František Skála je stále žasnoucím poutníkem procházejícím se blíže nespecifikovaným časem a prostorem na pomezí pohádky, mýtu a skutečnosti. Skála tuto prazvláštní říši nepozoruje jako pasivní pozorovatel, nýbrž pobývá v ní a svérázně jí obohacuje. Protože tak činí způsobem jedinečným a lehkým, je milován převážně mladším obecenstvem a odbornou kritikou, jíž scházejí obvyklé hodnotící kategorie, tedy adekvátní munice.

Skála má z tvůrčího hlediska štěstí, že vyrůstal v době „bakelitové“ totality, v níž však uměl s přirozeností sobě vlastní nalézat dveře do paralelních světů i soukromých komnat. Za nesnesitelnou lehkost bytí však vděčí své nátuře, talentu i nadhledu, jakož i příslušnosti ke zlomové generaci (Divadlo Sklep, Pražská pětka, Tvrdohlaví apod.) pohybující se od totality přes demokracii až po globální komercionalizaci. Skála (si) vytváří vlastní mýtus. Má pověst svobodomyslného a originálního showmana s excentrickými sklony. Při osobním kontaktu však nelze přehlédnout rysy pečlivého vetešníka, místy až pedanta úřednických rysů s obchodním talentem. Skála hraje podle vlastních pravidel.

Popírač tradičních postupů

Skála je zručným řemeslníkem, který ale obvykle popírá tradiční postupy (při výrobě raných soch si například záměrně tupil své nástroje – dláta či sekyry – a raději primitivněji dloubal, odštěpoval či kutal). Autenticita a syrovost byly na světě. Jako pamětník dob minulých a umělec, který pracuje jen s osobně prožitým materiálem, používá k vyjádření ledacos (ne)myslitelného. Prostě to, co se hodí, co ho inspiruje svým vzhledem či dokonce osudem, omšelostí, patinou, tichou promluvou, vážností či třeba směšností. Skála nazírá a vnímá zpravidla náhodně nalezené předměty, odpady, pozůstatky či fragmenty a dává jim v nových konstelacích možnost další existence a uplatnění.

Skálův přístup má kořeny v magických ritualizacích přírodních národů dávných dob, ale také v evropské moderně 20. století – v kubistických kolážích, dadaistických asamblážích a surrealistických nečekaných různorodostech.

Skálův přístup má kořeny v magických ritualizacích přírodních národů dávných dob, ale také v evropské moderně 20. století – v kubistických kolážích, dadaistických asamblážích a surrealistických nečekaných různorodostech. Zvláště legendární „odpadková“ bytová stavba „merzbau“ Kurta Schwitterse je z téhož dada rodu.

Ať už se jedná o primitivní šamanské kultury, nebo o moderní individualismus s estetikou „divného“, existuje tu více či méně předmětná magie. Snaha svět dosáhnout, obsáhnout a přesáhnout pak v tomto kontextu působí přirozeně; u Skály navíc nově na základě možná (pod)vědomých instinktů a vloh pro „žitou svátost“. Skála se nakonec dostal svým tázáním a sdílením do pozice solitéra s vlastními pravidly i hodnotami, nikoliv však do neútěšné izolace. Jeví se spíše jako kdysi oblíbený alchymista či potulný kejklíř, zábavný i tajemný zároveň, blízký i akrobatický, nezištný i sebestředný, který v sobě mísí prvotní úžas i zkušený důmysl, lidovost a výlučnost. Připomíná legendárního hraběte Cagliostra či Saint Germania – mimořádně hybné osobnosti duchovních i kulturních dějin, aristokraty pohybující se na evropských panovnických dvorech i mezi lidem, osobnosti, o nichž nelze s jistotou tvrdit, zda šlo o učence či šarlatány, diplomaty či špióny, sólisty či svobodné spiklence zakládající tajemné lóže včetně pověstných a vlivných zednářů.

Nestárnoucí „primitiv“

Noblesní Skála s pomněnkovýma očima a přesně střiženým tenkým knírkem je přírodním nestárnoucím „primitivem“ stejně jako městským pedantem, umělcem i řemeslníkem, je zkrátka člověkem prazvláštně pestrým; stručně řečeno, je upřímným mystifikátorem. Pracuje nově se starým. Předmětům dává s hravým zaujetím jiné funkce a významy – příběhy. Pro široké publikum je to vždy atraktivní, neboť absence zatěžkávající obsahovosti a prezence osobního vkladu láká. Ve výsledku je pouze na divákovi, jak si na základě momentální nálady a získané zkušenosti vykládá vystavené artefakty. Taková výstava je tvůrčí sázkou, ale když vyjde, přichází výhra na celé čáře. A Skálovi se to daří.

Jeho nejnovější rozsáhlá výstava je velmi dobrá, avšak výstava, která byla výborná, proběhla v Rudolfinu již v roce 2004.

Současná výstava, kterou pořádá Národní galerie, je velkorysá, atraktivní (i pro děti) a návštěvníci již zpravidla vědí, na koho jdou. Skála se stal žijícím klasikem bez nepříjemných a zavádějících intelektuálních manýr (byť je to místy na hraně). Jeho nejnovější rozsáhlá výstava je velmi dobrá, avšak výstava, která byla výborná, proběhla v Rudolfinu již v roce 2004. Proč? Za prvé, historické prostory Rudolfina tehdy dodaly členité expozici atmosféru manýristické sbírky – fantaskní „kunstkomory“ císaře Rudolfa II. Za druhé, Skálovy práce dříve měly pel novosti a jedinečnosti. Překvapovaly a provokovaly. Za třetí, tehdy se ještě nedostal do obecného povědomí v současnosti tak silný a „všehoschopný“ street art, který nastavil a rozšířil dnešní „bláznivější“ paradigma.

Skálova současná výstava je koncipována a instalována jako labyrint, připomíná však i velké mezinárodní přehlídky současného umění s četnými průchody, prostory a různorodými kójemi. Výstava nabízí artefakty drobné i veliké, statické i pohyblivé, trvalé i pomíjivé, viděné z vnějšku i z vnitřku. Nalezneme plno nápadů i materiálů (včetně originálních fotografií či deníků), samozřejmě i pověstné „samorosty“, které Skála se svým kolegou ze skupiny Tvrdohlaví, sochařem Čestmírem Suškou, rehabilitoval pro postmoderní umění. Ve Valdštejnské jízdárně tudíž mizí osvobozujícím způsobem předěl mezi uměním nízkým a vysokým, kýčovitým a sofistikovaným, lidovým a intelektuálním. Exkluzívním a hodnotným se stává pouze osobní vklad a adekvátní reflexe širších souvislostí – jako je tomu ostatně na kvalitní scéně světového umění.