El Niňo zvěstuje katastrofu

Poprvé v historii se největší znečišťovatelé Země na něčem dohodli. Náklady pro světovou ekonomiku sice budou obrovské, ale pro miliony lidí je pozdě. Jen letos budou kvůli klimatickému jevu El Niňo čelit hladu, nedostatku vody a nemocem.

Petr Kain 28.2.2016
Globální změny klimatu - ilustrační foto | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Globální změny klimatu - ilustrační foto | foto: Shutterstock
Globální změny klimatu - ilustrační foto | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ve srovnání s tím, jak to mohlo dopadnout, je to zázrak. Ve srovnání s tím, jak to mělo dopadnout, je to katastrofa. Slova jednoho z britských novinářů nejlépe vystihují to, co se na přelomu loňského listopadu a prosince odehrálo v Paříži.

Do hlavního města Francie se na klimatickou konferenci sjely desítky nejvýznamnějších politiků světa. Výsledkem jejich jednání je dohoda, v níž se státy zavázaly udržet vzrůst světové teploty do konce století pod dvěma stupni Celsia. Závazek, který je však nevynutitelný – a zřejmě i nesplnitelný.

Navzdory tomu platí, že tato katastrofa je zároveň zázrakem. Poprvé v historii se totiž stalo, že největší znečišťovatelé naší planety sedli k jednomu stolu a přihlásili se ke své odpovědnosti za budoucnost naší planety.

V následujících dekádách má před sebou lidstvo přetěžký úkol. I částečné naplnění pařížských závazků zatíží světovou ekonomiku obrovskými náklady a zároveň zásadně promění její základy. Cena, kterou zaplatíme, se mnoha lidem zdá příliš vysoká. Podle některých vědců je ale vlastně směšně nízká. Kupujeme si za ni totiž vlastní život.

Ničivý chlapeček jako varování

Celosvětovou hrozbu lze doslova vidět právě v těchto dnech. Klimatický jev označovaný jako El Niňo, španělsky chlapeček, který negativně ovlivňuje podnebí ve značné části světa, je nejsilnější a nejspíš bude i nejničivější za posledních 50 let. Asi nikdy se jméno tolik nemíjelo se skutečným významem. Podle vědců však budou ti příští chlapečkové ještě ničivější a svět budou postihovat častěji než doposud. Svůj podíl viny na tom nese každý z nás. Sílu i četnost jevu El Niňo totiž zvyšuje globální oteplování. A k němu zase přispívá lidská činnost. Jako by příroda prostřednictvím letošních jihoamerických záplav či ničivého sucha v jižní Africe posílala lidstvu varování. A je symbolické, že se tak děje jen několik týdnů poté, co se sešli nejmocnější lidé světa, aby se domluvili, jak další oteplování klimatu omezit.

Jestliže se nám nepodaří globální oteplování zpomalit, mohou z mapy světa brzy zmizet některé státy a v oblastech, kde žijí desítky milionů lidí, se radikálně zhorší životní podmínky. Času přitom mnoho nezbývá. „Příliš dlouho jsme doufali, že změna klimatu je chimérou či výplodem mysli několika klimatologů, anebo že najdeme rychlá a jednoduchá řešení a vše bude jako dřív,“ říká Miroslav Trnka, vědecký pracovník Centra výzkumu globální změny Akademie věd ČR.

Spory o to, zda a do jaké míry člověk přispívá k růstu globální teploty, se táhnou již několik desetiletí. A jestliže zpočátku většina vědců lidský vliv podceňovala, dnes pod vlivem velkého množství výzkumů převládá zcela opačné mínění.

Spory o to, zda a do jaké míry člověk přispívá k růstu globální teploty, se táhnou již několik desetiletí. A jestliže zpočátku většina vědců lidský vliv podceňovala, dnes pod vlivem velkého množství výzkumů převládá zcela opačné mínění. Světové klima zkoumá již přes čtvrt století například Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC - Intergovernmental Panel on Climate Change). Za dobu svého fungování vypracoval zatím pět hodnotících zpráv, tu poslední vydal předloni. A ze všech je dobře patrné, jak se postupně utvrzuje vědecké poznání v tom, že lidstvo ke změně klimatu přispívá. „Dnes už téměř nikdo nezpochybňuje, že člověk své okolí, včetně atmosféry, svou činností ovlivňuje. Vědecké výstupy zdůrazňují již mnoho let, že na klima mají dominantní vliv změny koncentrací skleníkových plynů a rovněž změny ve využívání krajiny,“ říká ředitel Českého hydrometeorologického ústavu Václav Dvořák.

Právě vědecké poznatky přispěly k tomu, že své názory na globální oteplování začali přehodnocovat i političtí lídři. Že je dohoda z Paříže skutečně zázrakem, ukazuje ostatně srovnání s předchozími snahami o podobná mezinárodní ujednání. Když se světoví politici snažili uzavřít dohodu o snížení emisí v roce 1997 v Kjótu, skončilo to naprostým fiaskem. Kjótský protokol odmítly ratifikovat Spojené státy a konkrétním závazkům se vyhnula i Čína. A tak se stalo, že přelomový summit, který měl přinést snížení emisí skleníkových plynů o 5,2 procenta, žádným přelomem nebyl, protože emise za 20 let naopak o pětinu vzrostly. Nyní se zdá, že dva z největších znečišťovatelů Země, tedy Čína a Spojené státy, svou klimatickou politiku zcela změnili. A jestliže v případě USA to zas tolik nepřekvapuje, v případě Číny je to překvapení obrovské.

Rudá, nebo zelená Čína?

Ještě v prosinci před podepsáním dohody v Paříži mnoho klimatických skeptiků tvrdilo, že Čína nikdy neobětuje svůj ekonomický růst, tažený uhelným průmyslem, jen aby potěšila Západ. A že bez Číny nemá celá dohoda smysl, protože říše středu do ovzduší vypouští stejně oxidu uhličitého jako Evropa a Spojené státy dohromady. Jejich úvaha by možná platila před třemi nebo čtyřmi roky, kdy stál v čele nejlidnatější země světa prezident Chu Ťin-tchao. Současný čínský vůdce Si Ťin-pching, který období Maovy kulturní revoluce strávil v uhelných dolech, ale klimatickou politiku Číny otočil o 180 stupňů.

Číňané dávají sbohem uhlí a nevídanou měrou se soustředí na obnovitelné zdroje. Patří jim osm největších světových solárních společností, stejně jako druhá největší firma zabývající se větrnou energií Goldwind. Do obnovitelné energie investovala Čína loni 90 miliard dolarů, nejvíce ze všech států světa. A například v prvním čtvrtletí instalovala více solárních panelů, než kolik jich aktuálně existuje ve Francii.

Podle organizace Greenpeace přestala Čína v poslední době spalovat uhlí ve starších elektrárnách o celkovém výkonu 18 gigawattů. To je pro představu to samé, jako kdyby Velká Británie zavřela všechny své uhelné elektrárny.

Své závislosti na uhelných elektrárnách se Čína chce zbavit tím, že každý rok postaví šest až osm jaderných elektráren. Souběžně s tím plánuje zavírat staré, „špinavé“ uhelné elektrárny. Podle organizace Greenpeace přestala Čína v poslední době spalovat uhlí ve starších elektrárnách o celkovém výkonu 18 gigawattů. To je pro představu to samé, jako kdyby Velká Británie zavřela všechny své uhelné elektrárny. V příštích pěti letech hodlá Čína zavřít elektrárny dokonce o výkonu až 60 gigawattů. Počátkem roku navíc tento největší producent i spotřebitel uhlí na světě oznámil, že během následujících tří let neotevře jediný uhelný důl a naopak bude pokračovat v jejich uzavírání. Oproti předchozí čínské politice je to obrovský posun a pro celý svět je důležité pochopit, co za ním stojí. Jestli jsou to důvody, které přetrvají i poté, co se v Číně dostane případně k moci jiná politická klika, anebo s jejím příchodem pominou.

Při pohledu zvenčí se zdá, že platí první varianta a čínské elity si konečně uvědomily devastující účinky, které má spalování fosilních paliv na životní prostředí v zemi. A nejde zdaleka jen o oblaka jedovatého smogu, v nichž se, symbolicky v době konání pařížské konference, topila velká čínská města. Podle čínských vědců existují daleko větší rizika.

Jedno souvisí s tím, že se teplota na Tibetské náhorní plošině, které se pro její obrovské zásoby pitné vody přezdívá třetí pól, zvyšuje dvakrát rychleji, než je světový průměr. Tibetské ledovce proto tají alarmující rychlostí. A jelikož jsou zdrojem vody mnoha největších asijských řek, včetně Indu, Gangy, Jang-c’-ťiang, Žluté řeky, Mekongu a Brahmaputry, jejich roztání by mělo vážný dopad na miliardu lidí, kteří jsou na pitné vodě z nich zcela závislí. Jiná studie upozorňuje na to, že za posledních 100 let se teplota v Číně zvýšila o 0,9-1,5 stupně, více než ve zbytku světa, a do roku 2100 by mohla vyskočit o dalších pět stupňů. To by v důsledku znamenalo, že přímořská velkoměsta jako Šanghaj, Kanton a Tchien-ťin skončí pod vodou. Zpomalení globálního oteplování je tedy pro Číňany existenční otázkou.

Jenže jak se ukazuje při detailnějším pohledu, ten hlavní důvod, proč je současný prezident Si Ťin-pching nakloněný čistší Číně, jen pramálo souvisí s jeho obavami o životní prostředí. Ve skutečnosti se jen snaží oslabit ostatní mocenské kliky v zemi. Omezení emisí totiž nejvíce zasáhne ropný a těžební sektor, kterým vládnou naftař Čou Jung-kchang, patřící k okruhu někdejšího prezidenta Ťiang Ce-mina, a pak skupina byznysmenů z provincie Šan-si. Mezi ně patří například Ling Ťi-chua, jeden z nejbližších spojenců bývalého prezidenta Chu Ťin-tchaa. Pod záminkou boje za zelenější Čínu se tak současný prezident snaží vypořádat se svými politickými protivníky. Případná rošáda vládnoucí elity tak může změnu čínské energetické politiky zpomalit nebo úplně zabrzdit. A to by byla čára přes rozpočet celosvětovým plánům na omezení emisí.

Drahé vize zelené budoucnosti

Jestli se alespoň částečně podaří omezit oteplování planety, bude sice záviset především na Číně, zásadní proměnou však bude muset projít celá světová ekonomika. Především energetický sektor, který je odpovědný za více než třetinu globálních emisí skleníkových plynů. Hlavním trendem příštích dekád by tedy měl být odklon od spalování fosilních paliv směrem k obnovitelným zdrojům energie.

V Dubaji se zakládá fond s kapitálem ve výši 27 miliard dolarů, jehož hlavním cílem je instalovat do roku 2030 na všechny dubajské budovy solární panely.

Nepůjde o nijak levnou záležitost. Mezinárodní energetická agentura (IEA) odhaduje, že kvůli snížení emisí bude muset energetický sektor v letech 2015-2030 investovat 13,5 bilionu dolarů. Tedy 40 procent veškerých svých investic. Již dnes je zřejmé, že přechod na zelenější zdroje energie nebude skokový a že půjde spíše o pomalé a postupné krůčky. „Představa jednoduchého, rychlého a levného přechodu na nové energie je naivní. Fosilní paliva nadále jednoznačně zůstávají klíčovou součástí energetiky, a jestli začnou být z energetického mixu vytěsňovány, stane se to nejdříve v horizontu deseti dvaceti let,“ říká poradce J&T pro energetiku Michal Šnobr. Firmám ostatně v současnosti k přechodu na zelenější zdroje chybí motivace - ekonomicky se to prostě nevyplácí. Tradiční zdroje energie, jako je ropa, uhlí nebo zemní plyn, jsou totiž extrémně levné.

Je tedy otázkou, jak dopadnou ambiciózní iniciativy, které byly ohlášeny již v Paříži. Například Africká iniciativa za obnovitelné zdroje si klade za cíl instalovat do roku 2020 zařízení, která budou z obnovitelných zdrojů produkovat deset gigawattů energie. Francie přislíbila, že do toho samého roku investuje v Africe dvě miliardy eur do rozvoje obnovitelných energií a dalších šest miliard na elektrifikaci kontinentu. Indický premiér Naréndra Módí oznámil založení globální solární aliance, přičemž se zavázal, že do roku 2030 bude Indie vyrábět 40 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů. A v Dubaji se zase zakládá fond s kapitálem ve výši 27 miliard dolarů, jehož hlavním cílem je instalovat do roku 2030 na všechny dubajské budovy solární panely.

Do boje za zelenější budoucnost ekonomiky vyrazili i nejbohatší lidé světa. Iniciativa třiceti dolarových miliardářů, včetně Billa Gatese, Marka Zuckerberga, Jeffa Bezose či George Sorose, chce ve velkém investovat do výzkumu a vývoje uhlíkově čistých technologií. Teprve příští roky ale ukážou, jak silná je ochota jednotlivých států snižovat emise tváří v tvář obrovským nákladům, které s tím budou spojeny. Podle propočtů dánského statistika Bjorna Lomborga totiž pařížské závazky Číny, Spojených států a Evropské unie odkousnou ze světového HDP v roce 2030 na 650 miliard dolarů. A to jde podle něj ještě o idealistický výpočet počítající s tím, že všechny investice budou umístěny nejefektivněji, jak to jen jde. Což v případě politických rozhodnutí neplatí nikdy.

Aby Česko splnilo své pařížské závazky, nemusí dělat takřka nic. Jako člen EU si stanovilo cíl snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 40 procent ve srovnání s rokem 1990.

Česko má v tomto ohledu zatím výhodu. Na to, aby splnilo své pařížské závazky, totiž nemusí dělat takřka nic. Jako člen EU si stanovilo cíl snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 40 procent ve srovnání s rokem 1990. Již dnes jsou přitom nižší o 34 procent. Ke splnění unijního závazku se tedy příliš snažit nemusíme, a tak stejně jako doposud i nadále bude hlavním nástrojem pro snižování emisí evropský systém obchodování s emisními povolenkami. Kromě toho se počítá se zavedením několika opatření, která jsou součástí již připravených, nebo dokonce schválených státních strategií (jako je Státní energetická koncepce nebo Politika ochrany klimatu v ČR).

„Sem patří například snižování emisí díky zateplování domů, které je součástí programu Nová zelená úsporám, snižování emisí v dopravě díky podpoře čistých technologií, postupné uzavírání hnědouhelných elektráren, které dosluhují, přechod energetiky na vyšší využití jádra a obnovitelných zdrojů energie nebo zavádění decentralizovaných zdrojů v domácnostech, třeba malých solárních elektráren,“ říká tiskový mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu František Kotrba. Tyto projekty se financují buď z výnosů aukcí emisních povolenek, nebo z operačního programu Životní prostředí. Podle ministra životního prostředí Richarda Brabce by tedy neměly vést ke zvýšení ceny elektrické energie nad rámec toho, co již dnes lidé platí.

Co nás čeká a nemine

Jestliže snižování emisí českou ekonomiku v příštích letech příliš nezasáhne, samotné globální oteplování se na českém klimatu i ekonomice, především zemědělství, podepíše výrazně. Tou největší hrozbou je sucho. Loňské léto, které bylo nejteplejší v historii, může být předzvěstí toho, jak to bude v příštích desetiletích v Česku vypadat. Není to příliš lákavá představa. Z prosincové zprávy Českého hydrometeorologického ústavu vyplývá, že i po deštích, které Česko zalily od srpna do října, vykazovalo 80 procent území o 100 mm nižší hodnoty srážek oproti dlouhodobému průměru. Jinak řečeno, na každý metr čtvereční půdy by bylo třeba vylít stolitrový sud vody, aby se vrátil k normálu. Výsledkem je, že Česko vysychá. Například loni v říjnu byla na čtvrtině pramenů podzemních vod v severovýchodních Čechách a severovýchodní Moravě historická minima vody.

Zatímco dříve platilo, že obilnicí republiky je jižní Morava, nyní je to spíše Českomoravská vysočina.

Štěstím v neštěstí bylo, že loňské sucho přišlo až v červenci, kdy jsou obiloviny vesměs zralé. Kdyby se ale suché roky opakovaly a Česko by bylo bez deště i v jarních a prvních letních měsících, tak by podle modelů Centra výzkumu globální změny Akademie věd během dvaceti let nebylo možné dopěstovat pšenici. Mohou začít usychat lesy, případně se sníží jejich schopnost zadržovat vodu.

S tím, jak se bude oteplovat, se budou čím dál víc na sever posouvat klimatické pásy, což zasáhne především zemědělskou výrobu. První příznaky můžeme vidět již dnes. Zatímco dříve platilo, že obilnicí republiky je jižní Morava, nyní je to spíše Českomoravská vysočina. „Pokud se na tyto změny včas, rozumně a s rozmyslem budeme připravovat, nebudeme muset v polovině století řešit nečekané důsledky. Měli bychom přemýšlet hlavně o způsobech výroby elektrické energie, o hospodaření s vodou nebo o zdravém hospodaření v zemědělské krajině a v lesích,“ říká Dvořák.

Je ale dost dobře možné, že žádné dílčí změny už nepomohou. Možná budeme muset zcela změnit způsob svého života i uvažování. „Podle mého názoru bychom měli opustit ideu věčného hospodářského růstu založeného na spotřebě materiálních statků jako jediného receptu na blahobyt a nahradit ji vyváženějším přístupem zdůrazňujícím kvalitu života a životního prostředí,“ říká Trnka. Jak prohlásil v Paříži Barack Obama, jsme první generací, jež vážně pociťuje důsledky změn klimatu, a poslední, která ještě může běh událostí citelně ovlivnit.

F. Heczko pozorne precist:... 15:22 28.2.2016
J. Poděbradský Re: výborný článek!! 18:48 28.2.2016
P. Majer Re: Hloupost nebo lež???... 23:08 29.2.2016

Počet příspěvků: 17, poslední 8.3.2016 12:14 Zobrazuji posledních 17 příspěvků.