Ekonomie by měla hledat jiné paradigma

Tradiční ekonomické koncepty již neposkytují dostatečný vhled do složité sítě sil a vztahů dnešního světa. Ekonomie musí najít nové metody, jak jej popisovat a vysvětlovat.

Petr Kain 27.8.2017
Máme věřit expertům? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Máme věřit expertům? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Máme věřit expertům? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ekonomie byla dlouhá léta považovaná za nejpokročilejší a nejrozvinutější společenskou vědu. Na rozdíl od mnoha vědních oborů zabývajících se lidmi a jejich chováním v ní v zásadě panovala shoda o nejlepších metodologiích či o nejvýznamnějších tématech bádání. Punc důvěryhodnosti jí poskytovala i schopnost vyjadřovat se ve složitých matematických modelech. Vždyť právě matematiku většina lidí považuje za tu pravou exaktní vědu.

Reputace ekonomie těžila i z úžasného ekonomického pokroku lidstva v minulých dvou stoletích. Sami ekonomové se nezřídka oddávali pocitu, že jsou ve vědecké obci výjimeční. Tato léta jsou pryč. Ekonomie jako vědní obor prochází, co by se dalo označit za krizi identity. Její pověst bezpochyby poškozuje, že růst životní úrovně ve většině zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) v uplynulých letech prudce zpomalil, i fakt, že z ekonomického růstu má prospěch stále užší část populace.

Především se však ukazuje, že tradiční ekonomické koncepty a modely již nedokážou poskytovat dostatečný vhled do složité sítě sil a vztahů, z nichž je upleten dnešní svět. Ekonomie je na prahu nové éry a v reakci na měnící se vnější svět si musí najít nové paradigma.

Marginalizovaná role

Mnoho ekonomů si to uvědomuje. Například americký ekonom a sociolog Jeremy Rifkin tvrdí, že vstupujeme do éry nového ekonomického systému, v němž bude hrát podstatnou roli internet věcí. Ten zvyšuje produktivitu natolik, že jsou pořizovací a výrobní náklady mnoha produktů a služeb v podstatě nulové, čímž se stávají bezplatnými. Zisky koncernů v důsledku toho vyschnou, vlastnická práva se postupně vytratí a ekonomika založená na nedostatku se pozvolna promění v přebytkovou.

Podle amerického ekonoma a sociologa Jeremyho Rifkina nenastane konec kapitalismu, ten bude nadále existovat vedle nového ekonomického systému, jeho role ale bude marginalizována. Základem nového systému nebude vlastnictví, ale sdílení věcí. A s tím se současná ekonomická teorie s kořeny v 19. století dosud nedokázala vypořádat.

Ve své knize The Zero Marginal Cost Society: The Internet of Things, the Collaborative Commons, and the Eclipse of Capitalism (Společnost nulových nákladů. Internet věcí, spolupracující společenství a soumrak kapitalismu) Rifkin píše, že hlavním organizačním modelem nové ekonomiky budou spolupracující společenství.

Podle Rifkina nenastane konec kapitalismu, ten bude nadále existovat vedle nového ekonomického systému, jeho role ale bude marginalizována. Základem nového systému nebude vlastnictví, ale sdílení věcí. A s tím se současná ekonomická teorie s kořeny v 19. století dosud nedokázala vypořádat.

Limity současné ekonomie ve své knize Age of Discovery: Navigating the Risks and Rewards of Our New Renaissance (Věk objevování. Jak navigovat rizika a odměny v naší nové renesanci) popisují i Ian Goldin a Chris Kutarna z Oxfordské univerzity. Podle nich mnoho ekonomických ukazatelů, například hrubý domácí produkt, nepostihuje obrovské změny v ekonomice. Stále více času například trávíme hledáním zábavy a poskytováním služeb na internetu. Práce a zisky z toho plynoucí jsou sice reálné a rostou, ale konvenční metody ekonomie je nejsou schopné zachytit.

Goldin a Kutarna uvádějí, že zatímco prodej milionu kopií Encyclopedia Britannica by do HDP přinesl miliardu dolarů, milion uživatelů on-line encyklopedie Wikipedia do něj nepřinese ani jeden. A nic na tom nezmění, ani kdyby se počet uživatelů Wikipedie zvýšil z milionu na miliardu. Goldin s Kutarnou upozorňují, že podle vědeckých výzkumů uživatelé Wikipedie ušetří ročně čas odpovídající 500 dolarů.

Odtržení od reálného dění

Dalším kritikem současné ekonomie je americký ekonom Paul Romer. Upozorňuje na skutečnost, že na konci 70. let 20. století přišli po kolapsu keynesiánských teorií ekonomové nové generace s teoriemi, které posunuly tuto vědní disciplínu do roviny zcela abstraktních rovnic. Tvrdili přitom, že hospodářství má sklon vytvářet rovnovážný stav, který mohou narušit jen nepředvídatelné externí šoky.

Abstraktní ekonomické modely vycházející z teorií o vnitřně rovnovážném hospodářství jsou podle amerického ekonoma Paula Romera zcela odtržené od reálného dění a byly prý jedním z významných faktorů, které přispěly ke globální finanční krizi

Romer ve své studii The Trouble with Macroeconimics (Potíže s makroekonomií) tvrdí, že ekonomie v důsledku těchto teorií přišla o značnou část schopnosti pochopit a správně interpretovat realitu. Abstraktní ekonomické modely vycházející z teorií o vnitřně rovnovážném hospodářství jsou podle něho zcela odtržené od reálného dění a byly prý jedním z významných faktorů, které přispěly ke globální finanční krizi.

Moderní ekonomické teorie by se proto podle Romera měly zakládat výhradně na komplexních počítačových simulacích, jež odrážejí co nejvíce ekonomických i společenských aspektů. Něco podobného prosazuje i hlavní ekonom britské centrální banky Andrew Haldane. Podle něho nejenže jsou v současnosti používané modely málo komplexní, ale navíc předpokládají, že se lidé vždy chovají racionálně, což neodpovídá skutečnosti.

Selhání

Nářky, že ekonomie již nedokáže postihnout komplexitu dnešního světa, jsou ale v určitém smyslu falešné a možná i nebezpečné. Implikují totiž, že to v minulosti dokázala, což je přinejmenším diskutabilní. S nevelkou nadsázkou lze říct, že dnešní ekonomie se formovala v 18. a 19. století, kde trochu ustrnula. Nejde jen o to, že dnešní společnost je složitější, propojenější a komplexnější, ale potíž je třeba i v tom, že ekonomické teorie byly výrazně eurocentrické.

Obrovským problémem ekonomie také je, že se snaží studovat společnost metodami přírodních věd. Nutně v tom selhává, protože společnost je příliš složitá a ekonomické modely abstrahují od řady důležitých faktů. Snahy ekonomie popsat komplexní svět, jako by byl mozaikou nezávislých sil, konceptů, komponentů a faktorů nemohou uspět.

Tehdejší ekonomické myšlení vůbec nebralo v úvahu, že v jiných částech světa nemusejí platit stejné hodnoty a předpoklady. Ekonomie například počítá s tím, že všichni (firmy, rodiny i jednotlivci) programově maximalizují svůj zisk. Jak ale poznamenávají někteří ekonomové, třeba v západoafrických kulturách či v Indii je běžné, že v rámci široké rodiny či komunity si lidé finančně pomáhají bez nároku na zisk. Stejně fungují i neziskovky nebo sociální podniky. Tuto „nepeněžní ekonomiku“ ekonomie nedokáže uchopit.

Obrovským problémem ekonomie také je, že se snaží studovat společnost metodami přírodních věd. Nutně v tom selhává, protože společnost je příliš složitá a ekonomické modely abstrahují od řady důležitých faktů. Snahy ekonomie popsat komplexní svět, jako by byl mozaikou nezávislých sil, konceptů, komponentů a faktorů nemohou uspět.

Všechny zmíněné síly a faktory totiž ve skutečnosti tvoří jednolitý a nedělitelný celek. Snahy oddělit ekonomické faktory od politických, právních, technologických, psychologických či třeba kulturních vedou ke zjednodušení komplexity celého systému, a tudíž i k jeho neúplnému (nebo zcela mylnému) pochopení.

Nevhodnost matematického řešení

S tím úzce souvisí i skutečnost, že svět se za uplynulý několik desetiletí stal v důsledku globalizace ještě složitější a propojenější. Ekonomická teorie založená na prvořadosti národních trhů a politik nedokáže rostoucí komplexnost adekvátně postihnout. Na tomto příkladě je také vidět nedostatečnost ekonomie založené na statických konceptech, teoriích a modelech, jež vznikly, když ekonomika stála na průmyslu. V dnešní době, kdy stále větší roli hrají služby, tyto teorie ztrácejí význam a užitečnost.

Snaha vtěsnat komplexitu a variabilitu světa do matematických vzorečků mnohdy končila na první pohled ucelenými závěry, které se však zcela míjely s realitou. Ekonomové by si měli přiznat, že ne pro každý ekonomický problém lze najít vhodné matematické řešení.

Mnoho ekonomů rovněž upozorňuje, že diskutabilní jsou i některé univerzální ekonomické „pravdy“. Například tržní ceny podle nich nejsou objektivním, univerzálním měřítkem hodnoty, a tudíž nevedou k optimální alokaci zdrojů. Trh podle nich stejně oceňuje aktivity, jež životy zachraňují, jako ty, které je ničí – dává stejnou hodnotu produktům zásadním i zcela zbytným.

Dalším problémem je až přehnaná fascinace ekonomů matematikou. Snaha vtěsnat komplexitu a variabilitu světa do matematických vzorečků mnohdy končila na první pohled ucelenými závěry, které se však zcela míjely s realitou. Ekonomové by si měli přiznat, že ne pro každý ekonomický problém lze najít vhodné matematické řešení.

Ekonomie musí najít nové způsoby a metody, jak popisovat a vysvětlovat svět, v němž žijeme. Zároveň si musí přiznat, že komplexního poznání ekonomického světa a jeho zákonitostí dosáhnout nelze. Až si ekonomie uvědomí vlastní limity, může přispět k lepšímu poznání světa.