Eurovolby: Evropský parlament jako falešné zlato

Bruselská a štrasburská aréna čekají na příděl 751 europoslanců, z nichž 21 bude z Česka. Čeští kandidáti i jejich strany by si však mohli mezi sebou důvěrně vyříkat, o co jim skutečně jde, a zbytečně nezaplňovat veřejný prostor informačním balastem.

Hlasování Evropského parlamentu ve Štrasburku (ilustrační snímek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hlasování Evropského parlamentu ve Štrasburku (ilustrační snímek). | foto: Reuters
Hlasování Evropského parlamentu ve Štrasburku (ilustrační snímek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Evropské volby se blíží. České politické strany a hnutí, jež se zaregistrovaly do voleb do Evropského parlamentu (EP), které se v členských zemích Evropské unie uskuteční 22. až 25. května, provádějí moci chtivé manévry a šíří moudra, sliby i lži o svých záměrech a možnostech. Ve skutečnosti však v Česku jde jen o rozdělení 21 lukrativních postů z celkových 751 s neskutečnými příjmy, prebendami a „europenzí“, ale bez zodpovědnosti nikomu a ničemu.

Všechny ty řeči o cílech, úmyslech, prosazení dobrých věcí a nově i o ochraně českých zájmů však jsou, pokud jde o jejich pravdivost a přesvědčivost, na úrovni prvomájových transparentů s hesly za bývalého režimu. Ani jim nikdo nevěřil – jejich autoři, ani ti, kdo je nesli.

Základ demokracie

Evropský parlament není institucí, jež se vyvinula od roku 1215, kdy byl zveřejněn dokument Magna charta libertatum (Velká listina práv a svobod), z anglické tradice, Kongresu USA i z parlamentů evropských států. Postrádá totiž tradiční parlamentní funkce, zejména zákonodárné a kontrolní.

Parlament obecně neboli zákonodárná moc tvoří a kvalifikovaně schvaluje zákony i jejich platnost a účinnost (o ústavách nemluvě). Europarlament však jen ty, jež připravila nezvolená byrokracie – od úředníků až po „národní“ komisaře. A pokud případně EP nějaký zákon neschválí, přehlasuje jej Evropská rada v čele s „europrezidentem“ Hermanem Van Rompuyem. Europarlament není tradičním parlamentem také proto, že nemá pravomoc vlastní zákonodárné iniciativy.

Pojem demokracie tvoří dvě slova ze starověké řečtiny – démos (lid) a kratein (vládnout), tedy vláda lidu, tehdy občanů obce s hlasovacím právem, jež jim umožňovalo rozhodovat o jejích problémech, v jejím zájmu a díky její znalosti. Základ představuje démos – občané organického celku – polis. Řekové se dále než k polis při konstituování démosu nedostali. To se podařilo až antickému republikánskému Římu institucí občanství a z něho odvozeného hlasovacího práva – ve prospěch římského státu a jeho lidu.

Totalitní režimy pak vyřešily nedostatek nezbytného prvku demokracie, démosu, po svém – Hitler zmrazením Říšského sněmu, bolševici vytvořením loutkového Nejvyššího sovětu. Pokud však neexistuje démos, pak ani demokracie, což platí i pro Evropskou unii.

Demokratický deficit

Klíč ke zvolení stanoveného počtu poslanců v EP v členských státech EU je často nahodilý a důsledkem okamžité politické situace a nálady v zemi, posledních voleb či potřeb politických stran buď umístit své zasloužilé členy do tepla a blahobytu, anebo je odklidit z dohledu, protože „zlobili“. Nesmějí však být opomenuti, neboť mnoho, a v podstatě na všechny, něco vědí. Navíc spolu s lobbisty v unii mohou přihrát například eurodotaci předem určenému člověku třeba na hotel, penzion či farmu.

Skutečný démos musí mít vědomí jednoty, sounáležitosti, z nějž pak vyplývá společný zájem. Málokdo v členských státech EU však ví, co se děje v Bruselu a jaký je společný zájem – možná co nejvíce získat z eurodotací. Odborníci, laici i voliči mnoho let hovoří o demokratickém deficitu EU, zejména Evropského parlamentu, což přiznávají i politici. Zůstávají však pouze u tohoto konstatování. Zdá se tedy, že demokratický deficit je jen zástupný problém.

Deficit bývá definován jako „ztráta, schodek, nedostatek“. V případě tohoto demokratického EU zřejmě o „ztrátu“ nejde, protože to, co nikdy nebylo, se nemohlo ztratit. „Schodek“ připomíná „manko“ – něco, co chybí –, a v občanském životě bývá vyšetřované policií. Zůstaňme proto u „nedostatku“. Je-li něčeho nedostatek ve smyslu deficitu, většinou do sto procent požadované substance něco chybí – a to od 49 do jednoho procenta. Chybí-li více než 50 procent substance, není to již ona sama, ale úplně jiná – jiného názvu i vlastností.

Případ zlata

Například ryzost zlata se měří jeho podíly ve slitině, která ho obsahuje – karáty vyjádřenými v čitateli zlomku ryzosti se jmenovatelem 24. Pokud je v čitateli číslo vyšší než polovina z 24, smí být slitina deklarována, puncována a nabízena jako zlato, ale nižší ryzosti.

Dnes existuje i dělení na tisíciny podílu zlata (585/1000 odpovídá 14 karátům). Obchodně oblíbené 14karátové zlato obsahuje 14/24 zlata ve slitině. V některých zemích se připouští i prodej s nižším obsahem než polovinou zlata – například takzvaná „devítka“, tedy 9/24, což je označované za zlato, ale není jím. Je to slitina s dominantním podílem nezlatých kovů, jež nemá deficit, ale přímo nedostatek nadpolovičního podílu zlata.

Problém celoevropských stran

Stejně jako v případě ryzosti zlata současné instituce EU ani Evropský parlament nemají pouze deficit demokracie, ale nadpoloviční a nenapravitelný nedostatek demokratických principů. Jsou jinými substancemi s jinými vlastnostmi a podobají se spíše falešným „zlatým“ šperkům „dublé“. Ty obsahují odlišný kov a jsou potažené buď silnější, nebo slabší vrstvou zlata, a aby takové „nezlato“ mělo vyšší váhu, může ho tvořit i olovo.

Skutečná zákonodárná moc, parlament, ale není pouhou okrasou, povrchem bez obsahu – dlouhým zástupem europoslanců s jejich ještě početnějšími asistenty, úředníky a tlumočníky, přičemž tento „cirkus na kolečkách“ se pohybuje mezi dvěma ohromnými parlamentními budovami ve Štrasburku a v Bruselu.

Parlamentní demokracie bývá založena na soutěži cílů a činů politických stran a jejich prospěchu pro polis, přičemž do horních komor parlamentů se může volit i na jiném principu. Evropský parlament však nemá nejen žádnou horní komoru, ale ani pro soutěž o přízeň voličů do něj žádné celoevropské politické strany. Ty navíc nikdy nevzniknou, protože neexistuje důvod. Poslanci z členských zemí EU se totiž seskupují na základě národního stranictví, a tudíž v Bruselu nemají šanci.

Lobbisticko-kartelová uskupení

V Evropském parlamentu existují nadnárodní vlivové skupiny, do kterých se národní europoslanci a jejich strany zařazují, aby se dokázali lobbisticky prosadit. Největší lobbisticko-kartelová uskupení takových euroskupin (pseudostran) se dokonce pravidelně střídají ve vedení EP. Tyto bruselské stranické kartely přitom připomínají Národní frontu v bývalém socialistickém Československu od roku 1948.

Toto uspořádání unie je bezkoncepční, nahodilé a nevěrohodné – bez obsahu, nikoliv však bez cíle. Tím je netransparentnost a vytváření zdání oficiálnosti. Tuto skutečnost charakterizuje výrok „europrezidenta“ Van Rompuye z roku 2010 při oslavách pádu berlínské zdi: „Čas homogenních národních států skončil. Národní státy jsou mrtvé a víra, že země mohou obstát samy, je nejen iluzí, ale i lživá.“

Od Belgičana, jehož země je rozdělena na vlámskou, valonskou a německou část, kde hlavním město Bruselu činžovní bloky tvoří jazykové hranice, to je opovážlivé tvrzení. V samotné Belgii jsou tři národní společenství, šest vlád a šest parlamentů, přičemž v roce 1830 nevznikla jako národní stát.

Dvě nová řešení

V současnosti nelze zřejmě toto uspořádání EP změnit. Eurovolby se uskuteční, protože jsou součástí evropského systému vládnutí. A bruselská a štrasburská aréna tedy čekají na příděl 21 českých europoslanců. Čeští kandidáti i jejich strany by si však mohli mezi sebou důvěrně vyříkat, o co jim skutečně jde, a zbytečně nezaplňovat veřejný prostor informačním balastem, například řečmi o nezávislé a silné české koruně či o plnění deklarovaných cílů, které však nelze nijak ověřit.

Zdá se, že čeští voliči již „eurovolby“ prohlédli a většina z nich se jich nezúčastní. Jako by pochopili, že označení volič je spojené se slovem „volit“, a nikoliv „vůl“, a proto se nechtějí dobrovolně stát členy komparzu v tomto volebním představení. Ať už je to však jakkoli, oněch 21 českých poslanců bude třeba do EP dostat.

Možná by však pro příští „eurovolby“ bylo vhodnější, kdyby všechny zúčastněné české strany vložily své kandidáty jako v loterii do osudí a počet poslanců přidělených Česku byl vylosován. Ušetřilo by se tím mnoho veřejných financí, což by vzhledem k deficitnímu rozpočtu prospělo i naší státní pokladně.

Nabízí se však i demokratičtější řešení. V „eurovolbách“ by mohl kandidovat každý zletilý český občan, který by prokázal ukončené základní školní vzdělání a přinesl potvrzení z finančního úřadu, že státu nic nedluží, popřípadě že platí alimenty. To by snad, pokud jde o volby do Evropského parlamentu, zatím mohlo stačit.