Důvěryhodný mystifikátor František Skála je stále svůj

Ve Valdštejnské jízdárně v Praze na Malé Straně v těchto dnech probíhá lákavá i kvalitní výstava letos 61letého Františka Skály, který přitahuje podivnou svátečností i každodenností.

Radan Wagner 1.4.2017
Sochař, malíř, ilustrátor dětských knih, hudebník a tanečník František Skála | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sochař, malíř, ilustrátor dětských knih, hudebník a tanečník František Skála | foto: Richard Cortés, Lidové noviny
Sochař, malíř, ilustrátor dětských knih, hudebník a tanečník František Skála | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

František Skála je stále žasnoucím poutníkem procházejícím se blíže nespecifikovaným časem a prostorem na pomezí pohádky, mýtu a skutečnosti. Skála tuto prazvláštní říši nepozoruje jako pasivní pozorovatel, nýbrž pobývá v ní a svérázně jí obohacuje. Protože tak činí způsobem jedinečným a lehkým, je milován převážně mladším obecenstvem a odbornou kritikou, jíž scházejí obvyklé hodnotící kategorie, tedy adekvátní munice.

Skála má z tvůrčího hlediska štěstí, že vyrůstal v době „bakelitové“ totality, v níž však uměl s přirozeností sobě vlastní nalézat dveře do paralelních světů i soukromých komnat. Za nesnesitelnou lehkost bytí však vděčí své nátuře, talentu i nadhledu, jakož i příslušnosti ke zlomové generaci (Divadlo Sklep, Pražská pětka, Tvrdohlaví apod.) pohybující se od totality přes demokracii až po globální komercionalizaci. Skála (si) vytváří vlastní mýtus. Má pověst svobodomyslného a originálního showmana s excentrickými sklony. Při osobním kontaktu však nelze přehlédnout rysy pečlivého vetešníka, místy až pedanta úřednických rysů s obchodním talentem. Skála hraje podle vlastních pravidel.

Popírač tradičních postupů

Skála je zručným řemeslníkem, který ale obvykle popírá tradiční postupy (při výrobě raných soch si například záměrně tupil své nástroje – dláta či sekyry – a raději primitivněji dloubal, odštěpoval či kutal). Autenticita a syrovost byly na světě. Jako pamětník dob minulých a umělec, který pracuje jen s osobně prožitým materiálem, používá k vyjádření ledacos (ne)myslitelného. Prostě to, co se hodí, co ho inspiruje svým vzhledem či dokonce osudem, omšelostí, patinou, tichou promluvou, vážností či třeba směšností. Skála nazírá a vnímá zpravidla náhodně nalezené předměty, odpady, pozůstatky či fragmenty a dává jim v nových konstelacích možnost další existence a uplatnění.

Skálův přístup má kořeny v magických ritualizacích přírodních národů dávných dob, ale také v evropské moderně 20. století – v kubistických kolážích, dadaistických asamblážích a surrealistických nečekaných různorodostech.

Skálův přístup má kořeny v magických ritualizacích přírodních národů dávných dob, ale také v evropské moderně 20. století – v kubistických kolážích, dadaistických asamblážích a surrealistických nečekaných různorodostech. Zvláště legendární „odpadková“ bytová stavba „merzbau“ Kurta Schwitterse je z téhož dada rodu.

Ať už se jedná o primitivní šamanské kultury, nebo o moderní individualismus s estetikou „divného“, existuje tu více či méně předmětná magie. Snaha svět dosáhnout, obsáhnout a přesáhnout pak v tomto kontextu působí přirozeně; u Skály navíc nově na základě možná (pod)vědomých instinktů a vloh pro „žitou svátost“. Skála se nakonec dostal svým tázáním a sdílením do pozice solitéra s vlastními pravidly i hodnotami, nikoliv však do neútěšné izolace. Jeví se spíše jako kdysi oblíbený alchymista či potulný kejklíř, zábavný i tajemný zároveň, blízký i akrobatický, nezištný i sebestředný, který v sobě mísí prvotní úžas i zkušený důmysl, lidovost a výlučnost. Připomíná legendárního hraběte Cagliostra či Saint Germania – mimořádně hybné osobnosti duchovních i kulturních dějin, aristokraty pohybující se na evropských panovnických dvorech i mezi lidem, osobnosti, o nichž nelze s jistotou tvrdit, zda šlo o učence či šarlatány, diplomaty či špióny, sólisty či svobodné spiklence zakládající tajemné lóže včetně pověstných a vlivných zednářů.

Nestárnoucí „primitiv“

Noblesní Skála s pomněnkovýma očima a přesně střiženým tenkým knírkem je přírodním nestárnoucím „primitivem“ stejně jako městským pedantem, umělcem i řemeslníkem, je zkrátka člověkem prazvláštně pestrým; stručně řečeno, je upřímným mystifikátorem. Pracuje nově se starým. Předmětům dává s hravým zaujetím jiné funkce a významy – příběhy. Pro široké publikum je to vždy atraktivní, neboť absence zatěžkávající obsahovosti a prezence osobního vkladu láká. Ve výsledku je pouze na divákovi, jak si na základě momentální nálady a získané zkušenosti vykládá vystavené artefakty. Taková výstava je tvůrčí sázkou, ale když vyjde, přichází výhra na celé čáře. A Skálovi se to daří.

Jeho nejnovější rozsáhlá výstava je velmi dobrá, avšak výstava, která byla výborná, proběhla v Rudolfinu již v roce 2004.

Současná výstava, kterou pořádá Národní galerie, je velkorysá, atraktivní (i pro děti) a návštěvníci již zpravidla vědí, na koho jdou. Skála se stal žijícím klasikem bez nepříjemných a zavádějících intelektuálních manýr (byť je to místy na hraně). Jeho nejnovější rozsáhlá výstava je velmi dobrá, avšak výstava, která byla výborná, proběhla v Rudolfinu již v roce 2004. Proč? Za prvé, historické prostory Rudolfina tehdy dodaly členité expozici atmosféru manýristické sbírky – fantaskní „kunstkomory“ císaře Rudolfa II. Za druhé, Skálovy práce dříve měly pel novosti a jedinečnosti. Překvapovaly a provokovaly. Za třetí, tehdy se ještě nedostal do obecného povědomí v současnosti tak silný a „všehoschopný“ street art, který nastavil a rozšířil dnešní „bláznivější“ paradigma.

Skálova současná výstava je koncipována a instalována jako labyrint, připomíná však i velké mezinárodní přehlídky současného umění s četnými průchody, prostory a různorodými kójemi. Výstava nabízí artefakty drobné i veliké, statické i pohyblivé, trvalé i pomíjivé, viděné z vnějšku i z vnitřku. Nalezneme plno nápadů i materiálů (včetně originálních fotografií či deníků), samozřejmě i pověstné „samorosty“, které Skála se svým kolegou ze skupiny Tvrdohlaví, sochařem Čestmírem Suškou, rehabilitoval pro postmoderní umění. Ve Valdštejnské jízdárně tudíž mizí osvobozujícím způsobem předěl mezi uměním nízkým a vysokým, kýčovitým a sofistikovaným, lidovým a intelektuálním. Exkluzívním a hodnotným se stává pouze osobní vklad a adekvátní reflexe širších souvislostí – jako je tomu ostatně na kvalitní scéně světového umění.

František Skála (61)

Dílo Františka Skály respektují historici umění, jež jej vnímají jako jednu z klíčových postav českého umění posledního půlstoletí. Jak současně ukázaly Skálovy větší bilanční výstavy (Galerie Rudolfinum, Muzeum umění Olomouc), jeho tvorba vychází z obecných principů estetické atraktivity a myšlenkové hravosti a je schopná oslovit široký okruh diváků.

Práce Františka Skály jsou od počátku formovány osobní mytologií, jsou postaveny na autentických životních prožitcích i na konstrukci smyšlených identit a osudů. Zásadní je pro Skálu inspirace materiálem, jemuž podle vlastních slov jen vychází vstříc a podtrhává jeho již existující kvality. Opakovaně u něj nalezneme groteskní příběhovost, potřebu zařazovat věci do možných dějových souvislostí. Jeho sochy, dioramata, kresby a fotografie zachycující různé paralelní reality, vymyšlené postavy, imaginární kosmologie, alternativní dějiny, uměle vytvořené hrdinské eposy apod.

František Skála je řezbář, tvůrce autorských deníků, ilustrátor, autor komiksů, performer, loutkář, divadelník, zpěvák. Pracuje se dřevem, s plasty, s nejrůznějšími přírodninami, s nevyčíslitelnou škálou nalezených předmětů i s bohatým repertoárem tradičních i nově vyvinutých řemeslných technik. Tento zdánlivě bezbřehý záběr napříč tvůrčími disciplínami, v současném umění ne neobvyklý, však propojuje jednotný estetický výraz i konzistentní přístup k umělecké tvorbě.

Umělec již roku 1974 spoluzaložil tajnou skupinu B. K. S. (Bude konec světa) a byl členem skupiny Tvrdohlaví, která na přelomu 80. a 90. let vnesla do českého prostředí hravý postmodernismus. V roce 1991 získal nejprestižnější ocenění pro mladé české umělce, Cenu Jindřicha Chalupeckého. Tvorba Františka Skály je však především charakterizovaná na dobových trendech nezávislou kreativitou a dlouhodobou kontinuitou témat, postupů i osobních postojů.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.