Dotace: Cesta k prosperitě, nebo danajský dar?

Od vstupu do EU v květnu 2004 získalo Česko z unijního rozpočtu o 410,2 miliardy korun více, než do něj odvedlo. Je to hodně, nebo málo? A dále je tu otázka, zda dotace plní svůj úkol – tedy zda přispívají ke konvergenci české ekonomiky k úrovni vyspělého světa.

Pavel Kohout 12.7.2015
Kdyby to bylo politicky možné, Česká republika by udělala nejlépe, kdyby z... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kdyby to bylo politicky možné, Česká republika by udělala nejlépe, kdyby z... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Kdyby to bylo politicky možné, Česká republika by udělala nejlépe, kdyby z... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Když Česko vstupovalo do Evropské unie, jedno z hlavních lákadel představovaly evropské dotace. Oficiální propagační kampaň je chválila jako významnou pomoc, která české ekonomice pomůže konvergovat k úrovni vyspělého světa. Vyspělým světem se rozumělo zejména Německo, pro Čechy přirozené měřítko.

Velké naděje

Tehdejší kandidátské země se snažily vyjednat si co nejlepší podmínky, přičemž termín „nejlepší“ byl definován jako „maximální“. Ze všeho nejvíce děsila české diplomaty představa, že země bude platit do Bruselu více, než bude dostávat. Široká veřejnost pak dotace z velké části chápala jako přirozenou a spravedlivou splátku dluhu za všechna skutečná i domnělá příkoří, kterých se Západ dopustil vůči této zemi. Dokonce včetně mnichovské zrady z roku 1938.

Dobová zpráva vypovídá o tehdejší náladě (vyšlo na iDNES.cz 24. dubna 2002):

  • „Diplomaté na obou stranách hranice Evropské unie vstoupili tento týden na tenký led debat o peněžních nákladech na rozšíření. První kolo rozhovorů nad výbušným tématem budoucího společného rozpočtu EU ukázalo neshody, jaké panují v představách obou táborů. Stávající členové unie učinili první vstřícný krok a nabídli kandidátským zemím záruku, že budou do společného rozpočtu přispívat nanejvýš tolik, kolik budou dostávat.
    Východní blok diplomatů, tlačen představami domácí veřejnosti o tučných evropských dotacích, však položil na stůl náročnější požadavky. Debata o rozšíření tak postoupila do další, avšak velmi složité fáze, která podle některých pozorovatelů může vážně nabourat časový plán rozšíření a zpozdit vstup Česka a dalších zemí.
    Česká republika by podle nynějších propočtů měla do společného rozpočtu EU odvádět v prvních letech 12 až 15 miliard korun ročně. Opačným směrem by mohlo přitéci až 16 miliard korun do zemědělství a dalších dvacet miliard na rozvoj chudších krajů. Vyplývá to z odhadů ministerstev zemědělství a místního rozvoje.
    Tyto částky však země získá jen tehdy, když v Bruselu předloží náležitě prospěšné a dobře naplánované projekty. Vyjednavači se však obávají, že země v prvních letech nebude mít dost zkušeností, aby všechny peníze vyčerpala.“

Názor vůči dotacím kritický byl jednoznačně v menšině (Přemysl Michálek, František Hrubiš, Evropský polytechnický institut, 2003):

  • „Systém dotací je paradoxně škodlivější pro země chudší, které jsou na dotacích závislé, než pro země bohaté, které na dotace přispívají. Chudší země jsou prostřednictvím dotační politiky řízeny zeměmi bohatšími. Jedná se o skrytou formu ekonomického kolonialismu, kterou občané chudších států často nestačí postřehnout. S centrálně řízeným hospodářstvím máme své zkušenosti již z doby nedávno minulé, a proto jsme mnohem citlivější na podobné experimenty než země, které socialismus nezažily.“

Je zřejmé, že už tehdy panovaly obavy ohledně schopnosti příjemců předkládat dostatečný počet programů a čerpat všechny dostupné dotace. Nechyběla ani chmurná vize, že dotační hospodářství se zvrhne do nové formy centrálního plánování.

Nicméně hlavní starostí byl jednoznačně objem dotací a takzvaná čistá pozice. Následující léta ukázala, že tyto obavy byly zbytečné (viz následující graf).

České zisky z EU.

Prosperita za každou cenu

Deset let po vstupu čísla hovoří jasně. V roce 2014 Česká republika obdržela z unijního rozpočtu zhruba 120,7 miliardy korun a odvedla do něj téměř 44,5 miliardy korun. Česko tak zůstalo stejně jako v předchozích letech čistým příjemcem peněz z EU. Příjmy ze strukturálních fondů a fondu soudržnosti činily 85,5 miliardy korun. Další významnou položku příjmů představovaly prostředky na společnou zemědělskou politiku ve výši 32,3 miliardy ko­run.

Česko vloni zůstalo stejně jako v předchozích letech čistým příjemcem peněz z EU

Celkově od vstupu do EU v květnu 2004 Česko zaplatilo do unijního rozpočtu 387,3 miliardy korun a získalo z něj 797,5 miliardy korun. Celkově tak Česká republika dosud získala z EU o 410,2 miliardy korun více, než do ní odvedla.

Vyjádřeno v poměru k velikosti ekonomiky, čistý příjem Česka činil téměř 1,8 procenta HDP v roce 2014, přičemž hrubý objem dotací z Bruselu představoval více než 2,8 procenta HDP. Je to hodně, nebo málo?

Je to hodně. Hodně podle všech měřítek. Uvážíme-li nutné spolufinancování, vychází nám, že evropské dotace každoročně ovlivňují ekonomické rozhodování v rozsahu nejméně čtyř až pěti procent HDP. To je již velmi znatelný zásah do přirozeného tržního mechanismu.

V roce 2004 český HDP na hlavu dosahoval 34,2 procenta německé úrovně. V roce 2014 to bylo 41,8 procenta. Konvergence se zastavila v roce 2008 na hranici 49,5 procenta německé úrovně.

Příklad uvádí na webu Svobodných člen republikového výboru strany Martin Rumler: „Půl miliardy korun stála tříkilometrová vlaková trať na ostravské letiště. Na letiště, které zeje prázdnotou a odbaví průměrně 700 cestujících denně. Neexistuje snad lepší příklad nesmyslného a neefektivního utrácení veřejných peněz a sociálního inženýrství. Představitelé kraje přiznávají, že kdyby nebylo dotací, určitě by se do projektu nepouštěli.“

Dále je zde otázka, zda dotace plní svůj úkol – zda přispívají ke konvergenci české ekonomiky. Výsledky jsou rozpačité. V roce 2004 (v roce přistoupení k EU) český HDP na hlavu dosahoval 34,2 procenta německé úrovně. V roce 2014 to bylo 41,8 procenta. Konvergence se ovšem zastavila v roce 2008 na hranici 49,5 procenta německé úrovně. Od té doby Česko ve srovnání s Německem dlouhodobě chudne.

Chudnutí paradoxně začalo právě v roce, kdy objemy čistých dotací začaly dosahovat opravdu hodně zajímavých hodnot. Pokud bychom tedy zkoumali časovou řadu údajů z let 2008 až 2014, došli bychom k názoru, že dotace podkopávají zdraví ekonomiky a že lepší je být čistým plátcem jako Německo, Velká Británie a podobné ekonomiky. Ale jde o pouhých sedm let, které jsou navíc poznamenány hospodářskou recesí. Že dotace poškozují ekonomiku, by z uvedených čísel ještě nebylo možné soudit. Kdyby nebylo dost jiných čísel z jiných ekonomik.

Trojský kůň

Řecko si při vstupu do Evropského hospodářského společenství v roce 1981 vyjednalo zhruba trojnásobek evropských dotací oproti původnímu návrhu. Jenže vysoké dotace si vyžádaly obrovské prostředky na spolufinancování ze strany řecké vlády. Řekové si tedy vytvořili nutnost každoročně platit obrovské povinné výdaje. Jež navíc byly až příliš často vynakládány nehospodárně.

Profesor George Alogoskoufis z aténské Vysoké školy ekonomické uvádí, že od 70. let Řecko zavedlo tři typy škodlivých dotací:

  1. Aktivní regionální politiku, jejímž účelem bylo povzbudit rozvoj zaostalých regionů formou investičních grantů a dotací pro firmy (nezdařilo se).
  2. Dotace pro veřejně vlastněné podniky a organizace (bylo prohospodařeno).
  3. Od roku 1981 do Řecka plynuly evropské dotace v obrovském rozsahu.

Celkově objem dotací a grantů, domácích i evropských, vzrostl z 10 procent HDP v roce 1970 na 13 procent v roce 1979 a pak až na 24 procent v roce 1985. „Pokud nejsou užívány opatrně a pečlivě monitorovány, takovéto dotace mohou financovat investiční projekty s nízkou, nebo dokonce zápornou sociální produktivitou, přičemž budou mít minimální efekt na hospodářský růst,“ varoval profesor Alogoskoufis ve své práci z roku 1995 (The two faces of Janus: Institutions, Policy Regimes and Macroeconomic Performance in Greece, Athens School of Economics and CEPR).

Na celém světě neexistuje ani jedna ekonomika, která by díky dotacím dosáhla trvalé prosperity. Ani Řecku nepomohly.

Není možné efektivně řídit dotace v takto velkém rozsahu. Není dokonce ani možné efektivně řídit mnohem menší programy. Na celém světě neexistuje ani jedna ekonomika, která by díky dotacím dosáhla trvalé prosperity. Ani Řecku nepomohly. Pomohly jen financovat několik nezodpovědných vlád, které zemi zavedly do problémů, jimž čelí v současné době.

Růst zlopověstného řeckého státního dluhu lze připsat hlavně na konto rozsáhlých primárních schodků státního rozpočtu během 80. let. Vlády Andrease Papandrea (1981–1989 a 1993–1996) zařídily expanzi sociálního státu a přerozdělování, přičemž toto vše bylo financováno státním dluhem a dotacemi z Bruselu. V průběhu let 1981 až 1990 dosáhl primární deficit průměrné hodnoty 6,2 procenta (viz následující tabulka).

Celkové výdaje řecké vlády v letech 1978–1993.

Aby nedošlo k omylu: viníkem dnešní řecké krize je v první řadě expanze sociálního státu v 80. letech, kdy Řekové začali seriózně, systematicky a ve velkém projídat svoji budoucnost. Dotace mají až druhořadou, nicméně stále důležitou roli. Je to z těchto důvodů:

  • Spolufinancování dotací vytváří dodatečné mandatorní náklady, které zatěžují veřejné rozpočty, pokud příjemcem dotací je některá ze složek veřejné správy.
  • Spolufinancování dotací deformuje ekonomicky racionální rozhodování, pokud příjemcem dotací je soukromý subjekt. Dotace deformují tržní ceny, čímž znehodnocují informaci v cenách obsaženou. Výsledek vede k neefektivitě srovnatelné někdy až s důsledky centrálního plánování.
  • Příliv dotací do země, je-li dostatečně masivní, může mít za následek růst peněžní zásoby a tím i růst nákladů. Tento efekt může mít velmi nepříznivý vliv na konkurenceschopnost průmyslu.

Příliš mnoho peněz

Zastavme se u posledního bodu. Všichni jsou rádi, když rostou mzdy. Pokud ale nejsou financovány přirozeně (z rostoucích tržeb), ale z umělých, ekonomicky nepřirozených zdrojů, výsledkem je nakonec nezaměstnanost a úpadek průmyslu. Dluhová expanze v Řecku se sčítala s dotacemi a měla podobný efekt. Peněz bylo dost, lidem se během 80. let dařilo dobře, mzdy rostly – a Papandreova socialistická strana PASOK se těšila volebním úspěchům. Ovšem deindustrializace v Řecku začala kvůli růstu mzdových nákladů ještě dříve, než se vůbec podařilo vybudovat nějaký solidní průmysl.

Výsledek? Průmysl má v současné době jen 16procentní podíl na řecké ekonomice. Pro srovnání: Bulharsko má podíl průmyslu 30procentní, Česko téměř 40procentní.

Dotace znamenaly plýtvání, dodatečné mandatorní výdaje a zvýšené náklady pro průmysl. Výhodné byly naopak pro úředníky, politiky a jistou privilegovanou část soukromé sféry.

Nejde ale jen o Řecko. Všechny země z nechvalně známého seskupení PIGS (Portugalsko, Irsko, Řecko a Španělsko) byly před rokem 2008 chváleny jako úspěšné konvergenční ekonomiky, jež rostou mimo jiné i díky evropským dotacím. Pak se ukázalo, že byly nejhůře postiženy finanční krizí. Proč? Dotace znamenaly plýtvání, dodatečné mandatorní výdaje a zvýšené náklady pro průmysl. Výhodné byly naopak pro úředníky, politiky a jistou privilegovanou část soukromé sféry. Když přišla krize, umělá prosperita vytvořená dotacemi se ukázala klamem.

Čím déle a čím více se čerpá dotací, tím hůře. Ekonomové Rodolfo Helg, Giovanni Peri a Gianfranco Viesti srovnávali vývoj Sicílie s regionem Abruzzo, který byl po válce srovnatelně chudý (Abruzzo and Sicily: Catching up and lagging behind, EIB, 2000). Koncem 90. let však Sicílie byla asi o čtvrtinu pod úrovní Abruzza, přičemž situace se zásadně nezměnila dodnes. Proč?

Do sicilské ekonomiky plynul v 60. a 70. letech mohutný tok dotací z Říma. Vládní peníze dokázaly zvýšit mzdy, zejména ve veřejném sektoru. Soukromý sektor trpěl jednak nárůstem mezd, který nebyl adekvátní růstu produktivity, jednak všeobecně nevlídnými podmínkami pro podnikání. Domácí sicilský podnikatelský sektor nikdy neměl velkou sílu: Helg, Peri a Viesti uvádějí, že v polovině 80. let byla na Sicílii jediná velká firma (nad 500 zaměstnanců) v domácím vlastnictví. Šlo o cementárnu. Průmysl s vyšší přidanou hodnotou na Sicílii nikdy kořeny nezapustil.

Dotace škodí, ať už v Řecku, na Sicílii nebo v Česku. Peníze jsou dobrá věc, ale příliš mnoho peněz škodí. Tím spíše, jsou-li v rukou byrokratů.

Vystupme, dokud je čas

Naděje do dotací vkládané se tedy ukazují být klamem. A spíše než k čemukoli příznivému přispěly ke vzniku korupčních afér. Nehledě na ještě horší efekty, o kterých hovoří generální ředitel České spořitelny Pavel Kysilka (týdeník Echo, 24. dubna 2015):

  • „Dotace, to je jed. Ekonomika zná po staletí několik spolehlivých jedů. Jednomu z nich se říká prokleté bohatství. Nalezení nafty nebo plynu je vám schopno totálně zničit pracovitost. (…) Klasicky to vidíte na příkladu Ruska nebo arabských ropných zemí. Proto říkám dotacím proklatý dar. Je to stejně dramatický, hrozně nebezpečný jed, který může v ekonomice vyvolat rakovinné bujení. Vyvolává stejný degenerativní efekt jako proklaté bohatství. Když máte ekonomiku deformovanou dotacemi, nemusíte odmala myslet na to, abyste měli vzdělání. (…) Navíc je to samozřejmě hnízdiště korupce. To už je sekundární, méně bolavý, ale důležitý efekt. Nemluvě o tom, že vám dotace úplně deformují trh. Lidé, kteří na dotace nedosáhnou, jsou přirozeně znevýhodněni oproti těm, kdo je mají.“

Žádné stamiliardy do Bruselu, žádné „evropské peníze“, méně korupčních afér, mnohem méně plýtvání. Tisíce expertů na dotace by si našlo užitečnější práci.

Kdyby to bylo politicky možné, Česká republika by udělala nejlépe, kdyby z celého dotačního cirkusu úplně vystoupila. Žádné stamiliardy do Bruselu, žádné „evropské peníze“, méně korupčních afér, mnohem méně plýtvání. Tisíce expertů na dotace by si našlo užitečnější práci.

V rámci politické reality se nabízí otázka „vyobchodovat“ dotace za něco jiného. Vzdáme se velké části dotací, pokud nám Brusel zaručí nějakou lukrativní výjimku, například v oblasti energetiky. I když vzdát se těchto ďáblových peněz by se vyplatilo i zadarmo.