Ekonomický model podle Koránu je pouhou ideologií

Proč se říká, že islámské banky nabízejí etičtější finanční produkty než západní banky? Vize rovnostářské islámské společnosti, která tvoří základ ekonomistické teorie a řízení islámských bank, je totiž utopická.

Matěj Široký 23.11.2016
Yassine Essid, La face cachée de l’islamisation: La banque islamique. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Yassine Essid, La face cachée de l’islamisation: La banque islamique. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Yassine Essid, La face cachée de l’islamisation: La banque islamique. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kniha La face cachée de l’islamisation: La banque islamique (Skrytá tvář islamizace. Islámské bankovnictví) tuniského profesora ekonomie Yassina Essida analyzuje principy islámského bankovnictví. Finanční krize v roce 2008, již způsobil krach na trhu s hypotékami a toxickými deriváty, odstartovala ve světě zájem o islámské bankovnictví, jeho služby a produkty.

Islámský bankovní systém vrací k reálné ekonomice a etickým principům, z nichž nejznámější jsou bezúročné půjčky, což mnoho současných ekonomů považuje za lék pro dnešní globální ekonomiku. Je ale účinným prostředkem proti chamtivosti a dravosti investičních bankéřů? Essid jej představuje jak z historického, tak ekonomického hlediska a snaží se odkrýt cíle islámského bankovního systému, a je-li bezpečný a výhodný pro klienty.

Islámský bankovní systém

Zájem o islámské bankovnictví projevily po finanční krizi nejen banky, ale i univerzity. Ve Štrasburku byl dokonce otevřen obor umožňující studentům ekonomie stát se na toto bankovnictví odborníky. Myšlenka islámského bankovního systému se zrodila v 19. století a jeho formování urychlila ropná krize v roce 1970, kdy ropné muslimské monarchie měly značné finanční prostředky v bankách, u nichž však zůstává otázkou, jsou-li řízené na základě islámské etiky a práva.

Myšlenka islámského bankovního systému se zrodila v 19. století a jeho formování urychlila ropná krize v roce 1970, kdy ropné muslimské monarchie měly značné finanční prostředky v bankách, u nichž však zůstává otázkou, jsou-li řízené na základě islámské etiky a práva

Od té doby tyto monarchie podporují odborníky na islámské právo, aby islámský bankovní systém vyvinuli. Podle Essida „se tento projekt, který se bezvýhradně hlásí k novému sociálnímu kulturnímu a ekonomickému řádu, projevuje mírumilovně a současně je v rozporu s mnoha formami lidové religiozity“. Islámský bankovní systém nechce pouze klientům zajistit dodržování etických pravidel, ale má mnohem větší ambici – postupnou islamizaci společnosti a ekonomiky.

Essid připomíná krach egyptské banky Al-Rayân v roce 1989, jež slibovala svým klientům dvouprocentní úrok za měsíc. Vůbec proto nepřekvapuje, že zkrachovala. Obě strany – banka a její klienti – navíc udělali stejnou chybu – neúměrně toužili po zisku. Pád této banky otevřel diskusi, zda lze vytvořit lepší bankovní systém, než má Západ.

Důležitým znakem islámského bankovnictví je nedůvěra k západním ekonomickým modelům kapitalismu a socialismu. Kapitalismus je kritizován, neboť je nenasytný a funguje díky dluhům, což vede k nesvobodě a neschopnosti je splatit. Socialismu muslimští bankéři nedůvěřují především proto, že je založen na materialistických, tedy ateistických principech, a neúctě k soukromému vlastnictví. Pro mnoho muslimů představuje islámský bankovní systém střední cestu mezi těmito dvěma extrémy, protože omezuje nepřiměřený zisk bankéřů a respektuje soukromé vlastnictví.

Myšlenkový proud renesance

Za prvního moderního islámského ekonoma je považován Džamáluddín Afghání (1838–1897), který patří k myšlenkovému proudu renesance, nadha. Ten reagoval na Napoleonův vpád do Egypta v roce 1798, který ukázal zaostalost muslimské společnosti, zejména technologickou. Tento myšlenkový proud se snažil integrovat technologie do muslimské kultury, ale na základě principů islámu.

Myšlenkový proud renesance se snažil integrovat technologie do muslimské kultury, ale na základě principů islámu

Myšlenku vlastních ekonomických principů oprášil Pákistánec Sayyid Abul Ala Maududi (1903–1979), zakladatel náboženské politické strany Džamát-e-Islámí, která je avantgardou Islámského státu – jejím programem je řídit Pákistán podle islámského práva. Abul Ala Maududi se věnoval teorii islámského státu a záhy si uvědomil, že je třeba vytvořit ekonomické principy v souladu s právem šaría.

Požadavek byl jasný, ale Abul Ala Maududi nenavrhl žádné konkrétní ekonomické aplikace a vyznačoval se slabinou společnou pro odborníky na islámské právo – velké znalosti islámu, ale skoro žádné ekonomie. Od roku 1950 začala být jeho díla překládána a kolovala zejména v Muslimském bratrstvu v Káhiře. Inspiroval se jimi jeho zakladatel Sajjid Qutb (1906–1966), který požadoval, aby islámská ekonomika podléhala kolektivistickým a sociálním principům – bankovním institucím halal.

Růst objemu aktiv

Dalším předělem byl rok 1975, kdy Saúdská Arábie založila Islámskou rozvojovou banku. Od této doby vzniklo ve světě více než 500 bank, které mají v názvu „islámská“, přičemž mezi ně nejsou zahrnuty západní banky, které nabízejí finanční produkty se značkou šaría. Islámská rozvojová banka podporuje semináře a univerzitní sympózia na téma islámského bankovního systému, ale neomezuje se pouze na ekonomiku. Financovala například luxusní kulturní centrum na pařížském předměstí Evry.

Islámské bankovnictví se rozšiřuje geograficky i objemem aktiv – v roce 2009 činil 822 miliard dolarů, v roce 2012 1540 a v roce 2015 více než 2000 miliard dolarů. Objem aktiv tedy roste o 10 až 30 procent ročně.

Islámské bankovnictví se rozšiřuje geograficky i objemem aktiv – v roce 2009 činil 822 miliard dolarů, v roce 2012 1540 a v roce 2015 více než 2000 miliard dolarů. Objem aktiv tedy roste o 10 až 30 procent ročně. Je tento úspěch díky aplikaci islámského práva, tedy odmítnutí ribâ, úročených půjček? Essid uvádí historii půjček, přičemž jeho záměrem je ukázat, že bezúročné půjčky nejsou záležitostí výlučně islámu, ale že jsou mnohem starší a existovala i jiná a mnohem lepší řešení dluhů.

První snahy o řešení zadlužení a o regulaci půjček se objevují už v Chammurapiho zákoníku, který předkládá základní právní náležitosti pro jejich uzavření. Kontrakt musí obsahovat přesně definovaný úrok, datum splatnosti, postihy za nedodržení nebo opoždění splátek a maximální výši úroku – třetinu půjčky, pokud šlo o obilí, a 20 procent v případě stříbra. Zdá se vysoká, ale je určena pro budoucí investici. Zákoník pamatoval i na bezúročné půjčky, pokud byly k okamžité spotřebě kvůli přežití. V případě nemoci dlužníka se půjčka nemusela splácet.

Půjčka ve starověkém Řecku

Ve starověkém Řecku byla půjčka vnímaná negativně. Antičtí myslitelé zjistili, že člověk má sklon půjčovat si a žít na dluh, přičemž jeden z předpisů pro šťastný život byl nikomu nic nedlužit. Problémem půjčování se zabývá i Platón. Považuje půjčku za nežádoucí, ale současně lidé nemají zapomínat, že i jejich život je půjčkou od bohů, kterou v okamžiku smrti budou muset splatit.

Ve starověkém Řecku půjčka měla morální rozměr. Byla projevem důvěry a osobní cti, což dnes působí zvláštně, neboť půjčka peněz je formální záležitost bez požadavku na morální integritu zúčastněných.

Půjčka měla morální rozměr. Byla projevem důvěry a osobní cti, což dnes působí zvláštně, neboť půjčka peněz je formální záležitost bez požadavku na morální integritu zúčastněných. Aristotelés odsuzuje finanční spekulace, protože peníze jsou prostředek, nikoliv cíl. Ten, kdo s nimi spekuluje, morálně selhává, neboť zaměňuje prostředek za cíl. Navíc peníze měly pro Aristotela pouze praktickou funkci – zjednodušují výměnu dober nutných k životu.

Navzdory odsudkům filozofů půjčky ve starověkém Řecku existovaly, zejména na nečekané výdaje, jako bylo vykoupení z otroctví, což byl případ Platóna, kterého vykoupili jeho žáci. A také zámožným lidem, když chtěli uspořádat událost, aby zvýšili svou společenskou prestiž – byly poskytovány s jednoprocentním úrokem za měsíc. U půjček na námořní plavby a expedice se úrok pohyboval okolo sta procent, a byl tak vysoký kvůli jejich velkému riziku a úplné ztrátě investice.

Většina velkých civilizací

Vztah židovského národa k půjčkám je známý. Tóra zakazuje půjčování peněz soukmenovcům, ale ostatním židé půjčovat mohou. Essid se poměrně obšírně věnuje křesťanství, jež od počátku půjčování peněz a jejich úročení na základě evangelia zakazovalo – křesťan má rozdávat, aniž by čekal něco nazpět. Později církevní otcové odsoudili úrok, protože člověk tímto způsobem nezískává peníze prací, ale ani tento argument půjčkám na ekonomický rozvoj nezabránil.

Nejen islám, ale i většina velkých civilizací se zabývala morálními i technickými aspekty půjčovaní peněz, jež bylo prakticky až do reformace považované za nepřípustné

Tomáš Akvinský stejně jako všichni křesťanští myslitelé považoval úrok za hřích vyplývající z touhy po zisku a z lakomství, ospravedlňoval jej však tím, že ten, kdo peníze půjčí pro dobrou věc, dostává odškodné za to, že nějaký čas nemohl disponovat svými penězi. Záleží však na úmyslu půjčujícího – pokud půjčuje, aby dostal odškodné, je to hřích. Akvinského pojetí je podobné tomu, na němž je založeno islámské bankovnictví.

První křesťan, kdo považoval půjčování peněz za morálně bezúhonné, byl Kalvín. V roce 1538 stanovila Ženeva úrok pět procent a po deseti letech ji následoval Londýn s deseti procenty. Z tohoto historického exkurzu je zřejmé, že nejen islám, ale i většina velkých civilizací se zabývala morálními i technickými aspekty půjčovaní peněz, jež bylo prakticky až do reformace považované za nepřípustné.

Korán

Islámské bankovnictví pomáhá pochopit zmíněný pojem ribâ, jejž definuje jeden z hadísů: „Všechny půjčky, které tvoří zisk nebo ukládají pevné datum splatnosti, jsou považovány za ribâ.“ Není však právně přesná, což umožňuje mnoho výkladů, které využívají odborníci na islám ve službách bank. Shoda panuje pouze na tom, že ribâ odsuzuje nepřiměřený nebo exponenciální úrok.

Koránu explicitně nezakazuje půjčku, ale lichvu. Prorok říká: „Nežijte z lichvy, která vytváří dvojnásobek.“ V Koránu jsou také pokyny pro uzavření půjčky.

Essid se věnuje vzniku a interpretaci ribâ na základě posvátných textů a historie, přičemž jde o vzácný pokus četby Koránu nejen jako posvátného textu, ale i v historickém kontextu. Hlavní otázkou je, zda existuje podstatný rozdíl mezi ribou, tedy původní náboženskou hodnotou, a spravedlivým obchodováním, jímž se vyznačují čestní lidé. První rozpor s interpretací úplného zákazu půjček v Koránu je historický, jelikož Prorok si půjčoval peníze na svou expanzi.

Essid zdůrazňuje morální aspekt půjčování, který je vlastní prvním generacím muslimů. Tehdy bylo pro toho, kdo si půjčil, vrácení například myrhy v lepší kvalitě ctí. Z historického hlediska lze říct, že sice neexistoval zákaz půjček ani úroků, ale velmi se dbalo na etiku.

Korán ribu odsuzuje v případě nemorálního postupu věřitele, jehož nezajímá, že se dlužník dostane do problémů, protože nebude moci splácet. Koránu explicitně nezakazuje půjčku, ale lichvu. Prorok říká: „Nežijte z lichvy, která vytváří dvojnásobek.“ V Koránu jsou také pokyny pro uzavření půjčky – smlouva musí být napsaná na papíře a mít jednoznačnou formu a datum splatnosti. Ani na základě Koránu tedy nelze půjčku zakázat.

Ekonomický základ

Otázkou je, jak na základě těchto dvou pokynů, které nevybočují z antických a středověkých postojů, založit teorii moderní ekonomie nazývanou islámský bankovní systém. Proč se říká, že islámské banky nabízejí etičtější sofistikované finanční produkty než západní? Jaká jsou pravidla islámského bankovního systému odvozená z Koránu?

Ekonomický základ islámských peněžních ústavů tvoří zákaz lichvy, finančních operací s nepřiměřeným rizikem, investic do firem, jež vyrábějí a distribuují alkoholické nápoje, zpracovávají vepřové maso či produkují pornografií a stejný podíl zisku a ztrát banky a klienta

Ekonomický základ islámských peněžních ústavů tvoří zákaz lichvy, finančních operací s nepřiměřeným rizikem, investic do firem, jež vyrábějí a distribuují alkoholické nápoje, zpracovávají vepřové maso či produkují pornografií a stejný podíl zisku a ztrát banky a klienta. Banky nepůjčují peníze, ale nabízejí spoluúčast, což v praxi znamená, že když si klient chce půjčit peníze na auto, banka ho koupí a klient následně splácí a úrok je poplatek za používání.

V případě půjčky na založení firmy banka obdrží akciový podíl. Pokud si klient pouze uloží peníze v bance, nedostává úrok, ale takzvanou hiba, což je dar ze zisku vytvořeného bankou. Ve skutečnosti však jde pouze o sémantickou změnu bankovních pojmů, nikoli o alternativní bankovní systém. Půjčka ani úrok sice neexistují, ale jde o formy leasingu nebo hypoték, jež jsou navíc srovnatelné s úrokem u půjček západních bank. Jedinou výhodou tohoto systému je, že odradí klienty od půjček bez předem stanoveného cíle.

Pohádky agresivního islámu

Pokud jde o složitější finanční produkty, než je ukládání peněz nebo půjčky fyzickým osobám, populární je nakupování akcií muslimských společností, přičemž mnoho islámských bank nabízí investovat mimo islámskou oblast. To je však problematické, protože investor neví, do čeho investuje.

Islámská ekonomika vytvořená a rozvíjená islámsko-salfistickými strategiemi není nic jiného než pohádky agresivního islámu, který využívá společnosti hledající identitu

Pokud si muslim koupí akcie západní banky prostřednictvím své islámské pobočky, je prakticky nemožné zajistit, aby západní banka investovala v souladu s etickým kodexem islámu. (Mimochodem, největším investorem Deutsche Bank je katarská královská rodina.) Otázkou je, co zůstává z islámského bankovního systému, je-li napojen na globální ekonomický systém.

Podle Essida jsou služby islámských bank dražší než západních, ale klient má k dispozici islámskou přepážku, jež ho má utvrdit ve vlastní identitě, jelikož dobrý muslim ukládá své peníze v souladu se svou vírou. Ve skutečnosti však jde o marketingový nástroj, který sleduje úplně jiný cíl než prohloubit víru klienta. Essidův závěr je nekompromisní: „Islámská ekonomika vytvořená a rozvíjená islámsko-salfistickými strategiemi není nic jiného než pohádky agresivního islámu, který využívá společnosti hledající identitu.“

Jaké má Essid důkazy pro toto odvážné tvrzení? Žádná země praktikující ribu se nezbavila chudoby, naopak, skupina s nízkým příjmem se neustále zvětšuje. Essid uvádí jako příklad mikropůjčky, které jsou efektivní v zemích třetího světa, protože umožňují malé podnikaní chudým lidem. Tento ekonomický model však nemá nic společného s náboženstvím, ale pouze s univerzálně platnými ekonomickými pravidly.

Iluze

Essid také kritizuje islámský bankovní systém a zmiňuje jeho paradoxy. Prvním problémem je platové ohodnocení zaměstnanců islámských bank. Ty jsou sice založené na partnerství se svými klienty, kteří však toto ohodnocení téměř nemohou ovlivnit. Pokud jde o rovnoprávný vztah, měli by. Ve výplatě by se navíc měl promítat zisk banky, a proto se Essid ptá, může-li islámská banka vyplácet svým zaměstnancům fixní mzdy.

Islámské zákony nemohou konkurovat těm moderní ekonomiky, jež platí všude ve světě, zatímco ty Koránu nikde. Představa o solidární islámské společnosti je iluze.

Druhým problémem je duchovní dohled nad těmito finančními institucemi. Jednou z hlavních je Muslimská světová organizace, jejíž součástí je komise duchovních, která rozhoduje, odpovídají-li služby a finanční produkty banky Koránu. Tito experti jsou však ve střetu zájmu, protože jsou placeni islámskými bankami, a někteří z nich mají blízko k radikálnímu islámu. Často také mají chabé ekonomické znalosti a nejsou schopní pochopit složité finanční mechanismy. Verdikt nad daným produktem je však na jejich libovůli.

Islámské zákony nemohou konkurovat těm moderní ekonomiky, jež podle Essida platí všude ve světě, zatímco ty Koránu nikde. Představa o solidární islámské společnosti je iluze. Ekonomický model podle Koránu je pouhou ideologií, protože všechny ideologie jsou založené na představách, nikoliv na realitě. Utopická vize rovnostářské islámské společnosti, jež tvoří základ ekonomistické teorie a řízení islámských bank, pak vede Essida k závěru: „Islámská ekonomika je za prvé, odpovědí na problém identity, a za druhé, přípravou terénu pro islámskou společnost.“

La face cachée de l’islamisation: La banque islamique

Skrytá tvář islamizace. Islámské bankovnictví

AUTOR: Yassine Essid

VYDAL: De L’aube 2016

ROZSAH : 176 stran



Počet příspěvků: 2, poslední 25.11.2016 12:29 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.