Dovoz kapalného plynu z USA vytlačuje ruský plyn

Energetika není ochotná přijmout fakt, že její pozice slábne. Než se s ním smíří, uplyne mnoho času při rozhodování o potřebnosti dalších plynovodů Nord Stream nebo Temelínů či o jiných zásadních, nicméně překonaných záležitostech.

Tanker se zkapalněným zemním plynem – ilustrační foto | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tanker se zkapalněným zemním plynem – ilustrační foto | foto: Reuters
Tanker se zkapalněným zemním plynem – ilustrační foto | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nevím, kolikrát někdo použil dialog z díla Tajuplný ostrov Julese Verna: „Stoupáme?“ „Ne, naopak!“ „Klesáme!“ „Je to ještě horší, pane Smithi! Padáme!“ Vím jen, že se mi náramně hodí k úvaze o budoucnosti světové energetiky, zejména plynárenství. Poselstvím je prvotní silná víra větroplavců konfrontovaná s poněkud odlišnou realitou.

Žijeme ve společnosti ozvěny, co zde bezpečně bylo, ale zaniká, aniž bychom to zaznamenali. Pokud se hlavním společenským tématem stala křivka vývoje hrubého domácího produktu, a nikoliv růstu obecné vzdělanosti, je to do jisté míry naše volba. Problém začíná ve chvíli, kterou jsme v méně šťastné minulosti označovali „na věčné časy“.

Hospodářský rozvoj je chápán nejen jako ekonomická kategorie, ale – a především – jako zdroj oprávněnosti obecné rozvojové extenze všeho materiálního. Podle takto formulované zákonitosti platí, že růst HDP je vždy doprovázen růstem průmyslu, těžby čehokoliv, energetiky, zemědělství... Jenže to tak již dávno není, a bude stále méně. Jakkoliv může blahobyt růst, neznamená to nutně větší spotřebu elektřiny, plynu nebo uhlí.

Křivky vývoje HDP a výroby elektrické energie, které ještě v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století běžely paralelně, se rozešly – ekonomického růstu je dosahováno i při rychlém poklesu energetické spotřeby. První námitkou proti tomuto tvrzení a jeho vysvětlení je „export“ těžkého průmyslu mimo Evropskou unii. Vývoj spotřeby výrobků těžkého průmyslu v EU však rapidně klesá. Kdo nevěří, ať se podívá do dokumentů Eurostatu.

Energetická mela

Na trhu s energiemi je absolutní převis nabídky – ropa se „zmátožila“ až na 42 dolarů za barel, aniž by byla naděje, že významněji poroste. Je to mimo jiné důsledkem ukončení sankcí na Írán, jenž se vysokou těžbou snaží nahradit předchozí hubená léta.

Cena zemního plynu se stále více vytváří na energetických burzách – vzorce pro stanovování jeho cen v dlouhodobých kontraktech vycházejících z cen ropy, těžkých topných olejů a černého uhlí se stávají minulostí. Cena silové elektrické energie je natolik nízká, že se nevyplatí investovat do výrobních zdrojů – s výjimkou těch dotovaných. A o cenách uhlí je lépe pomlčet.

Aby světová energetická mela byla ještě nepřehlednější, objevila se idea energetiky bez fosilních paliv. Je až komické sledovat, jak rozmanité obsahy jsou tomuto pojmu přisuzovány.

Aby světová energetická mela byla ještě nepřehlednější, objevila se idea energetiky bez fosilních paliv. Je až komické sledovat, jak rozmanité obsahy jsou tomuto pojmu přisuzovány. Nejradikálnější skupina vyhlašuje: žádné uhlí, žádná ropa, žádný plyn! Ta méně sršatá: žádná výroba elektrické energie z uhlí a ropy, plyn může být přechodným palivem. A třetí skupina – liberální: jděte s tím k šípku a stanovte limity emisí, aby zátěžová paliva vypadla ze hry sama. A do toho se vede urputná debata, kam s jadernou energetikou.

Nejméně přehledná diskuse je o aplikacích „bezuhlíkových“ zásad. Jde o spotřebu paliv obecně, nebo jen o primární energie pro výrobu elektřiny? Přikláním se spíše k druhému vysvětlení, ale také se mohu šeredně mýlit.

Budoucí flotila tankerů

Není tomu tak dávno, kdy jsem náležel k zarputilým obráncům zemního plynu. Ne snad, že bych na něj zanevřel, ale vize typu „21. století – století zemního plynu“, s nimiž se dnes ještě leckde ve světě na odborných konferencích setkávám, mne již nenaplňuje nadšením, protože je ze své podstaty defektní.

V nedaleké minulosti přijel do Evropy první tanker s americkým kapalným zemním plynem (LNG). V nedaleké budoucnosti bude těchto tankerů flotila.

Tím neříkám, že zemní plyn nebude významným zdrojem energie, nebo že jeho podíl v energetickém mixu neporoste (na Slovensku je dnes okolo 27 procent a předpokládán je růst), říkám jen, že v poměru k rychlosti poklesu spotřeby ostatních fosilních paliv bude jeho pokles nejpomalejší.

V nedaleké minulosti přijel do Evropy první tanker s americkým kapalným zemním plynem (LNG). V nedaleké budoucnosti bude těchto tankerů flotila. Ne, že by byl v Evropě LNG novinkou. Jako pokrokovou technologii, nahrazující dálkovou přepravu plynem potrubními systémy, ji již v 70. letech 20. století používala italská firma SNAM a francouzská GdF.

Zkapalňoval se alžírský plyn a byl přepravován přes Středozemní moře do italského odpařovacího terminálu La Spezia a francouzského Foss sur Mer. Potíž byla v tom, že tehdejší ceny energií i technologií byly příliš vysoké, a proto byl projekt LNG spíše důkazem technologické vyspělosti než standardní přepravní technikou, alternativou k dálkovým plynovodům. Od té doby se mnohé změnilo.

V podstatě totožná cena

Napsal jsem mnohokrát, že cílem EU je dosáhnout pokrytí minimálně 40 procent své spotřeby plynu dovozem LNG. Nové terminály rostou na evropském pobřeží – poslední dva, uvedené do provozu, jsou pro nás zajímavé.

Jakkoliv je kapalný plyn v porovnání s „potrubním“ stále o trochu dražší, na energetických burzách se ceny obou druhů přepravy prakticky nerozlišují

Prvním je terminál Independence v litevské Klajpedě využívající technologie zplyňovací stanice a zásobníků umístěných na speciální lodi kotvící u pobřeží a díky němu se baltské země staly nezávislé na dodávce plynu z Ruska. Druhým je polské Svinoustí uvedené do provozu před několika týdny. Je možná nechtěným žertem historie, že se polský terminál nachází pár kilometrů od výchozího bodu plynovodu Nord Stream na německou pevninu.

Pro nás je významná možnost propojení s českou plynárenskou soustavou. Výstavba plynovodů Moravia (z jihu Moravy do Slezska) a Stork I a II (propojení s polskou plynárenskou soustavou) může být doplněna plynovodem BACI, prodloužením plynovodu Moravia na jih, do Rakouska.

Dokončení tohoto systému plynovodů, které jsou víceméně bezpečnostní, dává České republice, Slovensku a Rakousku přístup k terminálu LNG. Exkluzivita LNG jako „drahé hračičky“ pominula s rychlým poklesem ceny technologií pro zkapalňování a opětné odpařování zemního plynu, a také s tím, že oproti sedmdesátým letům ceny plynu mnohonásobně narostly. Jakkoliv je kapalný plyn v porovnání s „potrubním“ stále o trochu dražší, na energetických burzách se ceny obou druhů přepravy prakticky nerozlišují.

Problém spotřeby

Přijmeme-li tezi, že má smysl se ještě pár desítek let bavit o zemním plynu, zabývejme se především kapalným zemním plynem. Důvody jsou jednoduché: nizozemské zásoby plynu výrazně klesají, britské zůstávají v Británii, norské zásoby jsou stabilní a dlouhodobé, ale nepřibývají, ruský export plynu do Evropy je limitován přístupem k Ukrajině.

Poroste v Evropě spotřeba plynu, bude stagnovat, nebo začne klesat? A to za situace, kdy ostatní uhlovodíková paliva, zejména uhlí, budou strmě klesat.

Projekt Nord Stream II je – zdá se – kvůli rozhodnutí polského antimonopolního úřadu silně ohrožen, Polsko nesvolí ani k rozšiřování kapacity plynovodu Jamal a proslýchá se, že nebude ani plynovod Stork II. Polsko argumentuje dominancí přepravy ruského plynu. Jediným reálným plynovodem k obejití Ukrajiny je tudíž „nově“ Turkish Stream, přičemž problém spočívá v nedostatku investic ruského plynárenského gigantu Gazpromu způsobeném nepředvídaným rozhodnutím o výstavbě plynovodu Síla Sibiře do Číny.

Připočteme-li k tomu obezřetnost, s níž je v Evropě ruský plyn přijímán, je pravděpodobné, že množství ruského plynu pro EU – dohodne-li se Gazprom s Ukrajinou o tranzitu plynu po roce 2018 – nepřesáhne 120 miliard metrů krychlových ročně, což je ruský export plynu do Evropy bez Turecka a Finska. Jediná otázka, kterou je třeba v tomto případě vyřešit, se zdá jednoduchá: Poroste v Evropě spotřeba plynu, bude stagnovat, nebo začne klesat? A to za situace, kdy ostatní uhlovodíková paliva, zejména uhlí, budou strmě klesat.

Fakt, že podíl plynu poroste v evropském energetickém mixu, a to i u nás, ještě neznamená, že poroste absolutní spotřeba zemního plynu. Předpověď zástupce ředitele Gazpromu Alexandra Medveděva o růstu spotřeby ruského plynu v Evropě o sto miliard metrů krychlových náleží spíše do oblasti diagnóz než prognóz.

Tvrdý konkurenční boj

„Břidlicová revoluce“, která udělala v krátké době z USA největšího světového producenta zemního plynu, nepochybně ovlivní i evropské plynárenství. Kapacit na přijímání LNG má Evropa dostatek – současné terminály bývají využity zhruba z pětiny, a další se budují. Tím přecházíme k myšlence evropské energetické unie, což v zásadě je společná energetická politika EU. Jakkoliv se její uskutečnění zdá obtížné, není nereálné.

Rýsuje se tvrdý konkurenční boj mezi ruským „potrubním“ plynem a americkým kapalným plynem

Jedním z cílů této politiky je propojená síť evropských plynovodů, systémově „plynová železnice“. Na národní úrovni to díky unbundlingu (oddělení kontroly energetických firem nad energetickými přenosovými sítěmi a výrobou a distribucí energie) jakžtakž funguje již dnes – pominu-li dlouhodobé tranzitní kontrakty. Společná evropská síť plynovodů umožňující dopravovat plyn po evropském kontinentu odkudkoliv kamkoliv znamená volný přístup k terminálům LNG – a to i pro vnitrozemské země, jakou jsme my.

K tomu je třeba přičíst rýsující se dohodu o vzniku společné hospodářské euratlantické zóny – a lze jednodušeji určit, jak se bude měnit skladba zdrojů zemního plynu spotřebovávaného v Evropě. Rýsuje se tvrdý konkurenční boj mezi ruským „potrubním“ plynem a americkým kapalným plynem. To již známe ze současných cenových bitev na ropných polích.

Těsno na trhu

Evropská komise před časem dospěla k závěru, že EU musí snížit závislost na dovozu plynu z Ruska – zejména snižováním jeho spotřeby pro vytápění, většina je ho používána právě k tomuto účelu. Nástroji měla být termická izolace objektů a zvýšení účinnosti topných spotřebičů. Praktické důsledky lze vidět při výměně starého plynového kotle. Domníváte-li se, že si koupíte tentýž atmosférický kotel, mýlíte se. A neptejte se ani příští týden, již se nevyrábějí. Koupit si můžete pouze kotel kondenzační – dražší, ale o poznání účinnější.

Kdyby v příštím desetiletí klesla spotřeba plynu v Evropě o 30 procent, začne být na trhu těsno

Nemusí to trvat dlouho a evropská potřeba plynu pro vytápění může klesnout na polovinu. Růst spotřeby lze snad očekávat pouze u plynu v kogeneračních jednotkách pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla či jako záložní zdroje pro větrníky a solární kolektory, což je však mimořádně drahé řešení.

Kdyby v příštím desetiletí klesla spotřeba plynu v Evropě o 30 procent (a to jsem optimista, jenž počítá i s masivním rozvojem využití stlačeného plynu v dopravě), začne být na trhu těsno. Import kapalného plynu z USA začne – nejdříve v západní části Evropy – vytlačovat plyn ruský. Pokud bude do té doby dokončena jednotná evropská plynárenská soustava, ztratí ruský plyn politický potenciál a stane se standardním zbožím, jehož cena nebude odvozována od míry importní závislosti, jak je tomu dosud.

Dobrá zpráva pro spotřebitele

Výstavba nového dálkového plynovodu je běh na dlouhou trať – nebuduje se roky, ale desetiletí. Ať se na současný vývoj plynárenství v Evropě dívám z jakékoliv strany, zdá se mi, že je chyba někde v matrixu. Export nejen ruského, ale i norského plynu bude klesat v důsledku klesající spotřeby. Růst tlaku importu LNG nejen z USA, ale i z Kataru, Alžíru, Abú Dhabí, nepochybně z Íránu a z dalších producentských oblastí povede k mimořádnému převisu nabídky nad poptávkou. To je pro spotřebitele velice dobrá zpráva.

Růst tlaku importu LNG nejen z USA, ale i z Kataru, Alžíru, Abú Dhabí, nepochybně z Íránu a z dalších producentských oblastí povede k mimořádnému převisu nabídky nad poptávkou. To je pro spotřebitele velice dobrá zpráva.

Pokud bude evropské plynárenství do něčeho investovat, pak do terminálů a plynárenských interkonektorů posilujících společnou plynovodní síť. Snaha zcela obejít Ukrajinu při exportu svého plynu do střední, jižní a západní Evropy se Rusku zjevně nevyvedla. Posledním zdrojovým rozestavěným plynovodem směřujícím do Evropy je plynovod TANAP spojující ázerbajdžánská ložiska plynu přes Turecko s Peloponéským poloostrovem a Balkánem.

Pokud by do tohoto systému byl připojen i exportní systém Íránu, bude to spolu s plynovodem Turkish Stream pravděpodobně poslední velký zdrojový plynovod pro Evropu. Na ty ostatní asi raději zapomeňme, i když tam působí bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Ne snad kvůli politice, ale kvůli ekonomické nenávratnosti.

Máte-li pocit, že jde o mimořádný chaos, pak je správný. Není to však tím, že by světové plynárenství stálo na křižovatce. Problém je v tom, že energetika obecně není zatím ochotná akceptovat fakt, že její silová pozice slábne a nadále slábnout bude. Než se s ním smíří, uplyne mnoho času při rozhodování o potřebnosti/nezbytnosti dalších plynovodů Nord Stream či Gazela, jaderných elektráren Temelín či o jiných zásadních, nicméně systémově a vývojově překonaných záležitostech. Šedá je každá teorie, zelený je strom života.