Dubaj: Stále nejlepší město v Íránu?

Emirát v Perském zálivu je mikroprostorem, v němž lze ve zhuštěné formě pozorovat změny probíhající v íránské společnosti.

Jan Čuřík 4.5.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ReutersČeská pozice

Emirát Dubaj je metaforou současného světa. Město průchodů, kterým neustále proudí řeka lidí, zboží a kapitálu. Město bez stálé identity, ve kterém není lehké objevit člověka, který zde má ukotveny vzpomínky na vlastní dětství, osobní historii zděděnou z vyprávění předků. Dubaj žije dopředu. Minulost v něm existuje jen na černobílých fotografiích vměstnaných do turistických publikací, jež ilustrují, jak se nehostinné pobřeží za uplynulých 50 let proměnilo v urbanistický ornament rozpoznatelný i při pohledu z oběžné dráhy nad Zemí.

Navzdory tomu necelých 200 kilometrů na sever se rozprostírá stát, který připomíná, že vody Perského zálivu mají svou pradávnou historii, bez níž by Dubaj ve své dnešní podobě nikdy nemohla existovat. V pobřežním emirátu již delší dobu a v různých úpravách koluje smyšlená historka, kdy šejch Muhammad, vládce Dubaje, ustaraný dlouhým obdobím sucha, požádá dubajské občany, aby se shromáždili ke společné modlitbě za déšť. Modlitba proběhne a následně se opravdu vydatný déšť spustí – v Íránu.

Co spojuje dubajský emirát s Íránem? Jak staré tyto vazby jsou? A zůstává z nich něco i po uplynulých dvou letech, kdy se Írán ocital ve stále větší mezinárodní izolaci?

První Íránci

Návštěvníka dubajské Burdž Chalífa, nejvyšší budovy světa, možná při jízdě výtahem k jejímu vrcholu napadne, jaká je geografická skladba lidí, kteří se rozhodli pořídit si v tomto architektonickém vykřičníku apartmán. Odpověď na tuto otázku může překvapit. V první polovině roku 2012 se na druhém místě, hned po občanech Indie, umístili Íránci.

První rodiny obchodníků z měst na pobřeží jižní Persie se v samotném srdci dnešní Dubaje, čtvrti Bastakíja, začaly usazovat okolo roku 1910

Podle dostupných údajů zde za šest měsíců loňského roku zanechali celých 128 milionů dolarů. Tento údaj je ale pouhou příslovečnou špičkou ledovce, která ukazuje intenzitu, s níž se protínají osudy neoliberálního snu jménem Dubaj a věčného zdroje naší zahraničně-politické paranoie – Íránu.

První rodiny obchodníků z měst na pobřeží jižní Persie se v samotném srdci dnešní Dubaje, čtvrti Bastakíja, začaly usazovat okolo roku 1910. Již tehdy měly za sebou dlouhá století nekonečných zápasů s vlnami Indického oceánu, kterými se z jižní Persie na svých lodích zvaných lendž vydávaly k africkému pobřeží anebo ještě dále – až k břehům východní Asie. Obyvatelé polozapomenutého města Lár v jihoíránské provincii Fárs jsou dodnes v místním povědomí známí jako obchodníci moří a pevnin, todždžár-e bahr-o barr.

Motivy perské emigrace

Motivem k usazení první vlny perské emigrace v Dubaji se však před více než sto lety stalo něco jiného. Obyvatelé jižní Persie začali na opačnou stranu moře odcházet v reakci na zavedení celní správy v perských přístavech, která měla tamní trh chránit před masovými dovozy z průmyslových zemí. Odešli, ale o to častěji a vytrvaleji se vraceli zpět jako organizátoři i pěšáci pašeráckých sítí, kterými začalo do Persie proudit zboží.

Lukrativnost tohoto podnikání již tehdy mezi Dubají a perskými přístavy Bandar Lenge a Bandar Abbás otevřela první díl příběhu, který se v pozměněné, a přesto stále stejné podobě odehrává i dnes. Každý pašerák potřebuje svou hranici, tvrdí balúčské přísloví. Hranici, která sice na první pohled odděluje, ale při podrobnějším pohledu o to více vyniká, jak výsostným zdrojem dobrodružství a zisků může být. V roce 1910 stejně jako v roce 2013. Jen s tím rozdílem, že momentálně ji mezi Dubají a Íránem neutvářejí ani tolik celní bariéry jako hradba amerických sankcí uvalená na severního souseda emirátu.

Momentálně hranici mezi Dubají a Íránem neutvářejí ani tolik celní bariéry jako hradba amerických sankcí uvalená na severního souseda emirátuDruhá vlna perské emigrace následovala o 20 let později. Poté, co tehdejší vládce, Réza Šáh, v rámci své snahy rychle modernizovat zemi zatížil sítě perských obchodních rodin daněmi. Dubaj se v důsledku tohoto kroku po roce 1930 proměnila v off-shore zázemí královské Persie. A tuto roli íránského Hongkongu přes všechny peripetie hraje dodnes.

V této souvislosti se nabízí úsměvná paralela s roky 2007 a 2008, kdy se pobřežní emirát z podobných příčin definitivně proměnil v jeden z nejvyhledávanějších cílů anglosaských bankéřů. Ti se jako postmoderní nomádi přemísťují pavoučí sítí utkanou okolo londýnské City z jedné části světa do druhé, vábení minimálním zdaněním a příjemným klimatem.

Integrovaní občané

Původní čtvrť Bastakíja se v Dubaji dochovala dodnes, rekonstruovaná a položená vedle laguny, chóru. Vévodí jí zrestaurované větrací věže, bádgíry, na které může člověk křižující Írán v hojném počtu narazit v jeho centrální pouštní části okolo města Jázd. Okolo Bastakíje se pak na březích vodní zátoky nacházejí dvě čtvrti, které jsou tepajícím srdcem íránského života uprostřed globálního města, Búr Dubaj a Dejra.

Potomci původních perských starousedlíků, adžamí, jsou dnes úspěšnými a plně integrovanými občany dubajského emirátu. Někteří z nich svou perskou identitu na veřejnosti spíše skrývají, zdráhají se hovořit persky – například Husajn Sadžwání, majitel jednoho z největších dubajských investičních holdingů DAMAC. Přesto existuje jeden detail spjatý s koncem lidských dnů, napovídající, že i potomci dávných emigrantů zůstávají svým srdcem spjati se zemí na severu.

Mezi dubajskými rodinami perského původu je dodnes nepsaným zvykem nechat pochovávat své zesnulé doma v Íránu, a nikoli v Dubaji. Vrátit se po smrti tam, kde se na rozdíl od pobřežních oblastí Perského zálivu střídají všechna čtyři roční období, do země topolů, třešní a naléhavých písní, nad kterou se tyčí mytická hora Damávand.

Obchodní okno

Spojené arabské emiráty jsou po USA, respektive Kalifornii, domovem druhé největší íránské komunity na světě. Celkový počet Íránců žijících dnes ve federaci dosahuje necelého půl milionu, z čehož tři čtvrtiny žijí v Dubaji – 15 až 20 procent jejích obyvatel je tedy íránského původu. Vedle asimilovaných starousedlíků je v životě města nepřehlédnutelná komunita vzdělaných Íránců, žen i mužů ve věku okolo 40 let, kteří za vlády íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda rezignovali na svůj profesní a osobní život v Teheránu a vybudovali si postupně své zázemí v Dubaji.

V Dubaji je registrováno zhruba sedm tisíc firem s íránskými majiteli, které tvoří podhoubí vzájemného obchodu dubajského emirátu a Íránu

Ve městě je registrováno zhruba sedm tisíc firem s íránskými majiteli, které tvoří podhoubí vzájemného obchodu dubajského emirátu a Íránu. Ten dosáhl svého vrcholu v roce 2008 – zhruba dvanáct miliard dolarů. A dramaticky začal klesat poté, co byly na podzim 2010 zpřísněny sankce a vláda emirátu začala pod tlakem vládnoucí rodiny Abú Zabí omezovat pohyby zboží a kapitálu mezi Dubajem a Íránem.

Mnoho lidí dnes v Dubaji tvrdí, že jako obchodní okno do zahraničí je toto město pro sankcionovaný Írán mrtvé. Navzdory tomu zůstávají dlouhodobé finanční pozice obrovské. Podle odhadů mohou v současné době celkové íránské investice vázané v dubajské ekonomice představovat fascinujících 250 miliard dolarů. Kromě zmíněné Chalífovy věže Íránci stabilně figurují – společně s Indy, Pákistánci, Brity a Rusy – mezi pěti největšími zahraničními investory do dubajských nemovitostí.

Součást historické paměti

V této souvislosti malé srovnání. V okamžiku nouzového finančního přistání Dubaje v listopadu 2009 se celková výše úvěrů od pěti západních bank s největší expozicí vůči Spojeným arabským emirátům – HSBC, Standard Chartered, Barclays, RBS a BNP Paribas – pohybovala okolo 32 miliard dolarů. Skoro „zanedbatelná“ částka, srovnáme-li ji s objemem íránského kapitálu napumpovaného do Dubaje.

Není pochyb, že oba břehy Perského zálivu jsou stále spojené pupeční šňůrou. Před rokem 2009 i po něm nemálo íránských rodin investovalo své úspory právě v Dubaji, s vidinou, že jim jejich zhodnocení umožní čelit nelehké ekonomické situaci doma. Byli mezi nimi lidé podporující v létě 2009 politické sítě prezidenta Ahmadínežáda i ti, kteří s obdivuhodnou vytrvalostí podporovali zelenou sílu symbolizovanou Mír-Hosejnem Músávím.

Před rokem 2009 i po něm nemálo íránských rodin investovalo své úspory v DubajiNavzdory zásadnímu politickému konfliktu, který nepřestává pod povrchem íránské společnosti doutnat, může Dubaj pro všechny jeho strany stále představovat „nejlepší město v Íránu“, jak emirát úsměvně nazval poradce amerického prezidenta Baracka Obamy Vali Nasr. Ač za hranicemi státu, je součástí historické paměti Íránců, zdrojem jejich hrdosti a pro mladé Íránky a Íránce také místem, kde mohou snadno nalézt alternativu k restriktivní atmosféře veřejného prostoru ve vlastní zemi.

Setkání s roztodivnými osudy

Návštěva některého z populárních íránsko-dubajských klubů, například Club Persia, přinutí rychle se zamyslet nad dramatickou proměnou íránské společnosti od devadesátých let. Demografické změny, radikální emancipace žen a individualizace mladé generace jsou samy o sobě důkazem, že redukce západního smýšlení o Íránu na problematiku náboženství a „nukleární hrozby“ je hluboce zavádějící a v konkrétních krocích pak obvykle kontraproduktivní.

Dubaj je mikroprostorem, kde lze všechny tyto změny pozorovat ve zhuštěné podobě. Umožňuje narazit na roztodivné lidské osudy a životní strategie, ze kterých se skládají životy současných Íránců, a tím si utvořit mozaiku, jejíž složení v ulicích Šírázu nebo Teheránu trvá paradoxně mnohem déle.

  • Kde jinde lze potkat zvláštní typy vyznačující se prvoplánovým cynismem a vzdorem, které na krátkou debatu o sankcích reagují rozzářenýma očima, širokým úsměvem a nadšenými slovy: Sankce? To je super adrenalin!
  • Anebo zapříst rozhovor se skromnými představiteli menších íránských průmyslníků stěžujících si na všudypřítomné zvýhodňování sepáhů, revolučních gard, jejichž kontrolu nad íránskou ekonomikou sankce a paralelní měnové kurzy paradoxně posilují.
  • Kde jinde je možné potkat studentku jaderné fyziky čekající na studijní vízum do USA, která na otázku, proč zrovna tento obor, odpoví: protože v něm můžeme chlapům nejlépe ukázat, že jsme jako ženy lepší než oni.
  • A kde jinde než v dubajské galerii XVA si lze uvědomit, jak fantastické dokáže být současné blízkovýchodní umění, ve kterém je tolik perských jmen.
Mladá generace

V roce 2011 měl v této galerii pod názvem Láska v časech neklidu výstavu mladý teheránský malíř Behrang Samadzádegán, jehož malby jsou spletí utajených metafor, v perské společnosti vždy tolik oceňovaných. Na jednom ze svých obrazů nazvaném Orel cest zachytil Zohru Vatancháh, první íránskou šampiónku v rallye.

V Íránu postupně dospívá generace mladých lidí, která by svou inteligencí, rozhledem a zájmy mohla tvořit jeden z nejpřirozenějších mostů mezi Evropou a Blízkým východem. My však fascinovaně upíráme svou pozornost na stokrát opakovaná klišé politických elit a jejich apologetů o mazáních z map, spiknutích a jaderných bombách. Ať už přicházejí z Teheránu, Tel Avivu, Washingtonu nebo Prahy.

Peterczech Prima čtení Díky. 9:24 28.4.2013
Otaznik Pěkný článek Díky 4:57 27.4.2013

Počet příspěvků: 3, poslední 28.4.2013 09:24 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.