a potřebuje syrskou pracovní sílu.

Schengenský systém je podobně jako eurozóna do dobrého počasí. Není připraven na masu lidí, která se dá do pohybu, stejně jako eurozóna nebyla připravena, že z USA přijde finanční krize. Migrační vlnu zastavila nejen dohoda s Tureckem, ale i fakt, že momentálně chce a potřebuje syrskou pracovní sílu. Pak je tu důsledně chráněná makedonská hranice. Vše ostatní včetně maďarského plotu je podružné.

Další zvažovanou unii – energetickou – také vbrzku nečeká žádný velký posun. Začalo by se o něm mluvit pouze v případě akutní krize (výrazný růst cen nebo výpadek ruských dodávek). Dnes jsme spíše svědky divergence: Německo odchází od jádra, spaluje tedy více fosilních paliv, Polsko od uhlí nespěchá, Francie zůstává u jádra, Česko ho chce posílit. Německo chce Nord Stream II, Polsko nikoli. Dobrou zprávou jsou nové propojky plynovodů mezi státy, jež mírně zvyšují pocit bezpečí, ale od energetické unie jsme daleko.

Společná evropská armáda

Společné vojenské nákupy a jejich koordinace jsou logické, protože evropské státy nakupují mnohem dráž, než by nakupovaly centrálně. Společná evropská armáda ale není na obzoru. Mnoho členských zemí EU nemá zájem oslabit NATO ani vytvářet další byrokracii a paralelní struktury. NATO je funkční, zaběhnutá instituce a představa, že místo ní vznikne něco řízeného podobně improvizovaně na nočních summitech jako eurozóna (třeba evropským komisařem), leckomu nahání strach.

Mnoho členských zemí EU nemá zájem oslabit NATO ani vytvářet další byrokracii a paralelní struktury. NATO je funkční, zaběhnutá instituce a představa, že místo ní vznikne něco řízeného podobně improvizovaně na nočních summitech jako eurozóna, leckomu nahání strach.

Takže podobně jako v případě Schengenu, eurozóny a energetiky, pokud USA neopustí Evropu a nenastane šok či bezpečnostní krize, radikálně se nic nezmění. Ostatní potenciální integrační záležitosti nepředstavují nic, s čím EU stojí a padá. Společné evropské univerzity a centra vědecké excellence jsou hezká a asi dobrá věc, ale netvoří základ ničeho.

Skvělý je nápad rozšířit a posílit program studentské výměny Erasmus. Na to jsou ale třeba velké peníze, s čímž první návrhy evropského rozpočtu na příští období nepočítají – a především německý pokladník, který je klíčem ke všemu.

Nálada proti další integraci

Nyní se zastavím u eurozóny, protože její případná větší integrace je nejdůležitější. Faktem je, že oproti jiným zaběhnutým a dlouho fungujícím měnovým uniím, stojí na jedné noze. Má centrální banku, nemá ale společný dluhopis, společnou daň ani ministerstvo financí. Má sice zárodek bankovní unie (ve smyslu společných pravidel a kontroly), ale nikoli její hlavní pilíř – společné pojištění bankovních vkladů.

Eurozóna stojí více na pravidlech než na spojování či socializaci dluhů a aktiv, více na pokutách a restrikcích než na finanční solidaritě a vzájemnosti. Pokud by se ale měla v eurozóně vytvářet větší solidarita, musela by ji doprovázet tvorba federálních politických struktur, demokratická politická zpětná vazba. Nálada je spíše proti další integraci. V Evropě není politický lídr, který by lidem vysvětloval, že federalismus není centralismus, nebo pouze centralismus.

Dostavba měnové unie je proces. USA zavedly federální pojištění vkladů až ve 30. letech 20. století po Velké depresi, více než sto let se v nich platilo dolarem, ale federální centrální banka vznikla až před první světovou válkou. Evropa začala centrální bankou, a zda někdy dobuduje zbytek, je otázkou. Lze si to představit i tak, že stůl eurozóny stojí na jedné noze, ostatní jsou buď krátké, nebo vůbec. Takový stůl je velmi vratký, a proto je měnová unie stále spíše projektem a experimentem než něčím solidním a spolehlivým.

To jsem psal a přednášel už před deseti lety a eurozóna tu pořád je. Stalo se mi také, že jsem mluvil za stolem, který neměl čtyři nohy, ale pouze jednu silnou uprostřed. A držel. Šéf Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi prohlásil před pěti lety, že udělá cokoli, aby se eurozóna nerozpadla. Toto „cokoli“ nemusí mít konkrétní obsah, stačí, když tomu budou trhy věřit, což v uplynulých letech víceméně platilo.

Eurozóna stojí více na pravidlech než na spojování či socializaci dluhů a aktiv, více na pokutách a restrikcích než na finanční solidaritě a vzájemnosti. Pokud by se ale měla v eurozóně vytvářet větší solidarita, musela by ji doprovázet tvorba federálních politických struktur, demokratická politická zpětná vazba. Hlavní potíž je v tom, že v Evropě dnes neexistuje relevantní politická síla, která by to chtěla.

Nálada je spíše proti další integraci. V Evropě není politický lídr, který by lidem vysvětloval, že federalismus není centralismus, nebo pouze centralismus. V centru se mají dělat důležité věci, zbytek je třeba nechat na národní nebo regionální úrovni.

Ocejchovaný federalismus

Existují dva paradoxy. Evropská centrální banka je jediná evropská instituce vytvořená na dvojkomorovém federálním principu, přičemž ve druhé komoře má Lucembursko stejné zastoupení jako Německo. Dynamika k federalismu tedy byla vytvořena, a to právě v případě ekonomicky nejdůležitější instituce v Evropě.

Nikdo neprodává federalismus jako systém, který chrání menší entity, ani jako systém, jehož pilíř tvoří vnitřní konkurence. Federalismus je bohužel v Evropě ocejchován jako centralismus francouzského typu.

Druhý paradox spočívá v tom, že EU už nyní dělá věci, které by v americkém federalismu byly pro státy unie nepřijatelné. Představa, že Texas bude posílat svůj rozpočet do Washingtonu předtím, než jej schválí, a ještě dvakrát ke kontrole poté, co jej schválí, by vedla k odchodu Texasu z unie. Eurozóna dnes mnohé centralizuje více než USA, protože, jak jsem řekl, stojí více na pravidlech než na finanční vzájemnosti a solidaritě.

Jisté je, že aby mohlo být více finanční vzájemnosti a solidarity, musela by existovat silnější evropská identita. Kdyby se platila společná evropská daň (za předpokladu, že se sníží daně jinde), možná by evropská politická identita vznikla rychle. Ale opět: žádná relevantní politická síla v Evropě ji nyní nežádá ani neformuluje, ani není nikdo, kdo by ji měl v plánu.

Nikdo neprodává federalismus jako systém, který chrání menší entity, ani jako systém, jehož pilíř tvoří vnitřní konkurence. Federalismus je bohužel v Evropě ocejchován jako centralismus francouzského typu.

Spor o dvourychlostní Evropu

V uplynulém roce jsme si mohli slyšet dva důležité projevy o budoucí EU. První pronesl loni v září předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Pro nás je důležitý v tom, že odmítá akceptovat dvourychlostní Evropy a chtěl by také začlenit do EU paraunijní a extraunijní struktury. Proto žádá, aby se stálý záchranný val pro eurozónu (ESM), založený mezivládními smlouvami mimo EU, stal oficiální strukturou EU, a aby se sjednotila množina schengenských států a množina členských států EU.

Navíc Juncker připomněl, že výjimku z členství v eurozóně má pouze Dánsko a že dříve nebo později mají být v eurozóně všechny členské státy EU. Navrhl dokonce zvláštní fond, který by urychlil přípravu na členství v eurozóně zemím, jako je Bulharsko, Juncker odmítl společný parlament, a především zvláštní rozpočet pro eurozónu – má mít pouze zvláštní řádek v rozpočtu EU.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker odmítá akceptovat dvourychlostní Evropy a chtěl by také začlenit do EU paraunijní a extraunijní struktury. Francouzský prezident Macron Oproti Junckerovi žádá, aby se nečekalo na ty, kdo se v tom či onom integrovat nechtějí. Chce společný rozpočet pro eurozónu i ministra financí, hlásí se tedy k dvourychlostní Evropě.

Francouzský prezident Macron svůj evropský projev na začátku loňského října na Sorbonně pronesl až po německých volbách. Oproti Junckerovi žádá, aby se nečekalo na ty, kdo se v tom či onom integrovat nechtějí. Chce společný rozpočet pro eurozónu i ministra financí, hlásí se tedy k dvourychlostní Evropě. Macronův projev nebyl systémově příliš ucelený, připomínal spíše dlouhý lístek s všemožnými přáními a nápady.

Podstatná je informace, kterou citovala evropská média. Před německými volbami měl Macron prohlásit: „Pokud se do nové německé vlády dostane FDP, jsem mrtvý muž.“ Němečtí liberálové sice oficiálně přivítali proevropské ladění Marconova projevu, v klíčovém segmentu eurozóny však měli odlišný program a plány.

FDP žádala reformu eurozóny na způsob „zpět ke kořenům“. Záchranný val pro eurozónu (ESM) nemá být transformován v evropský měnový fond (EMF), ale zrušen. Eurozóna má nekompromisně uplatňovat zákaz pomoci zadluženým státům, každý stát si má své dluhy řešit sám a Řecko má být z eurozóny vyloučeno.

Německo a Macron

FDP se však nakonec do německé vlády nedostala. Místo toho začala vznikat další velká koalice SPD-CDU/CSU. Šéf SPD Martin Schulz se letos v únoru na sjezdu strany přihlásil k federalismu a Spojeným státům evropským (dokonce dodal, že kdo s tím nebude souhlasit, bude z EU vyhozen), čímž překvapil, protože jeho strana nic takového neměla v programu. Chvíli se zdálo, že Německo bude s SPD ve vládní koalici vstřícné k Macronovým plánům.

Pokud Německo projeví vůči Macronovi vstřícnost, bude to výhradně v rovině evropského krasořečnění, a nebude v žádném případě finanční. Německá podezíravost, že Macronovy plány znamenají financování rozpínavého francouzského státu, zůstává stejná jako vždy. Verbálně se Německo bude chovat k Macronovi vřele, věcně však nikoli.

V SPD se však změnilo vedení a nastala generační výměna. Nová německá koaliční vláda například schválila předběžný návrh rozpočtu na příští rok, jehož součástí je výhled na příštích pět let. Ministr financí Olaf Scholz je sice členem SPD, ale ani o milimetr se neodchyluje od tradic a dogmat ordoliberalismu.

Německo nadále bude každoročně vytvářet rozpočtový přebytek ve výši jednoho procenta HDP (schodek je na základě ústavního dodatku zakázán), a aby to bylo možné, bude omezovat domácí investice. Dovede si někdo představit, že země, jež doma omezuje investice a šetří, bude ze solidárních důvodů podporovat investice jinde v Evropě?

Pokud Německo projeví vůči Macronovi vstřícnost, bude to výhradně v rovině evropského krasořečnění, a nebude v žádném případě finanční. Německá podezíravost, že Macronovy plány znamenají financování rozpínavého francouzského státu, zůstává stejná jako vždy. Verbálně se Německo bude chovat k Macronovi vřele, věcně však nikoli.

Dokončení bankovní unie

Samostatnou kapitolu integrace eurozóny představuje dokončení bankovní unie, tedy zavedení společného pojištění vkladů a vznik společného fondu na „řešení bank v problémech“. Německo však klade dvě podmínky. Nejprve musí být vyřešeny staré dluhy a špatné úvěry bank, za což nesou odpovědnost členské státy EU. A za druhé, systém společného pojištění vkladů nebude odstartován dříve než za deset let.

Samostatnou kapitolu integrace eurozóny představuje dokončení bankovní unie, tedy zavedení společného pojištění vkladů a vznik společného fondu na „řešení bank v problémech“. Německo však klade dvě podmínky.

Macron se nachází v jisté izolaci i politicky. Po italských volbách, jež ovládla antisystémová strana Hnutí pěti hvězd a eurospektická Liga Severu, jež je v Evropském parlamentu ve stranické frakci s francouzskou Národní frontou Marine Le Penové, Macron nechce mít Itálii za hlavního spojence v další integraci eurozóny, ani být šéfem jižního křídla. Navíc se snaží, aby Francie plnila maastrichtská kriteria, přičemž s tříprocentním deficitem HDP se mu to daří.

Další politický problém spočívá v tom, že se v eurozóně vytváří křídlo států, kterému se říká „hanzovní“ – od Nizozemska po Pobaltí. Jeho členové si nepřejí větší finanční solidaritu eurozóny ani dluhovou vzájemnost.

České zájmy

Z hlediska vnitřní logiky je institucionální dostavba eurozóny správná a zřejmě nevyhnutelná. Pokud se eurozóna nerozpadne, každá příští ekonomická a finanční krize přinese krůčky k této dostavbě. Pokud by se to nestalo, bude eurozóna nestabilní a nebude plně využívat svůj růstový potenciál. V dlouhodobém zájmu České republiky – ať je, nebo není členem eurozóny – je, aby se eurozóně dařilo.

Pokud nepřijde další velká krize, nebude se zatím, tedy v příštích letech, z hlediska větší integrace eurozóny nic zvláštního ani zásadního dít (žádná dvourychlostní Evropa), což je ale z hlediska zájmů Česka dobré, protože česká veřejnost – dokud ji někdo nepřesvědčí o opaku – není vstupu do eurozóny nakloněná.

Pokud nepřijde další velká krize, nebude se zatím, tedy v příštích letech, z hlediska větší integrace eurozóny nic zvláštního ani zásadního dít (žádná dvourychlostní Evropa), což je ale z hlediska zájmů Česka dobré, protože česká veřejnost – dokud ji někdo nepřesvědčí o opaku – není vstupu do eurozóny nakloněná.

Z hlediska zájmů jsme u nás v poslední době svědky rozvírajících se nůžek. Podniková sféra stále více žádá euro (a dokonce v něm stále více účtuje), ale odbory si přejí korunu, protože sázejí na to, že s jejím posilováním se mohou příjmy rychleji zvyšovat.

Předseda Evropské komise Juncker uvažuje o tom, že by novým případným členům eurozóny – Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko – pomohl členství v eurozóně urychlit. Česko urychlení nepotřebuje, ale má právo žádat, aby se nemuselo podílet na řešení starých dluhů (Řecko, italské banky).

Je pravdou, že „euro je měnou Evropské unie“ (Junckerův projev) a že jsme se ke vstupu do eurozóny zavázali, ale také, že se od svého vzniku proměnila – neplatí zákaz pomoci předluženým státům, vznikly záchranné valy, vyjasnily se pravomoci ECB ohledně záchrany společné měny před rozpadem.

Reforma

Server eurointelligence.com uvádí čtyři hlavní myšlenkové školy, které navrhují reformu eurozóny. Za prvé, likvidacionistický přístup. Pomoc je možná pouze výměnou za automatickou restrukturalizaci dluhu – věřitelé a akcionáři bank a držitelé soukromých i státních dluhopisů přijdou o vklady a podíly na základě jasných a předem stanovených pravidel. S tímto názorem se snoubí možnost odchodu z eurozóny.

V případě renacionalizace fiskální politiky Evropská unie a Brusel přestanou zasahovat do schodků a dluhů členských států EU

Za druhé, renacionalizace fiskální politiky. Evropská unie a Brusel přestanou zasahovat do schodků a dluhů členských států EU. Za třetí, vznik společného bezpečného aktiva či eurodluhopisu. Za čtvrté, vznik centrální fiskální kapacity a další rozvoj současných nástrojů a infrastruktury.

Jde však o akademické návrhy, v politice převažuje upatlané myšlení a praxe, například vznik sekuritizovaného bezpečného aktiva (smíchání státních dluhopisů, jejich derivace a přeprodej) a kombinace všech čtyř škol. Nejpravděpodobnější vývoj je kombinace první a čtvrté školy (server eurointelligence.com podporuje třetí, společné opravdové, nikoli sekuritizované aktivum).

Dopady krize

Mezinárodní měnový fond (MMF), který doporučil reformu eurozóny, je s francouzským prezidentem Macronem stoupencem vzniku společné fiskální kapacity. Podle šéfky MMF Christine Lagardové byla fiskální politika členských zemí eurozóny během finanční krize vysoce procyklická a způsobila dvě recese.

Menší fiskální kapacita by mohla ztlumit – nikoli odstranit – dopady krize. Mezinárodní měnový fond navrhuje fond „pro deštivé dny“, kam by členské státy eurozóny přispívaly 0,35 procenta HDP. Vraťme se však na zem, Německo ani Evropská komise neberou návrhy MMF v úvahu.

Menší fiskální kapacita by mohla ztlumit – nikoli odstranit – dopady krize. MMF navrhuje fond „pro deštivé dny“, kam by členské státy eurozóny přispívaly 0,35 procenta HDP. Vraťme se však na zem, Německo ani Evropská komise neberou návrhy MMF v úvahu. V současnosti zažívá EU i eurozóna relativní konjunkturu, která využívá aktivní protideflační politiky ECB. Otázkou je, co se začne dít, až tato konjunktura opadne.

Největším problémem je v tomto ohledu Itálie, o které se trefně říká, že je „příliš velká, aby mohla padnout“ i „příliš velká, aby se jí dalo pomoci“. Není sice jediným potenciálním zdrojem nestability eurozóny, ale určitě nejbližším. Mezi další patří obchodní válka, globální ekonomický pokles nebo obojí. Obchodní válka zůstává přítomnou a hmatatelnou možností.

Krize eurozóny zanechala Itálii jedinou možnost (nepravděpodobnou), jak se dostat na udržitelnou linii – permanentní fiskální zdrženlivost a ekonomické reformy. Žádná italská politická stana však seriózní reformy nenavrhuje a dvě vítězné – Hnutí pěti hvězd a Liga Severu – slibují opak fiskální zdrženlivosti.

Oddlužování států

Proč to finanční trhy vůbec neznepokojuje? A jsme opět u „cokoli“. Šéf ECB, Ital Draghi, který letos v říjnu v postu končí, prohlásil, že udělá „cokoli bude třeba“, aby zachránil eurozónu. Jenže není jisté, že ECB bude podporovat vládu, která vědomě porušuje fiskální pravidla. Ekonomická politika v uplynulých 20 letech způsobila, že se nevytvářela pracovní místa pro mladé lidi, kteří dnes především podporují populisty a nacionalisty.

Časem se začne řešit i otázka, která je zatím pro politiky (nikoli akademické ekonomy) tabu – oddlužování států či dluhová konference. Až hospodářský růst oslabí, opět se ukáže, že dluhy některých států (nejen Řecka a Itálie) nejsou udržitelné. A je-li něco neudržitelné, pak proto, že to nejde udržet a do nekonečna odstrkávat či vysedět. V historii Evropy se dluhy odpouštějí běžně – každých zhruba 50 až 70 let.

Časem se začne řešit i otázka, která je zatím pro politiky (nikoli akademické ekonomy) tabu – oddlužování států či dluhová konference. Až hospodářský růst oslabí, opět se ukáže, že dluhy některých států (nejen Řecka a Itálie) nejsou udržitelné. A je-li něco neudržitelné, pak proto, že to nejde udržet a do nekonečna odstrkávat či vysedět.

Ve 30. letech 20. století odpustila Británie dluhy skoro každému v Evropě i ve světě a jen Německu byly v uplynulých 150 letech dluhy odpuštěny třikrát. Není to tedy nic nemyslitelného, i když se zřejmě politicky musí do poslední chvíle říkat, že to nemyslitelné je. Platí to i pro nedávné dějiny. Na konci 80. let 20. století odpustily USA dluhy Jižní Americe a po pádu komunismu třeba Polsku. Otázkou je, zda Česká republika už bude „in“, až se to začne dít, nebo stále „out“. A v obou případech, jaký prostoj k tomu zaujme.

Na letošním červnovém summitu EU Německo sice v principu souhlasilo s vytvořením rozpočtu pro eurozónu, ale na uvedených závěrech se nic podstatného nezměnilo. Návrh rozpočtu se týká necelé desetiny procenta HDP eurozóny, nemůže tedy být stabilizační ani solidární. Nevíme, jak se k tomu postaví německý parlament, ale i toto málo odmítají severské státy EU. Společný dluhopis i dokončení bankovní unie je zatím mimo hru.

Budou se kvůli eurozóně otvírat základní smlouvy EU? Německé veřejné míněné nic zásadního měnit nechce. A na obzoru není energická politická osobnost, jako byl kancléř Helmut Kohl, jež by hodlala Němce přesvědčovat o opaku. Větší změny čekejme až po příští ekonomické krizi.

Článek vznikl na motivy přednášky pro diskusi o budoucnosti eurozóny v CEVRO Institutu 17. května

Počet příspěvků: 2, poslední 18.9.2018 11:32 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.