Dvacet let od bojů o moskevský Bílý dům: Jak to vidí poslední ruský idealista

Vladimir Bondarenko, v roce 1993 obránce ruského parlamentu, hovoří o tehdejším krvavém souboji o moc a vývoji ústícím do slepé uličky.

Gábor Stier 13.10.2013
Před dvaceti lety zvítězil v Rusku prezident Boris Jelcin, když nechal tanky rozstřílet parlament. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Před dvaceti lety zvítězil v Rusku prezident Boris Jelcin, když nechal tanky rozstřílet parlament. | foto: © ReutersČeská pozice
Před dvaceti lety zvítězil v Rusku prezident Boris Jelcin, když nechal tanky rozstřílet parlament.

V těchto dnech je tomu právě 20 let, co vývoj v Rusku dospěl na další rozcestí. Dva roky po rozpadu Sovětského svazu proti sobě stála dvě mocenská centra. Dva civilizační, ekonomické a politické modely – pozvolnější a sociálně citlivější přechod a okamžitý, šokující nástup kapitalismu, uspořádání parlamentního a prezidentského typu. Nakonec zvítězil ten druhý, poté, co nechal Boris Jelcin rozstřílet parlament.

Základy dnešního systému tím byly položeny v dýmu výstřelů a za hluku řetězových pásů. Média, jejichž úkolem bylo posílit legitimitu nového režimu, popisovala události jako boj „rudo-hnědých“ pučistů usilujících o znovunastolení dřívějších poměrů a obránců demokracie.

Z rozhovoru s Vladimirem Bondarenkem (*1946) – literátem, publicistou, tehdejším zástupcem šéfredaktora komunistického listu Den a jedním z někdejších obránců moskevského „Bílého domu“ – ovšem vyplývá, že v ostřelovaném parlamentu nestáli proti tankům fašisté a komunisté, ale spíše plamenní idealisté.

ČESKÁ POZICE: Nebyl jste poslancem, přesto jste před 20 lety spěchal na obranu parlamentu. Proč jste se přes veškerá rizika rozhodl do obklíčené budovy vstoupit?

BONDARENKO: Nebyli jsme tam kvůli podpoře konkrétních osob. Nespěchali jsme na obranu viceprezidenta Alexandra Ruckoje nebo předsedy parlamentu Ruslana Chasbulatova. Snažili jsme se ubránit první svobodný postsovětský parlament. Byl jsem tam proto, že jsem byl pro parlamentní republiku založenou na tradici lidového shromáždění, které fungovalo ve středověkém ruském státě. Věřte mi, že ti, kteří tenkrát spěchali na obranu parlamentu, nebránili poslance či strany, ale právo na svobodné volby. Svobodu!„Věřte mi, že ti, kteří tenkrát spěchali na obranu parlamentu, nebránili poslance či strany, ale právo na svobodné volby. Svobodu!“

Ti, kteří dnes Jelcinovo obléhání obhajují, zapomínají, že v srpnu 1991 stáli pučisté proti tomu samému Nejvyššímu sovětu a proti těm samým poslancům. Srpen 1991 se dnes jaksi nesluší připomínat, a sice proto, že když se nad událostmi lépe zamyslíme, potom se nezbytně dostaneme až k říjnu 1993. Pučisté v roce 1991 si ovšem netroufli ostřelovat parlament, zatímco diktátor Jelcin se nezalekl ani toho.

V těchto dnech před 20 lety byly položeny základy autoritářského prezidentského systému, v rámci něhož je Státní duma pouhou loutkou Kremlu. Putin dnes pouze využívá možností, které mu nabízejí jelcinovské autoritářské „výdobytky“. Já a moji přátelé milující svobodu jsme tenkrát také cítili, že s Jelcinem přebírá vládu v Rusku flegmatická, zkorumpovaná moc. Že se dostavuje jistá verze kriminálně-feudálního režimu. Proto spěchali na obranu parlamentu příznivci levice i pravice, liberální demokraté i konzervativci. Všechny spojovalo jedno: přesvědčení o správnosti parlamentního uspořádání.

Nezapomínejme, že tehdejší Nejvyšší sovět měl značné pravomoci, což Jelcina a jeho okolí neuvěřitelně rozvzteklovalo. Tento parlament nikdy nebyl hlasovací mašinérií, která by se dala ovládat z Kremlu. Ještě v době obléhání probíhaly roztrpčené rozpravy o různých otázkách. Pro mne je velkým zážitkem na celý život, že jsem jako novinář mohl k obráncům promluvit z balkónu sněmovny ve společnosti takových představitelů Nejvyššího sovětu, jako byl Ruslan Chasbulatov nebo Sergej Baburin, že jsem mohl diskutovat a spolupracovat s Viktorem Anpilovem, Alexandrem Barkašovem, Těrechovem a dalšími. Na vlastní oči jsem mohl vidět, že Nejvyšší sovět, jehož členové se mezi sebou neúprosně hádají, a přesto zemi jednotně navigují vstříc budoucnosti, je samotné svobodné, demokratické a nezávislé Rusko.

ČESKÁ POZICE:  Na co jste myslel, když jste viděl, že se demokracie a nové Rusko rodí v krvi?

„V Rusku se má za to, že velké věci se vždycky rodí v krvi. A tak tomu skutečně i je a bude tomu tak i v budoucnu. Ke změnám vždycky patří také krev.“BONDARENKO: V Rusku se má za to, že velké věci se vždycky rodí v krvi. A tak tomu skutečně i je a bude tomu tak i v budoucnu. Ke změnám vždycky patří také krev. Ať už jde třeba o tak drobnou změnu, jako když se dívka mění v ženu. Je ovšem dobré, že pro uplynulých 20 let nejsou takové změny zrovna typické. Vždycky je mi totiž líto obětí, ať už jsou na kterékoliv straně barikády.

Pochopil jsem a chápu, že demokracie v Rusku je nesnadný porod. Mohl bych dokonce říct, že dnes už s politováním vidím, že obránci parlamentu byli příliš mírní. Jelikož jsme se báli velkého počtu obětí, sami jsme se vzdali iniciativy, přitom kdybychom byli rozhodnější, mohli jsme vyhrát. To bylo jasné také Jelcinovi, proto byla do poslední chvíle v Kremlu připravená helikoptéra, která ho měla v případě potřeby dopravit daleko od místa dění. Jsem však přesvědčen, že by události v žádném případě nevyústily v občanskou válku. Lidé by se totiž nechopili zbraní ani kvůli sílícím oligarchům, ani kvůli sovětské moci, která prožívala své poslední dny.

ČESKÁ POZICE: To potvrzují i mé zkušenosti. Většina Moskvanů obléhání celou dobu jen pasivně kibicovala a ve městě probíhal normální život. Je příznačné, že mě jako novináře spěchajícího na místo dění několik set metrů od „historických událostí“ okradla skupinka podkarpatských Romů. Ti, kteří se nacházeli v budově, ovšem zatím prožívali dramatické chvíle…

BONDARENKO: Stalo se, co se stalo. Věděl jsem, že poté, co byl parlament rozstřílen, mě i všechny pracovníky opozičního listu Den čeká zatčení. To oznámil v televizi sám místopředseda vlády Vladimir Šumejko. Spolu s mými přáteli Alexandrem Prochanovem a Jevgenijem Něfedovem se nám na poslední chvíli podařilo z budovy uniknout a uchýlili jsme se do rjazaňské dači dalšího našeho přítele Vladimira Ličutina. Tam jsme pak celý týden jenom seděli. Vzdát se, to se nám vůbec nechtělo.

ČESKÁ POZICE: Jak jste ty dny prožíval? Nikdy jste neměl strach? A jak jste se po utišení bojů dokázal vrátit do běžného života?

BONDARENKO: Každý člověk lpí na životě a zároveň každý věří v to, že přežije a vyhraje. I já jsem se tedy bál, ale také věřil ve vítězství. To se sice nekonalo, nicméně obránci parlamentu, a mezi nimi i mnoho tvořivých lidí, získali energii k boji na spoustu let dopředu. Je zajímavým jevem, že 42 našich známých kolegů spisovatelů a básníků podporujících Jelcina ho v otevřeném dopise vyzvalo, aby parlament rozehnal silou. Publikovali své ostudné provolání, ale po rozstřílení parlamentu a smrti téměř tisíce lidí (o čemž všichni mlčí) nenapsali na omluvu toho, co se stalo, ani řádek.„Věřte mi, že většina obránců budovy byli poslední idealisté v celém Rusku!“

Současně s tím události z roku 1993 zachytili během uplynulých 20 let ve svých krásných básních Jurij Kuzněcov, Taťjana Gluškovová nebo Gleb Gorbovskij, zatímco Eduard Limonov, Alexandr Prochanov, Vladimir Ličutin, Sergej Jesin, Vladimir Makanin nebo Jurij Poljakov a naposledy talentovaný mladý autor Sergej Šargunov se jim věnovali v pozoruhodných prózách, a ti všichni se postavili na stranu obránců parlamentu. Naopak se nezrodilo ani jedno dílo s opačným znaménkem. Hospodin nedopustil, aby byli oslavováni kati. Ty dny před 20 lety pro mne znamenaly především inspiraci. Dodnes cítím energii, kterou jsem získal tenkrát u parlamentu, když jsme se zahřívali okolo ohně. Věřte mi, že většina obránců budovy byli poslední idealisté v celém Rusku!

ČESKÁ POZICE: A co vám kromě této energie po 20 letech zbylo?

BONDARENKO: Ty dny se do mne obtiskly jako důležitá událost mého života. Vzpomínám si, jak se na nás vrhli příslušníci OMON (speciální policejní jednotky – pozn. red.), na roztrpčené přívržence Anpilova, kteří se zoufale pustili do boje holemi proti samopalům, i na to, jak můj přítel Leonid Borodin, který strávil dvanáct let v brežněvovských lágrech za protisovětskou činnost, sehnal těmto radikálním komunistům kdesi náboje. Vzpomínám si na zraněného Vladislava Šurygina, vojenského redaktora našeho listu, na spolubojovníky, kteří i v obklíčení hráli na kytaru, aby obránce vzpružili, a samozřejmě i na zasedání Nejvyššího sovětu vedená nezdolným Chasbulatovem.

Jsem přesvědčen, že kdyby v čele sněmovny nestál tento odhodlaný Čečenec, pak by se parlament Kremlu nikdy nepostavil. Odbojný čečenský duch a čečenská hrdost ovšem udělaly své. A samozřejmě si vzpomínám i na to, jak jsme poté, co jsme se dostali z budovy, s Prochanovem sháněli auto a nakonec jsme vystřídali tři, než jsme se dostali až do Rjazaně. I na to, jak jsem řečnil z balkonu a žádal, aby Jelcin odvolal svůj ukaz (výnos), kterým rozpustil svobodný parlament.

ČESKÁ POZICE: Ruská společnost je v hodnocení těchto 20 let starých událostí dodnes nejednotná. Podle jedné strany zabránil Jelcin tomu, aby se moci chopil „rudo-hnědý“ tábor, zatímco druhá strana mluví o potupě Ústavy a vojenském puči. Co jste tehdy bránil vy?

„Události z roku 1993 jsou stejně důležitou součástí ruské historie jako říjen 1917“BONDARENKO: Věřte mi, že jako očitý svědek mohu s jistotou prohlásit, že nešlo o žádný „rudo-hnědý“ puč. Kdyby Jelcin nerozpustil parlament, nikdo by se ho nesnažil odstavit. A co je nejdůležitější, podívejte se, kdo byli skuteční vůdci obránců Bílého domu! Nebyli mezi nimi žádní komunisté! Nezapomínejme, že předseda strany Gennadij Zjuganov 3. října v televizním vystoupení vyzval, aby lidé zůstali doma a do ničeho se nezapojovali.

Anpilov nebo Těrechov, Makašov ani Ačalov nejednali na rozkaz strany, ale vystoupili proti Jelcinovi vedeni svým vlastním svědomím. Vůdci obránců parlamentu nebyli „rudo-hnědí“! To nebyl ani Ruckoj, ani Chasbulatov, ani Astefjev, ani Konstantinov. Barkašovci mašírující před kamerami západních televizí se obrany ve skutečnosti neúčastnili. Jejich role je ostatně velmi nejasná. Parodie barkašovců se svastikou byla tím nejpřesvědčivějším vysvětlením rozstřílení vlastního parlamentu, jaký si lze před západním světem vůbec vymyslet. A jakmile byly kamery zase vypnuty, okamžitě zmizeli sklepy.

V budově neumíraly takové pochybné existence. Ti, kteří tam byli, hájili demokracii a svobodu a postavili se zkorumpované, zlodějské diktatuře, která řídí zemi dodnes. Události z roku 1993 jsou stejně důležitou součástí ruské historie jako říjen 1917. Vypadá to, že říjen je v Rusku skutečně mimořádný měsíc.

ČESKÁ POZICE:  V Ústavě, kterou přijali koncem roku 1993 vítězové, spatřují mnozí kořeny dnešního uspořádání. Jaký systém by se vytvořil, pokud by zvítězili Ruckoj a Chasbulatov?

BONDARENKO: Opakuji, že není důležitá konkrétně osoba Ruckoje nebo Chasbulatova, ale tendence, mocenské uspořádání. Nevylučuji, že Alexandr Ruckoj se v ničem příliš nelišil od Jelcina, nicméně je fakt, že Ruckoj neměl možnost někoho oblbnout a vybudovat korupčnickou diktaturu. Ani Ruslan Chasbulatov by nemohl řídit Nejvyšší sovět autokraticky a nemohl by dopomoct ke kormidlu vlastnímu etniku. Dvakrát nechybělo mnoho, aby byl na postu předsedy parlamentu vystřídán. Jsem přesvědčen, že pokud by se věci vyvíjely jinak, pak by se z Ruska stala parlamentní republika s podporou širokých mas společnosti.„Rusko se nachází ve slepé uličce a já nevidím cestu, kudy ven. Na tuto cestu jsme se vydali už v říjnu 1993, kdy padlo svobodné Rusko.“

ČESKÁ POZICE: Jaký je váš názor na Putinovo Rusko?

BONDARENKO: Na Putinově zahraniční politice se mi líbí spousta věcí. Naopak nevidím skutečný pokrok doma. Řadu krásných slov a představ doprovází jen málo činů. Kde jsou nové továrny, podniky, inovace vědeckého prostředí? Už vůbec nemluvě o rozprášení akademie věd. Ostuda! Putin dobře chrání ruské zájmy ve světě, ale bojí se nebo nemá dost sil a prostředků, aby postavil ekonomiku na nohy a nastartoval růst. Nevěnuje dostatečnou pozornost kultuře, která je přímo v žalostném stavu. A všechny tyhle olympiády a mistrovství světa jsou jen draze zaplacené výlohy na odiv světu. Všechny ty miliardy dolarů by měly být investovány spíše do rozvoje vyšších technologií a zemědělství. Rusko se nachází ve slepé uličce a já nevidím cestu, kudy ven. Na tuto cestu jsme se vydali už v říjnu 1993, kdy padlo svobodné Rusko.

Opomíjené výročí

Na události, které se staly před 20 lety v Moskvě, vzpomíná svět s tichou zdrženlivostí. Ruská vládnoucí moc je opatrná, jelikož se s nimi přesto přese všechno pojí vznik dnešního politického systému, zatímco demokraticky angažovaný, takzvaný vyspělý svět je nemůže příliš nahlas oslavovat už proto, že ve znamení „historického pokroku“ mlčky podporoval rozstřílení ruského parlamentu, které v žádném případě nelze nazvat zákonným.

Dne 3. října 1993 se v centru Moskvy objevily tanky, aby ve prospěch prezidenta Borise Jelcina vyřešily silou dlouho zrající vnitropolitickou krizi. Jako již tolikrát byla i tentokrát země nejednotná a jedno z mocenských center, Kreml, mělo za to, že nastal nejvyšší čas skoncovat s dvojí mocí. Na sklonku léta 1993 již bylo zřejmé, že konflikt mezi parlamentem a ústřední mocí se maximálně vyostřuje. Prezidentská a vládní nařízení byla nerealizovatelná a bylo čím dál zjevnější, že prezident a jeho tým si přejí mocenský boj co nejdříve rozhodnout. Konfrontace dostoupila vrcholu televizním vystoupením Borise Jelcina 21. září, v němž prezident přečetl ten den podepsaný výnos číslo 1400 o rozpuštění parlamentu – Sjezdu lidových poslanců – a z jeho členů voleného Nejvyššího sovětu.

Parlament na jeho projev zareagoval tím, že prezidenta zbavil moci, a kolem jeho sídla se začalo demonstrovat. V reakci na to „Bílý dům“ a protestanty, kteří se tam nacházeli, obklíčily vojenské jednotky. Armáda se postavila na stranu Jelcina, i když tato loajalita byla náležitě „vykoupena“. Jak později odhalil tisk, k tankům, které mířily k „Bílému domu“, se cestou dopravovaly pytle plné peněz, vojáci byli patřičně pohoštěni a počastováni vodkou a po uklidnění bojů na ně čekaly štědré prémie.Obě strany se postavily za svou pravdu ve jménu demokracie a vítězem se stal Jelcin a prezidentský stát. Jinými slovy ústavní monarchie.

Třetího října začalo dvoudenní dobývání parlamentu, na druhý den byl v Moskvě vyhlášen výjimečný stav, který trval až do 18. října. Koncem roku byla přijata nová Ústava, která položila základy dnešního uspořádání. Podle oficiálních údajů zemřelo v době nepokojů, především v důsledku obléhání, 142 osob, z toho 21 na straně vládních sil. Podle jiných zdrojů mělo být v rozstřílené budově parlamentu nalezeno nejméně 400 mrtvých, jejichž těla byla odstraněna neznámo kam. Oba Jelcinovi úhlavní političtí odpůrci, předseda rozpuštěného parlamentu Ruslan Chasbulatov a viceprezident Ruska Alexandr Ruckoj, byli zatčeni a uvězněni, zatímco tisk oslavoval potlačení „fašisticko-komunistického převratu“.

A co se ve skutečnosti stalo? Po 20 letech se jeví ještě zřetelněji, že je vše mnohem komplikovanější. Následně po pádu Sovětského svazu byly politické fronty v roce 1993 nejasné a zmatené, postupně se vytvořila jakási duplicitní moc, se kterou skoncovalo až obléhání, jež lze považovat za brutální potlačení probouzející se demokracie.

Stejně jako v srpnu 1991 stál i v roce 1993 ruský stát proti ruskému státu. Dokonce i místo událostí bylo stejné, změnilo se pouze osazenstvo barikád. Ti, kdo o dva roky dříve chránili živým lidským řetězem Bílý dům a vlastním tělem bránili Borise Jelcina – například Ruckoj nebo Chasbulatov –, nyní čekali na naplnění svého osudu v obklíčené budově parlamentu, zatímco ostatní někdejší obránci v čele s Jelcinem nechali budovu ostřelovat tanky.

Je důležité podotknout, že tento parlament vznikl ještě v roce 1990 na základě prvních svobodných voleb jako protiváha centralisticko-imperiálního stranického státu, a proto jeho legitimita, přestože se zakládala na pozůstatcích mnohokrát pozměněné sovětské Ústavy, nebyla ani zdaleka jen formální.

V srpnu 1991 si navíc zajistil „revoluční“ legitimitu, když se mu spolu s Jelcinem podařilo ubránit nový ruský stát. Bylo by tedy příliš zjednodušující tvrdit, že šlo o přežitek z dob sovětské minulosti. Tento parlament byl mocenským centrem, který nebyl pouze útočištěm těch, kdo usilovali o znovunastolení dřívějších poměrů, ale politickým integrátorem skutečných, především regionálních zájmů a mluvčím všech vyloučených. Obě strany se postavily za svou pravdu ve jménu demokracie a vítězem se stal Jelcin a prezidentský stát. Jinými slovy ústavní monarchie.

Počet příspěvků: 1, poslední 12.10.2013 11:16 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.