Ach Rusko,

vzdychám stejně, jako ruský lékař, co byl u nás na letním bytě, neb v Praze co emigrantu se mu stýskalo po venkově. Rozumějme venkov primitivní, neb se nepumpovalo, ale nabíralo šoufem ještě 1985! Podobně bylo jídlo v lese, kam kdo šlápl, brambory na  poli, a když se ještě nemlátilo, stačilo vydrolit a upražit.  Jako muž a host dojit nemohl, ale jistě by si poradil. Maso nečekal, nebyl zvyklý. Osud ho spojil s bílými, a tak i vysvobodil z Ruska do Evropy, třeba benešovsko-masarykovské. O Rusku mluvil jako o rusích, doslova jsem to slyšel až od jednoho palestinského bankéře na adresu jeho soukmenovců. Tupost, bezmoc, skoro vrozená. Ovšemže oba byly důkazem, že to není rodem, ale situací, která slabší charaktery uvrhne do "bezdomovectví" třeba ve vlastní vilce. Prošel jsem spíše jen sovětskou Ukrajinou, ale když Ščaransky na Ben Gurionu řekl " to štěstí, že nejsem v Rusku", si z VOA pamatuji dodnes, i s tím trámem před očima, co se mi též úsilím zapamatovat do paměti vryl. O to více pokořující, jak čím dál tím víc se do slovanské náruče vracíme. I tím nastupujícím autoritativním režimem bez legitimních základů.  Pomoc jen jedna.