Eurozóna bez Itálie nemá smysl

Po italských volbách řada ekonomických komentátorů předpovídá další velkou krizi eurozóny. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Je s novou vládou členství Itálie v eurozóně udržitelné?

Itálie a eurozóna. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Itálie a eurozóna. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Itálie a eurozóna.

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Je po volbách a s novou vládou členství Itálie v eurozóně udržitelné? Směřuje eurozóna k další velké krizi? Může si Itálie vymoci v Evropské unii a v eurozóně velké ústupky? Je nějaká šance, že by byla odepsána část italského dluhu?

K téže věci viz můj pravidelný Monitor JM, ve kterém rekapituluji, co se o věci píše ve světě.


 
Lubomír Lízal, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Lubomír Lízal, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Vyvažující síla

Otázka by spíše měla znít takto: Je eurozóna bez Itálie udržitelná. A ptejme se nejen přísně ekonomicky, ale především politicky. Při tvorbě eurozóny bylo jasné, že nelze mít z velkých zemí jen tandem Německo-Francie, protože jejich představy, jak má společná měna fungovat, byly (a jsou) rozdílné. Riziko, že by brzy došlo ke sporům, bylo značné. Itálie, třetí vrchol trojúhelníku zakládajících velkých ekonomik, představovala politickou pojistku proti takovému zablokování dvěma rozdílnými pohledy. Tento výchozí model je platný stále.

Při tvorbě eurozóny bylo jasné, že nelze mít z velkých zemí jen tandem Německo-Francie, protože jejich představy, jak má společná měna fungovat, byly (a jsou) rozdílné. Riziko, že by brzy došlo ke sporům, bylo značné. Itálie představovala politickou pojistku.

Bez Itálie převáží německý ekonomický koncept společné měny založený na severském pojetí měnové i fiskální politiky, která má kořeny v ordoliberalismu. Není přitom důležité, zda je to lepší či horší model měnové zóny, podstatné je něco jiného, a sice že tato změna přináší značná rizika ekonomické nestability. Ta vyplývají ze změny principů i z propadu důvěry v projekt jednotné měny. V lepším případě by došlo k přerodu eurozóny na jiný model fungování, v tom horším eurozóna projde změnou, a to i co se skladby zemí týče, což přinese značnou ekonomickou nestabilitu kontinentu.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Itálie euro neopustí

Výsledek italských voleb a nová italská vláda je projevem generační výměny spojené s voláním po změně existujících formálních i neformálních pravidel ve fungování institucí. Tento trend je viditelný všude jako výměna politických elit a má společné charakteristiky, byť se projevy na různých místech na pohled radikálně liší a často se z tradičních sociologických pozic zdají být provokativními a nelogickými až absurdními.

Vystoupení Itálie z ní je dnes zřejmě nevýhodné pro Italy i pro ostatní Evropany. Že si to Italové uvědomují, ukazuje již teď opuštění demagogického požadavku opuštění eura u obou stran, které dnes vytvářejí tamní vládu.

Je tudíž obtížné předvídat, jak se budou vyvíjet názory těchto skupin poté, když převezmou skutečnou odpovědnost a když jejich případný naivní program narazí na skutečný svět. Tento proces teď probíhá všude v Evropě a je na první pohled nebezpečný. Přesto se mi zdá, že nejpravděpodobnějším výsledkem bude udržení existujících institucí spojené se změnami pravidel, na kterých se nakonec – poté, co si všichni ověří, že jejich představy nefungují – aktéři dohodnou. Jak taková dohoda bude nakonec vypadat, je skutečně velmi obtížné odhadnout. Tím spíše, že pravděpodobně záleží více na tom, aby ke změně viditelně došlo, než na tom, jaká to změna bude, či jak bude důsledná.

Další členství Itálie v eurozóně je jistě možné, ba myslím, že dosti pravděpodobné. Ostatně, vystoupení Itálie z ní je dnes zřejmě nevýhodné pro Italy i pro ostatní Evropany. Že si to Italové uvědomují, ukazuje již teď opuštění demagogického požadavku opuštění eura u obou stran, které dnes vytvářejí tamní vládu, jakmile se ukázalo, že to odporuje přáním voličů.

Jedno poučení je však již dnes jasné, a to že je nutno dodržovat jednou ustavená pravidla. Právě Řecko a Itálie, jak známo, vstoupily do eura na základě manipulace, aniž by přijaly nutné reformy, které by jejich ekonomiky přizpůsobily podmínkám společné měny. Naopak Česko, ač od začátku dobře připravené, se členství stále brání. Budiž nám útěchou, že ač si tím ubližujeme, následky nemohou být katastrofické.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Jak vyjít z klece

Vstup do měnové unie je samozřejmě jen zvláštním případem politiky fixního kurzu. Upozorněme tedy, že dokonce i mezi libertariány se dá uvažovat o případné vhodnosti takové politiky. Na rozdíl od ekonomů z Chicaga se totiž rakouská škola obává, že možnost devalvovat měnu uvádí stát do pokušení nekalé konkurence a co zejména, trvale zakrývat svou rozpočtovou nekázeň. Nelze tedy vyloučit, že zakladatelé eurozóny byli kromě politických cílů vedeni i upřímnou snahou zavést do rozhodování členských vlád finanční disciplínu.

Východiskem by pak byl předpoklad, že německý vztah k práci a penězům lze prosadit například i na Apeninském poloostrově, a to tak, že nenaruší jejich záviděníhodnou radost ze života. Tato sociálně inženýrská ambice se zatím nenaplnila a dokonce se už občas i přiznává, že právě toto selhání je hlavním důvodem předluženosti jihovýchodního křídla EU.

Východiskem by pak byl předpoklad, že německý vztah k práci a penězům lze prosadit například i na Apeninském poloostrově, a to tak, že nenaruší jejich záviděníhodnou radost ze života. Tato sociálně inženýrská ambice se zatím nenaplnila a dokonce se už občas i přiznává, že právě toto selhání je hlavním důvodem předluženosti jihovýchodního křídla EU. Jan Macháček nedávno citoval italského ministra pro Evropu, který euro charakterizuje jako klec a obdobně, tj. jako past, ocejchoval evropskou měnu slovutný Hans-Werner Sinn. Co se týče obtíží s vystupováním z klece si ovšem my můžeme vzpomenout, jak snadno a de facto jednostranně se Slovensko rozhodlo zavést vlastní měnu a tu si pak po svém devalvovalo.

Ošidnost slovenského příkladu je jistě v tom, že Italům by mohl nepříjemně navodit reálné řešení problému, který se v učebnicích označuje jako mezzogiorno a který zobecňuje neřešitelný nesoulad mezi italským severem a jihem. Už jen pro úplnost tedy doplňme, že jedno takové mezzogiorno mohlo vzniknout na území bývalé NDR, kam se ze západu nemilosrdně rozšířila jednotná měna.



Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Italové škodí především sami sobě

Dění na italské politické scéně probouzí nepříjemné vzpomínky na řeckou dluhovou krizi a následnou krizi důvěry eurozóny. Trhy vyděsila protievropská a populistická rétorika vítězů parlamentních voleb, kteří voličům v druhé nejzadluženější zemi Evropské měnové unie slibovali nejen nižší daně, univerzální příjem pro nejchudší a zrušení nepopulární důchodové reformy, ale i koketovali s myšlenkou odchodu Itálie z eurozóny a žádostí o odpuštění části dluhu drženého Evropskou centrální bankou (ECB).

Ačkoliv od dvou posledně jmenovaných nápadů hned po volbách upustili, na trhu obava z budoucího vývoje italského dluhu přetrvává. Finanční trhy si totiž kladou dvě otázky.

  • Může politická krize v Itálii vyústit v krizi důvěry na finančních trzích, která ve finále, po dlouhém a trpkém dohadování se, vytlačí Itálii z eurozóny?
  • Spustí se řetězová reakce napříč evropskými trhy a dojde na další dluhovou krizi eurozóny?

Obavy o veřejné rozpočty

Nikdo nemá jednoznačnou odpověď na tuto otázku. Nelze totiž předvídat, co se bude dít dál na italské a evropské politické scéně, a jakým směrem se Itálie vydá. Víme jen, že ani těmto netradičním a populistickým stranám se z eurozóny, natož z Evropské unie příliš nechce. EU je pro Itálii přívětivým donátorem a klíčovým obchodním partnerem dávající šťastnější části italské populace práci.

Trhy se zatím více než samotné dominové nákazy a vzniku dluhové krize eurozóny bojí především o samotnou Itálii – o její ekonomiku a veřejné rozpočty –, ale nikoli o ekonomiku eurozóny jako celku

A ECB nákupem italských dluhopisů v rámci celounijního programu nákupu dluhopisů a politikou záporných sazeb snižuje Itálii dluhovou zátěž. Bez ECB nebo s její přísnější politikou by Itálie měla mnohem větší problém splácet své dluhy. To si všichni snad kromě italských populistů uvědomují, a proto váhají, zda věřit, nebo nevěřit, že Itálie kdykoliv v budoucnosti bude schopná dostát svým závazkům.

Trhy se zatím více než samotné dominové nákazy a vzniku dluhové krize eurozóny bojí především o samotnou Itálii – o její ekonomiku a veřejné rozpočty –, ale nikoli o ekonomiku eurozóny jako celku. Samotná eurozóna je o něco lépe připravena než v době řecké dluhové krize. Itálie je ale třetí největší ekonomikou eurozóny a její veřejný dluh v řádech tisíců miliard eur sedmkrát vyšší než řecký.

Přestat se litovat

Italové každým svým neuváženým krokem škodí především sami sobě. Nemalou část (necelou pětinu) veřejného dluhu totiž vlastní nepříliš zdravé a křehké italské banky, které dusí stále vysoký podíl nesplácených úvěrů. Další rána v podobě odpuštění nebo restrukturalizace státního dluhu by zasypala italské banky popelem. Další koláč veřejného dluhu drží pojišťovny a penzijní fondy, a v relativně velké míře i samotní Italové.

Pokud Itálie nechce být pacientem – potížistou na „kapačkách“, který odmítá pomoc druhých, ačkoliv na ní beznadějně závisí –, musí se přestat litovat a začít na sobě pracovat

Itálie nemusí odejít z eurozóny a pochybuji, že o tom vážně uvažuje. Pokud ale nechce být pacientem – potížistou na „kapačkách“, který odmítá pomoc druhých, ačkoliv na ní beznadějně závisí –, musí se přestat litovat a začít na sobě pracovat. Itálie potřebuje intenzivní hlubokou léčebnou kůru. Zaměřit se musí na velké daňové úniky (jen na DPH by se mohlo vybrat o třetinu více), korupci, zatěžující byrokracii a pomalé soudy.

Ustavující se nová vláda má ale jiné plány – dalším růstem dluhu si zajistit lepší životní podmínky. K E(M)U žádá pomoc a ochranu. Pomoc v podobě odpouštění alespoň části dluhu a ochranu před penalizací finančním trhem, který se k italskému dluhu otočí zády nebo za jeho financování bude vyžadovat neúnosný výnos.

První zásadní střet

Země eurozóny a její instituce, především ECB, nebudou pomáhat jen tak z dobročinnosti či z lásky k italskému vínu či olivovému oleji. Budou za to chtít nepopulární reformy. Takové, které zatím pořádně žádná italská vláda od sedmdesátých let 20. století, kdy začala permanentní politická nestabilita, nebyla schopná dodat. Takovou vládu současné vítězné strany ale nesestaví. To jediné je jisté.

První zásadní střet názorů mezi evropskými institucemi a evropskými politiky na jedné straně a italskou vládou na druhé přijde už brzy – v souvislosti se sestavováním italského rozpočtu na příští rok

Pro Itálii by byla ideální vláda odborníků, které by se podařilo přesvědčit zklamané voliče o nepopulárních reformách v zájmu vlastní záchrany. I EU by mohla přispět. Raději než opakovaným umazáváním dluhu například tím, že připraví účinné a smysluplné řešení imigrace. Mnoho hlasitých protestních hlasů by tak utichlo a podpora protestních stran poklesla. Politická a potenciálně i ekonomická krize by pak byly zažehnány.

V Evropě bude letos v létě, obrazně řešeno, hodně horko a dusno. První zásadní střet názorů mezi evropskými institucemi a evropskými politiky na jedné straně a italskou vládou na druhé přijde už brzy – v souvislosti se sestavováním italského rozpočtu na příští rok.



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Nezanedbatelné riziko

Zda Itálie vyvolá další krize eurozóny, je chybně položená otázka. Krize eurozóny ve skutečnosti nikdy neskončila, protože ECB již řadu let funguje v krizovém režimu – v režimu maximální peněžní expanze, bez níž by se eurozóna nepochybně zhroutila. Spíše bychom se měli ptát, zda chronické stadium krize přeroste do další akutní fáze charakterizované panikou na trzích, nočními summity a dramatickými prohlášeními vedoucích představitelů („máme už jen týden na záchranu eura“).

Pokud jde o paniku na trzích, italské státní dluhopisy již tuto podmínku splňují. Panika se zatím nepřenesla na další trhy, což zřejmě souvisí s trvající cyklickou konjunkturou – ta ale může brzy skončit, jak ukazují některé novější makroekonomické údaje. Riziko je tedy nezanedbatelné. Namístě je otázka, jak mu čelit.

Manipulace trhem s dluhopisy

Již víme, jaký postup je chybný – německé kancléřky Angely Merkelové v průběhu řecké krize. Merkelová se nejprve snažila krizi „vysedět“, tedy ignorovat nebo bagatelizovat. Když už bylo pozdě, začal obrovský politický nátlak na přijetí reforem, které ovšem v nejlepším případě mohly přinést výsledky až po řadě let.

Trh italských dluhopisů je manipulován natolik, že lze stěží hovořit o trhu. Zda by pomohl částečný bankrot, paralelní měna nebo zásadní reformy, je otázka na dlouhou analýzu.

V roce 2012 byl zorganizován částečně řízený bankrot, který však nešel tak daleko, aby Řecku skutečně pomohl. Zvýšení všech daňových sazeb možná zlepšilo bilanci státního rozpočtu, ale pravděpodobně bylo jednou z příčin řecké hospodářské stagnace. Nakonec musela nastoupit ECB, bez jejíchž mimořádných opatření by dnes eurozóna ve své současné podobě neexistovala.

Italský státní dluh je sice podstatně nižší než řecký v poměru k velikosti ekonomiky, ale fakticky je Itálie již nějakou dobu v platební neschopnosti, protože téměř veškerý emitovaný dluh kupuje ECB. Trh italských dluhopisů je manipulován natolik, že lze stěží hovořit o trhu. Zda by pomohl částečný bankrot, paralelní měna nebo zásadní reformy, je otázka na dlouhou analýzu.

Jisté však je, že nepomůže společný rozpočet ani společný evropský ministr financí, ani jakékoli „reformy eurozóny“ směrem ke kolektivní odpovědnosti za chyby členských států. Výsledkem by bylo, že Itálie zůstane věčně na podpoře a nikdy nevyřeší své problémy. Naštěstí toto nebezpečí vnímá i kancléřka Merkelová.



Jan Mládek, ekonom

Jan Mládek, ekonom

Je třeba zvážit všechny možností vývoje

Je po volbách a s novou vládou členství Itálie v eurozóně udržitelné? Tato otázka je zásadní nejen pro Itálii a eurozónu, ale i pro členské země EU, které neplatí eurem, tedy i pro nás. Itálie je totiž jednou z šesti zakládajících zemí EU, je velkou zemí obyvatelstvem, HDP i veřejným (132 procent HDP) a soukromým dluhem. Je také zemí v některých oblastech velmi specifickou.

Pro daný problém členství Itálie v eurozóně jsou relevantní především dvě její specifika – obrovský veřejný dluh je financován především domácími italskými subjekty a italská ekonomika více než jakákoliv jiná v EU je založená na rodinných firmách. Obě tato specifika jsou klacky s dvěma konci.

Znehodnocení měny

V případě veřejného dluhu je fakt, že jej drží vlastní obyvatelstvo, vlastní firmy, velkou výhodou, protože mezinárodní finanční kapitál nemůže se zemí lehce cvičit tím, že překotně poskytne, nebo stáhne peníze. Nevýhodou domácích věřitelů je, že to mohou vládě spočítat politicky v příštích volbách. Pokud by totiž Itálie odcházela z eurozóny, dalo by se očekávat znehodnocení měny, aby její exportní odvětví opět byla konkurenceschopná, ale tím by Italové přišli o mnoho svých úspor. To byl také důvod, proč Řekové couvli z nápadů odejít z eurozóny.

Pokud by Itálie odcházela z eurozóny, dalo by se očekávat znehodnocení měny, aby její exportní odvětví opět byla konkurenceschopná, ale tím by Italové přišli o mnoho svých úspor

V případě rodinných firem jsou tu opět výhody i nevýhody. Jejich velkou výhodou je schopnost přežít v době cyklických krizí. Rodina, která tvoří zpravidla jádro firmy, se obvykle v krizi semkne, je ochotná pracovat za nižší plat, jen aby firma přežila a byla v rodině práce i po krizi. Problém nastane, když krize není cyklická, ale strukturální. Rodina se drží neperspektivního podnikání, pracuje za nižší mzdu, místo aby přešla jinam a dělala, co má budoucnost.

To se bohužel zdá být dnes jedním z hlavních věcných problémů italské ekonomiky. A na to jsou navázané banky, které recyklací úvěrů udržují v chodu firmy, které již dávno měly zaniknout. To je také důvod, proč ECB stále musí tisknout eura, aby se nezhroutila italská bankovní sféra. Výsledkem jsou nízké úrokové sazby nejen v eurozóně a tedy také u nás – ČNB se bojí zvýšit sazby, hned by přiteklo spoustu eur do ČR a koruna by zpevnila.

Českým zájmem je, aby v debatách převládl přístup komentátora Financial Times Wolfganga Munchau – aby byla věcná debata o řešení (nejen) italského problému s eurem, a nikoli debata věřících v dobro evropské integrace se skeptickými ateisty. Bez hysterie by měly být zváženy všechny možnosti vývoje, pečlivě porovnány a nejméně špatné řešení pak kooperativně vykonáno. Ve všech ostatních alternativách hrozí minimálně velké hospodářské ztráty, případně politické otřesy.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Nevyužité klidné roky

Itálii by návrat k liře pomohl, ale zůstávám v tomto ohledu skeptikem. Takzvaný Hannanův první zákon politiky (podle britského europoslance Daniela Hannana) říká, že žádná strana není euroskeptická, když se dostane do vlády. Italské Hnutí pěti hvězd upustilo od svého plánu vyvolat referendum o členství v eurozóně dokonce již před volbami.

Odepsání části italského dluhu se jeví pravděpodobné. Nezapomínejme ale, že italská vláda vlastní dostatečná aktiva (například zlato či státní podniky, kterými dluh může splácet.

Domnívám se, že eurozóna k další velké krizi směřuje. Spojení nespojitelných ekonomik se ukázalo jako recept na katastrofu, kdy místo aby rozdílnost ekonomik působila jako ochranný faktor před krizí, naopak krize prohlubuje. Eurozóna navíc trestuhodně nevyužila několika klidných let k pořádným reformám. Nevěřím, že si Itálie může na EU a eurozóně vymoci velké ústupky.

Bývalý britský premiér David Cameron nevyjednal ústupky prakticky žádné – a to v situaci, kdy jeho vláda jednak lobbovala velmi intenzivně, jednak reálně hrozilo, že bez ústupků Velká Británie z EU odejde. EU může v souvislosti s Itálií nakonec doplatit na svou tvrdohlavost. Odepsání části italského dluhu se jeví pravděpodobné. Nezapomínejme ale, že italská vláda vlastní dostatečná aktiva (například zlato či státní podniky, kterými dluh může splácet.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Eurozóna se problémům s Itálií nevyhne

Kdyby byla eurozóna ekonomickým projektem, současnou situaci v Itálii by nepřežila. Eurozóna je politický projekt a jako takový přežila už víc. Nesmíme zapomenout na Řecko a krizi eurozóny před pár lety, kdy bylo riziko rozpadu eurozóny doposud nejvyšší.

Peníze vznikly jako výsledek dobrovolné směny mnoha lidí, ale postupem času se zpolitizovaly – od panovnických mincoven přes násilné zlehčování mincí až po centrální banky a nakonec nadnárodní projekty, jako je euro. Role politiky nad penězi je dnes natolik zakořeněná, že se o ní téměř nediskutuje.

Ani eurozóna není výsledkem tržních rozhodnutí milionů lidí, ale politickou snahou o zbavení se odpovědnosti a velkým symbolickým pokusem o vytvoření něčeho monumentálního. Od začátku šedesátých let ekonomové věděli, že eurozóna není tím, co nazývají „optimální měnovou oblastí“. Věděli, že mohou nastat problémy, které mělo Řecko, a jež čekají i zbytek PIIGS, tedy vedle Řecka také Portugalska, Itálie, Irska a Španělska.

Hlubší integrace

Jen stěží si lze myslet, že politici stojící za eurozónou o argumentech ekonomů nevěděli. Část upřímně věřila, že se problémy těchto zemí přijmutím eura samy vyřeší. Další část mohla dávat větší váhu levnějšímu cestování a považovat velké fiskální problémy zadlužených zemí za méně důležité. Část mohla věřit tomu, že euro je jen prvním krokem, který skrze problémy ukáže nutnost vyšší integrace a vytvoření Spojených států evropských.

Problémy eurozóny vždy vedly kupředu k hlubší integraci, nikoli zpět. Dalším krokem, který přijde v další krizi, bude evropský ministr financí, čímž se začne nová éra fiskální unie. Může to být kvůli Itálii. Ta s nejvyšší pravděpodobností v eurozóně zůstane. Změní se ale kvůli ní eurozóna.

Eurozóna bude mít problémy s Itálií, to je nevyhnutelné, jen to nemusí být kvůli posledním volbám. Řešení nebude krok zpět a uznání chyby při budování politického projektu. U ekonomické spolupráce je lehčí smlouvy přehodnotit. U politického projektu, do kterého armáda politiků a úředníků investovala politický kapitál a kariéry, je to nanejvýš nepravděpodobné. Případná krize povede pouze k hlubší integraci.

Ta začala krůčky už dříve, například vytvořením postu evropského prezidenta a evropského ministra zahraničních věcí ratifikací Lisabonské smlouvy. Problémy Řecka následně otevřely stavidla nadnárodnímu přerozdělování. Problémy eurozóny vždy vedly kupředu k hlubší integraci, nikoli zpět. Dalším krokem, který přijde v další krizi, bude evropský ministr financí, čímž se začne nová éra fiskální unie. Může to být kvůli Itálii. Ta s nejvyšší pravděpodobností v eurozóně zůstane. Změní se ale kvůli ní eurozóna.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Itálie není Řecko

Od začátku krize až do dneška je zřejmé, že v případě problému velkého státu, jako je Itálie, nemá eurozóna dostatek prostředků k jakékoliv finanční pomoci. Italský dluh není nic nového. Jeho výše je známá, nejde o žádný nový úkaz nebo skokový růst. Reakce finančních trhů tedy nebude okamžitá. Naopak finanční trhy budou hrát významnou roli „výstražného ukazováku“ v reakci na jakékoliv populistické návrhy nové italské vlády, které by mohly výrazně zhoršit italské veřejné rozpočty.

Italská ekonomika svou strukturou výroby a exportu silně doplácí na členství v eurozóně. Silné euro snižuje konkurenceschopnost italské produkce, která se střetává s konkurencí nejen z ostatních členských zemí EU, ale především ze zemí jihovýchodní Asie a dalších dohánějících ekonomik typu Brazílie. Jižní část Itálie, závislá na turistickém ruchu, doplácí na konkurenci podobných a levnějších destinací, jako je Turecká Tiviéra nebo Egypt.

Nová příležitost

Je otázkou, zda by Itálii jakkoliv pomohlo zavedení paralelní měny. Část problému italské konkurenceschopnosti leží v růstu jednotkových nákladů práce a pomalém růstu produktivity. Zavedení paralelní měny pro domácí operace by pravděpodobně zvýšilo jak domácí ceny, tak tlak na růst mezd a zprostředkovaně podlomilo konkurenceschopnost italských exportů zboží i služeb.

Nyní má Itálie příležitost vytvořit opět moderní a globálně konkurenceschopnou ekonomiku s využitím cenové stability a nízkých nominálních úrokových sazeb vyplývajících z členství v eurozóně. To ovšem bude trvat a je otázkou, zda pro takovou politiku bude dostatek trpělivosti jak u italských voličů, tak u finančních trhů.

Itálie na rozdíl od Řecka má dostatečnou velikost domácího trhu. Měla by proto preferovat inflační stabilitu, kterou získala členstvím v eurozóně a přistoupit k bolestivým, ale střednědobým a dlouhodobým strukturálním reformám. Itálie vždy v minulosti měla strategii stabilizovat výši dluhu v reálném vyjádření zvyšováním inflace.

Nyní má příležitost vytvořit opět moderní a globálně konkurenceschopnou ekonomiku s využitím cenové stability a nízkých nominálních úrokových sazeb vyplývajících z členství v eurozóně. To ovšem bude trvat a je otázkou, zda pro takovou politiku bude dostatek trpělivosti jak u italských voličů, tak u finančních trhů.Pomoc od ostatních států eurozóny a ECB má s ohledem na velikost Itálie limity.



Monitor Jana Macháčka


Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.