Eurovolby: Pivo, víno, nebo...

Moderní demokracie by měla unést právo občana nejít k volbám do Evropského parlamentu. Je však třeba respektovat i ty, pro něž jsou důležité, a proto volit půjdou. A nezpochybňovat legitimitu voleb ani instituce, do níž se volí, kvůli nízké volební účasti.

Robert Zbíral 23.5.2014
Evropský parlament, Štrasburg Wikimedia Commons | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evropský parlament, Štrasburg Wikimedia Commons | foto: Česká pozice
Evropský parlament, Štrasburg Wikimedia Commons | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Účast v České republice ve volbách do Evropského parlamentu (EP), jichž se dosud zúčastnila, patří k nejnižším v Evropské unii – v roce 2004 28,3 a v roce 2009 28,2 procenta. Politici, část médií a expertů považují tuto nízkou účast za nepřijatelnou a ve svých vyjádřeních a článcích téměř vyčítají voličům nepochopení práva zvolit si europoslance.

Navzdory jejich snahám očekávám, že v nadcházejících volbách účast opět nepřesáhne 30 procent. Vina však nespočívá ani v nedostatečnosti voličů, ani v nelegitimitě eurovoleb či instituce Evropského parlamentu.

Malý vliv unie

Javornický výběžek na severu Moravy ze tří stran svírá Polsko a patří k nejvíce zapomenutým oblastem Česka. Projel jsem jej na kole a kromě krásné přírody si vybavuji jeden zážitek. Zahnat hlad jinak než z vlastních zásob je zde téměř nadlidský výkon, proto jsem přivítal vkusně opravenou budovu v obci Bernartice, před kterou stolky se slunečníky slibovaly restauraci. Pozdní oběd jsem bohužel neobdržel, šlo totiž o středisko volného času vybudované z unijních fondů s hlavní atrakcí bowlingem.

Od té doby mi vrtá hlavou, je-li bowling tím nejdůležitějším, co obec s tisícovou populací, více než 20procentní nezaměstnaností a katastrofální dopravní dostupností potřebuje. Otázka je zásadní už jen proto, že finanční prostředky z regionální politiky EU rozdělované vnitrostátními subjekty budou pro většinu místních obyvatel – kromě zemědělců – možná jedinou hmatatelnou výhodou související se vstupem České republiky do unie. V roce 2009 se v Bernarticích k eurovolbám obtěžovalo pouze 20 procent voličů.

Situace na Javornicku je aplikovatelná na většinu českých občanů. Unie ovlivňuje jejich život mnohem méně, než se je snaží přesvědčit eurooptimisté dovozující nepostradatelnost EU i europesimisté poukazující na nadvládu Bruselu. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že občané považují za klíčová témata hospodářský růst, nezaměstnanost, důchody, daně, sociální zabezpečení, zdravotnictví a školství.

Výhody evropské integrace

Ve všech těchto oblastech mají členské státy mnohem větší pravomoci než EU. Ta pouze v části z nich dokáže vymezovat široké mantinely (nepřímé daně), popřípadě ovlivňuje jejich situaci maximálně nepřímo (ekonomika). Nezpochybňuji tezi, že vstup do EU byl pro ČR milníkem – zejména zapojení do vnitřního trhu přineslo výhody, spíše ale v poskytnutí příležitostí. Například exponenciální růst českého exportu nevyvolalo jen členství v EU, ale i další faktory, proto čeští občané nepřisuzují tento úspěch unii.

Většina kontroverzních opatření přijatých v ČR v nedávné době byla vnitrostátními rozhodnutími bez zásahu EU – například poplatky u lékaře nebo zavedení jednotné daně z příjmu fyzických osob. Oponent by mohl kontrovat legislativní produkcí EU – její instituce vydávají každoročně více než deset tisíc předpisů, z nichž však je 98 procent administrativních či technických a dotýkají se nízkého počtu lidí nebo firem. Budeme třeba konzumovat více hřebenatek, až se v roce 2015 dle směrnice Evropské komise č. 488/2014 z 12. května 2014 sníží maximální limit pro množství kadmia v nich?

Nechci rozebírat, je-li takový předpis zbytečný, zaznamená ho však asi jeden člověk z tisíce. A pokud jsme u čísel, výzkumy v řadě členských států EU včetně ČR odporují tvrzení, že národní zákony z 80 procent pouze přebírají podněty z unijního práva. Realitou totiž je okolo 30 procent. Navíc nezohledňují zmíněný rozdílný význam předpisů.

Evropská integrace zvýhodňuje některé skupiny obyvatel – s vyššími příjmy nebo vzděláním, případně zaměstnaných v konkrétních odvětvích ekonomiky. Ti nejvíce cestují, pracují nebo studují v zahraničí, využívají v praxi svobod vnitřního trhu. Čím méně naplňuje člověk tuto charakteristiku, tím abstraktnější a nepřímé výhody pro něho z evropské integrace vyplývají.

Nepřekvapuje proto, že EU je považována za projekt politických, ekonomických a společenských elit, zatímco „běžní“ občané se jí stále více odcizují. Příkladem může být diskuse o roamingu. Pochybuji, že by se zrušení roamingových poplatků výrazně dotklo života českých důchodců, nezaměstnaných či jinak společensky znevýhodněných lidí, přičemž toto odstranění roamingu má potvrzovat užitečnost evropské integrace.

Nižší vliv

Evropský parlament je jediným přímo voleným orgánem EU, proto se mu logicky zejména v předvolební době věnuje pozornost. Na rozdíl od představy, již mnozí v kampani navozují, však EP ani zdaleka není nejmocnější institucí unie, a to ani po změnách obsažených v Lisabonské smlouvě.

Pokud zůstaneme u kvantity, pouze malá část v EU přijatých předpisů (asi dvě procenta) vyžaduje souhlas EP, zbytek schvaluje jako prováděcí legislativa Evropská komise (EK) nebo Evropská rada (členské státy). Téměř všechny významné unijní akty nyní spadají do legislativní procedury, kdy o výsledku rozhoduje rovnocenně EP a rada. Rozšíření pravomocí EP do dalších oblastí Lisabonskou smlouvou ale nezvýšilo počet výstupů – v letech 2005 až 2008 schválily EP a rada průměrně za rok 17,5 směrnice, v období 2010 až 2013 pak nastal pokles na 12,25 směrnice.

Ani v mnoha dalších oblastech nelze vliv EP srovnávat například s českou Poslaneckou sněmovnou. Nemá totiž právo legislativní iniciativy, v čemž se musí spoléhat na EK. Vůči ní má zdánlivě silné kontrolní pravomoci, v praxi je však vztah volnější. Možnosti kontroly ostatních mezivládních institucí, jako je Evropská rada, jsou mizivé a omezují se na právo informování o jejich činnosti.

V režii Evropské rady

Malou reálnou sílu EP ve střetech s členskými státy EU lze ukázat třeba na tom, že na podzim 2012 sice vehementně vystupoval proti jmenování Lucemburčana Yvese Mersche do výkonné rady Evropské centrální banky, navzdory tomu neuspěl. Pozice EP je slabá i v rozpočtových otázkách. EU nemá žádné vlastní příjmy (neboli evropské daně), a závisí tedy na finančních příspěvcích členských států, a proto navzdory formálně rovnocennému postavení EP jeho schvalování unijního rozpočtu představuje prázdné gesto.

Při jednání o návrhu rozpočtové perspektivy na léta 2014 až 2020 požadoval EP výdaje ve výši 1,11 procenta HDP (1065 miliard euro), členské státy si ale přály pouze jedno procento (960 miliard euro), což byl i výsledek. V dalším jednání sice EP dosáhl drobných ústupků, nedotkly se však klíčových parametrů.

Naprostým fiaskem pro EP byla nejviditelnější činnost EU v uplynulých letech – schvalování opatření, jež měla odvrátit krizi eurozóny a předejít jejímu opakování. Jednání se odehrávalo v režii předsedů vlád členských zemí (Evropské rady) a EP ho ovlivnil navzdory veškeré své snaze pouze symbolicky. Přijatá řešení jej potěšila ještě méně.

Soubory sekundární legislativy zpřísňující kontrolu veřejných rozpočtů členských států nebo mimo právo EU se nacházející mezinárodní smlouvy (fiskální kompakt, Evropský stabilizační mechanismus) mají společné to, že EP dávají fakticky nulové pravomoci, skoro jako by neexistoval. Předseda EP Martin Schulz v inauguračním projevu frustrovaně přiznal: „Inflace schůzek předsedů vlád a fixace na ně ponechává jediný přímo volený orgán společenství – Evropský parlament – do velké míry stranou rozhodovacích procesů.“ V zásadních záležitostech týkajících se státní suverenity, jako je kontrola rozpočtů a veřejných výdajů, nejsou vlády členských států EU ochotné předat pravomoci politické instituci, jejíž složení a chování nemohou ovlivnit.

Strukturální nesoulad

Navzdory uvedenému EP dokáže v určitých záležitostech prosadit své zájmy, a tudíž i těch, které zastupuje. Volič však narazí na další překážku – na strukturální nesoulad mezi eurovolbami a výsledným uspořádáním EP. Volební obvody totiž tvoří členské státy, přičemž jejich občané si vybírají z tuzemských politických stran, které jim často neopomenou zdůraznit, že budou hájit národní zájmy.

V EP se však politické strany sdružují s těmi ideologicky spřízněnými z jiných zemí do velkých skupin a namísto národních priorit mají dle zřizovacích smluv za úkol hájit zájmy všech občanů EU. Hlavním problémem není, že se strana, která možná vyhraje volby do EP například v ČR, stane nakonec součástí malé politické skupiny. To se běžně děje i ve sněmovních volbách – například TOP 09 je v Praze mnohem silnější než v celé ČR.

Pražská TOP 09 je nicméně pořád stejnou stranou se stejnými zájmy jako ve zbytku ČR. Ve vztahu například ANO 2011 a Aliance liberálů a demokratů (ALDE) to však neplatí. ALDE nebude hájit pouze program a zájmy ANO (a jejích voličů), ale bude muset zohlednit i postoje ostatních politických stran, které tuto skupinu v EP tvoří. Většina občanů tento rozdíl vůbec nevnímá, problém je ale složitý i pro velmi informovaného voliče.

Ten sice dokáže na základě svých znalostí upřednostnit víno – KDU-ČSL, jež vstoupí do skupiny lidovců (EPP), před pivem, tedy ANO vstupující do ALDE, ale ani sebelepší studium volebních programů českých stran a manifestů evropských politických skupin mu nedá jistotu, bude-li výsledné víno červené, nebo bílé, o odrůdě ani nemluvě.

Případ Česka

V případě ČR navíc negativně působí kvantita. I kdyby nejsilnější česká strana získala okolo deseti mandátů, jen obtížně se stane důležitým článkem v politické skupině s několika stovkami europoslanců. V malé politické skupině bude její vliv větší, ale ta je zase obecně slabší.

Všechny české strany lze v EP označit za relativně slabé, a proto paradoxně mají větší šanci vyniknout jednotliví poslanci, zejména pokud se dlouhodobě a pečlivě věnují konkrétnímu tématu, například Zuzana Roithová v oblasti ochrany spotřebitele. Z postu europoslance pak lze za určitých podmínek prosadit i národní priority, například Jan Březina prosazoval zařazení českých specialit (syrečky) na seznam chráněných potravin.

Oba zmínění europoslanci za KDU-ČSL potvrzují ošidnost systému. Z hlediska českého občana možná zanechali v EP největší stopu, současně však KDU-ČSL tvořila jeden z nejmenších výsadků našich stran v EP. Na druhou stranu byla součástí největší politické skupiny EPP. Má tedy občan volit podle osobností, oblíbenosti strany, nebo podporovat subjekt podle jeho budoucího zařazení do politické skupiny? V tom nepomůže ani nejpropracovanější volební kalkulačka.

Strukturální nesoulad vnímají i vedení politických skupin, která se snaží národní politické strany, jež do ní patří, sjednotit již v předvolební kampani. V minulosti zveřejňovaly společné manifesty, jež však velký dopad neměly, a proto před letošními volbami největší skupiny poprvé navrhovaly z vlastních řad kandidáty na předsedu EK. Ti mají kampaň personifikovat a propojovat volby do EP s budoucím exekutivně zaměřenou Evropskou komisí. Splnila tato novinka očekávání?

Personifikovaná kampaň

Průběh kampaně v ČR ukazuje, že nikoliv. České strany vědomě potlačují svou příslušnost k politickým skupinám v EP, maximálně na internetových stránkách odkazují na předvolební manifesty. Kandidáty na předsedu EK – Martina Schulze (socialisté a demokraté), Jeana-Clauda Junckera (EPP), Ska Kellerovou (zelení) – na webových stránkách ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 nebo Strany zelených nenajdete. Výjimkou je ANO 2011, která zve na pivo s Guy Verhofstadtem (ALDE).

Celoevropská dimenze kampaně se ani příliš neobjevuje v českých médiích. Ta se jejímu dosavadnímu vrcholu – premiérové společné debatě čtyř kandidátů na předsedu EK – věnovala spíše okrajově. Většina našich politických stran pak v předvolebním boji především zdůrazňuje boj za české zájmy nebo občany. Není to však úkol českých zástupců v mezivládních institucích?

Navzdory tomu je tento přístup férovější než například ODS, jež se snaží lákat voliče na témata, jako je odmítnutí eura v ČR, která nemají s EP nic společného. Totéž platí o uskupeních požadujících demontáž EU. Z postů europoslanců se jim podobné priority budou provádět obtížně a jejich efektivita v EP zhruba stejná jako v minulosti Sládkových republikánů v naší Poslanecké sněmovně.

Nerealistické požadavky

  • Ve vývoji evropské integrace se odráží více než půl století kompromisů schválených členskými zeměmi EU, což platí i o pozici a pravomocích EP. Ty nevznikly ani omylem, ani nevycházejí z jeho vůle, ale ze zájmu demokraticky zvolených vlád členských zemí, jejž potvrdily národní parlamenty nebo referenda. Pouze snílek proto může navrhovat zrušení EP.

Jen o trochu méně realistický je požadavek návratu k systému, ve kterém europoslance místo občanů volí národní parlamenty. Evropský parlament totiž nemá zastupovat zájmy občanů členských států, ale EU jako celku a představuje protiváhu mezivládních institucí. Lze si jen obtížně představit, že by se v EU střetávaly národní zájmy vlád v Evropské radě s těmi státních parlamentů, jež hájí europoslanci. Tyto spory ať si vlády a „jejich“ parlamenty řeší ve svých zemích.

Často se také kritizuje demokratický deficit EP. Co si však pod ním představit? Parametry demokracie mohou být sporné, ale téměř všichni teoretici se shodují na základní roli svobodných voleb. Byla by EU demokratičtější, kdyby se volby do EP nekonaly? Příznivci federalizace EU oproti tomu tvrdí, že EP je jedinou institucí EU s přímou legitimitou, a proto musí posílit.

  • Jsou vlády států, jež tvoří mezivládní instituce, méně legitimní než EP?
  • Musí mít v demokracii přímo volená instituce pravomoci připomínající francouzský revoluční Konvent?

Dvě varianty vývoje

V uvedených faktech se neodráží demokratický deficit, nýbrž systém, na jehož základě se rozhodují členské státy EU, což se v nejbližší budoucnosti nezmění – národní politika bude ovlivňovat život obyvatel více než unijní, EP se nestane nejsilnější institucí EU, europoslanci budou nadále voleni v přímých volbách. Z toho vyplývají dvě varianty vývoje.

První je neradikální reforma zaměřená na odstranění „strukturálního nesouladu“. Volby by se nadále odehrávaly v rámci členských zemí EU a s „národními“ kandidáty, ale strany by vystupovaly pod hlavičkami politických skupin v EP s jednotnými programy a kampaní ve všech státech. Pokud by například TOP 09 a KDU-ČSL chtěly být po volbách součástí politické skupiny EPP, musely by vytvořit v ČR společnou kandidátku. A strany, které by se předem nezavázaly být součástí některé politické skupiny, by se nemohly voleb zúčastnit.

To vypadá nedemokraticky, ale jde v podstatě o stejnou podmínku, jako je ta pro volby do naší sněmovny, v nichž mohou kandidovat jen politické strany, a nikoli jednotlivci. Kvůli snadnějšímu výběru pro voliče by mohlo být na kandidátce kromě jmen kandidátů na europoslance i jméno kandidáta dané politické skupiny na předsedu EK a třeba pět konkrétních návrhů, které chce politická skupina v EP prosadit.

Právo občana

Úprava by nevyžadovala novelizaci primárního práva EU, stačilo by změnit sekundární legislativu. Především je však třeba pozitivní přístup národních politických stran. Z tohoto návrhu nevyplývá vytváření evropských politických stran, ale pouze odstranění schizofrenie před volbami a po nich.

Tato reforma by zřejmě volební účast nezvýšila, naopak odstranění národního prvku z kampaně by ji možná dokonce ještě více snížilo. Na druhou stranu občané, kteří volit chtějí, by po reformě lépe věděli, proč a komu odevzdávají svůj hlas – tedy, že EPP prostřednictvím TOP 09 a KDU-ČSL nabízí Grand Cru Bordeaux, zatímco ALDE – ANO 2011 – hornobavorský Weissbier.

Druhá variantou je nedělat nic a smířit se současnou situací včetně nedostatků. Ať již se lidé voleb do EP neúčastní, protože vnímají shora diskutované problémy, nebo protože je pro ně EU příliš vzdálená a nesrozumitelná, mají k tomu racionální důvody, které je třeba akceptovat.

Moderní demokracie by měla unést právo občana nevyjádřit názor na veřejné dění, tedy nejít k volbám, a místo toho jezdit na kole nebo hrát bowling. Stejně je však třeba respektovat právo těch, kteří navzdory všem uvedeným problémům považují volby do EP za důležité a půjdou volit. A nezpochybňovat legitimitu voleb ani instituce, do níž se volí, v tomto případě Evropského parlamentu, kvůli volební účasti. A to dokonce, ani když opět nepřesáhne 30 procent.

Počet příspěvků: 2, poslední 25.5.2014 10:46 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.